The Leoš Janáček International Music Festival

Simona Šaturová, winner of the Charlotte and Walter Hamel Award for outstanding vocal achievement at the Schleswig-Holstein Musik Festival in Lübeck (2007) and Thalia Award for the best opera performance in 2001, was born in Bratislava. She studied singing at the Bratislava Conservatory with Miloslava Fidlerová and then privately lessons with Soňa Kresáková, Ileana Cotrubaș and Margreet Honig.

Highlights of the recent seasons include Violetta and Gilda in the Théâtre Royal de la Monnaie in Brussels, where she is a regular guest since 2010 and has appeared there as Ilia, Sandrina and Servilia, and Lucia di Lammermoor at the Frankfurt Opera (formerly also in the roles of Pamina, Oscar or Madama Cortese). She closely collaborates with the Aalto-Musiktheater in Essen (Violetta, Adina, Konstanze, Donna Anna) and the Prague National Theatre (Gilda, Konstanze, Pamina, Susanna, etc.). She has also performed in the Theater an der Wien, Teatro Colón in Buenos Aires, Athens Megaron, Théâtre du Châtelet in Paris and Opéra de Monte-Carlo.

Simona Houda-Šaturová is also a successful concert performer in an international context. In 2006 she made her debut at festivals in Salzburg and Lucerne. In the same year she was the soloist in Gustav Mahler’s Second Symphony under the direction of Christoph Eschenbach at the reopening of the famous Salle Pleyel in Paris, and in 2007 Christoph Eschenbach invited her to tour with the Philadelphia Orchestra in the United States, including Carnegie Hall in New York. She has appeared in Oslo, Dallas, Tel Aviv, Toronto, Detroit, Tokyo, Osaka, Vienna, Zurich and at festivals such as the Schleswig-Holstein Musik Festival, Oregon Bach Festival, Rheingau Musik Festival, the Prague Spring, Wiener Frühlingsfestival, Festival Internationale di Musica e Arte Sacra in Rome and the Edinburgh Festival.

The conductors with whom she repeatedly works include Manfred Honeck (Pittsburgh Symphony Orchestra, Oslo Philharmonic, Czech Philharmonic), Ádám Fischer (London Philharmonic Orchestra, Orchestra of the Age of Enlightenment), Jiří Bělohlávek (Czech Philharmonic, PKF – Prague Philharmonia), Helmuth Rilling (Israel Philharmonic Orchestra, Toronto Symphony Orchestra) and Iván Fischer and Christopher Hogwood (Munich Philharmonic Orchestra). She performed on tour with Philippe Herreweghe and the Orchestre des Champs-Élysées, with Christoph Eschenbach and the Academic Orchestra of the Schleswig-Holstein Musik Festival, Thomas Quasthoff and Helmuth Rilling, as well as at recitals with Bryn Terfel and Mariusz Kwiecień.

She recorded for Sony (Carmina Burana, Noël), Hänssler Classic (Haydn’s Masses) and Ondine (Mahler’s Second Symphony). In 2009 she released her first solo album on the Orfeo label. She recorded Haydn’s opera arias with the NDR Radiophilharmonie conducted by Alessandro De Marchi and in November 2009 was awarded Editor’s Choice by Gramophone magazine. In the autumn of 2014 she presented her next solo album with arias by Josef Mysliveček and Wolfgang Amadeus Mozart.

The mezzo-soprano Václava Krejčí Housková studied at the České Budějovice Conservatory (with Dagmar Volfová) and the Academy of Performing Arts in Prague (with Jiřina Přívratská) and attended masterclasses under the tutelage of Margaret Honig. In 2010, she was engaged at the Moravian Theatre in Olomouc, in 2014, she made her debut at the National Theatre in Prague, and since 2015 she has been a soloist of the National Theatre in Brno. She has received two nominations for the coveted Czech Thalia Prize for her portrayals of the roles of Smeton (Anna Bolena, National Moravian-Silesian Theatre in Ostrava, 2014) and Carmen (J. K. Tyl Theatre in Pilsen, 2020). Her recording of Leoš Janáček’s Diary of One Who Disappeared with the tenor Nicky Spence and the pianist Julius Drake earned the prestigious BBC Music Magazine Award and Gramophone Classical Music Award. Václava Krejčí Housková has worked with renowned orchestras and has performed at major international events (Edinburgh International Festival, Prague Spring, Smetana Litomyšl, Prague Proms etc.).

