Historie České filharmonie

1896 / Křest Dvořákem

Sobota 4. ledna 1896 v 19:30. To jsou časové souřadnice historicky prvního koncertu České filharmonie. Na programu i na pódiu je Antonín Dvořák. Nejslavnější český skladatel všech dob diriguje své skladby: Třetí slovanskou rapsodii, ve světové premiéře Biblické písně č. 1–5, předehru Othello a Symfonii č. 9 „Z nového světa“. Jsme v pražském Rudolfinu, jehož velká koncertní síň bude jednou po Dvořákovi pojmenovaná. Na koncertě jsou svým způsobem přítomni také Bedřich Smetana (1824–1884), který chtěl pro české posluchače vytvořit tradici symfonických koncertů už v 60. letech 19. století, i iniciátoři „Společnosti ku vydržování velkého orchestru města Prahy“, která vznikla v roce 1882. Jejich myšlenky se teď stávají skutečností díky spolku „Česká filharmonie“ i díky Dvořákovi. Ten dal toho sobotního večera České filharmonii do vínku „upřímný, povzbudivý a spolu mocně doporučující důkaz své přízně“.

Program prvního koncertu České filharmonie i s dobovou reklamou / Foto: Archiv České filharmonie

Proč Česká filharmonie vznikla

Pražské místodržitelství schválilo 7. června 1894 stanovy, díky nimž oficiálně vznikla „Česká filharmonie, spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolek pensijní členů orchestru Národního divadla v Praze, jich vdov a sirotků“. Až do roku 1901 byla Česká filharmonie opravdu ušlechtilou „volnočasovou aktivitou“ orchestrálních hráčů Národního divadla, se závazkem uspořádat ročně alespoň čtyři velké symfonické koncerty s vynikajícími díly domácí i světové hudby. Z vydělaných peněz se vytvořil fond pro členy spolku, kteří už nemohli dál hrát, a pro nejbližší pozůstalé zemřelých hráčů.

Řádní členové spolku měli účast na zkouškách a koncertech povinnou. Každý, kdo se na zkoušku opozdil o víc než 15 minut, mohl dostat pokutu ve výši 1 zlatého a „neomluvená nepřítomnost člena při koncertu trestá se 5 zlatými“. ČF neměla v prvních letech stálého šéfdirigenta, na koncertech ji vedli Adolf Čech, Mořic Anger (oba z Národního divadla), Karel Kovařovic, Oskar Nedbal (tehdy violista Českého kvarteta) či skladatel Zdeněk Fibich.

Životodárná stávka

9. února 1901 vstoupili členové orchestru Národního divadla (a zároveň řádní členové spolku Česká filharmonie) do stávky proti šéfovi opery ND Karlu Kovařovicovi. 15. února dostali všichni stávkující výpověď a Kovařovic začal budovat nový divadelní orchestr. Propuštění hráči se rozhodli ustavit Českou filharmonii jako samostatný symfonický orchestr. Prvním šéfdirigentem zvolila valná hromada jednatřicetiletého Ludvíka Vítězslava Čelanského (1870–1931). Začal boj o přežití. Orchestr hrál téměř pořád a téměř všude. Například od října do prosince 1901 uspořádala ČF 49 koncertů: 22 v českých a moravských městech, 26 v Praze. Hrála v Rudolfinu, na Žofíně, v Národním domě na Smíchově, ale také štamgastům ve Smíchovském pivovaře (ironií osudu provedla právě tam 8. prosince 1901 poprvé kompletně Smetanovu Mou vlast). Premiéru mimo české země zažil orchestr (tehdy dvaašedesátičlenný) s Oskarem Nedbalem ve Vídni.

