Všechno nejlepší tam nahoru! Jiří Bělohlávek ve vzpomínkách kolegů a přátel

---

Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, nástupce Jiřího Bělohlávka

Na Jiřího Bělohlávka vzpomínám jako na člověka tiché síly a veliké osobní integrity. Nebyl typ, který by mluvil okázale nebo zbytečně nahlas, ale přesně věděl, pro co žije a co je pro něj důležité. Jeho první období v čele České filharmonie přišlo v době, která pro orchestr vůbec nebyla šťastná, a trvalo jen dva roky.

O to velkorysejší z jeho strany bylo, když se po dvaceti letech rozhodl vrátit. Věděl totiž, že přichází do instituce, která za tu dobu ztratila své postavení i relevanci ve světě. Chtěl ji znovu postavit na nohy. A to se mu začalo dařit.

Měl před sebou pět let života. Na tak velký úkol to bylo strašně málo, ale stačilo to na to hlavní: aby nastartoval novou éru orchestru, jeho skutečnou renesanci.

Jiří Gemrot, skladatel a hudební režisér

S Jiřím Bělohlávkem jsem měl tu čest mnohokrát spolupracovat jako hudební režisér a jednou jako autor, kdy s Českou filharmonií a Danielem Wiesnerem premiéroval můj klavírní koncert. Velmi jsem si ho vážil pro jeho profesionalitu, připravenost, náročnost i paměť. Tu doložím historkou z jednoho dávného natáčení v Anežském klášteře, kdy jsme po delším časovém odstupu pokračovali v natáčení a on si hned všiml, že u dřev jsou jiné mikrofony než minule.

Vrcholem mé spolupráce s ním byla nabídka hudební režie labelu České filharmonie. To bylo pět nádherných let pravidelného nahrávání v Rudolfinu a setkávání ve střižně při korigování prvního sestřihu. Scházeli jsme se na celý den a v poledne si někdy i na balkonu Domoviny dopřáli společný oběd. Většinou grilované kuře. Pan dirigent měl tehdy dalmatina a nemohu zapomenout na jeho dojemnou větu po jídle: „Pánové, prosím vás, sem do pytlíčku mi dejte kostičky pro pejska…“

Jan Ryant Dřízal, vítěz prvního ročníku skladatelské soutěže České filharmonie

„Dobrý den, pane Dřízale, tady Jiří Bělohlávek, měl bych dirigovat vaši skladbu Kuře melancholik, mohli bychom se nad partiturou sejít osobně?“ ozvalo se do telefonu studentovi teprve druhého ročníku HAMU. Představa, že mou hudbu přivede k životu dirigent světového jména, byla pro mě ohromující.

Vzpomínám, jak jsme se poprvé setkali v dirigentském salonku Rudolfina. Byl jsem tehdy plný pochybností, protože má audience neprobíhala kamarádsky, ale byla jaksi profesionálně odměřená. Bělohlávek si partituru prohlížel s kritickým odstupem a upozorňoval mě na mnohá interpretační úskalí. Měl jsem pocit, že se mu moje hudba nelíbí. Dokonce jsem byl vyzván, abych sám vytleskal rytmicky komplikovanou pasáž. Dostal jsem první velkou lekci, která však nikterak neukonejšila mou prohlubující se nejistotu.

Teprve s odstupem času jsem pochopil, že to byla zkouška prověřující moje kompetence. Byl to týž Jiří Bělohlávek, který se rok předtím nepozorovaně objevil v sále při zkoušení mé absolventské skladby z konzervatoře, a byl to taktéž on, kdo mě později doporučil k napsání ambiciózní skladby pro Smetanovu Litomyšl. Za zdánlivě nepřístupným zevnějškem se skrýval velký člověk, který se neváhal sklonit ke studentovi, aby mu neokázalým způsobem podal pomocnou ruku. Když jsem později stál u jeho katafalku, mlčky jsem s ním o tom rozmlouval. Za jeho životní i uměleckou lekci mu budu vždy hluboce vděčný.

Robert Hanč, ředitel Pražského jara, v letech 2011–2025 generální manažer a umělecký ředitel České filharmonie

Samozřejmě mám v paměti řadu silných uměleckých momentů, které jsme s Jiřím Bělohlávkem zažili. Ale vybaví se mi také jedna odlehčená, trochu nečekaná vzpomínka. V roce 2013 jsme byli na zájezdu ve Spojených arabských emirátech a Česká filharmonie vystupovala také v Abú Zabí. Měli jsme tam tehdy jeden volný den, a tak nás Jiří vzal do zábavního parku Ferrari World. Cíl byl jasný: nejrychlejší horská dráha na světě, která vás vystřelí z nuly na 240 kilometrů v hodině za necelých pět vteřin.