Slovak bass Jozef Benci finished his studies in the class of Sergej Kopčák at the Bratislava Academy in 2003. In 2001 he won the prestigious International Singing Competition of George Enescu in Bucharest. In 2006, he won the Kammeroper Schloss Rheinsberg International Competition for young singers in Berlin. In 2002, he was engaged as a soloist of the State Opera Banská Bystrica. In 2004 he made his stage debut at the Slovak National Theatre Opera House in Bratislava in the role of Zaccaria (Nabucco). In 2007 he became the soloist of this leading Slovak opera scene. He also performed in other opera and concert performances both in his native Slovakia and in the Czech Republic, Luxembourg, France, Romania, Italy, Austria, Poland and Germany. In 2011 he received critical acclaim for the role of Kecal in a concert version of Smetanaʼs The Bartered Bride, conducted by Jiří Bělohlávek and performed by the BBC Symphony Orchestra in Londonʼs Barbican Hall. This performance was later released on a CD by Harmonia Mundi. In 2011 he presented for Bratislava Music Festival for together vocal´s recital with coloratura star soprano Edita Gruberova. In 2012 he studied bass part of famous Requiem by Verdi with aconducting legend Nello Santi.

Lukáš Vasilek studied conducting and musicology. Since 2007 he has been the chief choirmaster of the Prague Philharmonic Choir. Most of his artistic activity with the choir involves rehearsing and performing a cappella repertoire along with preparing the choir to perform in large-scale cantata, oratorio, and opera projects in collaboration with world-famous conductors and orchestras (Berlin Philharmonic, Czech Philharmonic, Israel Philharmonic, Saint Petersburg Philharmonic etc.).

Besides his work with the Prague Philharmonic Choir, he also engages in other performing activities mainly in cooperation with the Martinů Voices, which he founded in 2010. He is credited as a conductor or choirmaster on a large number of Prague Philharmonic Choir recordings made for important international labels (Decca Classics, Supraphon). In recent years, he has been devoting himself systematically to recording the choral music of Bohuslav Martinů. His recordings have won exceptional acclaim abroad, earning honours including awards from the prestigious journals Gramophone, BBC Music Magazine, and Diapason. Vasilek has been teaching conducting at the Academy of Performing Arts in Prague since 2021.

The Prague Philharmonic Choir is the most important and oldest professional mixed choir in the Czech Republic. During its long history, there has been a succession of the most important Czech choirmasters at its helm; since 2007, the chief choirmaster has been Lukáš Vasilek, and the second choirmaster is currently Lukáš Kozubík.

The Prague Philharmonic Choir performs mainly the oratorio and cantata repertoire in collaboration with the world most famous orchestras (the Berliner Philharmoniker, Czech Philharmonic, the Israel Philharmonic, the St. Petersburg Philharmonic, Staatskapelle Dresden or Wiener Symphoniker, among others) led by such illustrious conductors as Sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Fabio Luisi, Semyon Bychkov, Jiří Bělohlávek, and Jakub Hrůša. It also performs in opera as an ensemble-in-residence at the opera festival in Bregenz, Austria.

The choir is realising several projects of its own. Since 2011 it has been presenting an independent series of choral concerts in Prague, with its programming focused mainly on challenging, lesser-known works of the choral repertoire. Music education for young people is an integral part of the choir’s activities, with a Choral Academy for vocal students and a series of educational concerts for younger children.

An inspirational force in Czech music, Tomáš Netopil holds the position of Principal Guest Conductor of the Czech Philharmonic. In early Spring 2018 he led the orchestra on an extensive UK tour, and conducted Má vlast in the opening concert of the 2018 Prague Spring Festival, which was televised live. In the 2020/2021 season, his engagements with them included conducting at the Smetana's Litomyšl Festival in June 2021.

Tomáš Netopil celebrates his tenth and final season as General Music Director of the Aalto Musiktheater and Philharmonie Essen in 2022/23. This season features Wagner’s Tannhäuser, Kampe’s Dogville and Mozart’s The Marriage of Figaro. This season will also see him lead a production of Janáček Káťa Kabanová at Grand Théâtre de Genève.

In Summer 2018 Tomáš Netopil created the International Summer Music Academy in Kroměříž offering students both exceptional artistic tuition and the opportunity to meet and work with major international musicians. In Summer 2021, in association with the Dvořák Prague Festival, the Academy established the Dvořákova Praha Youth Philharmonic with musicians from conservatories and music academies, coached by principal players of the Czech Philharmonic Orchestra.

