Jsme na správné cestě, ale náš svět ještě není rovnoprávný. V nejlepších orchestrech stále nejsou dirigentky na vedoucích pozicích, říká Dalia Stasevska. Ukrajinsko-finská dirigentka také zdůrazňuje, že je třeba pomoci Ukrajincům, aby vyhráli válku a zastavili Rusy, kteří podle ní chtějí pohltit celou Evropu.
Alena Sojková
Pražské publikum zná Daliu Stasevskou ze dvou jejích hostování, z nichž bylo jasně patrné, jak si s filharmoniky rozumí hudebně i po lidské stránce. V červenci se o tom budou moci přesvědčit i v německém Bad Kissingenu. Stasevska s Českou filharmonií, klavíristou Jeanem-Yvesem Thibaudetem a violoncellistou Danielem Müllerem-Schottem vystoupí hned dvakrát na festivalu Kissinger Sommer. V rozhovoru mluví nejen o spolupráci s filharmoniky, ale také o postavení žen v hudebním světě a o společenské odpovědnosti umělce.
Váš otec je Ukrajinec, vaše matka Finka. Co tyto dvojí kořeny pro umělce znamenají?
Když jsem byla dítě, ve Finsku nežilo moc Ukrajinců. Poutali jsme pozornost okolí, protože jsme měli jiné příjmení, někdy nás kvůli němu a kvůli odlišnému jazyku i šikanovali. V devadesátých letech stále panovala představa, že celá východní Evropa je stejná jako Rusko. Jako děti jsme někdy musely bojovat, abychom všem vysvětlily, že Ukrajina není Rusko, že má svou vlastní kulturu. Přesto jsem byla na své ukrajinské kořeny většinou hrdá. Možná také proto, že naše ukrajinská babička Iryna, která s námi bydlela a v podstatě mě vychovala, vášnivě milovala Ukrajinu a svou lásku nám velmi krásným způsobem předávala.
Takže jsem nikdy neměla pocit, že bych se měla stydět za to, že jsem jiná. Spíše jsem byla na zemi, odkud jsem pocházela, zvědavá. Ale neměli jsme peníze, abychom Ukrajinu navštívili. Poprvé jsem tam přijela, když mi bylo čtrnáct. Ukrajina pro mě byla jako země snů a moje první návštěva v dospívání byla obrovský šok. Byla stejně krásná, jak mi vyprávěla babička, ale byla to také velmi chudá země, která se potýkala s postsovětskými traumaty. Jako dospělá lépe chápu hodnotu toho, že v sobě nosím dvě různé kultury.
Vaši rodiče byli výtvarní umělci, měli blízko k hippies. Dokonce vás pojmenovali po květině. Jak vás formovalo rodinné prostředí?
Víte, slovo hippies je možná trochu silné, ale řekněme, že doma panovala umělecká atmosféra. Nemyslím tím životní styl, ale svobodné umělecké myšlení. Byli jsme opravdu chudí, ale mým rodičům to nevadilo, protože jiné hodnoty byly mnohem důležitější než peníze. Být umělcem, mít svobodnou mysl, myslet intelektuálně a mít na paměti to, co je nejdůležitější, bylo mnohem cennější.
Můj otec byl ale na nás děti velmi přísný. Musely jsme tvrdě pracovat. V momentě, kdy jsem začala hrát na housle, bylo jasné, že to není koníček, ale cvičila jsem, abych se stala profesionálkou. Můj otec, který vyrůstal v sovětské éře, říkal, že život je boj. Věděl, že svět není vždy přátelský, a proto nás chtěl vychovat, abychom byli silní. A je pravda, že dnes mám silnou povahu. Moje dětství možná nebylo nejjednodušší, ale tato výchova mi v životě hodně dala.
Moje dětství ve mně rozvinulo porozumění, empatii a to je pro umělce důležitý nástroj, protože musíte rozumět emocím, lidem a jejich tragédiím, jejich zázemí a způsobům vyprávění jejich příběhů.
— Dalia Stasevska
Vaši rodiče byli výtvarní umělci, měli blízko k hippies. Dokonce vás pojmenovali po květině. Jak vás formovalo rodinné prostředí?
Víte, slovo hippies je možná trochu silné, ale řekněme, že doma panovala umělecká atmosféra. Nemyslím tím životní styl, ale svobodné umělecké myšlení. Byli jsme opravdu chudí, ale mým rodičům to nevadilo, protože jiné hodnoty byly mnohem důležitější než peníze. Být umělcem, mít svobodnou mysl, myslet intelektuálně a mít na paměti to, co je nejdůležitější, bylo mnohem cennější.