Londýn (1902) a buldočí vytrvalost v permanentní nejistotě (1903–1918)

V dubnu 1902 nečekaně rezignoval Ludvík Vítězslav Čelanský. Oskar Nedbal sice šéfdirigentskou nabídku odmítl, ale vedl ČF na existenčně významném zájezdu do Anglie v květnu a červnu 1902. Doprovázela světoznámého českého houslistu Jana Kubelíka pod názvem „The Kubelík Bohemian Orchestra“. Z města na Temži píše Nedbal přátelům: „Je to první případ, že se v Londýně usadil na delší dobu nějaký orchestr z kontinentu. Hlavně prý zuří Londýnská filharmonie...“

V lednu 1903 se šéfdirigentem stal Vilém Zemánek (1875–1922). Pod jeho vedením pořádala ČF pravidelné populární i abonentní koncerty. Kromě světové hudby na nich zněly také premiéry českých skladatelů – L. Janáčka, J. Suka či V. Nováka. 19. září 1908 dirigoval Českou filharmonii Gustav Mahler ve světové premiéře svojí VII. symfonie. Od finančního krachu zachraňovalo orchestr i nadále hraní po restauracích, někdy také dobrodružnější podniky typu pětiměsíčního koncertování nedaleko ruského Petrohradu (1904). Zemánkova éra, která dala ČF soustavnost a řád, skončila 16. dubna 1918 na nádraží v Pardubicích, kde orchestr šéfa sesadil. Ovšem „...bez vášněprosté, buldočí vytrvalosti dr. Zemánka nebylo by České filharmonie. On dokazoval za každých podmínek její potřebu a nutnost a skutečně ji prosadil,“ napsal později Václav Talich.

Fotka orchestru s dirigenty Oskarem Nedbalem a Vilémem Zemánkem na jednom z vůbec prvních zájezdů – v ruském Pavlovsku v roce 1904 / Foto: Archiv České filharmonie

„Máme svobodu!“ – „To je sice hezké, ale my musíme zkoušet...“

28. října 1918 probíhala v Obecním domě generální zkouška na světovou premiéru symfonické skladby Josefa Suka Zrání. V ulicích Prahy to ovšem vřelo, protože se schylovalo k vyhlášení samostatného československého státu. Mimořádně náročné Sukovo dílo, jeden z vrcholů české symfonické tvorby 20. století, studoval s Českou filharmonií pětatřicetiletý, v Praze nepříliš známý dirigent Václav Talich. Později vzpomínal: „Když jsme byli v plném ohni, vtrhl do Smetanovy síně tehdejší jednatel České filharmonie Hubička s křikem: ‚Máme svobodu! Všecko na ulici!’ V zápalu práce nedovedli jsme hned á tempo prostě pocítit a prožít dosah toho, o čem Hubička podával zprávu, tak jsem řekl: ‚To je sice hezké, ale my musíme zkoušet!’ Nevěděli jsme, co se děje na ulici, neslyšeli jsme, protože Smetanova síň byla plná Sukova Zrání, a tak jsme pokračovali ve zkoušce. Teprve když jsme vyšli na ulici, jsme pocítili, co se vlastně stalo! A ten pocit opojení byl tak silný, že jsem si nemohl představit, jak ke koncertu dojde a že se shledám při něm s celým orchestrem.“ K premiéře 30. října 1918 – na prvním koncertu ČF v Československé republice – ovšem došlo. Uspělo Zrání i Václav Talich, který se představil jako mimořádně energická a přesvědčivá umělecká osobnost.

„Nenávidíš rutinu, šablonu a pohodlí. – Rád objevuješ. – Naříkáš, zuříš, vztekáš a směješ se, zkrátka, jak jsme vždycky říkávali – řádíš.“

Psal Stanislav Novák, koncertní mistr ČF v letech 1917–36, Václavu Talichovi (1883–1961), možná nejdůležitější postavě v historii orchestru. Během 22 let, kdy stál Talich v jeho čele (1919–1941), se z provinčního, byť slušného tělesa stala absolutní světová špička. Talich byl prvním dirigentem, který s ČF pracoval soustavně a cílevědomě. Do orchestrální praxe toužil přenést interpretační ideály, jak je poznal u legendárního Českého kvarteta. Zdůrazňoval osobitost a živelnost výkonu, správné vyvažování jednotlivých hlasů v rámci celkového zvuku a úctu ke skladatelovu zápisu. Věděl, že na přirozenou muzikalitu a „srdíčko“ svých hráčů se spolehnout může, na preciznosti a disciplíně je ale nutné pracovat.

