Vstupenky? Máme! Prodej jednotlivých vstupenek na abonentní koncerty je zahájen.

Prohlédnout program

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Zkouška orchestru na VLAST I. (repríza programu z roku 2023)


Smetanova Má vlast je pro Českou filharmonii vedle Dvořákovy Novosvětské nejen nejhranějším dílem, ale také skladbou erbovní, která je součástí úctyhodné interpretační tradice. Jaký vztah mají ke Smetanově pozoruhodné partituře – a ke svým partům – dnešní filharmonici? Jak se na ojedinělý cyklus symfonických básní dívá dirigent Petr Altrichter?

Délka programu 2 hod

Program

Bedřich Smetana
Má vlast – cyklus symfonických básní (výběr – Vyšehrad, Vltava a Šárka)

Účinkující

Marek Eben moderátor
Alice Nellis scénář a režie

Petr Altrichter dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Zkouška orchestru na VLAST I. (repríza programu z roku 2023)

Rudolfinum — Dvořákova síň

Volná místa
498
3
Volná místa
348
3
Cena od 2550 do 1200 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Rezervace míst stávajícím abonentům:
do 3. června 2024, 20.00
Prodej jednotlivých vstupenek na abonentní koncerty:
od 10. června 2024, 10.00
Prodej vstupenek na všechny veřejné generální zkoušky:
od 11. září 2024, 10.00

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Účinkující

Marek Eben  průvodce pořadem

Marek Eben

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři hudebnědramatický obor. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a v letech 1983–2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – například soutěže O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusního pořadu Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Alice Nellis  režie

Alice Nellis

Alice Nellis vystudovala Pražskou konzervatoř, dále anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku na FAMU. Pracovala jako překladatelka, od roku 2002 vyučuje na FAMU. V roce 2000 debutovala filmovou komedií Ene Bene s Ivou Janžurovou a její dcerou Theodorou Remundovou v hlavních rolích. Film získal řadu mezinárodních ocenění (mj. hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v San Franciscu). Spolupráce s Ivou Janžurovou a jejími dcerami – herečkami Theodorou a Sabinou Remundovými – pokračovala filmem Výlet (2002), za který Alice Nellis obdržela Cenu nových režisérů na 50. Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu. Za scénář k filmu Výlet získala Českého lva za nejlepší scénář roku 2002. Dále natočila celovečerní filmy Tajnosti (2007), Mamas and Papas (2010), Perfect Days (2011), Revival (2013), Andělé všedního

dne (2014) a Sedmero krkavců (2015). Pod všemi snímky je zároveň podepsána coby scenáristka. Jako herečka se objevila ve filmu Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy.

Alice Nellis se také věnuje divadelní režii. Spolupracuje s Divadlem Na zábradlí (Perfect Days, Záplavy), Divadlem Bez zábradlí (Láska, Když tančila, Cesta dlouhého dne do noci), Café Theatre Černá labuť (Lidský hlas, Růžový šampaňský) nebo Divadlem v Řeznické (Pomoc). Za vlastní hru Záplavy, kterou uvedla v Divadle Na zábradlí, získala 3. místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka.

Petr Altrichter  dirigent

Petr Altrichter

Petr Altrichter je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby. Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, Debrecín aj.).

Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem a v roce 1990 pak šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních vystoupení uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.).

V letech 1993–2004 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice; s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhalle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie. Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa – RLPO Live.

V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud. Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD se skladbami Antonína Dvořáka. Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie, se kterou ho pojí dlouholetá spolupráce.
V roce 2015 podnikl s Českou filharmonií koncertní turné do Německa, na přelomu 2015 a 2016 pak turné do Číny. Na počátku sezony 2017–2018 řídil Českou filharmonii na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha a následně s ní absolvoval velmi úspěšné turné do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Na jaře 2017 uskutečnil japonské turné se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v roce 2018 pak turné do Velké Británie s Českým národním symfonickým orchestrem, v květnu 2019 turné do Číny s Českou filharmonií.

Jako host řídil význačné světové orchestry – japonský NHK Symphony Orchestra, Berlin Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra. Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symphony, Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.

Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti. Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu, Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, Seville, Palermu a dalších.

Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann ad.) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.

Skladby

Bedřich Smetana
Má vlast

Už když byl Smetana v 50. letech 19. století ve Švédsku, začal ho zajímat jeden čerstvý hudební objev. Takzvaná symfonická báseň, jejímž vynálezcem byl skladatel a Smetanův rádce Franz Liszt. Symfonická báseň měla být pádnou odpovědí na všechny výtky směřující k hudbě jako k umění: podle mnohých estetiků byla totiž velkou slabinou hudby její abstraktnost. A tak se začaly psát skladby s konkrétním mimohudebním programem, kterým mohl být třeba nějaký příběh, událost, ale i líčení přírody. Smetana ve Švédsku, kde působil v letech 1856–1861, napsal symfonické básně tři – Richard III., Hakon Jarl a Valdštýnův tábor. A Lisztovi oddaně psal: „Pokládejte mě za nejhorlivějšího stoupence našeho uměleckého směru, jenž slovem i činem stojí za jeho svatou pravdou.“

K úvahám o dalších symfonických básní se vrátil až o desetiletí později v Čechách. Mimořádný hudební cyklus Má vlast – ojedinělý koncept v celých dějinách světové hudby – vytvořil v letech 1874–1879. V době, kdy byl už úplně hluchý. Hudbou vykreslil mýty i dějiny Čechů, krajinu, ve které žijí, ale také vizi „vzkříšení národa českého“, tehdy jednoho z národů rakousko-uherské monarchie. Už proto má Smetanova Má vlast v české hudební tradici ojedinělé postavení.