Operatic highlights beyond Essen include Sächsische Staatsoper Dresden (La clemenza di Tito, Rusalka, The Cunning Little Vixen, La Juive, The Bartered Bride, and Busoni’s Doktor Faust), Vienna Staatsoper (his most recent successes include Idomeneo, Der Freischütz, and a new production of Leonore) and for Netherlands Opera (Jenůfa). His concert highlights of recent seasons have included Tonhalle-Orchester Zürich as well as engagements with Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Netherlands Radio Philharmonic Orchestra at the Amsterdam Concertgebouw, Orchestra Sinfonica della Rai and Aspen Music Festival.  

Tomáš Netopil’s discography for Supraphon includes Janáček’s Glagolitic Mass (the first ever recording of the original 1927 version), Dvořák’s complete cello works, Martinů’s Ariane and Double Concerto, and Smetana’s Má vlast with the Prague Symphony Orchestra. During his tenure in Essen, he has recorded Suk Asrael and Mahler Symphonies No.6 and 9.

From 2008–2012 Tomáš Netopil held the position of Music Director of the Prague National Theatre. He studied violin and conducting in his native Czech Republic, as well as at the Royal College of Music in Stockholm under the guidance of Professor Jorma Panula. In 2002 he won the 1^st Sir Georg Solti Conductors Competition at the Alte Oper Frankfurt.

V únoru 1876 rozvrhl Antonín Dvořák kompozici Stabat mater na text středověké sekvence, jímavého obrazu truchlící Panny Marie pod křížem. Autorství latinské předlohy se připisovalo františkánskému mnichu Jacoponu da Todi (?1230–1306), dnešní mínění medievalistů o původci sekvence však není jednotné. Za impuls k Dvořákovu zhudebnění bývá považováno úmrtí jeho dvoudenní dcerky Josefy v srpnu 1875, časový odstup od této události k započetí práce je ovšem příliš velký. Spíše sehrála roli Dvořákova varhanická funkce v kostele sv. Vojtěcha, při níž přišel do styku s duchovními skladbami starší doby i současníků a pocítil potřebu přispět k tomuto oboru vlastním dílem. Na konečné vypracování skladby, která po první pracovní fázi zůstala ležet, však měla rozhodně vliv tragédie Dvořákových v létě 1877, kdy jim během dvou měsíců zemřely další dvě děti.

Kantáta Stabat mater byla dokončena v listopadu 1877. Dvořák rozdělil text do deseti oddílů, na nichž se podílejí čtyři sólové hlasy jako ansámbly či (s výjimkou sopránu) v samostatných úsecích, dále sbor a orchestr doplněný o varhany. Žal nad ztrátou dítěte a lidským utrpením se v Dvořákově skladbě proměňuje ve smíření a víru. Východiskem pojetí byla díla hudebního baroku, nejedná se zde však o monumentální fresku, kompozice je prodchnuta prostým citem hluboce věřícího člověka. Atmosféru navozuje instrumentální úvod s chromatickými lkavými tóny, z pianissima nastupují první slova sboru, kvartet druhého čísla vyjadřuje soucit s žalující matkou, následuje smuteční pochod, krásné propojení basového sóla se sborem; osobitým způsobem zpracovává Dvořák všechny strofy, každý úsek až po závěrečnou fugu má uzavřenou formu a výpověď.

