Česká filharmonie • Karen Gomyo
Na začátku večera nás Frenzy od současného amerického skladatele Johna Adamse zavede do hlubin šílenství vyvolaného přehlcením informacemi, na konci pozornost obrátíme na Obrázky z výstavy. Uprostřed uslyšíme houslistku Karen Gomyo, která s oblibou přemýšlí, jaké aspekty hudby skladatel nevyjádřil v notovém zápise, ale mezi jeho řádky.
Program
John Adams
Frenzy: a short symphony (2023) (česká premiéra) (18')
Max Bruch
Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26 (25')
— Přestávka —
Modest Petrovič Musorgskij (arr. Maurice Ravel)
Obrázky z výstavy (35')
Účinkující
Karen Gomyo housle
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. A vždy, když potřebujete zakoupit vstupenku pro invalidní vozík.
„Zvuky a myšlenky přímo visí ve vzduchu, hltám je a přejídám se. Sotva je stačím škrábat na papír,“ pochlubil se v dopise příteli v červnu 1874 Modest Petrovič Musorgskij. To už pracoval na hudebním uctění památky malíře a architekta Viktora Hartmanna – na Obrázcích z výstavy. Musorgského blízký přítel v srpnu 1873 zemřel a Akademie výtvarných umění v Petrohradu z jeho obrazů uspořádala výstavu, kterou skladatel navštívil. Inspirován spatřenými díly, rozhodl se Musorgskij transformovat deset z nich do not. Původně klavírní kompozici pak pro orchestr v roce 1922 upravil Maurice Ravel a z nepříliš hraného díla se stal hit.
Úpravy se nevyhnuly ani prvnímu houslovému koncertu Maxe Brucha: komponování mu totiž nešlo od ruky. „Můj koncert pro housle postupuje pomalu – na tomto poli se necítím příliš jistý. Považujete psaní houslového koncertu za příliš odvážné?“ píše svému bývalému učiteli Hillerovi v listopadu 1865. A ať už zněla odpověď jakkoli, mnohačetné přepisování se nakonec vyplatilo. Vznikla autorova nejslavnější skladba.
Asi nejslavnějším dílem Johna Adamse zůstává opera Nixon in China, odvaha ujmout se aktuálního tématu mu ale nechyběla ani u nedávné skladby Frenzy. „Frenzy vystihuje chvílemi drtivý pocit, kdy reflektujeme svět kolem nás, především tak, jak ho vnímáme skrz každodenní dávku online zpravodajství a informací, z nichž velkou část konzumujeme, aniž bychom brali v potaz jejich rozrušující, podvědomý vliv na to, jak se cítíme,“ charakterizoval tři roky starou kompozici. Svou „krátkou symfonii“ věnoval Simonu Rattleovi – v Rudolfinu ji však uslyšíme v interpretaci Semjona Byčkova.
Účinkující
Karen Gomyo housle
Karen Gomyo, houslistka s japonskými kořeny, je jednou z předních osobností světové hudební scény. Prostřednictvím emotivních a upřímných vystoupení uchvacuje publikum a navazuje s ním hluboké spojení. Ke hře na housle ji inspirovala houslistka Midori, kterou slyšela ve svých pěti letech na koncertu v Montrealu. Zásadní okamžik přišel o čtyři roky později, kdy dostala příležitost hrát na mistrovských kurzech legendární pedagožky Dorothy DeLay – ta ji následně pozvala, aby u ní studovala na Juilliard School, kam Karen Gomyo nastoupila ve svých deseti letech. Velice důležitý na její hudební cestě pro ni byl také houslista Mauricio Fuks.
Jako sólistka se představila za doprovodu četných orchestrů, v sezoně 2025/2026 se jednalo například o Newyorskou filharmonii, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Národní tchajwanský symfonický orchestr, Residentie Orkest v Haagu a Malajskou filharmonii. S Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem se představila během covidové pandemie v letech 2020 a 2021, kdy probíhaly koncerty v omezeném režimu. Naposledy v Česku zazářila na jaře 2025 během závěrečného koncertu sezony Janáčkovy filharmonie Ostrava; publikum nadchla svým výkonem ve Dvořákově Houslovém koncertu a moll pod taktovkou Gilberta Vargy.
Karen Gomyo je činná i v oblasti komorní hudby – vystoupila s celou řadou umělců, mimo jiné s mezzosopranistkou Susan Graham, klavíristou Enricem Pace, houslistou Daishinem Kashimoto, violoncellistou Julianem Steckelem, flétnistou Emmanuelem Pahudem, trumpetistkou Tine Thing Helseth nebo kytaristou Ismo Eskelinenem, s nímž nahrála duetové album Carnival u vydavatelství BIS Records.