Talich byl i výborným dramaturgem. Provádění české hudby považoval Talich za samozřejmost a v prvních letech svého šéfovství udělal zevrubnou inventuru: sezonu 1921–22 věnoval českým symfoniím, další dvě pak symfonickým básním. Do kmenového repertoáru orchestru vřadil také francouzské impresionisty, Mahlerovy symfonie, Bartóka, Stravinského, Prokofjeva či Šostakoviče.

Václav Talich a Česká filharmonie v roce 1919 / Foto: Archiv České filharmonie

Ve službách první republiky – doma i v zahraničí

Talich chtěl mít z ČF instituci, která kultivuje československý veřejný prostor. Tím, že usiluje o špičkovou kvalitu svých výkonů, ale i tím, že pořádá koncerty pro dělníky, mladé lidi i pro nejrůznější spolky. Orchestr hrál pro Československý červený kříž, Sokol nebo pro Jednotu slovanských žen. V roce 1923 uspořádala ČF sérii tří dobročinných koncertů ve prospěch ruských, rakouských a německých orchestrálních hráčů „hodlajíc tím způsobem akcentovati lidskou soudržnost s trpícími jinonárodními druhy, soudržnost, na niž nemůže míti vlivu politika dne“.

Zvláštní nádech měly v letech 1918–38 zahraniční zájezdy ČF. Orchestr při nich nebyl jen hudebním tělesem, ale zároveň kulturním „vyslancem“ mladé republiky. V roce 1922 se filharmonikové s Talichem vydali do Itálie a do Vídně, v roce 1926 do Slovinska a znovu do Itálie. Mimořádně sledované a úspěšné byly tři filharmonické zájezdy do západní Evropy: v roce 1935 s Václavem Talichem (Velká Británie, Belgie, Francie), v roce 1937 (VB, Skotsko, Belgie) a 1938 (VB) s Rafaelem Kubelíkem.

Má vlast ve znamení hákového kříže?

Nikdy se Smetanova Má vlast nehrála tak často jako za nacistické okupace (1939–45). Zněla v Praze i v desítkách měst po celém protektorátu Čechy a Morava. Národní manifestace, které vyvolávala, brzy vedly k tomu, že nesměla hrát jako celek (Tábor a Blaník nesměly znít vůbec). 11. a 12. února 1941 ČF hostovala – na pokyn Josepha Goebbelse – v Berlíně a Drážďanech. Talich zařadil na program celou Mou vlast. Odvážný dramaturgický kousek prošel a po velkém úspěchu v lůně Říše bylo možné uvádět Smetanův cyklus i v protektorátu. ČF se nevyhnula koncertům přímo pro vládnoucí režim: v březnu 1942 hrála Mou vlast pro Český národně socialistický svaz Vlajka, v dubnu 1944 koncertovala v rámci slavnosti „k 55. narozeninám Vůdce Adolfa Hitlera“.

8. února 1945 byl gestapem zavražděn jedenatřicetiletý violista ČF Zdeněk Němec. V Českém slově napsal o koncertu ČF s Mou vlastí, která dospěla „…k vítěznému pochodu blanických rytířů, přicházejících v nejtěžší chvíli národa a přinášejících mu spásu a vyproštění z pout poroby a temna. Tak plnilo Smetanovo dílo svůj úděl za první světové války a tak jej vnímáme i dnes“.

Česká filharmonie v éře Protektorátu Čechy a Morava / Foto: Archiv ČTK

Sedm let s Rafaelem Kubelíkem

Rafael Kubelík (1914–1996) se stal šéfem ČF na podzim 1941, ale orchestr poprvé dirigoval už v lednu 1934 – jako devatenáctiletý! Za války co nejvíce dirigoval díla, která posilovala naději a víru lidí: Sukův Svatováclavský triptych, Janáčkova Tarase Bulbu, samozřejmě Mou vlast... Právě ta se hrála už v osvobozeném Československu na „Koncertu díkůvzdání“ 21. června 1945. Kubelíkova dramaturgie „splácela dluhy“ ruské, francouzské a anglo-americké hudbě. Na koncertě v listopadu 1945 – ve prospěch nacisty vyhlazených Lidic, Ležáků a Javoříčka – tak třeba zazněla Brittenova Sinfonia da requiem. Obnovila se předválečná koncertní rozmanitost: ČF hrála pro Světový studentský sjezd, československé církve či pro „demokratické Španělsko“.