Na první zmínky o nových symfonických básních narazíme už v roce 1872. V listopadu přinesly Hudební listy zprávu, že Bedřich Smetana „dokončiv úplně velkou vlasteneckou zpěvohru Libuše (…) hodlá nyní přistoupiti k větším orchestrálním skladbám Vyšehrad a Vltava.“ Smetana podle všeho předem neplánoval vznik celého cyklu, ten vykrystalizoval až v průběhu let. Časopis Dalibor si v roce 1873 sice trochu zafantazíroval, když napsal, že Smetana komponuje „celý cyklus symfonických básní pod jménem všeobecným Vlasť s pododdíly: Říp – Vyšehrad – Vltava – Lipany – Bílá hora atd.“, ale nebyl zase až tak daleko od pravdy, když uvedl, že se při tom skladatel řídí „dle nejdůležitějších momentů slávy naší i neštěstí našeho.“

Hudba Mé vlasti se vztahuje – coby hudba takzvaně programní – mimo svět tónů, akordů nebo notových linek, vztahuje se k lidem, věcem, místům a příběhům minulosti i současnosti. Smetanovi se podařilo pozoruhodně celistvě vystihnout to, co bychom snad mohli nazvat „česká duše“, a v Mé vlasti vytvořil pozoruhodně nadčasovou skladbu. Všechna politická hesla 2. poloviny 19. století, kdy vznikala, už nevyhnutelně zastarala (jako nakonec zestárnou všechna politická hesla), ale Smetanova hudba si pořád nachází cestu k posluchačům – pořád je oslovuje, probouzí a povzbuzuje.

S historií České filharmonie je Smetanová Má vlast spjata jako málokteré jiné dílo. Je součástí velké interpretační tradice, která se začíná psát v roce 1901, kdy filharmonici celý cyklus symfonických básní interpretovali poprvé. A od té doby více než sedmsetkrát! Žádný orchestr na světě nehrál Mou vlast tolikrát. Hráli ji ve všedních dnech i o svátcích, ale je několik památných provedení, kdy Smetanova hudba rezonovala zcela mimořádně.

V roce 1924 se připomínalo 100. výročí Smetanova narození a Václav Talich při té příležitosti připravil provedení Mé vlasti se spojenými orchestry České filharmonie a Pražské konzervatoře. Má vlast byla také první filharmonickou nahrávkou s Talichem pro společnost His Master’s Voice. Velkým symbolem se Smetanův cyklus stává za okupace a za války. Talichovu Mou vlast z června 1939 se podařilo zaznamenat a jde o neuvěřitelný snímek, ze kterého dodnes mrazí. Hraje se jako o život, poslouchá se jako o život, na konci se zpívá Kde domov můj. Hudba přestává být jakýmsi kulturním zážitkem, který přicházíme prožít, ale stává se žhavou součástí nás samých.

V těžkých chvílích zní Má vlast pro českého posluchače naléhavě a jako výzva k boji, ale jsou i chvíle osvobození, kdy Smetanova jedinečná hudba stvrzuje, že „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“. Tak to bylo v červnu 1945, kdy Česká filharmonie hrála Smetanův cyklus na Staroměstském náměstí jako díkůvzdání za konec války. Tak to bylo v květnu 1968, kdy s Karlem Ančerlem zahajovala hudební festival Pražské jaro v atmosféře největšího společenského oživení a liberalizace po dvacetiletí totality. A bylo to tak znovu na jaře 1990, když nedlouho předtím komunistický režim definitivně padl. Z exilu se po dlouhých dvaačtyřiceti letech vrátil dirigent Rafael Kubelík. „Vášnivě jsem na tento okamžik čekal a věřil jsem, že jednou přijde. Jsem vděčný Bohu, celému národu, přátelům a vám všem.“ To byla první Kubelíkova slova po návratu do vlasti 8. dubna 1990. „To, co dokázal v poslední době Václav Havel, to není zázrak, ale důkaz, že zázraky nejsou a že je v člověku síla, která může skutečně lámat kameny.“

Smetanův cyklus byl prakticky po celé dvacáté století jakýmsi výhradním dílem České filharmonie a dalších českých orchestrů. Dnes jsou všechny vystaveny konkurenci, ze které nelze než mít radost. Mou vlast jako svébytnou hodnotu uvádějí Berlínští a Vídeňští filharmonikové, orchestry v Mnichově, Bamberku, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Madridu, Amsterodamu či v Clevelandu. Naposledy na Pražském jaru a na Salcburském festivalu 2022 Barenboimův orchestr Západovýchodní divan, složený z mladých hudebníků arabského světa. Má vlast se stala dílem mezinárodním.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.