Když jízda skončila, měl jsem žaludek úplně na vodě a rovnou jsem oznámil, že tím pro mě zábavní park končí. David Mareček byl o něco odolnější. Zvládl ještě jednu další dráhu, a pak to také vzdal. Ale Jiří, tehdy už skoro sedmdesátiletý, byl v tu chvíli ve svém živlu. Prošel jednu atrakci za druhou a užíval si je s neskrývanou radostí.

Ten kontrast byl pro něj typický – obrovská profesionalita a kázeň, a zároveň nečekaná hravost, chuť zkoušet nové věci a radovat se z nich.

Pavlína Landová, vedoucí hudebního archivu České filharmonie

Jiřího Bělohlávka jsem poznala ještě dříve, než se v roce 2012 vrátil k České filharmonii. Občas si u nás půjčoval partitury. Byl galantní, zdvořilý a své zápůjčky pečlivě vracel. Většinou jsme spolu debatovali o různých pracovních tématech, a i když jsme se občas dostali k osobnějšímu povídání, stejně jsme skončili u hudby.

Mám pocit, že měl rád lidi, kteří pracují s chutí a berou svou práci jako podstatnou věc, která je naplňuje a je ideálně součástí jejich DNA. On sám byl přesně takový.

Pokud jde o hudbu, obdivovala jsem jeho interpretaci děl Bohuslava Martinů. Martinů hudba byla jeho „krevní skupina“. Velmi intenzivně mám v paměti také jeho poslední koncert s Českou filharmonií. Tehdy jsme samozřejmě netušili, že bude poslední. Dirigoval Mahlerovu Pátou a bylo až neuvěřitelné, s jakou koncentrací a hudebním porozuměním ji dokázal vést. Kdo ho vídal mimo pódium, všiml si určité únavy, úbytku sil, avšak na pódiu ve spojení s orchestrem se v něm vzedmula úžasná síla.

Domnívám se, že hudba byla podstatnou složkou života Jiřího Bělohlávka, která ho držela v těchto těžkých časech nad vodou. Podrobněji jsem do posledních pěti let jeho života měla možnost proniknout, když jsem společně s kolegy připravovala vzpomínkovou výstavu Jiří Bělohlávek 2012–2017 – Pět sezon (nejen) s Českou filharmonií. Jeho aktivita byla v tomto období ohromující, dirigoval celou řadu zahraničních orchestrů, oper, v ČF se věnoval edukativním projektům… Dodnes nechápu, kolik věcí v tomto období stihl uskutečnit. Navzdory okolnostem dokázal žít zcela naplno!

Petr Kadlec, vedoucí oddělení vzdělávacích programů České filharmonie

Na Jiřím Bělohlávkovi mě fascinovalo, jak byl otevřený světu, který nebyl jeho. Poprvé jsem to zažil v roce 2015 u spolupráce s Čhavorenge, dětským romským sborem vedeným Idou Kelarovou. Když se blížily zkoušky na filharmonický Open Air, dost jsem přemýšlel, jak spolu budou fungovat precizní dirigent a spontánní, živelná Ida. A pak se zkoušela písnička Hej Romale, kde se opakuje chytlavý refrén „šalomalo“, přičemž počet opakování je závislý víceméně na momentální atmosféře. Což Jiří Bělohlávek nevěděl a po písničce se obrátil na Idu: „Takže pokud tomu dobře rozumím, ten refrén se bude opakovat čtyřikrát.“ A Ida na to okamžitě odvětila: „No ale ono to může být třeba šestkrát!“ Orchestrem projela vlna smíchu a všichni čekali, co na to pan šéfdirigent. Jiří Bělohlávek ani nemrkl a jen přikývl: „Aha. Tak tím je to všechno jasný.“ U jiné písničky Ida říkala: „Tady to musí působit trochu nesecvičeně…“ Jiří se usmál: „No tak to nám půjde.“ Dokázal zkrátka pochopit, že je to jiný svět, přistupoval k němu s respektem a chtěl mu pomoci. Kdyby trval na tom, že je všechno potřeba předem rozhodnout, celé by to ztratilo křídla. Ale on je nechal růst.

Karita Mattila, sopranistka

Jiří byl můj hrdina. Měla jsem to štěstí zpívat s ním ty nejdůležitější české operní role své kariéry. A tolik jsem se od něj naučila — o postavách, o textech, o samotné povaze těch oper. O Jenůfě, Kátě Kabanové nebo Věci Makropulos. Každá z nich pro mě díky němu získala úplně nový rozměr. Jsem mu za to všechno nesmírně vděčná. A moc mi chybí. Teď, když by mu bylo osmdesát, na něj myslím ještě víc. Posílám ti tam nahoru vše nejlepší k narozeninám, milý Jiří.