Program
Joseph Haydn
Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 C dur, Hob.VIIb:1
Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, „Rok 1905“
Na koncertě v Bruselu, kde Česká filharmonie hraje poprvé po třinácti letech, zazní Haydnův Violoncellový koncert C dur v podání Gautiera Capuçona a slavná 11. symfonie Dmitrije Šostakoviče. Ta se vztahuje k revolučním událostem roku 1905, ale symbolicky k jakémukoli boji dobra a zla.
Joseph Haydn
Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 C dur, Hob.VIIb:1
Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, „Rok 1905“
Gautier Capuçon violoncello
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Pro online nákup budete přesměrováni na web pořadatele či prodejce.
Gautier Capuçon violoncello
Jméno Gautier Capuçon je skutečným synonymem pro violoncello v jednadvacátém století. Vystupuje po celém světě s těmi nejlepšími dirigenty a instrumentalisty, a navíc je i zakladatelem a hybatelem „Classe d’Excellence de Violoncelle“ při nadaci Louise Vuittona v Paříži. Jako držitel mnoha ocenění je žádán pro svůj expresivní hudební styl, živelnou virtuozitu a pro lahodný zvuk svého violoncella “L’Ambassadeur”, které roku 1701 vyrobil italský nástrojař Matteo Goffriller.
V touze prozkoumat a rozšířit violoncellový repertoár provádí Capuçon každoročně širokou paletu hudebních děl, včetně uvádění nově objednaných skladeb. K jeho nejnovějším projektům patří světová premiéra violoncellového koncertu „Léto“ Michela Tabachnika a spolupráce s Danny Elfmanem a Thierry Escaichem.
V sezoně 2019/2020 vystoupí mimo jiné s Losangeleskou filharmonií a Philippem Jordanem, s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem, Rotterdamskou filharmonií a Valerijem Gergijevem, dále se St. Louiským symfonickým orchestrem a Stéphanem Denèvem, Singapurským symfonickým orchestrem a Gianandreou Nosedou a s frankfurtským hr-Sinfonieorchesterem vedeným Alainem Altinoglu. Na turné po Evropě a Spojených státech amerických vyrazí s Orchestrem lipského Gewandhausu a Andrisem Nelsonsem a se Sanfranciskou filharmonií a Michaelem Tilsonsem Thomasem. Je také rezidenčním umělcem festivalu LuganoMusica.
Spoluhráčku pro komorní hru nalezl pro tuto sezonu zejména v Yuje Wang – navštíví spolu například Labskou filharmonii v Hamburku, vídeňský Konzerthaus, londýnský Barbican a pařížskou Filharmonii, zahraje si ale i s dalšími slavnými instrumentalisty, jako jsou Renaud Capuçon, Frank Braley, Jérôme Ducros a Leonidas Kavakos. Partnery při jeho recitálech mu pravidelně bývají klavíristé Nicholas Angelich, Martha Argerich, Daniel Barenboim, Jean-Yves Thibaudet, houslistka Lisa Batiashvili a smyčcová kvarteta Artemis a Ébène.
Gautier Capuçon nahrává exkluzivně pro label Erato (Warner Classics), získal mnoho ocenění a jeho diskografie je velmi rozsáhlá. Nejnovější album obsahující Chopinovy a Franckovy sonáty natočil živě s Yujou Wang během loňského turné. Ze starších nahrávek zmiňme alespoň violoncellové koncerty Dmitrije Šostakoviče (Orchestr Mariinského divadla a Valerij Gergijev), Camilla Saint-Saënse (Filharmonický orchestr Francouzského rozhlasu a Lionel Bringuier), kompletní Beethovenovy sonáty s Frankem Braleyem, Schubertův Smyčcový kvintet s Ébène Quartet, album koncertních přídavků Intuition s Pařížským komorním orchestrem, Douglasem Boydem a Jérômem Ducrosem a konečně živou nahrávku Schumannových děl s Marthou Argerich, Renaudem Capuçonem a Chamber Orchestra of Europe pod taktovkou Bernarda Haitinka.
Na DVD vydal záznamy živých vystoupení s Berlínskými filharmoniky a Gustavem Dudamelem (Haydnův Koncert pro violoncello a orchestr č. 1) a s Lisou Batiashvili, Saskou Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem (Brahmsův Koncert pro housle, violoncello a orchestr). Ve své rodné Francii jako obecně známá celebrita každý týden moderuje vlastní pořad „Zápisníky Gautiera Capuçona“ na vlnách Radio Classique, objevuje se také na obrazovkách a v online pořadech jako jsou Prodiges, Now Hear This a The Artist Academy.