Můj otec byl ale na nás děti velmi přísný. Musely jsme tvrdě pracovat. V momentě, kdy jsem začala hrát na housle, bylo jasné, že to není koníček, ale cvičila jsem, abych se stala profesionálkou. Můj otec, který vyrůstal v sovětské éře, říkal, že život je boj. Věděl, že svět není vždy přátelský, a proto nás chtěl vychovat, abychom byli silní. A je pravda, že dnes mám silnou povahu. Moje dětství možná nebylo nejjednodušší, ale tato výchova mi v životě hodně dala.
Jak vás ovlivnilo dospívání ve Finsku?
Poznala jsem jiný způsob života i uvažování. V mnoha ohledech mi to pomohlo k tomu, abych ještě hlouběji porozuměla umění, umělcům i tomu, co je v pozadí. Moje dětství ve mně rozvinulo porozumění, empatii a to je pro umělce důležitý nástroj, protože musíte rozumět emocím, lidem a jejich tragédiím, jejich zázemí a způsobům vyprávění jejich příběhů.
Váš učitel Jorma Panula vás varoval, že dirigování je ze své podstaty velmi osamělé povolání. Vnímáte tuto osamělost dirigenta?
Ano i ne. Osamělost pramení z toho, že hodně cestujeme, přijíždíme do nových měst, potkáváme nové lidi, kteří se navzájem znají, mají mezi sebou kolegiální a přátelská pouta. A po zkoušce odcházejí domů ke svým rodinám, ale kam jdu já? Nemám v tom městě přátele, jdu sama do hotelu. Tak to bývá až dvě stě dní v roce. V tomto smyslu jste většinu času velmi osamělí. Ale jste také vůdčí osobností a i v tom je určitá osamělost, protože musíte neustále dávat a máte mnohem méně prostoru pro selhání.
Všichni chápou, že dirigování je těžké povolání, že nesete odpovědnost, a to někdy může být zdrojem osamělosti. Ale když se naučíte komunikovat s lidmi a být sami sebou, časem se stanete sebevědomějšími a jistějšími. Vždy se snažím být k sobě upřímná. Jsem dirigentka, ale zároveň jsem kolegyně. Když diriguji, je pro mě nejcennější moment, když si všimnu, že hudebníci začínají mít radost z hudby a já se můžu upozadit a nemusím je povzbuzovat, aby ze sebe vydali to nejlepší. Tým začne fungovat. A o to se vždycky snažím. Časy se změnily, už nechcete být maestro. Jsem hudebník a společně s hráči interpretujeme hudbu.
V posledních letech se hodně diskutuje o genderu. Houslistka Vilde Frang mi vyprávěla, jak po jednom koncertě dirigentka Mirga Gražinytė-Tyla ostře reagovala na jednoho posluchače, který ji chválil, že na Mezinárodní den žen uvedla se sólistkou program složený z ženských skladatelek. Řekla: „A co? Jsou to v první řadě umělkyně, ne ženy.“ Co si o tom myslíte? Nemáte pocit, že se otázka genderu v hudebním světě přeceňuje?
To je velmi složitá otázka, která má mnoho aspektů a nelze na ni odpovědět jednoznačně, protože život není černobílý. Plně souhlasím s odpovědí Mirgy, tak to prostě je. Na tento svět přicházíte jako člověk. Vystudujete hudbu a stanete se umělcem, hudebníkem. Zároveň vám lidé z oboru a média neustále připomínají, jak je skvělé, že jsou konečně vidět dirigentky. A vy si říkáte: nejsem dirigentka, jsem dirigent! Ano, jsem dirigent a zároveň jsem hrdá žena, ale stěží obojí najednou. Jsme na správné cestě, ale náš svět ještě není rovnoprávný. Například v nejlepších orchestrech světa stále nejsou dirigentky na vedoucích pozicích. Na tom musíme pracovat podobně jako předchozí generace.
Vím, že se na tom musím také podílet, aby to měla příští generace ještě snazší než já. Ale je to tak složité a někdy mě to unavuje. Děkují mi, že jsem vzorem pro ostatní dirigentky. A já si říkám: ale co naše výkony? Nechci před tím utíkat. Snažím se nebýt marnivá, nesoustředit se na sebe a své emoce, myslím na život v širším kontextu. Před deseti lety jsem nemohla dirigovat díla skladatelek, jak to dělám teď. Oceňuji tuto změnu a doufám, že za dvacet let už o tom nebudeme muset mluvit.
Postupně se otevírají dveře a ženy začínají mít více příležitostí. Ty jsou důležité nejen, abychom mohly ukázat, co umíme, ale také proto, abychom měly možnost růst. Jako dirigentka se nemůžete rozvíjet, pokud nemáte možnost pracovat s orchestrem. Nemůžete zůstat izolovaná a divit se, proč nejste “maestra”. Uvědomila jsem si, že rovnost nemůžeme brát jako samozřejmost. Musíme za ni bojovat a být vzorem pro malé holčičky a chlapečky. Svět by měl využívat veškerý lidský potenciál rovnoměrně.