Rafael Kubelík se zasadil o postátnění České filharmonie. Padesát let existenčních nejistot se uzavřelo 22. října 1945. Česká filharmonie vedená Kubelíkem (v návaznosti na Talichovy„hudební máje“) založila mezinárodní hudební festival Pražské jaro a na jeho prvním ročníku v roce 1946 odehrála všechny koncerty. Kubelík dirigoval Českou filharmonii naposledy 5. července 1948. Pak z Československa ovládaného komunistickou diktaturou emigroval.

Dva dirigenti

Dva roky, které následovaly po odchodu Rafaela Kubelíka do exilu, přinesly provizorium. S ČF spolupracovali převážně Václav Neumann (1920–1995) a Karel Šejna (1896–1982) – oba členové orchestru s dirigentskými ambicemi. Violista Neumann řídil orchestr poprvé v březnu 1948 a v září převzal stěžejní koncerty sezony. 18. května 1949 se uměleckým ředitelem ČF stal Karel Šejna, od roku 1921 kontrabasista, od roku 1922 dirigující (během půlstoletí spolupráce řídil ČF na 588 koncertech!).

Po únoru 1948 vzrostl orchestru počet „politických zakázek“ poplatných totalitní diktatuře. V září 1949 třeba koncert k 700. výročí hornictva, v listopadu ČF zahajovala dny Československo-sovětského přátelství, 12. prosince hrála při příležitosti 6. výročí podepsání československo-sovětské smlouvy, 20. 12. v rámci „Slavnostního zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa na počest sedmdesátých narozenin soudruha J. V. Stalina“, 20. ledna se konal vzpomínkový večer k 26. výročí úmrtí V. I. Lenina...

„Ančerl brzdí Českou filharmonii“

Málokterý dirigent měl tak obtížnou situaci při nástupu do České filharmonie jako Karel Ančerl (1908–1973). Po jeho jmenování ministrem Zdeňkem Nejedlým 20. října 1950 zavládl v orchestru spontánní odpor. Filharmonici se na nového šéfa dívali jako na politicky dosazeného vetřelce. V hlášeních agentů Státní bezpečnosti v České filharmonii například čteme: „Skoro všichni členové orchestru jsou proti Ančerlovi, kterému nahlas nadávají, dělají na něho posměšky a vyjadřují se o něm co nejhůře. Pramení to z toho, že úroveň orchestru ČF je vysoká a Ančerl na toto zásadně nestačí, tzn. brzdí Českou filharmonii.“ – Ančerl prokázal neuvěřitelnou míru houževnatosti a síly, když na tuto atmosféru reagoval vstřícností, klidem a neutuchající prací. Na zkouškách byl dokonale připraven, pracoval ekonomicky a důsledně; zájem o kvalitu byl na prvním místě, jakákoli ledabylost nepřicházela v úvahu. V dramaturgii orchestru pevně ukotvil Bartóka, Prokofjeva, Šostakoviče, ale také Martinů, Hanuše nebo Kabeláče. Na protest proti okupaci Československa v srpnu 1968 zůstal Karel Ančerl v Kanadě, poslední dva koncerty s ČF dirigoval na Pražském jaru 1969.

Karel Ančerl diriguje na zkoušce / Foto: Archiv Michaely Iblové

Potlesk Herberta von Karajana...