Gautier Capuçon se narodil v Chambéry a na violoncello začal hrát v pěti letech. Studoval na pařížské konzervatoři u Philippa Mullera a Annie Cochet-Zakine, později ve Vídni u Heinricha Schiffa. Nyní vystupuje s předními světovými orchestry a dirigenty jako jsou Lionel Bringuier, Gustavo Dudamel, Charles Dutoit, Christoph Eschenbach, Andrés Orozco-Estrada a Yannick Nézet-Séguin. Spolupracuje také se soudobými skladateli, například s Lerou Auerbach, Karolem Beffou, Estebanem Benzecrym, Nicolou Campogrande, Qigang Chenem, Bryce Dessnerem, Jérômem Ducrosem, Henry Dutilleuxem, Thierry Escaichem, Philippem Manourym, Brunem Mantovanim, Krzysztofem Pendereckim, Wolfgangem Rihmem a Jörgem Widmannem.
Další informace naleznete na stránkách https://www.gautiercapucon.com/
Semjon Byčkov dirigent
V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.
Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.
Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.
Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).
Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).
Joseph Haydn
Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 C dur, Hob.VIIb:1
Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, „Rok 1905“
V září 1956 slavil Dmitrij Šostakovič padesátiny. Byl považován za největšího symfonika své doby a začínal bilancovat. „Mám dojem, že se v ruských dějinách mnohé opakuje. Události se samozřejmě neopakují stejně, rozdíly tu jsou, ale přesto se mnohé objevuje vždy znovu a lidé myslí a jednají často podobně. Tuto opakovatelnost jsem chtěl ukázat ve své 11. symfonii. Nazval jsem ji ‚Rok 1905‘, ale vztahuje se k současnosti, k roku 1957. Hovoří o lidu, jenž přestal věřit, protože kalich hořkosti přetekl. Setkávají se v ní dojmy z dětství se zážitky zralého věku.“ Připomínka krvavě potlačeného petrohradského povstání z roku 1905 vlastním Šostakovičovým dojmem z dětství být nemohla, doma se však o události hodně vyprávělo. Revoluci roku 1917, jejíž čtyřicáté výročí se roku 1957 právě slavilo, však již skladatel zažil osobně a po celý život také pociťoval její důsledky: šikanu a bezpráví na jedné straně a bombastické pocty a fráze na straně druhé. Stal se rovněž subjektem, jenž byl s režimem, jaký tato revoluce nastolila, neustále konfrontován, který jím byl jím vláčen i vlečen.
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, vznikala roku 1957 během Šostakovičova letního pobytu v Komarovu v blízkosti tehdejšího Leningradu. Celou skladbou procházejí dvě témata – téma uvedené smyčcovou sekcí na začátku skladby a v kontrastu k němu hrozivý motiv tympánů; tyto neustále proměňované leitmotivy symbolizují v průběhu čtyř vět hraných v jednom proudu skladatelem zmiňované dějinné návraty. Dalším prvkem jsou citáty politických písní 19. století, konkrétních písní revolučního roku 1905 i vlastních Šostakovičových skladeb. V první větě, uvedené oběma kontrastními tématy smyčců a tympánů, zazní citát písně „Slušaj!“ (Slyš!) z roku 1864, poté melodie písně „Arestant“ (Vězeň), která pochází z roku 1857. Do druhé věty zařadil Šostakovič melodie svých sborů na revoluční texty z roku 1951, gradace se stupňuje v ostré pochodové rytmy. Povstání propuká, je poraženo a před Zimním palácem vládne umrtvující ticho. Třetí věta je symbolickou vzpomínkou na padlé oběti, zaznívá známý „Pochod padlých revolucionářů“ a další citace revolučních písní – „Bajkal“, „Vpřed směle, soudruzi“ a „Vítej, svobody volné slovo“. Ze zármutku nad mrtvými ovšem klíčí nová revoluce a s dalšími písněmi zařazenými do čtvrté věty se šíří. Koda, opět s motivem Palácového náměstí, však zároveň varuje před novým krveprolitím.
Premiéra symfonie se uskutečnila 30. října 1957 v Moskvě, dirigentem byl Natal Rachlin. Skladba vyvolala zcela pochopitelně protichůdné reakce. Straničtí představitelé ji zařadili mezi příkladná díla socialistického realismu a vyznamenali skladatele Leninovou cenou, v kruzích, které již začaly setřásat demagogická pouta, však byla považována za oficiální úlitbu a pokud šlo o její uměleckou hodnotu, za ilustrativní filmovou hudbu. Po dalších padesáti letech už jsou známy mnohé podrobnosti rozporuplného skladatelova života, vtěsnaného mezi mlýnské kameny neustálé stranické kritiky a vlastního uměleckého a lidského přesvědčení. Symfonie je dnes vnímána v duchu, jaký Šostakovič naznačil, jako projev podivně se otáčejícího kola osudu, které mnohé momenty vývoje vrací do výchozího bodu, z něhož se lidstvo pokaždé znovu vydává hledat oprávnění své existence.