Informace o vstupenkách je uvedena v detailu akce. Pro více informací prosím kontaktujte pořadatele koncertu.
1 / 6
Na koncertě v Bruselu, kde Česká filharmonie hraje poprvé po třinácti letech, zazní Haydnův Violoncellový koncert C dur v podání Gautiera Capuçona a slavná 11. symfonie Dmitrije Šostakoviče. Ta se vztahuje k revolučním událostem roku 1905, ale symbolicky k jakémukoli boji dobra a zla.
Joseph Haydn
Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 C dur, Hob.VIIb:1
Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, „Rok 1905“
Gautier Capuçon violoncello
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Informace o vstupenkách je uvedena v detailu akce. Pro více informací prosím kontaktujte pořadatele koncertu.
Jméno Gautier Capuçon je skutečným synonymem pro violoncello v jednadvacátém století. Vystupuje po celém světě s těmi nejlepšími dirigenty a instrumentalisty, a navíc je i zakladatelem a hybatelem „Classe d’Excellence de Violoncelle“ při nadaci Louise Vuittona v Paříži. Jako držitel mnoha ocenění je žádán pro svůj expresivní hudební styl, živelnou virtuozitu a pro lahodný zvuk svého violoncella “L’Ambassadeur”, které roku 1701 vyrobil italský nástrojař Matteo Goffriller.
V touze prozkoumat a rozšířit violoncellový repertoár provádí Capuçon každoročně širokou paletu hudebních děl, včetně uvádění nově objednaných skladeb. K jeho nejnovějším projektům patří světová premiéra violoncellového koncertu „Léto“ Michela Tabachnika a spolupráce s Danny Elfmanem a Thierry Escaichem.
V sezoně 2019/2020 vystoupí mimo jiné s Losangeleskou filharmonií a Philippem Jordanem, s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem, Rotterdamskou filharmonií a Valerijem Gergijevem, dále se St. Louiským symfonickým orchestrem a Stéphanem Denèvem, Singapurským symfonickým orchestrem a Gianandreou Nosedou a s frankfurtským hr-Sinfonieorchesterem vedeným Alainem Altinoglu. Na turné po Evropě a Spojených státech amerických vyrazí s Orchestrem lipského Gewandhausu a Andrisem Nelsonsem a se Sanfranciskou filharmonií a Michaelem Tilsonsem Thomasem. Je také rezidenčním umělcem festivalu LuganoMusica.
Spoluhráčku pro komorní hru nalezl pro tuto sezonu zejména v Yuje Wang – navštíví spolu například Labskou filharmonii v Hamburku, vídeňský Konzerthaus, londýnský Barbican a pařížskou Filharmonii, zahraje si ale i s dalšími slavnými instrumentalisty, jako jsou Renaud Capuçon, Frank Braley, Jérôme Ducros a Leonidas Kavakos. Partnery při jeho recitálech mu pravidelně bývají klavíristé Nicholas Angelich, Martha Argerich, Daniel Barenboim, Jean-Yves Thibaudet, houslistka Lisa Batiashvili a smyčcová kvarteta Artemis a Ébène.
Gautier Capuçon nahrává exkluzivně pro label Erato (Warner Classics), získal mnoho ocenění a jeho diskografie je velmi rozsáhlá. Nejnovější album obsahující Chopinovy a Franckovy sonáty natočil živě s Yujou Wang během loňského turné. Ze starších nahrávek zmiňme alespoň violoncellové koncerty Dmitrije Šostakoviče (Orchestr Mariinského divadla a Valerij Gergijev), Camilla Saint-Saënse (Filharmonický orchestr Francouzského rozhlasu a Lionel Bringuier), kompletní Beethovenovy sonáty s Frankem Braleyem, Schubertův Smyčcový kvintet s Ébène Quartet, album koncertních přídavků Intuition s Pařížským komorním orchestrem, Douglasem Boydem a Jérômem Ducrosem a konečně živou nahrávku Schumannových děl s Marthou Argerich, Renaudem Capuçonem a Chamber Orchestra of Europe pod taktovkou Bernarda Haitinka.
Na DVD vydal záznamy živých vystoupení s Berlínskými filharmoniky a Gustavem Dudamelem (Haydnův Koncert pro violoncello a orchestr č. 1) a s Lisou Batiashvili, Saskou Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem (Brahmsův Koncert pro housle, violoncello a orchestr). Ve své rodné Francii jako obecně známá celebrita každý týden moderuje vlastní pořad „Zápisníky Gautiera Capuçona“ na vlnách Radio Classique, objevuje se také na obrazovkách a v online pořadech jako jsou Prodiges, Now Hear This a The Artist Academy.
