Válečné okolnosti ovlivnily i druhou skladbu dnešního programu. Klavírní koncert Es dur, op. 73, Beethovenův pátý a poslední, vznikl na jaře roku 1809, zatímco Napoleonovy armády pochodovaly na Vídeň. V květnu císařské hlavní město oblehly a začalo bombardování, které Ludwig van Beethoven (1770‒1827) přetrpěl ve sklepě domu svého bratra Karla. Po několika měsících obléhání a bitvě u Wagramu se rakouská armáda v říjnu 1809 vzdala a podepsala kapitulaci. Beethoven poté využil možnost z Vídně odjet, ale brzy se mu zastesklo po příznivcích a mecenáších. Chtěl jim představit své nové skladby, včetně klavírního koncertu Es dur, který věnoval arcivévodovi Rudolfovi, mladšímu bratrovi císaře Františka I., svému žákovi a dlouholetému podporovateli. 

Na premiéru si však nakonec musel ještě dva roky počkat, mimo jiné proto, že poprvé nebyl schopen kvůli zhoršenému sluchu sólový part zahrát sám. Premiéra se nakonec odehrála v Lipsku, sólistou byl Friedrich Schneider. Pro Beethovena bylo důležitější uvedení koncertu před vídeňským publikem, které se konalo 15. února 1812 v Divadle u Korutanské brány. Sólový part nastudoval mladý, ale již dobře známý Karl Czerny, jeden z Beethovenových žáků a nejvěrnějších následovníků. Titul „Císařský“ nebyl součástí názvu od začátku – nejspíš ho připojil vydavatel Johann Baptist Cramer, důvodem mohlo být původní věnování členovi císařské rodiny.

Skladba je ze všech Beethovenových koncertních děl nejvíce „symfonická“. Orchestr zde není pouhým doprovazečem, ale plnohodnotným partnerem. Vyměňuje si s virtuózním klavírem role, ale umí se také ztišit pod klavírními pasážemi nebo ukázat něhu v prostřední větě. Je rafinovaně instrumentován, což se projevuje zvláště v použití dřevěných dechů a lesních rohů. Sólistovi Beethoven „naložil“ celé spektrum technických nástrah a také krásných témat, s nimiž pracuje opravdu mistrovsky. Využívá k tomu širší plochy, které má klavír k dispozici oproti sonátám nebo komorním skladbám. Důkazem toho je i jeho závěrečné hlavní téma třetí věty, velkolepého a bujarého allegra ve formě ronda.

Johannes Brahms, rodák ze severoněmeckého Hamburku, se v roce 1863 natrvalo přestěhoval do Vídně, kde dostal nabídku řídit Pěveckou akademii. Zhruba po roce ale funkci složil, aby se mohl plně věnovat komponování. Jeho celoživotními blízkými přáteli byli dirigent a skladatel Hans von Bülow či Clara a Robert Schumannovi. A byl to právě Schumann, jenž o Brahmsovi prohlásil, že je dlouho očekávaným nástupcem Ludwiga van Beethovena. Obecně je Brahms považován za dovršitele kompozičního stylu, který Beethoven nastoupil zejména na poli symfonie. Byl však důkladně seznámen také s dílem Mozarta, Haydna, Johanna Sebastiana Bacha či Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Hudba všech těchto velikánů Brahmse inspirovala, především pokud šlo o ovládnutí klasické hudební formy, která je pro jeho hudební vyjadřování klíčová. Právě kvůli jisté úctě k tradici byla Brahmsova hudba stavěna do kontrapozice k progresivnímu přístupu operního génia Richarda Wagnera nebo k novému žánru symfonické básně, s nímž přišel Franz Liszt. Známá „válka romantiků“ se však mnohem spíše než mezi skladateli samotnými odehrávala mezi hudebními teoretiky, kteří mnohdy velmi vehementně hájili jednu nebo druhou stranu. Historie však ukázala, že pro další vývoj hudby byly stejně klíčové obě strany válčících romantiků. Hrdým obdivovatelem a nástupcem Brahmse byl například lídr druhé vídeňské školy Arnold Schönberg.

