Program
Antonín Dvořák
Stabat Mater, duchovní kantáta pro sóla, sbor a orchestr, op. 58
Stabat mater Antonína Dvořáka, kantáta pro sóla, smíšený sbor a orchestr je jedním z nejkrásnějších a nejsilnějších děl světové hudební tvorby. Prostředí ostravské katedrály Božského Spasitele i nastudování Tomáše Netopila zcela jistě celkový prožitek ještě umocní.
Antonín Dvořák
Stabat Mater, duchovní kantáta pro sóla, sbor a orchestr, op. 58
Simona Šaturová soprán
Václava Krejčí Housková alt
Richard Samek tenor
Jozef Benci bas
Lukáš Vasilek sbormistr
Pražský filharmonický sbor
Tomáš Netopil dirigent
Česká filharmonie
Prodej jednotlivých vstupenek na abonentní koncerty (orchestrální, komorní, edukační) začne ve středu 7. června 2023 v 10.00. Předprodej vstupenek na veřejné generální zkoušky bude zahájen 13. 9. v 10.00.
Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.
Simona Šaturová soprán
Simona Šaturová, držitelka Ceny Nadace Charlotty a Waltera Hamelových za vynikající pěvecké výkony na Šlesvicko-holštýnském hudebním festivalu v Lübecku (2007) a Ceny Thálie za nejlepší operní výkon 2001, se narodila v Bratislavě. Zpěv studovala na bratislavské konzervatoři u Miloslavy Fidlerové a dále se soukromě zdokonalovala u Soni Kresákové, Ileany Cotrubaș a Margreet Honig.
K vrcholům jejích posledních sezon patří Violetta a Gilda v Královské opeře La Monnaie v Bruselu, kde je stálým hostem a od roku 2010 tam vystoupila i jako Ilia, Sandrina, Servilia nebo Lucia di Lammermoor ve Frankfurtské opeře (dříve též v rolích Paminy, Oscara nebo Madamy Cortese). Intenzivně spolupracuje také s operou Aalto-Musiktheater v Essenu (Violetta, Adina, Konstanze, Donna Anna) a s pražským Národním divadlem (Gilda, Konstanze, Pamina, Zuzanka aj.). Vystupovala také v Divadle na Vídeňce, v Teatro Colón v Buenos Aires, athénském Megaronu, Théâtre du Châtelet v Paříži nebo v Opeře Monte Carlo.
Vyprofilovala se rovněž coby úspěšná koncertní interpretka, a to v mezinárodním kontextu. V roce 2006 debutovala na festivalech v Salcburku a v Luzernu. V tomtéž roce zpívala pod taktovkou Christopha Eschenbacha sopránový part v Druhé symfonii Gustava Mahlera při znovuotevření slavného Salle Pleyel v Paříži a v roce 2007 ji tentýž dirigent přizval na turné s Philadelphia Orchestra po Spojených státech amerických včetně Carnegie Hall v New Yorku. Koncertovala také v Oslu, Dallasu, Tel Avivu, Torontu, Detroitu, Tokiu, Ósace, Vídni, Curychu a na Šlesvicko-holštýnském hudebním festivalu, Oregonském Bachově festivalu, Hudebním festivalu v Rheingau, Pražském jaru, Wiener Frühlingsfestival, Festival Internationale di Musica e Arte Sacra v Římě nebo na Edinburském festivalu.
K dirigentům, s nimiž opakovaně spolupracuje, patří Manfred Honeck (Pittsburský symfonický orchestr, Filharmonie Oslo, Česká filharmonie), Ádám Fischer (Londýnská filharmonie, Orchestr věku osvícenství), Jiří Bělohlávek (Česká filharmonie, PKF – Prague Philharmonia), Helmuth Rilling (Izraelská filharmonie, Torontský symfonický orchestr) nebo Iván Fischer a Christopher Hogwood (Mnichovská filharmonie). Spoluúčinkovala na turné s Philippem Herreweghem a jeho Orchestre des Champs-Élysées, s Christophem Eschenbachem a Akademickým orchestrem Šlesvicko-holštýnského hudebního festivalu, s Thomasem Quasthoffem a Helmuthem Rillingem, jakož i na recitálech Bryna Terfela a Mariusze Kwiecieńa.
