Jiří Ševčík

Nástroj
housle

Členem České filharmonie
od ledna 1996

„Rád bych byl i nadále součástí proudu, díky němuž klasická hudba bude ve společnosti stále živá a žádaná i v době masivního nástupu moderních technologií či technologií s AI. Je to naše dnes již jen málo ceněné kulturní dědictví, o které je nezbytné pečovat a které se musí předávat jako stále živá tradice.“

„Jsem z rodiny, kde se vždy hojně muzicírovalo,“ říká houslista, který začal na svůj nástroj hrát v šesti letech. Záhy se ho ujal profesor Jiří Bezděkovský, emeritní koncertní mistr Symfonického orchestru Českého rozhlasu, a od jedenácti let soukromě studoval u profesora Jaroslava Foltýna z Pražské konzervatoře. Cesta na konzervatoř však i přesto nebyla přímá, protože kromě houslí exceloval i v matematice, a díky vítězství matematické olympiády získal možnost být přijat na gymnázium bez přijímacích zkoušek. „Bylo to lákavé, ostatně cvičit čtyři hodiny denně na housle mě tehdy opravdu vůbec nebavilo. Rozhodující hlas ale měla moje babička, která řekla: ‚Podívej, dobře počítat dneska umí kdekdo, ale umět hrát krásně na housle – tak mimořádný dar od Pánaboha nesmíš zahodit!‘ Také jsem si uvědomoval, kolik už jsme já i rodiče za těch deset let do houslí vložili úsilí a času. Tak mi nezbývalo než začít ještě víc makat. A když se dařilo, tak mě tehdy muzika občas začala i bavit,“ dodává houslista, který nakonec i přes prvotní nesnáz u přijímacího řízení (živnostenská a katolická minulost rodiny i přes zjevný talent a výborný výkon znemožnila přijetí na konzervatoř) Pražskou konzervatoř studoval, a to nejprve u Jaroslava Foltýna a poslední ročník posléze ve třídě profesora Pavla Kudeláska.

Poté absolvoval tři roky soukromě u profesorky pražské AMU Nory Grumlíkové. „Akademie v Praze byla tehdy až na světlé výjimky ještě kvalitativně a politicky zprofanovaná,“ vysvětluje, proč se nezapsal do řádného studia, místo něhož se ve svých dvaceti letech rozhodl zkusit konkurzy do Pražského komorního orchestru a do České filharmonie. Oba nakonec vyhrál. „Pro mnohé filharmoniky jsem ale tehdy byl příliš mladý a nezkušený, tak se stalo, že jsem musel konkurz o rok později zopakovat a vyhrát podruhé, než jsem zůstal nastálo.“

Kromě České filharmonie, do níž nastoupil v roce 1996, aktivně spolupracoval rovněž s Pražskou komorní filharmonií, Orchestrem Národního divadla a prestižním komorním souborem L'armonia Terrena. Zároveň se jako pedagog každoročně účastní mezinárodních komorních a orchestrálních kurzů Ameropa a věnuje se také práci s mládeží na výchovných koncertech v rámci České studentské filharmonie a sociálně-hudebnímu projektu Idy Kelarové na pomoc romským dětem. Mnoho let hraje s romským sborem Čhavorenge a absolvuje s ním jak pravidelná letní soustředění, tak i domácí a zahraniční vystoupení.

Je mu blízká hudba Antonína Dvořáka a mnohé skladby W. A. Mozarta a L. v. Beethovena. „Vycházejí totiž z doby a z prostředí, které jsou mi blízké. Dále mám rád hudbu, v níž se zrcadlí krása přírody či naší středoevropské kultury. Samozřejmě, že působivá je pro mě i hudba expresivní, odrážející různé emoce a lidská utrpení,“ doplňuje. Hudba ale není jedinou činností, které ve svém životě věnuje energii. „Snažím se své schopnosti využívat naplno ve všech oblastech života, kde mohu být prospěšný,“ říká totiž. Jako dlouholetý předseda dobročinné neziskové Společnosti na ochranu památek obce Svatý Jan pod Skalou se věnuje obnově a ochraně kulturního dědictví; patří také zakladatelům a hlavním donátorům místního Svatojánského muzea. Pořádá koncerty klasické hudby a je velmi činný i jako spisovatel, napsal šest knih a publikací s monografickou tématikou o historii a současnosti Svatého Jana pod Skalou a přírodě Českého krasu. Ve volném čase se věnuje studiu místní historie, počítačové grafice, fotografuje přírodu. Nejraději aktivně odpočívá ve své okrasné a zeleninové zahradě a relaxuje ve své truhlářské dílně. Rád chodí po horách a rybaří.