Když jí bylo čtrnáct let, slyšela poprvé hudbu Ástora Piazzolly, se kterou ji seznámila její maminka. Okamžitě ji zaujala a dodnes je milovnicí a interpretkou tanga nueva. Spolupracovala s Piazzollovým dlouholetým pianistou a legendou tanga Pablem Zieglerem, stejně jako s hráči na bandoneon Héctorem del Curtem, JP Jofrem a Marcelem Nisinmanem. V roce 2021 vydala album A Piazzolla Trilogy, které nahrála se smyčcovým souborem Orchestre National des Pays de la Loire a kytaristkou Stephanie Jones.
Každou sezonu uvádí dílo některého žijícího skladatele – patří mezi ně například houslový koncert Adrano od Samyho Moussy, Koncert č. 2 Mar’eh od Matthiase Pintschera, Koncert pro housle, trubku a orchestr YEAR 2020 od Xi Wanga nebo Komorní koncert Samuela Adamse – všechna tato díla uvedla v premiéře s předními severoamerickými orchestry.
Karen Gomyo se jako houslistka, moderátorka a vypravěčka podílela též na dokumentárním filmu o Antoniu Stradivariovi s názvem The Mysteries of the Supreme Violin, který produkovala japonská televize NHK a který byl vysílán po celém světě na kanálu NHK WORLD.
Semjon Byčkov šéfdirigent a hudební ředitel
Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahrnující kompletní nahrávku skladatelových symfonií a klavírních koncertů, na niž navázaly koncerty a zahraniční rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se česká tvorba stala hlavním tématem významných evropských a amerických vystoupení, včetně třídenní rezidence v Carnegie Hall. Pro společnost PENTATONE Byčkov s Českou filharmonií nahrál Smetanovu Mou vlast, kterou BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákovy symfonie č. 7, 8 a 9. V dubnu 2026 vydal PENTATONE komplet devíti dokončených Mahlerových symfonií, které Byčkov s orchestrem postupně nahrával od roku 2018 a uváděl v Rudolfinu i na zahraničních pódiích.
V sezoně 2026/2027 se Byčkov s Českou filharmonií vrací k repertoáru, který jej provází od počátků kariéry. Vedle české hudby se zaměří především na díla Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova a Modesta Musorgského. Programy 131. sezony tak propojuje hudbu jeho původní vlasti s českou tradicí, která stojí v centru jeho působení v Praze.
Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Pravidelně hostuje u předních světových orchestrů a realizoval řadu nahrávek s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. K oceňovaným snímkům se Symfonickým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem patří Brahmsovy symfonie i díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Höllera a Glanerta.
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, dnešním Petrohradu, kde studoval na konzervatoři u Ilji Musina. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. V roce 1989 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie a hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Později působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a drážďanské Semperoper.
Pravidelně se věnuje také opeře. V posledních sezonách dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu v Bayreuthu a madridském Teatro Real a novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. V sezoně 2026/2027 se vrátí také do londýnské Královské opery Covent Garden. Jeho nahrávku Evžena Oněgina zařadil Opera Magazine mezi třicet nejlepších operních snímků všech dob a Wagnerův Lohengrin získal ocenění Album roku časopisu BBC Music Magazine.
Semjon Byčkov byl v roce 2015 vyhlášen Dirigentem roku v rámci International Opera Awards a v roce 2022 získal stejný titul od Musical America. Je držitelem čestného doktorátu Královské hudební akademie v Londýně a čestných dirigentských titulů u této instituce a Symfonického orchestru BBC. Pod jeho vedením získala Česká filharmonie v roce 2024 ocenění Orchestr roku časopisu Gramophone. Od 1. srpna 2026 je designovaným hudebním ředitelem Pařížské opery a funkce se ujme v roce 2028.
Skladby
John Adams
Frenzy, a short symphony
Max Bruch
Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26
Vorspiel. Allegro moderato
Adagio
Finale. Allegro energico
Německý skladatel Max Bruch (1838–1920) začal skládat už v devíti letech a ve čtrnácti napsal první symfonii. Velmi brzy se stal mezinárodně uznávaným umělcem, avšak spíše v oblasti dirigování, jelikož se jeho kompozice u publika i kritiky prosazovaly jen s velkými obtížemi. Je přitom autorem více než 200 opusů včetně tří symfonií, čtyř oper, několika instrumentálních koncertů a slušné řádky sborových skladeb z oblasti duchovní i světské hudby. Bruch jako skladatel zkrátka zůstal celý život v zajetí konzervativní „školy“ německé hudby a tradičním způsobem psal i ve 20. století, kdy umělecký svět už dávno fascinovaly zcela odlišné tvůrčí postupy.