Ančerlova éra v České filharmonii přinesla díky mimořádným uměleckým kvalitám zatím největší mezinárodní „boom“ v historii orchestru. Celkem 60 zájezdů do 28 států světa zahrnulo všechna prestižní pódia: od vídeňského Musikvereinu po newyorskou Carnegie Hall. Nejčastěji jezdila filharmonie do Rakouska. Ve vídeňských kritikách se například psalo: „Aby naše orchestry zahrály Mozartovu Pražskou symfonii tak elegantně a krevnatě zároveň, tak přirozeně a pramuzikálně, to by musely mít zvlášť dobrou náladu. – Bylo vidět demonstrativně tleskajícího Herberta von Karajana.“ Co do počtu vystoupení následovaly SRN a Švýcarsko (6 zájezdů), Velká Británie, Maďarsko, NDR a Sovětský svaz (3 turné), Francie, Jugoslávie, Kanada, Rumunsko a USA (2 zájezdy), Austrálie, Belgie, Bulharsko, Čína, Dánsko, Finsko, Holandsko, Indie, Itálie, Japonsko, Norsko, Nový Zéland, Polsko, Švédsko, Turecko a Západní Berlín (vždy jedna koncertní cesta).

Přílet České filharmonie do Sydney v roce 1959 / Foto: Archiv České filharmonie

Jan Palach

Na protest proti pookupační beznaději a rezignaci lidí se 16. ledna 1969 upálil student pražské filozofické fakulty Jan Palach. Tryzna ze zemřelého se uskutečnila jako součást filharmonických koncertů 23. a 24. ledna 1969. V dubnu se odehrál mimořádný koncert s Dvořákovým Stabat mater. O rok později, s počínající „normalizací“ poměrů, už nebylo možné Palachovu oběť připomínat přímo. Přesto Ivan Medek, dramaturg ČF, symbolicky zařadil na leden 1970 Honeggerovu kantátu Jana z Arku na hranici. Příprava koncertu se neobešla bez problémů, ale nakonec se konal (ovšem o 14 dnů později), dirigoval ho Václav Neumann a měl manifestační charakter.

22 let s Václavem Neumannem

19. prosince 1968 dirigoval Neumann svůj 1. koncert s ČF v roli šéfa – šéfa muzikálního, noblesního a velkorysého. V roce 1969 orchestr pod jeho taktovkou zahájil Pražské jaro a podnikl zájezd do Japonska. Sezona 1970–1971 patřila Beethovenovi, ČF zahrála všechny symfonie a klavírní koncerty (s Janem Panenkou). Soudobou hudbu v Neumannově dramaturgii představují především jména Hanuš, Havelka, Kalabis, Kapr, Feld, Slavický... Poprvé s Neumannem se ČF představila na Salcburském festivalu v srpnu 1971. Neumannova éra přinesla intenzivní spolupráci orchestru s gramofonovou firmou Supraphon: v průběhu let vznikly kompletní nahrávky Dvořákových symfonií (dva komplety – 1973 a 1987), symfonií Bohuslava Martinů (1978) a Gustava Mahlera (1982) či Dvořákovy opery Rusalka (1983). Velkou oblibu si v 70. letech získal televizní popularizační cyklus „Česká filharmonie hraje a hovoří“. Neumannova šéfdirigentská etapa skončila v září 1990.

Václav Neumann řídí Českou filharmonii, konec 70. let 20. století / Foto: Archiv České filharmonie

„Pozvedáme svůj hlas proti bezpráví a násilí…“

V říjnu 1989 přerušil Václav Neumann spolupráci s Československým rozhlasem a televizí. Protestoval tak proti perzekuci lidí, kteří podepsali petici Několik vět, vypracovanou Chartou 77. Prostřednictvím Ivana Medka, vídeňského spolupracovníka Hlasu Ameriky, se informace dostala do zahraničí. 25. října na zájezdu ve Stuttgartu se k šéfdirigentovi připojila drtivá většina orchestru. Se svým rozhodnutím seznámila Česká filharmonie posluchače bezprostředně před vypuknutím „sametové revoluce“ – na koncertech 16. a 17. listopadu. Filharmonikové se následně účastnili listopadových demonstrací, vydali „Stanovisko České filharmonie“ a připojili se ke generální stávce. Mimořádné koncerty věnovali studentům, zněla při nich Má vlast, Dvořákovo Te Deum nebo Gaudeamus igitur. Proměnily se také abonentní večery, při kterých promluvili sociolog Miloslav Petrusek, za Občanské fórum Ivan Gabal nebo herec Rudolf Hrušínský, který přečetl poselství kardinála Tomáška… Nezapomenutelná doba vyvrcholila Beethovenovou IX. symfonií 14. prosince 1989 na koncertě pro Občanské fórum. Závěrečné ovace patřily také přítomnému Václavu Havlovi.