Nahrávala pro firmy Sony (Carmina Burana, Noël), Hänssler Classic (Haydnovy Mše) a Ondine (Mahlerova Druhá symfonie). V roce 2009 vyšlo její první sólové album u firmy Orfeo. Haydnovy árie nahrála se Symfonickým orchestrem Severoněmeckého rozhlasu pod taktovkou Alessandra De Marchi a v listopadu 2009 získala ocenění Editor’s Choice od časopisu Gramophone. Na podzim 2014 představila své další sólové album s áriemi Josefa Myslivečka a Wolfganga Amadea Mozarta.
Václava Krejčí Housková alt, mezzosoprán
Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková vystudovala Konzervatoř v Českých Budějovicích (Dagmar Volfová) a Akademii múzických umění v Praze (Jiřina Přívratská). Absolvovala mistrovské kurzy pod vedením Margaret Honig. První angažmá přijala v roce 2010 v Moravském divadle Olomouc; v pražském Národním divadle debutovala v roce 2014 a od roku 2015 je sólistkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Opakovaně byla zařazena do širší nominace na cenu Thalie: Smetona (2014, Anna Bolena NDM Ostrava), titulní role Carmen (2020, DJK Plzeň). Její janáčkovské CD (spolu s tenoristou Nicky Spencem a klavíristou Juliem Drakem) získalo prestižní cenu BBC Music Magazine Award a Gramophone Classical Music Award. Spolupracuje s předními českými i zahraničními orchestry a bývá hostem prestižních českých i mezinárodních festivalů (Edinburgh International Festival, Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Prague Proms aj.).
Richard Samek tenor
Jozef Benci bas
Roku 2003 absolvoval studium na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě pod vedením Sergeje Kopčáka. Od roku 2002 účinkoval jako sólista Státní opery v Banské Bystrici. V roce 2004 debutoval v Opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě jako Zachariáš ve Verdiho Nabuccovi a od roku 2007 se stal jeho sólistou. Roku 2009 se představil jako Vodník v inscenaci Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. V roce 2011 se rolí Kecala podílel na koncertním provedení Smetanovy Prodané nevěsty v Barbican Hall v Londýně s BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Z této inscenace uveřejnilo vydavatelství Harmonia Mundi nahrávku na CD. S Bělohlávkem v roli Purkrabího realizoval roku 2012 také rozhlasový snímek Dvořákovy opery Jakobín pro londýnskou BBC.
Koncertně účinkoval doma na Slovensku i na pódiích v Lucembursku, Francii, Itálii, Rakousku, Polsku atd. Roku 2011 vystoupil na Bratislavských hudebních slavnostech na společném vokálním recitálu se sopranistkou Editou Gruberovou. S dirigentskou legendou Nellem Santim nastudoval basový part Verdiho Requiem, jež bylo v roce 2012 zařazeno do programu Opery Slovenského národního divadla.
Lukáš Vasilek sbormistr
Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).
Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason. Od roku 2021 vyučuje obor dirigování sboru na Akademii múzických umění v Praze.
Pražský filharmonický sbor
Pražský filharmonický sbor (PFS) je nejvýznamnější a nejstarší profesionální smíšený pěvecký sbor v Česku. Během dlouhé historie se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři; od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem je aktuálně Lukáš Kozubík.
Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská a Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové) pod vedením významných dirigentů (mj. sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Fabio Luisi, Semjon Byčkov, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.
PFS realizuje řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena hlavně na náročná a méně známá díla sborového repertoáru. Nedílnou součástí aktivit sboru je i péče o hudební vzdělávání mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů. Za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby se stal PFS v roce 2022 laureátem Ceny Antonína Dvořáka.
