Matěj Štěpánek

Nástroj
violoncello

Členem České filharmonie
od roku 2023

Účinkuje v souborech
Cello Republic

Obrázek 231004_cf_pablo-farrandez_hires_010_-c-_petr-kadlec-2.jpg

„Nejraději mám dirigenty, kteří inspirují a nechávají prostor umělcům, avšak v naprosto jasně daných mantinelech.“

Jako dítě z muzikantské rodiny (maminka je zakládající členkou Filharmonie Hradec Králové) se hudbě věnuje od útlého věku. Původně měl hrát po mamince na housle, ale vzhledem k jeho už tehdy dlouhým prstům mu bylo v sedmi letech doporučeno violoncello. První kontakty s hudebním světem ale nasával ještě dříve, a to, když s maminkou trávil podstatnou část svého dětství ve filharmonii. „Mám z té doby mnoho vzpomínek, střípků, záblesků a dojmů: zkouškový proces, jak si mě dechaři berou mezi sebe během zkoušky (dnes nepředstavitelné), zákulisí, bar muzikantů, staré sedačky v původním sále…“, vzpomíná violoncellista, který však nebyl od úplného počátku zapáleným hudebníkem. Měl totiž množství dalších zájmů, jako byly počítače nebo bojové sporty, a chodil do speciální výběrové třídy se zaměřením na informatiku a matematiku. Nakonec ale v deváté třídě přece jen převážila touha přihlásit se spíše na konzervatoř než na matematické gymnázium. „Tehdy mě hodně inspirovaly zážitky se ZUŠkovským orchestrem Primavery, se kterým jsme jezdili na soutěže a zájezdy do zahraničí, a především pak osobnost houslisty Jaromíra Křiváčka, který orchestr vedl. Právě jeho vliv byl pro mé rozhodnutí zřejmě klíčový,“ říká Štěpánek, na něhož měl též velký vliv violista České filharmonie Jaroslav Pondělníček. „Chodili jsme na koncerty České filharmonie, vyprávěl mi o různých dirigentech i o vnitřních záležitostech orchestru a pouštěl mi všemožné nahrávky,“ dokládá violoncellista, který se svému nástroji začal ve skutečnosti věnovat intenzivně až v 15 letech pod vedením Josefa Krečmera na konzervatoři v Pardubicích. Ve studiích poté pokračoval u Miroslava Petráše na AMU v Praze a u Emila Rovnera na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech.

V průběhu studií se odehrálo několik převratných událostí. Díky vítězství v soutěži konzervatoří se setkal s Františkem Hostem, který byl předsedou poroty a tehdy ještě koncertním mistrem violoncell České filharmonie. Právě on Štěpánka pozval na „minikonkurz“, ze kterého vznikla první spolupráce (jako výpomoc) s Českou filhamornií. Několik let na to byla založena Orchestrální akademie, jejímž členem se Štěpánek stal a nabíral v ní zkušenosti. „Z této doby si vybavuji jeden koncert s panem Byčkovem, který dirigoval tou dobou ještě jako host Brahmsovu Druhou symfonii. Nejen, že to byl jeden z nejlepších programů, co jsem tenkrát ve filharmonii hrál, ale navíc mi to tehdy připravilo jeden adrenalinový zážitek. Zástupci Josefu Dvořákovi, za kterým jsem seděl, se totiž udělalo natolik špatně, že musel odejít z pódia, a František Host na mě rychle mávnul, ať si jdu sednout k němu k prvnímu pultu,“ vzpomíná.

Důležitým momentem kariéry se stal také konkurz do Drážďanské filharmonie, který úspěšně splnil. „I když si mě tamní cellová skupina nakonec nevybrala, byl to pro mě neuvěřitelný úspěch, který mi také dodal sebedůvěru ve schopnost přípravy na výkon,“ dodává cellista, který se dlouho věnoval primárně sólové a komorní hře. Během studií se zúčastnil mnohých mistrovských kurzů u osobností, jako jsou Michaela Fukačová, Petr Prause, Vida Vujic, Avedis Kouyoumdjian, Jan Talich či Johannes Meissl, a získal řadu soutěžních ocenění jak sólových, tak i v oblasti komorní hry, která se na delší dobu stala těžištěm jeho umělecké činnosti. Ještě jako student se totiž stal členem Wihanova kvarteta, které nastartovalo jeho uměleckou dráhu komorního hráče, již dále (od roku 2018) rozvíjí v Sedláčkově kvartetu, které se kromě kmenového kvartetního repertoáru věnuje hudbě soudobých autorů a znovuobjevování ztracených klenotů hudební historie (např. kvartety K. B. Jiráka, R. Kubelíka), a také krátkým odskočením do Klavírního kvarteta Josefa Suka. Jako sólista pak vystupoval s Prague Philharmonia, Filharmonií Hradec Králové, Barocco Sempre Giovane, jehož je také dlouhodobě členem, či se souborem L‘Armonia Terrena.

V roce 2021 se vrátil aktivněji k orchestrální hře. Nejprve konkurzem do skupiny violoncell ve Filharmonii Hradec Králové, kde se stal brzy zástupcem koncertního mistra a následně i koncertním mistrem violoncell; v červnu 2023 pak úspěšně absolvoval konkurz do České filharmonie.

Láska k jazzu a obecně k hudbě takřka všech žánrů ho zavedla ke spolupráci se soubory a osobnostmi, jako jsou např. Gabriela Vermelho, Jiří Stivín nebo Melody Makers Ondřeje Havelky. Společně s Ivanem Vokáčem, Petrem Špačkem a Janem Zemenem založili v roce 2022 violoncellový kvartet Cello Republic, se kterým se s humorem, lehkostí a virtuozitou věnují propagaci violoncella a hudby napříč žánry. „Vypichujeme jednotlivé perličky moderní hudby, ale vlastně i ze všech zákoutí hudební historie a tak trošku si plníme sny,“ dodává.

Rozličné zájmy mu od dětství zůstaly. Zabývá se filozofií, vědou, politikou, lukostřelbou; má rád pohyb, počítačové hry a sledování sportů. „Dost času trávím i vzděláváním se a čtením o fungování těla, mysli a duše ze všech možných úhlů pohledu. Pak musím přiznat, že jsem veliký kávový maniak, příprava espressa může být u mne vědecký až alchymistický proces. Moc rád také zajdu na pivo s kolegy a přáteli. Spíše kvůli těm lidem a takové té naší české hospodské kultuře, ve které vidím (krom té dekadence) určitou krásu,“ doznává violoncellista, kterému kromě hudby přináší životní naplnění i jeho rodina, dcerka Anežka a syn Petr.