Rafael Kubelík: „Vášnivě jsem na tento okamžik čekal a věřil jsem, že jednou přijde. Jsem vděčný Bohu, celému národu, přátelům a vám všem.“

První slova Rafaela Kubelíka 8. dubna 1990 po návratu z exilu, který trval 42 let. Kubelík dostal během té doby několik nabídek, aby se ke svému orchestru vrátil. Opakovaně odpovídal, že se vrátí rád, ale za podmínky, že „musí mít svobodu přesvědčení, svobodu tvoření, svobodu projevu a svobodu pohybu každý slušný Čech a Slovák s talentem i bez talentu“. Na Pražském jaru 1990 dirigoval Českou filharmonii na zahajovacím koncertu 12. května. Smetanovu Mou vlast pak ještě – podobně jako po skončení 2. světové války – věnoval všem Čechoslovákům na Staroměstském náměstí. „Koncert vzájemného porozumění“ se odehrál v den prvních svobodných voleb 9. června 1990. 1. července filharmonikům napsal: „Drazí přátelé, v myšlenkách jsem stále ještě v Praze – doma! – Za všechnu tu krásu hudby, věrnost a lásku – jak jste mi ji tak štědře dali – Vám děkuji – z celého srdce! Buďte zdrávi a silni – pro zdraví naší hudby! Objímám Vás co nejvřeleji – Váš Rafael Kubelík“

Kubelíkův poslední koncert s Českou filharmonií se odehrál v listopadu 1991 na zájezdu v Japonsku

Rafael Kubelík diriguje Českou filharmonii na slavnostním koncertu na Staroměstském náměstí v roce 1990 / Foto: Zdeněk Chrape, Archiv České filharmonie

Bělohlávek / Albrecht / Válek

Pro posledních dvaadvacet let historie ČF je charakteristické časté střídání managementu i šéfdirigentů. Mezi roky 1990–2012 měla ČF stejný počet šéfdirigentů jako v letech 1901–1990: celkem 5. Po Neumannovi se šéfem stal Jiří Bělohlávek (1946). Krátce po svém nástupu řídil například koncert ČF v sídle OSN v New Yorku. V únoru 1992 oznámil svoji rezignaci. Německý dirigent Gerd Albrecht (1935) vedl těleso od 1. října 1993 do 30. ledna 1996, na repertoáru se ve větší míře objevovala např. díla „terezínských autorů“ (Ullmann, Klein, Haas). Bělohlávek i Albrecht se podíleli na oslavách 100. výročí vzniku České filharmonie, slavnostní koncert 4. ledna 1996 si rozdělili. Po Albrechtově odchodu byl vedením orchestru na dva roky pověřen Vladimír Válek (1935). 7. března 1996 dirigoval ČF Krzysztof Penderecki v premiéře svého Koncertu pro klarinet a komorní orchestr. 6. září 1997 se hrálo pro účastníky 1. ročníku Havlovy konference Forum 2000.

Ashkenazy / Mácal / Inbal

V lednu 1997 řídil poprvé ČF klavírista a dirigent Vladimir Ashkenazy (1937). Rok nato se stal šéfem. K jeho dramaturgickým činům patřil cyklus „Nordic Sound in Prague 2001–2002“ a projekt „Souhlas a protest v sovětské hudbě“. ČF pod jeho taktovkou odehrála 32 koncertů v USA a 20 na Dálném východě. Zdeněk Mácal (1936) se stal šéfdirigentem v srpnu 2003 a rezignoval v září 2007. ČF hrála pod jeho taktovkou např. na Šlesvicko-holštýnském festivalu, v Japonsku či na Tchajwanu (2004). Pro Octavia Records nahrával komplet Dvořákových, Čajkovského, Mahlerových a Brahmsových symfonií. Především hudbě Gustava Mahlera se ve svých programech věnoval šéfdirigent České filharmonie od roku 2009 – Izraelec Elijahu Inbal (1936). V roce 2009 se uzavřela dlouholetá spolupráce České filharmonie s britským dirigentem a Talichovým žákem sirem Charlesem Mackerrasem (1925–2010). S ČF nahrál např. Janáčkovy opery Šárka a Káťa Kabanová, Dvořákovu Rusalku, orchestr s ním koncertoval v Edinburgu (2000), na BBC Proms či ve vídeňském Musikvereinu (2004).