Tomáš Netopil hlavní hostující dirigent
Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy. Na jaře 2018 s ní absolvoval dlouhé turné po Velké Británii a týž rok s ní provedl Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v přímém přenosu České televize. V sezoně 2020/2021 řídil Českou filharmonii mimo jiné na festivalu Smetanova Litomyšl v červnu 2021.
Zároveň je nyní desátou a poslední sezonu generálním hudebním ředitelem Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Zde bude řídit Wagnerova Tannhäusera, Mozartovu Figarovu svatbu a Dogville Gordona Kampeho. Na začátku sezony také připravil inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v ženevském Grand Théâtre.
V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie.
Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Tomáš Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu a Orchestra Sinfonica della Rai.
Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukův Asrael a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.
Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na pražské HAMU. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.
Antonín Dvořák
Stabat Mater op. 58
V únoru 1876 rozvrhl Antonín Dvořák kompozici Stabat mater na text středověké sekvence, jímavého obrazu truchlící Panny Marie pod křížem. Autorství latinské předlohy se připisovalo františkánskému mnichu Jacoponu da Todi (?1230–1306), dnešní mínění medievalistů o původci sekvence však není jednotné. Za impuls k Dvořákovu zhudebnění bývá považováno úmrtí jeho dvoudenní dcerky Josefy v srpnu 1875, časový odstup od této události k započetí práce je ovšem příliš velký. Spíše sehrála roli Dvořákova varhanická funkce v kostele sv. Vojtěcha, při níž přišel do styku s duchovními skladbami starší doby i současníků a pocítil potřebu přispět k tomuto oboru vlastním dílem. Na konečné vypracování skladby, která po první pracovní fázi zůstala ležet, však měla rozhodně vliv tragédie Dvořákových v létě 1877, kdy jim během dvou měsíců zemřely další dvě děti.
Kantáta Stabat mater byla dokončena v listopadu 1877. Dvořák rozdělil text do deseti oddílů, na nichž se podílejí čtyři sólové hlasy jako ansámbly či (s výjimkou sopránu) v samostatných úsecích, dále sbor a orchestr doplněný o varhany. Žal nad ztrátou dítěte a lidským utrpením se v Dvořákově skladbě proměňuje ve smíření a víru. Východiskem pojetí byla díla hudebního baroku, nejedná se zde však o monumentální fresku, kompozice je prodchnuta prostým citem hluboce věřícího člověka. Atmosféru navozuje instrumentální úvod s chromatickými lkavými tóny, z pianissima nastupují první slova sboru, kvartet druhého čísla vyjadřuje soucit s žalující matkou, následuje smuteční pochod, krásné propojení basového sóla se sborem; osobitým způsobem zpracovává Dvořák všechny strofy, každý úsek až po závěrečnou fugu má uzavřenou formu a výpověď.
První provedení tohoto díla se uskutečnilo v rámci cyklu tzv. „Concert spirituel“ 23. prosince 1880 na Žofíně. Pořadatelem byla Jednota hudebních umělců, roku 1803 založený česko-německý penzijní spolek, který uváděl dvakrát ročně velká vokálně-instrumentální díla. Na provedení se podílel spojený sbor a orchestr českého Prozatímního i německého Stavovského divadla, chovanci operní školy Jana Ludevíta Lukese, žáci konzervatoře a další účinkující. Řídil Adolf Čech, sólisty byli Eleonora z Ehrenbergů, Betty Fibichová, Antonín Vávra a Karel Čech. Kritik Národních listůpři té příležitosti zauvažoval o Dvořákově tvůrčí mentalitě a vyslovil téměř proroctví: „Včera provedeno bylo v koncertní síni Žofínského ostrova velké dílo předního skladatele našeho