První provedení tohoto díla se uskutečnilo v rámci cyklu tzv. „Concert spirituel“ 23. prosince 1880 na Žofíně. Pořadatelem byla Jednota hudebních umělců, roku 1803 založený česko-německý penzijní spolek, který uváděl dvakrát ročně velká vokálně-instrumentální díla. Na provedení se podílel spojený sbor a orchestr českého Prozatímního i německého Stavovského divadla, chovanci operní školy Jana Ludevíta Lukese, žáci konzervatoře a další účinkující. Řídil Adolf Čech, sólisty byli Eleonora z Ehrenbergů, Betty Fibichová, Antonín Vávra a Karel Čech. Kritik Národních listůpři té příležitosti zauvažoval o Dvořákově tvůrčí mentalitě a vyslovil téměř proroctví: „Včera provedeno bylo v koncertní síni Žofínského ostrova velké dílo předního skladatele našeho Stabat mater od Antonína Dvořáka, nejzralejší a bez odporu nejznamenitější ze všech jeho prací vokálních. Jest to úkaz pozoruhodný, že Dvořák, tento instrumentální skladatel ve vlastním slova smyslu, poprvé sobě proklestil cestu k srdci a mysli obecenstva prací vokální: velkolepě stavěným hymnem na slova z Hálkových Dědiců Bílé hory, potom teprve přišly práce symfonické a skladby komorní; do ciziny též poprvé vnikl vítězně skladbou vokální, rozkošnými Moravskými dvojzpěvy. [...] Tento úkaz nezdá se mi býti pouhou náhodou, nýbrž spíše zjevem, spočívajícím v nejhlubším jádru umělecké povahy této obdivuhodné síly tvůrčí, i možno dle všeho předvídati, že Dvořák, vládnoucí tou dobou suverénně formami instrumentálními, sáhne hlouběji šťastnou rukou v nezměrné bohatství svého umění a vynese na povrch příští dobou ryzí zlato nových, krásnějších forem vokální hudby, spojení poetického slova s tvarem hudebním, ku kterémuž vznešenému cíli veškero moderní umění spěje. Krásné spojení živlů z říše básnictví a hudby ve formě zpěvohry, ať světské či duchovní (forma moderního oratoria), jest přec jen pro vynikajícího skladatele naší doby nejvyšším vrcholem umění.“

Recenzent se rovněž vyslovil k problému duchovní tvorby v nové době: „Moderní hudba má po ruce jiný výraz pro hluboká slova Stabat mater než hudba dob minulých a Dvořák podal vše samostatně, originelně; mnoho bude vytýkáno z různých stran novým těm tvarům hudebním, však v jednom zajisté všichni hlasové budou souhlasiti: že jest to výraz ducha neobyčejného, velkého. Slyším již, jak jedni říkají, že sloh ten jest málo duchovní, či církevní, druzí, že tam převládá výraz zpěvoherní atd. O věci té dá se vésti hádka s tím větším úspěchem, že méně dosud jest objasněno, v čem vlastně onen sloh ryze církevní vězí! Či by to snad měl býti sloh ‚a capella‘? Bůh zachraň; neboť pak by nebyl v oboru tom pokrok vůbec možným.“ (značka -ý, Národní listy, 24. 12. 1880).

Podobnou úvahu připojil k pozitivnímu posudku novinky také kritik německého listu: „Jednota hudebních umělců se v posledních letech snažila dodat svým duchovním koncertům zvláštní dráždivost přijetím zde ještě neslyšených hudebních děl. Po zdařilých produkcích Brahmsova Německého rekviem, Bachových pašijí a Vánočního oratoria jsme ve čtvrtek slyšeli nové dílo domácího, nyní již v celém hudebním světě proslulého skladatele, Stabat mater Antonína Dvořáka. [...]  Lze diskutovat o tom, zda je daný text vhodný pro téměř dvouhodinovou skladbu vybavenou všemi prostředky moderního orchestru; tím větší zásluha musí být přiznána Dvořákovi, že nedochází k pocitu monotónnosti a bez ohledu na jednotvárnou náladu posluchačova pozornost neochabne. [...] Celek podává nové, skvělé svědectví o bohatství Dvořákovy hudební fantazie, jeho zručnosti v pojednání velkých forem a v instrumentaci.“ (značka K., Prager Tagblatt, 27. 12. 1880)

Za hranicemi Čech bylo Stabat mater uvedeno poprvé roku 1882 v Budapešti a 10. března 1883 následovalo provedení v Londýně v St. Jamesʼ Hall pod taktovkou Josepha Barnbyho. Dvořákovo jméno už bylo v Anglii známé, uvedení Stabat mater však znamenalo triumf, po němž následovaly objednávky na další vokálně-instrumentální díla.

Dvořákovo Stabat mater bylo často uváděno po celé vlasti v rámci slavnostních příležitostí. Tak například při slavnostním koncertu v rámci Sjezdu českoslovanského pěvectva 17. května 1891, kdy se na jeho provedení v Národním divadle v Praze podílelo na sedm set zpěváků, nebo na koncertě pořádaném Jednotou hudebních umělců 2. dubna 1903, kdy bylo provedeno za spoluúčasti pražského Hlaholu a České filharmonie s dirigentem Karlem Doušou.