Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Steven Osborne


Šéfdirigent Semjon Byčkov vybral pro dubnový abonentní týden dva skladatele, kteří jsou mu hudebně velice blízcí. Ludwig van Beethoven a Johannes Brahms mají ve svém skladatelském stylu i něco společného, o čemž nás může přesvědčit program kombinující klavírní koncert prvního v podání skotského klavíristy Stevena Osborna a symfonii druhého.

Koncert z řady B | Délka programu 1 hod 40 min

Program

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“ (38')

— Přestávka —

Johannes Brahms
Symfonie č. 4 e moll, op. 98 (41')

Účinkující

Steven Osborne klavír

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Steven Osborne

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška
Poslední volná místa
-3
6
Poslední volná místa
0
1
Poslední volná místa
0
4
Poslední volná místa
1
3
Cena od 350 do 1550 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderují Pavel Ryjáček a Petr Kadlec.

Účinkující

Steven Osborne  klavír

Steven Osborne

„Hráč zcela ve službě skladatele“: tak označil magazín The Observer skotského rodáka Stevena Osborna, držitele Řádu britského impéria, který je známý svým důkladným čtením partitur. Tato schopnost vhledu do kompoziční mysli skladatelů, která je Osbornovi prospěšná nejen při hraní, ale také ho podnítila například k vydání nové edice děl Sergeje Rachmaninova, jej však při interpretaci nijak neomezuje v osobním prožívání hudby. Je totiž přesvědčen, že „bez nás nemůže hudba říct vůbec nic. To je možné pouze skrze nás – tím, že do ní přidáme naše vlastní emoce.“

Toto vzácné spojení spontaneity s detailním studiem notového materiálu ocenila kritika naposledy po poslechu Osbornovy nahrávky Beethovenových pozdních klavírních sonát, které vyšly u labelu Hyperion. Za 25 let natočil Osborne u tohoto hudebního vydavatelství již více než třicet CD s hudbou od Beethovena po Crumba, která mu vynesla mnohá světová ocenění (např. BBC Music Magazine Award, dvakrát Gramophone Award). Na pódiu ho vídáme na samostatných recitálech (vystoupil například v Lincoln Center nebo Wigmore Hall, ve které mj. působil také jako rezidenční umělec) i při spolupráci s orchestry, jako jsou Královská filharmonie Stockholm, Německý symfonický orchestr Berlín, Filharmonie Oslo, Izraelská filharmonie nebo Symfonický orchestr Seattle. Přestože od něj v posledních letech slyšíme nejčastěji L. v. Beethovena nebo C. Debussyho, nynější sezonu otevřel klavírním koncertem Ryana Wiggleswortha se Symfonickým orchestrem skotské BBC. Při svých koncertech se nezdráhá improvizovat, čímž odkazuje mj. na svou velkou zálibu v jazzu. I proto pro letošní sezonu také připravil speciální recitálový program složený z miniatur od Bacha po jazz.

Kromě své koncertní činnosti je často zván i k zaštítění hudebních festivalů, jako jsou například DeSingel v Antverpách, Lammermuir Festival nebo Bath International Music Festival, a věnuje se pedagogické činnosti na Royal Academy of Music a Royal Conservatoire of Scotland. Ve Skotsku se také před 53 lety narodil. Už od raného dětství byl prý ke klavíru až magneticky přitahován a jeho první kroky ráno po probuzení vždy vedly k tomuto nástroji, jak sám po letech vzpomíná. Cesta na St Mary’s Music School v Edinburghu, kde vystudoval pod vedením Richarda Beauchampa, byla tedy přirozenou volbou, ale ani na Royal Northern College of Music v Manchesteru, kde poté studoval u Renny Kellaway, prý neuvažoval o tom, že bude slavný klavírista; hraní pro něj byla jakási životní potřeba. Do hudebního světa však prorazil díky vítězství v Clara Haskil Competition v roce 1991, po které následovala i první cena v Naumburg International Competition. Pak už stoupal stále výš a výš.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Skladby

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur op. 73 „Císařský"