Návrat Jiřího Bělohlávka

V říjnu 2012 se po téměř dvou dekádách vrací k České filharmonii jako její šéfdirigent a umělecký ředitel Jiří Bělohlávek. Po období nejistot a turbulencí je Bělohlávkova umělecká vize kotvou i majákem zároveň. Ve spolupráci s novým managementem dostává důležité impulzy a zejména řád nejen repertoár orchestru, ale také zájezdová, nahrávací a nově také edukační činnost. Jakýmsi programovým prohlášením je komplet symfonií Antonína Dvořáka (doplněný třemi instrumentálními koncerty), který pod taktovkou Jiřího Bělohlávka zní na koncertech, ale zároveň ho nahrává a s celosvětovým ohlasem vydává Decca Classics. Se svým šéfdirigentem se Česká filharmonie vrací na důležitá koncertní pódia: do newyorské Carnegie Hall, londýnské Royal Festival Hall, vídeňského Musikvereinu a Konzerthausu. Bělohlávek se stává garantem činnosti Orchestrální akademie, podporující novou generaci orchestrálních hudebníků, zaštiťuje skladatelskou a interpretační soutěž, pracuje ale také s žáky ZUŠ či romským sborem Čhavorenge.

K památným koncertům patří provedení Janáčkovy Jenůfy s Karitou Mattilou a Martinů jednoaktovky Čím lidé žijí, Bělohlávkova umělecká spolupráce s Yo-Yo Mou, Joshuou Bellem, Hélène Grimaud, Jean-Yvesem Thibaudetem, Nikolajem Znaiderem, Alisou Weilerstein, Kirillem Gersteinem či Behzodem Abduraimovem. Jiří Bělohlávek nastudoval Janáčkovu Glagolskou mši v původním znění z roku 1927, pro dětské publikum se představil jako šéfkouzelník Bělokněžník, na jednom z nově pořádaných open-air koncertů vystoupil s Bobby McFerrinem, pravidelně spolupracoval s Alicí Nellis a Markem Ebenem na edukativní Zkoušce orchestru. Jiří Bělohlávek dirigoval s Českou filharmonií celkem 269 koncertů, z toho 155 na zájezdech v zahraničí.

V únoru 2013 s Českou filharmonií poprvé vystoupil Semjon Byčkov, který se posléze stal uměleckým ředitelem Čajkovského projektu, spočívajícím v nahrávce kompletu Čajkovského symfonií. Dalšími umělci, kteří s orchestrem v letech 2012–2017 spolupracovali, byli například dirigenti Manfred Honeck, Stéphane Denève, Sakari Oramo, Petr Altrichter, Peter Eotvös, Valerij Gergijev, Lahav Shani či Cristian Macelaru, pěvci Bryn Terfel a Plácido Domingo, houslistky Anne-Sophie Mutter a Hillary Hahn, klavíristé Emanuel Ax či Katia a Marielle Labèque, violoncellista Gautier Capuçon, trumpetista Wynton Marsalis; z českých umělců Josef Špaček, Jan Martiník, Adam Plachetka či Radek Baborák.

Jiří Bělohlávek zemřel po dlouhé, těžké nemoci 31. května 2017. Jeden z mladých účastníků Společného orchestru filharmoniků a žáků základních uměleckých škol popsal působení Jiřího Bělohlávka slovy: „Vše co dělal, dělal z lásky, veškerá svá rozhodnutí dělal tak, jak si myslel, že to bude nejlepší. Když jsme ladili, neladili jsme jen nástroje. Ladili jsme svá srdce. A on byl ten, kdo měl na toto ladičku.“ Na koncertě k uctění památky Jiřího Bělohlávka zaznělo Dvořákovo Stabat mater.

Jiří Bělohlávek na smínku z roku 2015