Stabat mater od Antonína Dvořáka, nejzralejší a bez odporu nejznamenitější ze všech jeho prací vokálních. Jest to úkaz pozoruhodný, že Dvořák, tento instrumentální skladatel ve vlastním slova smyslu, poprvé sobě proklestil cestu k srdci a mysli obecenstva prací vokální: velkolepě stavěným hymnem na slova z Hálkových Dědiců Bílé hory, potom teprve přišly práce symfonické a skladby komorní; do ciziny též poprvé vnikl vítězně skladbou vokální, rozkošnými Moravskými dvojzpěvy. [...] Tento úkaz nezdá se mi býti pouhou náhodou, nýbrž spíše zjevem, spočívajícím v nejhlubším jádru umělecké povahy této obdivuhodné síly tvůrčí, i možno dle všeho předvídati, že Dvořák, vládnoucí tou dobou suverénně formami instrumentálními, sáhne hlouběji šťastnou rukou v nezměrné bohatství svého umění a vynese na povrch příští dobou ryzí zlato nových, krásnějších forem vokální hudby, spojení poetického slova s tvarem hudebním, ku kterémuž vznešenému cíli veškero moderní umění spěje. Krásné spojení živlů z říše básnictví a hudby ve formě zpěvohry, ať světské či duchovní (forma moderního oratoria), jest přec jen pro vynikajícího skladatele naší doby nejvyšším vrcholem umění.“
Recenzent se rovněž vyslovil k problému duchovní tvorby v nové době: „Moderní hudba má po ruce jiný výraz pro hluboká slova Stabat mater než hudba dob minulých a Dvořák podal vše samostatně, originelně; mnoho bude vytýkáno z různých stran novým těm tvarům hudebním, však v jednom zajisté všichni hlasové budou souhlasiti: že jest to výraz ducha neobyčejného, velkého. Slyším již, jak jedni říkají, že sloh ten jest málo duchovní, či církevní, druzí, že tam převládá výraz zpěvoherní atd. O věci té dá se vésti hádka s tím větším úspěchem, že méně dosud jest objasněno, v čem vlastně onen sloh ryze církevní vězí! Či by to snad měl býti sloh ‚a capella‘? Bůh zachraň; neboť pak by nebyl v oboru tom pokrok vůbec možným.“ (značka -ý, Národní listy, 24. 12. 1880).
Podobnou úvahu připojil k pozitivnímu posudku novinky také kritik německého listu: „Jednota hudebních umělců se v posledních letech snažila dodat svým duchovním koncertům zvláštní dráždivost přijetím zde ještě neslyšených hudebních děl. Po zdařilých produkcích Brahmsova Německého rekviem, Bachových pašijí a Vánočního oratoria jsme ve čtvrtek slyšeli nové dílo domácího, nyní již v celém hudebním světě proslulého skladatele, Stabat mater Antonína Dvořáka. [...] Lze diskutovat o tom, zda je daný text vhodný pro téměř dvouhodinovou skladbu vybavenou všemi prostředky moderního orchestru; tím větší zásluha musí být přiznána Dvořákovi, že nedochází k pocitu monotónnosti a bez ohledu na jednotvárnou náladu posluchačova pozornost neochabne. [...] Celek podává nové, skvělé svědectví o bohatství Dvořákovy hudební fantazie, jeho zručnosti v pojednání velkých forem a v instrumentaci.“ (značka K., Prager Tagblatt, 27. 12. 1880)
Za hranicemi Čech bylo Stabat mater uvedeno poprvé roku 1882 v Budapešti a 10. března 1883 následovalo provedení v Londýně v St. Jamesʼ Hall pod taktovkou Josepha Barnbyho. Dvořákovo jméno už bylo v Anglii známé, uvedení Stabat mater však znamenalo triumf, po němž následovaly objednávky na další vokálně-instrumentální díla.
Dvořákovo Stabat mater bylo často uváděno po celé vlasti v rámci slavnostních příležitostí. Tak například při slavnostním koncertu v rámci Sjezdu českoslovanského pěvectva 17. května 1891, kdy se na jeho provedení v Národním divadle v Praze podílelo na sedm set zpěváků, nebo na koncertě pořádaném Jednotou hudebních umělců 2. dubna 1903, kdy bylo provedeno za spoluúčasti pražského Hlaholu a České filharmonie s dirigentem Karlem Doušou.