Srovnání s Beethovenem Brahmse více než cokoli děsilo. V jednom z dopisů dirigentovi Hermannu Levimu na adresu Beethovena napsal: „Nikdy nenapíšu symfonii! Nemáš vůbec pojem, co to znamená, slyšet za sebou pořád mašírovat toho obra!“ Z Brahmsova pera nakonec vzešly symfonie čtyři a všechny dnes tvoří nedílnou součást standardního symfonického repertoáru. Zejména cesta k té první však nebyla pro jejího autora snadná. První verzi rukopisu, kterou poslal Claře Schumannové v roce 1862, a premiéru dokončené symfonie dělí čtrnáct let. Další tři už napsal Brahms o poznání rychleji. Po té poslední, Symfonii č. 4 e moll, se však s výjimkou Dvojkoncertu pro housle a violoncello od komponování pro symfonický orchestr zcela odklonil a nadále se věnoval už jen písňové tvorbě nebo skladbám pro komorní obsazení.

Brahmsova závěrečná symfonie měla premiéru v říjnu roku 1885 a na rozdíl od předchozích dvou se skladatel rozhodnul uvést ji poprvé mimo Vídeň. Stalo se tak v německém Meiningenu a tamější dvorní orchestr, jemuž tou dobou šéfoval zmiňovaný Hans von Bülow, dirigoval samotný Brahms. Meiningenské publikum bylo nadšené, méně už to vídeňské, ale i k němu si nakonec tato symfonie cestu našla. Brahmsova Čtvrtá se nejvíce ze všech jeho symfonií obrací zpět k Beethovenovi a zároveň je dokonalým příkladem, jak výmluvná může být absolutní hudba. Nemá žádný programní podtext, přesto ji řada hudebních teoretiků hodnotí jako dílo mimořádné intelektuální závažnosti a jako jednu z nejtragičtějších symfonií v historii celého žánru. Americký muzikolog Jan Swafford o ní dokonce prohlásil: „Brahmsova symfonie e moll ‚znamená‘ mnoho věcí, ale jistě je to i toto: jeho pohřební píseň pro jeho dědictví, pro svět v míru, pro rakousko-německou střední třídu, která ctila hudbu a rozuměla jí jako žádná jiná kultura, pro sladkou Vídeň, kterou znal, pro jeho vlastní ztracené lásky.“ V jedné z posledních skladeb, kterou Brahms napsal v roce 1896, zazní první čtyři tóny symfonie e moll, B-G-E-C, na slova „Ó smrti, ó smrti!“ Pochmurnou až tragickou náladu celému dílu dodává zejména základní tónina e moll, která po celou dobu jasně dominuje a na rozdíl od předešlých symfonií Brahmse i jeho předchůdců nemoduluje do rozjasněné a optimistické dur ani v samotném závěru. Obdivuhodné je i to, jak úsporné hudební prostředky Brahms využívá k vystavění tak velkolepého díla. Příkladem může být hned první věta, která celá vychází z úvodního dvoutónového motivu. Prostřední věty Andante a Allegro giocoso odhalují jak Brahmsův cit pro zpěvnou melodiku, tak rafinovanou a hravou práci s rytmem. Závěrečná čtvrtá věta je pozoruhodná nejen díky svému mollovému finále, ale zejména tím, že je zkomponována ve formě passacaglie. Původně barokní forma se opírá o opakující se téma vedené nejčastěji v basu, nad nímž skladatel vytváří stále nové kontrapunktické variace. „Závěr této věty, hořící zdrcující tragikou, je skutečnou orgií zkázy, strašlivým protějškem radostných záchvatů na konci Beethovenovy poslední symfonie,“ napsal v roce 1909 dirigent Felix Weingartner o Brahmsově poslední symfonické větě vůbec.