Tvorbu Ludwiga van Beethovena životopisci nejčastěji rozdělují do tří období. Prostřední z nich získalo přídomek heroické. Desetiletou éru skladatelova života symbolicky rámuje dvojice nikdy neodeslaných dopisů, v nichž dal Beethoven průchod svým niterným pocitům a myšlenkám. První z nich vzniknul na podzim roku 1802 během skladatelova pobytu v Heiligenstadtu na klidném předměstí Vídně, kam se uchýlil přibližně o půl roku dříve. Neuspokojivé výsledky ve snaze zvrátit zhoršující se tinnitus a postupující ztrátu sluchu jej však uváděly do stále hlubší deprese, a právě v takovém rozpoložení sepsal tzv. heiligenstadtskou závěť. Dojemný dopis původně určený dvěma mladším bratrům, v němž se tehdy dvaatřicetiletý skladatel a klavírista vypsal z obav o zhoršující se zdraví i z dřívějších myšlenek na ukončení vlastního života, měl však katarzní účinek. Beethoven zapudil temné myšlenky, vrátil se do Vídně a plně se oddal komponování. Následující období přineslo stěžejní díla Beethovenovy tvorby – symfonie Eroicu, Osudovou a Pastorální, Houslový koncert D dur, Trojkoncert pro housle, klavír a violoncello i slavné klavírní sonáty Appassionata či Les Adieux. Druhý ze zmiňovaných dopisů vzniknul o deset let později v severočeských Teplicích během Beethovenova tamějšího lázeňského pobytu. „Dobré ráno 7. července. Už v posteli směřují mé myšlenky k tobě, má nehynoucí lásko. Tu a tam radostně, pak zase smutně, čekajíce na osud, zda nás vyslyší. Mohu žít jedině s tebou, nebo vůbec,“ napsal skladatel „nesmrtelné milence“, jejíž totožnost dodnes zůstává předmětem dohadů. 

Beethovenovo heroické období dalo v roce 1809 vzniknout také Klavírnímu koncertu č. 5 Es dur. Jak poslední z pětice autorových koncertů pro klavír získal pojmenování „Císařský“, není zcela jasné. Jeho pravděpodobným autorem je anglický vydavatel Johann Baptist Cramer a označení mnohem spíš než na osobu kteréhokoli císaře odkazuje na hudební grandióznost tohoto díla. Beethoven byl při dokončování koncertu, který věnoval svému dlouholetému mecenáši a příteli arcivévodovi Rudolfovi, zcela jistě ovlivněn dramatickými vnějšími okolnostmi. Několikaměsíční obléhání Vídně napoleonskými vojsky vyvrcholilo začátkem července krvavou bitvou u Wagramu, porážkou Rakouska a následným podepsáním míru, který však měl pro Rakousko dalekosáhlé finanční důsledky a znamenal obrovské územní ztráty. Na konci července napsal Beethoven svému vydavateli: „Celý průběh událostí mě ovlivnil na těle i na duši. Jaký znepokojivý, divoký život kolem mě; nic než bubny, děla, muži a bída všeho druhu.“ Beethoven se během obléhání města schovával ve sklepě bratrova domu, a aby nepřišel o již tak špatný sluch, před rachotem bitvy si uši chránil polštáři.

Zhoršující se sluch Beethovenovi nijak nebránil v komponování, avšak vystupování na veřejnosti v roli interpreta pro něj bylo čím dál složitější. Klavírní koncert Es dur je tak první a jediný, který autor sám nepremiéroval. Charakter celé skladby je skutečně velkolepý a hned první věta prozrazuje, jak významně Beethoven ovlivnil celý žánr klavírního koncertu. Ať už jde o dominantní prostor, který klavír dostává, aby se v plné síle prosadil již od prvních taktů nebo o závěrečnou kadenci, kterou Beethoven oproti dosavadním zvyklostem sám zkomponoval a trval na tom, aby se vždy uváděla přesně v této podobě. Beethoven ve svých instrumentálních koncertech dokonale ovládnul klasické formy a otevřel jim dveře do pomalu přicházejícího světa romantismu, kde je hudební dílo koncipováno jako dokonalý odraz skladatelovy představy, již má interpret zprostředkovat posluchači. Úvodní takty koncertu se rozeznívají jako monumentální fanfáry okamžitě následované vstupy sólového klavíru ve stupnicových bězích a rozložených akordech. Fanfárový úvod střídají vojenské motivy symbolizované tečkovaným rytmem či důrazným zvukem tympánu a pochodové téma nesené v hornách. Majestátní první větu střídá pomalé Adagio, které místy vyznívá jako dojemné nokturno. Něžnou linku sólového klavíru doprovází měkký zvuk smyčců, dřevěných dechových nástrojů i tlumených lesních rohů. Do akordu doznívajícího v závěru druhé věty vstupuje v pianissimu klavír s novým tématem. To ještě dva takty respektuje poklidný puls pomalé věty, aby se následně ve fortissimu rozvinulo do virtuózního a energického Ronda, které na předchozí část navazuje attacca. Také konec třetí věty je beethovenovsky nápaditý. Závěrečnou kadenci klavíru nechává skladatel nejprve zcela utichnout, aby ji pak v posledních taktech kontrastně doplnil stupnicovými běhy ve forte a celé finále rozhodně potvrdil opakovanými akordy znějícími v plném zvuku orchestru.

