„Hráč zcela ve službě skladatele“: tak označil magazín The Observer skotského rodáka Stevena Osborna, držitele Řádu britského impéria, který je známý svým důkladným čtením partitur. (Právě tato schopnost vhledu do kompoziční mysli skladatelů ho dovedla mj. k vydání nové edice děl Sergeje Rachmaninova.) Svůj rozsáhlý repertoár zaznamenal na více než třiceti CD pro label Hyperion, která mu vynesla mnohá světová ocenění. Na pódiu ho vídáme na samostatných recitálech (vystoupil například v Lincoln Center nebo Wigmore Hall, ve které mj. působil i jako rezidenční umělec) i při spolupráci s orchestry, jako jsou Královská filharmonie Stockholm, Německý symfonický orchestr Berlín, Filharmonie Oslo, Izraelská filharmonie nebo Symfonický orchestr Seattle. Přestože od něj v posledních letech slyšíme nejčastěji L. v. Beethovena nebo C. Debussyho, kterými se nedávno zabýval v nahrávacích studiích, nynější sezonu otevřel klavírním koncertem Ryana Wiggleswortha se Symfonickým orchestrem skotské BBC. Při svých koncertech se nezdráhá improvizovat, čímž odkazuje mj. na svou velkou zálibu v jazzu.

Kromě své koncertní činnosti je často zván i k zaštítění hudebních festivalů, jako jsou např. DeSingel v Antverpách, Lammermuir Festival nebo Bath International Music Festival, a věnuje se pedagogické činnosti na Royal Academy of Music a Royal Conservatoire of Scotland. Sám vystudoval St Mary’s Music School v Edinburghu a Royal Northern College of Music v Manchesteru.

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Ludwig van Beethoven (1770–1827) zanechal v oboru instrumentálních koncertů pět děl určených klavíru, jeden Houslový koncert a Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello.  Rozličné skici a náčrtky však dokládají, že se tímto druhem zabýval dlouhá léta – posledním svědectvím je plánovaný, avšak opuštěný šestý klavírní koncert z roku 1815. Klavír byl pro Beethovena zásadním nástrojem. Sám byl ceněným klavíristou, podle stupňující se náročnosti jeho děl, klavíru určených, lze usuzovat i na rozvoj vlastní technické vyspělosti jako interpreta. Beethoven vyšel z Mozartova odkazu a dále jej rozvinul, a to především ve třech aspektech: ve způsobu prezentace sólového partu, ve snaze po myšlenkové jednotě uvnitř jednotlivých vět, usiloval také o jejich vzájemný vztah, a rozšířil užití harmonických prostředků.

V Koncertu pro klavír a orchestr č. 5 Es dur například otevírá větu třikrát opakovaný, improvizačně působící úsek – akord Es dur v orchestru a rapsodická pasáž klavíru. Tento úvod utvrzuje hlavní tóninu, teprve poté nastupuje vlastní expozice, která prochází řadou harmonických modulací. Celá věta osciluje mezi durovým a mollovým tónorodem, střídání nálad je podporováno kontrastem tematického materiálu. Tehdejší posluchač, uvyklý konvenčním postupům, se musel ve zdánlivě nelogických harmonických spojích a nezávisle působících úsecích nejprve zorientovat. Druhá věta svou meditativní lyrikou už předjímá romantické období. Příkladem myšlenkového spojení mezi větami je vynoření tematického materiálu finální věty v závěru druhé věty. Závěrečná věta je připojena attacca, formálně se jedná o sonátové rondo, v jehož provedení opět Beethoven uplatnil originální harmonické řešení. Věta končí rozsáhlou kodou. Skladatel nenechává prostor pro obvyklé improvizované kadence, všechny pasáže jsou detailně vypsány. Tato důslednost se vykládá dvojím způsobem: dílo nebylo určeno pouze profesionálním klavíristům, nýbrž také pokročilým amatérům, k čemuž poukazují v partituře i alternativní, technicky méně náročná místa. Je to však také zároveň doklad uzavřenosti díla, které se nemělo stát předmětem interpretační libovůle.

Skladbabyla komponována roku 1809, dokončena v únoru 1810 a skladatel ji věnoval svému mecenáši a žáku, arcivévodovi Rudolfovi, příštímu arcibiskupu v Olomouci. Ještě téhož roku koncert vyšel tiskem v Londýně; přízvisko Emperor (Císařský) dodal dílu anglický vydavatel, snad s ohledem na majestátní charakter díla, ale i s poukazem na nositele dedikace, habsburského arcivévodu. Roku 1811 vydalo partituru také nakladatelství Breitkopf & Härtel v Lipsku, kde se v Gewandhausu uskutečnila 28. listopadu 1811 světová premiéra; sólistou byl Johann Christian Friedrich Schneider, později dvorní kapelník vévodství Anhalt-Dessau. Klavíristou vídeňské premiéry následujícího roku, 11. února 1812, byl Beethovenův žák Carl Czerny. Uskutečnila se současně s otevřením výtvarné výstavy, na níž byla prezentována mimo jiné díla Raffaelova. Menší ohlas Beethovenovy novinky ve Vídni než v Lipsku se vysvětluje právě tímto společenským rámcem – svým způsobem šlo o hudební doprovod vernisáže. Ve velice krátké době se však z celé pětice Beethovenových klavírních koncertů stal Koncert Es dur nejoblíbenějším.