Česká filharmonie • Karen Gomyo

Vorspiel. Allegro moderato
Adagio
Finale. Allegro energico

Německý skladatel Max Bruch (1838–1920) začal skládat už v devíti letech a ve čtrnácti napsal první symfonii. Velmi brzy se stal mezinárodně uznávaným umělcem, avšak spíše v oblasti dirigování, jelikož se jeho kompozice u publika i kritiky prosazovaly jen s velkými obtížemi. Je přitom autorem více než 200 opusů včetně tří symfonií, čtyř oper, několika instrumentálních koncertů a slušné řádky sborových skladeb z oblasti duchovní i světské hudby. Bruch jako skladatel zkrátka zůstal celý život v zajetí konzervativní „školy“ německé hudby a tradičním způsobem psal i ve 20. století, kdy umělecký svět už dávno fascinovaly zcela odlišné tvůrčí postupy.

S podobnými rozpaky je Bruchovo hudební dědictví přijímáno i dnes a takřka jediným dílem, které v současnosti žije na koncertních pódiích, je první z jeho tří houslových koncertů, jenž naopak v repertoáru koncertantních skladeb zaujímá velmi významné místo a je mezi houslovými virtuózy i publikem mimořádně oblíbené. Max Bruch komponoval svůj Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll op. 26 v roce 1866, kdy působil jako hudební ředitel v porýnském Koblenzi. Původní verze skladby měla premiéru 24. dubna téhož roku s Otto von Königlowem jako sólistou a se skladatelem v úloze dirigenta. Poté Bruchovi pomohl koncert zrevidovat světoznámý houslista Joseph Joachim a vtiskl mu tím podobu, v níž je tato kompozice uváděná dodnes. Na první poslech zaujme, že Bruch v této skladbě svěřil sólovému nástroji nepoměrně důležitější roli než orchestru, který má zde spíše doprovodnou úlohu. Koncert začíná zpěvnou kadencí houslí, po níž následuje neméně zpěvný rapsodický průběh v partu sólisty i orchestru. První část ústí attaca do pomalé druhé věty, jež je z celé skladby melodicky nejinvenčnější. Rychlejšího tempa se dočkáme až v části třetí, která má hravý charakter energického tance a vede do efektního virtuózního závěru.

V polovině devatenáctého století v Petrohradě působilo volné sdružení pěti ruských skladatelů pod názvem Mocná hrstka. Jeho členové usilovali o vytvoření národní ruské hudby a za svého duchovního vůdce považovali hudebního kritika, historika a archeologa Vladimira Stasova. Vůdčím skladatelem Mocné hrstky byl Milij Alexejevič Balakirev, díky němuž se členem sdružení stal také jeden z jeho žáků – Modest Petrovič Musorgskij (1839–1881). Musorgskij byl v zásadě hudebním samoukem, svým originálním kompozičním projevem však předešel dobu, ve které žil; jeho tvorba se stala inspirací francouzským skladatelům na přelomu století (především Debussymu a Ravelovi), zejména však ovlivnil hlavní představitele ruské hudby první poloviny 20. století – Šostakoviče a Prokofjeva.

Své nejznámější klavírní dílo zkomponoval Musorgskij v roce 1874 jako hudební památku na náhle zesnuvšího přítele, ruského výtvarníka a architekta Viktora Hartmana. Oba umělce seznámil již zmíněný Vladimir Stasov, v jehož režii byla pár měsíců po nešťastné události v Akademii výtvarných umění v Petrohradě uspořádána výstava prezentující přes čtyři sta Hartmanových knižních ilustrací, cestovních náčrtů, architektonických a kostýmních návrhů. Pod dojmem návštěvy této výstavy a pod vlivem emocí ze ztráty blízkého člověka zkomponoval Musorgskij během šesti týdnů klavírní suitu Obrázky z výstavy.

Deset klavírních miniatur tak představuje vybrané Hartmanovy obrazy, které většinou vznikaly na cestách po Polsku, Francii a Itálii. Tmelícím prvkem suity jsou variované mezihry – Promenády, jejichž charakter je vždy ovlivněn předcházejícím obrazem, a které znázorňují samotného skladatele coby návštěvníka výstavy. Většina Hartmanových obrazů je dnes bohužel ztracená. Jejich hudební podoba vytvořená Musorgským nám však přináší vskutku pestré náměty: Skřítek (Gnomus) je trpaslík těžkopádně se pohybující na křivých nožkách, Starý hrad je monumentální středověká stavba, před níž stojí zpívající trubadúr, poté si v pařížské zahradě Tuileries hrají děti, Bydlo popisuje veliký polský vůz tažený voly, skica Tanec kuřátek ve skořápce byla Hartmanem vytvořena jako kostýmní návrh pro balet Trilby, Samuel Goldenberg a Schmuyle jsou dva Židé, jeden bohatý a vztekající se a druhy chudý a dotíravý.

Následující obraz Trh v Limoges představuje hádající se francouzské prodavačky na tržišti, a jako i v předcházející části je zde hudebními prostředky zpodobněna lidská řeč. Hrůzostrašnou atmosféru, motiv smrti a portrét zesnulého Hartmana, který s lampou v ruce prohlíží pařížské podzemí, navozuje obraz Katakomby s podtitulem S mrtvými řečí mrtvých. Domek na kuří nožce, v němž přebývá pohádková Baba Jaga létající na hmoždíři, nás přivádí k finální části skladby, jíž je Velká brána Kijevská, která nikdy nebyla postavena. Šlo o Hartmanův architektonický projekt městské brány s kostelem a zvonicí; stavba měla připomínat atentát na ruského cara Alexandra II.

Suita Obrázky z výstavy patří mezi základní klavírní přednesovou literaturu; široké kulturní veřejnosti je spíše známa orchestrální verze suity instrumentovaná francouzským skladatelem Mauricem Ravelem. Je to nejčastěji hraná verze, není však jedinou orchestrální úpravou tohoto Musorgského díla.