Johannes Brahms
Symfonie č. 4 e moll, op. 98

Johannes Brahms, rodák ze severoněmeckého Hamburku, se v roce 1863 natrvalo přestěhoval do Vídně, kde dostal nabídku řídit Pěveckou akademii. Zhruba po roce ale funkci složil, aby se mohl plně věnovat komponování. Jeho celoživotními blízkými přáteli byli dirigent a skladatel Hans von Bülow či Clara a Robert Schumannovi. A byl to právě Schumann, jenž o Brahmsovi prohlásil, že je dlouho očekávaným nástupcem Ludwiga van Beethovena. Obecně je Brahms považován za dovršitele kompozičního stylu, který Beethoven nastoupil zejména na poli symfonie. Byl však důkladně seznámen také s dílem Mozarta, Haydna, Johanna Sebastiana Bacha či Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Hudba všech těchto velikánů Brahmse inspirovala, především pokud šlo o ovládnutí klasické hudební formy, která je pro jeho hudební vyjadřování klíčová. Právě kvůli jisté úctě k tradici byla Brahmsova hudba stavěna do kontrapozice k progresivnímu přístupu operního génia Richarda Wagnera nebo k novému žánru symfonické básně, s nímž přišel Franz Liszt. Známá „válka romantiků“ se však mnohem spíše než mezi skladateli samotnými odehrávala mezi hudebními teoretiky, kteří mnohdy velmi vehementně hájili jednu nebo druhou stranu. Historie však ukázala, že pro další vývoj hudby byly stejně klíčové obě strany válčících romantiků. Hrdým obdivovatelem a nástupcem Brahmse byl například lídr druhé vídeňské školy Arnold Schönberg.

Srovnání s Beethovenem Brahmse více než cokoli děsilo. V jednom z dopisů dirigentovi Hermannu Levimu na adresu Beethovena napsal: „Nikdy nenapíšu symfonii! Nemáš vůbec pojem, co to znamená, slyšet za sebou pořád mašírovat toho obra!“ Z Brahmsova pera nakonec vzešly symfonie čtyři a všechny dnes tvoří nedílnou součást standardního symfonického repertoáru. Zejména cesta k té první však nebyla pro jejího autora snadná. První verzi rukopisu, kterou poslal Claře Schumannové v roce 1862, a premiéru dokončené symfonie dělí čtrnáct let. Další tři už napsal Brahms o poznání rychleji. Po té poslední, Symfonii č. 4 e moll, se však s výjimkou Dvojkoncertu pro housle a violoncello od komponování pro symfonický orchestr zcela odklonil a nadále se věnoval už jen písňové tvorbě nebo skladbám pro komorní obsazení.

Brahmsova závěrečná symfonie měla premiéru v říjnu roku 1885 a na rozdíl od předchozích dvou se skladatel rozhodnul uvést ji poprvé mimo Vídeň. Stalo se tak v německém Meiningenu a tamější dvorní orchestr, jemuž tou dobou šéfoval zmiňovaný Hans von Bülow, dirigoval samotný Brahms. Meiningenské publikum bylo nadšené, méně už to vídeňské, ale i k němu si nakonec tato symfonie cestu našla. Brahmsova Čtvrtá se nejvíce ze všech jeho symfonií obrací zpět k Beethovenovi a zároveň je dokonalým příkladem, jak výmluvná může být absolutní hudba. Nemá žádný programní podtext, přesto ji řada hudebních teoretiků hodnotí jako dílo mimořádné intelektuální závažnosti a jako jednu z nejtragičtějších symfonií v historii celého žánru. Americký muzikolog Jan Swafford o ní dokonce prohlásil: „Brahmsova symfonie e moll ‚znamená‘ mnoho věcí, ale jistě je to i toto: jeho pohřební píseň pro jeho dědictví, pro svět v míru, pro rakousko-německou střední třídu, která ctila hudbu a rozuměla jí jako žádná jiná kultura, pro sladkou Vídeň, kterou znal, pro jeho vlastní ztracené lásky.“ V jedné z posledních skladeb, kterou Brahms napsal v roce 1896, zazní první čtyři tóny symfonie e moll, B-G-E-C, na slova „Ó smrti, ó smrti!“ Pochmurnou až tragickou náladu celému dílu dodává zejména základní tónina e moll, která po celou dobu jasně dominuje a na rozdíl od předešlých symfonií Brahmse i jeho předchůdců nemoduluje do rozjasněné a optimistické dur ani v samotném závěru. Obdivuhodné je i to, jak úsporné hudební prostředky Brahms využívá k vystavění tak velkolepého díla. Příkladem může být hned první věta, která celá vychází z úvodního dvoutónového motivu. Prostřední věty Andante a Allegro giocoso odhalují jak Brahmsův cit pro zpěvnou melodiku, tak rafinovanou a hravou práci s rytmem. Závěrečná čtvrtá věta je pozoruhodná nejen díky svému mollovému finále, ale zejména tím, že je zkomponována ve formě passacaglie. Původně barokní forma se opírá o opakující se téma vedené nejčastěji v basu, nad nímž skladatel vytváří stále nové kontrapunktické variace. „Závěr této věty, hořící zdrcující tragikou, je skutečnou orgií zkázy, strašlivým protějškem radostných záchvatů na konci Beethovenovy poslední symfonie,“ napsal v roce 1909 dirigent Felix Weingartner o Brahmsově poslední symfonické větě vůbec.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.