Magazín Ladírna
Hluboké pohledy do světa klasické hudby a zákulisí České filharmonie. Objevte fascinující příběhy hudebníků, analýzy slavných děl, exkluzivní rozhovory, fotoreportáže a mnoho dalšího.
Hluboké pohledy do světa klasické hudby a zákulisí České filharmonie. Objevte fascinující příběhy hudebníků, analýzy slavných děl, exkluzivní rozhovory, fotoreportáže a mnoho dalšího.
Nahlédněte do zákulisí příprav koncertu věnovaného žákům, jejich učitelům a oslavě vzdělání. Vedoucí edukačního oddělení České filharmonie Petr Kadlec vás skrze své zápisky provede přípravami od prvotní myšlenky až po poslední zkoušky před vystoupením. Doufáme, že vám reportáž zprostředkuje krásnou atmosféru vzniku koncertu A přece se učí!
Vedle pražských koncertních sezon byly vždy největší chloubou České filharmonie zahraniční zájezdy. Do loňského roku odehrál orchestr v cizině přes 2700 koncertů, které ho proslavily na všech kontinentech, vyjma toho nejjižnějšího. Filharmonie je letitým ambasadorem české kultury, umu českých skladatelů a také úrovně českého hudebního školství. Kdo by si byl pomyslel, že tak skvěle rozjetý vlak se právě v době 125. výročí orchestru na mnoho měsíců zastaví, navzdory hotovým plánům a smlouvám. Pojďme získaný čas věnovat rekapitulaci.
V posledních letech patřil 17. listopad v Rudolfinu Koncertu ke Dni studentstva. Hlavním dramaturgickým záměrem bylo vyzdvihnout studentskou sounáležitost, mladický elán a odvahu, a to jak výběrem programu a účinkujících, tak cílením na mladé publikum. Letošní plány byly ještě smělejší a vše mělo být jinak. A také je, dokonce hned dvakrát. Pandemie zásadně změnila i novou koncepci českofilharmonického Listopadu, nikoliv však myšlenku vzájemnosti, jíž je zasvěcen.
Koronavirus totálně mění už druhou sezonu. Nebyli jsme zvyklí rozhodovat o programu ze dne na den, ani na shánění záložních sólistů, kdyby nevyšli ti domluvení. Porada střídá poradu, hudebníci si zvykají na noty, které poprvé vidí až na zkoušce. Pojďte se podívat do zákulisí příprav koncertů České filharmonie, které jsou od března zcela závislé na vývoji epidemické situace.
Jako by třetí tisíciletí chtělo definitivně uznat platnost slavného Goethova výroku, že architektura je zkamenělou hudbou. Jsou to právě koncertní haly a operní domy, které se v městských zástavbách často vyjímají novátorstvím a kreativním designem. A přestože se klasická hudba ani zdaleka netěší takovému zájmu jako v devatenáctém století, po moderní síni zatoužily desítky metropolí po celém světě. Mimo jiné i v Česku.
V úterý 29. září 2020 si připomínáme 100 let od narození Václava Neumanna, posledního dlouholetého šéfdirigenta České filharmonie. Jeho éra trvala 22 let (1968–1990) a navazovala v tomto ohledu na Václava Talicha a Karla Ančerla. Žádný z šéfdirigentů po roce 1990 nesetrval v čele orchestru déle než pět let.
Český spolek pro komorní hudbu vstupuje již do své 126. sezony. U každého, kdo jen trochu zná jeho historii, vyvolává respekt délka jeho existence i plejáda stovek českých a desítek zahraničních souborů a sólistů, kteří v jeho programech vystoupili. V českých poměrech nemá srovnání, pouze v zahraničí existuje několik obdobných institucí. Jeho nadcházející sezona bude v mnohém nová.
Právě před 30 lety se do Československa vrátil – z exilu, do kterého odešel v létě 1948 – šestasedmdesátiletý Rafael Kubelík. Od poloviny 80. let už ze zdravotních důvodů nedirigoval, ale svoboda v jeho rodné zemi zapůsobila jako živá voda a on se rozhodl znovu vzít do ruky dirigentskou taktovku.