Gautier Capuçon se narodil v Chambéry a na violoncello začal hrát v pěti letech. Studoval na pařížské konzervatoři u Philippa Mullera a Annie Cochet-Zakine, později ve Vídni u Heinricha Schiffa. Nyní vystupuje s předními světovými orchestry a dirigenty jako jsou Lionel Bringuier, Gustavo Dudamel, Charles Dutoit, Christoph Eschenbach, Andrés Orozco-Estrada a Yannick Nézet-Séguin. Spolupracuje také se soudobými skladateli, například s Lerou Auerbach, Karolem Beffou, Estebanem Benzecrym, Nicolou Campogrande, Qigang Chenem, Bryce Dessnerem, Jérômem Ducrosem, Henry Dutilleuxem, Thierry Escaichem, Philippem Manourym, Brunem Mantovanim, Krzysztofem Pendereckim, Wolfgangem Rihmem a Jörgem Widmannem.
Další informace naleznete na stránkách https://www.gautiercapucon.com/
Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.
Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.
Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.
Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.
Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.
V září 1956 slavil Dmitrij Šostakovič padesátiny. Byl považován za největšího symfonika své doby a začínal bilancovat. „Mám dojem, že se v ruských dějinách mnohé opakuje. Události se samozřejmě neopakují stejně, rozdíly tu jsou, ale přesto se mnohé objevuje vždy znovu a lidé myslí a jednají často podobně. Tuto opakovatelnost jsem chtěl ukázat ve své 11. symfonii. Nazval jsem ji ‚Rok 1905‘, ale vztahuje se k současnosti, k roku 1957. Hovoří o lidu, jenž přestal věřit, protože kalich hořkosti přetekl. Setkávají se v ní dojmy z dětství se zážitky zralého věku.“ Připomínka krvavě potlačeného petrohradského povstání z roku 1905 vlastním Šostakovičovým dojmem z dětství být nemohla, doma se však o události hodně vyprávělo. Revoluci roku 1917, jejíž čtyřicáté výročí se roku 1957 právě slavilo, však již skladatel zažil osobně a po celý život také pociťoval její důsledky: šikanu a bezpráví na jedné straně a bombastické pocty a fráze na straně druhé. Stal se rovněž subjektem, jenž byl s režimem, jaký tato revoluce nastolila, neustále konfrontován, který jím byl jím vláčen i vlečen.
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, vznikala roku 1957 během Šostakovičova letního pobytu v Komarovu v blízkosti tehdejšího Leningradu. Celou skladbou procházejí dvě témata – téma uvedené smyčcovou sekcí na začátku skladby a v kontrastu k němu hrozivý motiv tympánů; tyto neustále proměňované leitmotivy symbolizují v průběhu čtyř vět hraných v jednom proudu skladatelem zmiňované dějinné návraty. Dalším prvkem jsou citáty politických písní 19. století, konkrétních písní revolučního roku 1905 i vlastních Šostakovičových skladeb. V první větě, uvedené oběma kontrastními tématy smyčců a tympánů, zazní citát písně „Slušaj!“ (Slyš!) z roku 1864, poté melodie písně „Arestant“ (Vězeň), která pochází z roku 1857. Do druhé věty zařadil Šostakovič melodie svých sborů na revoluční texty z roku 1951, gradace se stupňuje v ostré pochodové rytmy. Povstání propuká, je poraženo a před Zimním palácem vládne umrtvující ticho. Třetí věta je symbolickou vzpomínkou na padlé oběti, zaznívá známý „Pochod padlých revolucionářů“ a další citace revolučních písní – „Bajkal“, „Vpřed směle, soudruzi“ a „Vítej, svobody volné slovo“. Ze zármutku nad mrtvými ovšem klíčí nová revoluce a s dalšími písněmi zařazenými do čtvrté věty se šíří. Koda, opět s motivem Palácového náměstí, však zároveň varuje před novým krveprolitím.
Premiéra symfonie se uskutečnila 30. října 1957 v Moskvě, dirigentem byl Natal Rachlin. Skladba vyvolala zcela pochopitelně protichůdné reakce. Straničtí představitelé ji zařadili mezi příkladná díla socialistického realismu a vyznamenali skladatele Leninovou cenou, v kruzích, které již začaly setřásat demagogická pouta, však byla považována za oficiální úlitbu a pokud šlo o její uměleckou hodnotu, za ilustrativní filmovou hudbu. Po dalších padesáti letech už jsou známy mnohé podrobnosti rozporuplného skladatelova života, vtěsnaného mezi mlýnské kameny neustálé stranické kritiky a vlastního uměleckého a lidského přesvědčení. Symfonie je dnes vnímána v duchu, jaký Šostakovič naznačil, jako projev podivně se otáčejícího kola osudu, které mnohé momenty vývoje vrací do výchozího bodu, z něhož se lidstvo pokaždé znovu vydává hledat oprávnění své existence.