S podobnými rozpaky je Bruchovo hudební dědictví přijímáno i dnes a takřka jediným dílem, které v současnosti žije na koncertních pódiích, je první z jeho tří houslových koncertů, jenž naopak v repertoáru koncertantních skladeb zaujímá velmi významné místo a je mezi houslovými virtuózy i publikem mimořádně oblíbené. Max Bruch komponoval svůj Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll op. 26 v roce 1866, kdy působil jako hudební ředitel v porýnském Koblenzi. Původní verze skladby měla premiéru 24. dubna téhož roku s Otto von Königlowem jako sólistou a se skladatelem v úloze dirigenta. Poté Bruchovi pomohl koncert zrevidovat světoznámý houslista Joseph Joachim a vtiskl mu tím podobu, v níž je tato kompozice uváděná dodnes. Na první poslech zaujme, že Bruch v této skladbě svěřil sólovému nástroji nepoměrně důležitější roli než orchestru, který má zde spíše doprovodnou úlohu. Koncert začíná zpěvnou kadencí houslí, po níž následuje neméně zpěvný rapsodický průběh v partu sólisty i orchestru. První část ústí attaca do pomalé druhé věty, jež je z celé skladby melodicky nejinvenčnější. Rychlejšího tempa se dočkáme až v části třetí, která má hravý charakter energického tance a vede do efektního virtuózního závěru.
Modest Petrovič Musorgskij
Obrázky z výstavy
V polovině devatenáctého století v Petrohradě působilo volné sdružení pěti ruských skladatelů pod názvem Mocná hrstka. Jeho členové usilovali o vytvoření národní ruské hudby a za svého duchovního vůdce považovali hudebního kritika, historika a archeologa Vladimira Stasova. Vůdčím skladatelem Mocné hrstky byl Milij Alexejevič Balakirev, díky němuž se členem sdružení stal také jeden z jeho žáků – Modest Petrovič Musorgskij (1839–1881). Musorgskij byl v zásadě hudebním samoukem, svým originálním kompozičním projevem však předešel dobu, ve které žil; jeho tvorba se stala inspirací francouzským skladatelům na přelomu století (především Debussymu a Ravelovi), zejména však ovlivnil hlavní představitele ruské hudby první poloviny 20. století – Šostakoviče a Prokofjeva.
Své nejznámější klavírní dílo zkomponoval Musorgskij v roce 1874 jako hudební památku na náhle zesnuvšího přítele, ruského výtvarníka a architekta Viktora Hartmana. Oba umělce seznámil již zmíněný Vladimir Stasov, v jehož režii byla pár měsíců po nešťastné události v Akademii výtvarných umění v Petrohradě uspořádána výstava prezentující přes čtyři sta Hartmanových knižních ilustrací, cestovních náčrtů, architektonických a kostýmních návrhů. Pod dojmem návštěvy této výstavy a pod vlivem emocí ze ztráty blízkého člověka zkomponoval Musorgskij během šesti týdnů klavírní suitu Obrázky z výstavy.
Deset klavírních miniatur tak představuje vybrané Hartmanovy obrazy, které většinou vznikaly na cestách po Polsku, Francii a Itálii. Tmelícím prvkem suity jsou variované mezihry – Promenády, jejichž charakter je vždy ovlivněn předcházejícím obrazem, a které znázorňují samotného skladatele coby návštěvníka výstavy. Většina Hartmanových obrazů je dnes bohužel ztracená. Jejich hudební podoba vytvořená Musorgským nám však přináší vskutku pestré náměty: Skřítek (Gnomus) je trpaslík těžkopádně se pohybující na křivých nožkách, Starý hrad je monumentální středověká stavba, před níž stojí zpívající trubadúr, poté si v pařížské zahradě Tuileries hrají děti, Bydlo popisuje veliký polský vůz tažený voly, skica Tanec kuřátek ve skořápce byla Hartmanem vytvořena jako kostýmní návrh pro balet Trilby, Samuel Goldenberg a Schmuyle jsou dva Židé, jeden bohatý a vztekající se a druhy chudý a dotíravý.
Následující obraz Trh v Limoges představuje hádající se francouzské prodavačky na tržišti, a jako i v předcházející části je zde hudebními prostředky zpodobněna lidská řeč. Hrůzostrašnou atmosféru, motiv smrti a portrét zesnulého Hartmana, který s lampou v ruce prohlíží pařížské podzemí, navozuje obraz Katakomby s podtitulem S mrtvými řečí mrtvých. Domek na kuří nožce, v němž přebývá pohádková Baba Jaga létající na hmoždíři, nás přivádí k finální části skladby, jíž je Velká brána Kijevská, která nikdy nebyla postavena. Šlo o Hartmanův architektonický projekt městské brány s kostelem a zvonicí; stavba měla připomínat atentát na ruského cara Alexandra II.
Suita Obrázky z výstavy patří mezi základní klavírní přednesovou literaturu; široké kulturní veřejnosti je spíše známa orchestrální verze suity instrumentovaná francouzským skladatelem Mauricem Ravelem. Je to nejčastěji hraná verze, není však jedinou orchestrální úpravou tohoto Musorgského díla.