Pro vaši dvouletou dceru musí být vaše názory velmi přínosné.
Podporující, ano.
Když potkáte nový orchestr, je to jako jít na rande naslepo. Buď to klapne, nebo ne. Může to být hezké a příjemné, můžete se stát přáteli, ale i něčím víc než přáteli. A někdy prostě zůstanete jen známými. S Českou filharmonií to byla láska na první pohled.
— Dalia Stasevska
Českou filharmonii jste řídila už dvakrát, poprvé v roce 2024 a pak o rok později. Jak jste nacházela cestu k tomuto sebevědomému orchestru?
Když potkáte nový orchestr, je to jako jít na rande naslepo. Buď to klapne, nebo ne. Může to být hezké a příjemné, můžete se stát přáteli, ale i něčím víc než přáteli. A někdy prostě zůstanete jen známými. S Českou filharmonií to byla láska na první pohled. Těžko říct proč, ale od prvního okamžiku to bylo skvělé. Na první zkoušce ze sebe všichni vydali všechno, vnímala jsem energii, která mě inspirovala. Pak jsem přijela podruhé, na Open Air koncert na Hradčanském náměstí, a znovu to bylo krásné setkání. Byli jsme šťastní, že znovu spolupracujeme a můžeme se lépe poznat.
Na zahraničních koncertech budete společně reprezentovat Českou republiku. Cítíte odpovědnost za orchestr, za provedení české hudby? Bude to jiné než v Rudolfinu?
Vždy cítím zodpovědnost za to, aby koncert proběhl dobře a hudebníci podali co nejlepší výkon. Cítím zodpovědnost i za to, aby moje představa o interpretaci skladeb byla silná a byla jasně sdělena publiku. To platí pro každý koncert, bez ohledu na to, kde hrajeme.
Na festivalu v Bad Kissingenu vystoupíte s klavíristou Jeanem-Yvesem Thibaudetem a violoncellistou Danielem Müllerem-Schottem. Je už definitivní program?
Zahrajeme D'un matin de printemps od Lili Boulangerové, Ravelův klavírní koncert a Čtvrtou symfonii Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Na programu bude také Don Quijot od Richarda Strausse a Dvořákova Symfonie č. 8.
Jsme velmi znepokojeni válkou na Ukrajině. Ale vás se tato agrese, ničení a zabíjení dotýkají osobně a Ukrajinu silně podporujete. Jak to prožíváte?
No, co mohu stručně říct? I když se nepovažuji za nábožensky založeného člověka, myslím si, že každý den musím pro ostatní dělat to, co bych si přála, aby oni dělali pro mě. Nemůžu stát stranou. Vnímám, co se děje, jako by se to dělo v Estonsku, ve Švédsku nebo v České republice, a myslím, že bych se zachovala stejně. Samozřejmě mám k Ukrajině jiný vztah, protože jsem napůl Ukrajinka, přestože jsem tam nikdy nežila. Mluvím tím jazykem a rozumím ukrajinské kultuře, ale také jsem Evropanka a ctím určité hodnoty. Proto jsem velmi vděčná, že jsem měla možnost vyrůstat ve Finsku, v demokratickém prostředí, které si cení každého jednotlivce.
Viděla jsem také druhou stranu, kdy jste jen součástí stroje zvaného Sovětský svaz, kde si člověka vůbec neváží. Dnešní Rusko je pokračováním Sovětského svazu a imperialistického Ruska. Musíme ho zastavit, než pohltí celou Evropu. Mají za úkol zničit náš demokratický svět a Ukrajinci neuvěřitelně statečně chrání Evropu před touto hrozbou. Musíme jim nejprve pomoci vyhrát válku a zastavit Rusy. A pak musíme Rusům pomoci projít stejným procesem, jakým prošlo nacistické Německo po válce, protože jinak nikdy nepřestanou se svými imperialistickými ambicemi, víte? Je to nemoc, která je součástí generací po stovky let. To posiluje mé přesvědčení, že není v pořádku stát stranou a jen tyto hrůzy sledovat. Mám povinnost udělat vše, co je v mých silách.
Vy se o to snažíte vedle charitativní činnosti i podporou ukrajinské kultury a hudby.
Protože jsem nevyrůstala na Ukrajině, tamější klasickou hudbu jsem poznala až v dospělosti. Mimo Ukrajinu ji zná jen velmi málo lidí. Je to problém mnoha zemí, které byly pod sovětskou nadvládou, Rusové systematicky ničili neruskou kulturu. V oblasti ukrajinské kultury je nutné udělat ještě mnoho práce, proto se v současné době s nadšením věnuji objevování ukrajinské klasické hudby. Zařazuji ji do svého repertoáru, představuji ji symfonickým orchestrům po celém světě a také ji nahrávám. Doufám, že ukrajinská klasická hudba bude všechny inspirovat. Považuji za důležité, aby ji publikum poznalo.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.