Každé je originál. Ztělesňuje zručnost, dostatek času i lásku k řemeslu, hudbě a tradici. Splňuje univerzální parametry sólového nástroje v nejvyšší možné kvalitě. Je velmi velkorysé ve svém zvuku a navíc se na něj nemůžete vynadívat. To stávající sice ještě není až tak staré, ale své si už odehrálo. A když jsou k tomu i finanční podmínky a obchodní příležitost, je cesta volná. Ke koupi nového koncertního křídla značky, která více než sto let budí obdiv a respekt a je symbolem velkých koncertních sálů a nahrávacích studií. Značky, po které touží všichni klavíristé. Steinway & Sons.
Se zpožděním způsobeným překotnými událostmi posledních týdnů vám nabízíme reportáž londýnského dopisovatele Colina Clarkea z kurzů uskutečněných na začátku března pod vedením čtyř předních členů České filharmonie na slovutné Královské akademii hudby. Reportáž jsme doplnili o dojmy dvou zúčastněných filharmoniků.
The very heart of European thought is reciprocity, so how heart-warming it was to welcome the idea of members of the Czech Philharmonic coming here to London to work with students at the Royal Academy of Music for several days in early March before Academy students were due to jet off to Prague to play Smetana’s Má vlast, as part of the Prague Spring International Music Festival.
Pokud bych měla definovat jedno pravidlo, kterým se v Rudolfinu řídíme v době celosvětové pandemie, bylo by to jednoznačně: nerezignovat. Proto jsme radostně uvítali myšlenku uspořádat benefiční koncert na podporu nemocnic, kde jsou hospitalizováni pacienti s těžkou formou nemoci Covid-19.
Byl to nevzhledný okraj Prahy. Periferie s továrnou a sklady dřeva. Rejdiště. Přesně tento kout Starého Města si vyhlédla Česká spořitelna, aby zde vystavěla reprezentativní Dům umělců. Od jeho otevření letos uplynulo 135 let.
Když komunisté před sedmdesáti lety ubili k smrti kněze Josefa Toufara, sami si tím tak trochu zhatili plány. Původně ho chtěli přinutit k přiznání z osnování falešného zázraku a vést s ním monstrproces. Toufarovo utýrané tělo se do něj ale pochopitelně nehodilo, uložili jej tajně do hromadného hrobu a ani příbuzným se léta nepodařilo zjistit, co se s vysočinským knězem stalo. A uprostřed temných padesátých let nebylo radno příliš se ptát. Dnes je jméno Josefa Toufara dobře známé z velké části díky jeho životopisci – spisovateli, básníkovi a vysočinskému rodákovi Miloši Doležalovi.
Středa 8. ledna 2020, půl páté ráno. Smrtící hodina pro odjezd, o to více pro muzikanty. A přesto se našlo šedesát dobrovolníků, kteří vstali a z různých koutů Prahy zamířili směrem k Rudolfinu. Motivace je totiž velmi silná – jen takto mohou zahájit exkurzi za Berlínskými filharmoniky do jejich sídla v německé metropoli.
„Po prvé vcházíme do Rudolfina, postranním vchodem od nábřeží, nikoli abychom si na galerii vyslechli nějaké bouřlivější jednání parlamentu nebo abychom si poseděli v tiché, ať nedím opuštěné sněmovní knihovně, nýbrž abychom si promluvili s představitelem České filharmonie v jejím novém sídle. Rafael Kubelík nás již čeká. Kanceláře Filharmonie po prvé nejsou stísněny v zapadlém patře činžáku. Jsou to prostorné místnosti hned vlevo v přízemí, s vysokým stropem, jaké jsou ostatně v Rudolfinu všechny, s výhledem na řeku a Hrad. I v tom je něco symbolického. Vzhlížíme střídavě do jasné tváře Kubelíkovy a ven. Tážeme se na program České filharmonie. Dostáváme jej a s ním tolik záře nadšení a optimismu, že je nám dobře. Cítíme, že zde se bude radostně a opravdově pracovat,“ dočítáme se ve Svobodných novinách 25. 9. 1945.