Mezzosopranistka Magdalena Kožená patří mezi světově nejvyhledávanější pěvkyně současnosti. Tuto její pozici dokládá řada domácích i zahraničních ocenění i úspěšné nahrávky pořízené pro společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, EMI Classics, Linn Records či Pentatone.

Zpěv studovala na konzervatoři v rodném Brně a poté u Evy Blahové na VŠMU v Bratislavě. Z jejich četných domácích i zahraničních soutěžních úspěchů je nejvýznamnější absolutní vítězství v 6. mezinárodní soutěži W. A. Mozarta v Salcburku v roce 1995. Za své nahrávky získala pěvkyně prakticky všechna významnější ocenění udělovaná hudebními časopisy včetně prestižních Gramophone Awards v několika kategoriích. Unikátní swingové album Cole Porter vydala Magdalena na svém vlastním labelu Brnofon. Nejnovějšími sólovými nahrávkami je trojice úspěšných CD pro label Pentatone: barokní Il giardino dei sospiri, komorní Soirée a nejnovější CD Nostalgia natočené se slavným klavíristou Yefimem Bronfmanem.

Magdalena Kožená je pravidelným hostem předních světových koncertních podií a renomovaných festivalů. Svůj vyhlášený cit pro interpretaci staré hudby nabízí za doprovodu vynikajících souborů dobových nástrojů. Je rovněž respektovanou operní pěvkyní, které aplaudují operní domy celého světa, londýnskou Covent Garden či newyorskou Met nevyjímaje.

Tuto sezonu ji čekají dvě recitálová turné: nejprve s Yefimem Bronfmanem od Edinburghu, přes Helsinky až do Německa, poté s Mitsuko Uchidou od Antverp, přes Dortmund a Budapešť až na Pražské jaro. S händelovským repertoárem a Benátským barokním orchestrem bude cestovat po Jižní Americe; s Londýnským symfonickým orchestrem se bude podílet na koncertním provedení Káti Kabanové (Varvara) a na Mozartwoche Salzburg na poloscénickém provedení Dona Giovanniho. V operních rolích ji uvidíme jako Idamanteho (Idomeneo) v Německé státní opeře v Berlíně a Ottavii (Korunovace Poppey) v Gran Teatro del Liceu. Jako Alcina se představí na západoevropském turné s Les Musiciens du Louvre.

Magdalena je Rytířem řádu umění a literatury Francouzské republiky, převzala Cenu ministra zahraničních věcí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky a Zlatou medaili za zásluhy na poli umění od Mezinárodního výboru washingtonského Kennedyho centra pro umění. Tyto dvě pocty doplnila respektovaná cena G. F. Händela, kterou uděluje rodiště slavného německého skladatele, město Halle, za mimořádnou interpretaci díla svého slavného rodáka. Těší se také z Ceny Brna, svého rodného města, v letošním roce převzala společně se Sirem Simonem Rattlem čestný doktorát brněnské JAMU. Magdalena je neúnavnou propagátorkou české hudby a české kultury, stala se patronkou MHF 13 měst Concentus Moraviae, své jméno spojila s Rokem české hudby 2014 a převzala také záštitu nad celoevropským hudebním projektem České sny.

Soustavně se věnuje aktivitám svého Nadačního fondu, který založila na podporu českých základních uměleckých škol a jehož hlavním projektem je úspěšný celorepublikový festival ZUŠ Open.

Sira Simona Rattla vídáme v Rudolfinu poslední roky vcelku často. Do Prahy přijíždí zpravidla se svou ženou, Magdalenou Koženou, která je mu partnerkou i na koncertním pódiu (v posledních letech např. v Mahlerově Písni o zemi nebo v Pěti písních na slova F. Rückerta). Tento rok společně zastávají post rezidenčních umělců České filharmonie.

Sir Rattle se narodil v Liverpoolu a studoval na Royal Academy of Music. V letech 1980–1998 byl šéfdirigentem Birminganského symfonického orchestru (od r. 1990 dokonce jeho hudebním ředitelem), poté následovalo šestnáct let s Berlínskými filharmoniky (2002–2018; umělecký ředitel a šéfdirigent). Od r. 2017 je uměleckým ředitelem Londýnského symfonického orchestru, u kterého plánuje zůstat až do sezony 2023/2024, kdy jako šéfdirigent přesídlí k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu. Vede také Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group.

Nahrál více než 70 titulů pro EMI (nyní Warner Classics) a získal řadu prestižních mezinárodních ocenění za své nahrávky pro mnohé společnosti. Pravidelně koncertuje po Evropě a Asii a dlouhodobě udržuje vztah s předními světovými orchestry a operními domy. V letošní sezoně se představí kromě České filharmonie s Londýnským symfonickým orchestrem (kromě domovského podia i na turné po Japonsku, Jižní Koreji a Austrálii), Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Berlínskou Staatskapelle a Berlínskými filharmoniky. V Německé státní opeře v Berlíně znovu oživí Mozartova Idomenea a v létě 2023 na festivalu v Aix en Provence provede spolu s Londýnským symfonickým orchestrem Vojcka Gerarda McBurneyho.

Velkou důležitost přikládá Sir Rattle i hudebnímu vzdělání. Jeho partnerství s Berlínskou filharmonií přineslo nový vzdělávací program „Zukunft@Bphil“, který byl oceněn Komenského cenou, Zvláštní Schillerovou cenou města Mannheim, cenou Golden Camera a Urania Medal; v roce 2004 byli společně s Berlínskou filharmonií jako první umělecký soubor jmenováni Mezinárodními velvyslanci UNICEF. S Londýnským symfonickým orchestrem se podílel na vzniku LSO East London Academy, která od roku 2019 hledá a bezplatně rozvíjí potenciál mladých talentovaných hudebníků z východního Londýna bez ohledu na jejich původ a finanční situaci. Sir Simon Rattle získal také několik cenných osobních vyznamenání, mezi něž patří například rytířský titul (1994), Řád za zásluhy, který mu udělila anglická královna v roce 2014, Řád za zásluhy města Berlín (2018) a nejnověji listinu Freedom of the City of London (2019).

V polovině devadesátých let Antonín Dvořák (1841–1904), v té době už celosvětově uznávaný skladatel takzvané „absolutní“ hudby, překvapil náhlým obratem k programnímu žánru. Ještě větším překvapením byla pro mnohé volba námětů, chmurných balad ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena. Dvořák byl Erbenem zaujat mnoho let, už roku 1884 vytvořil kantátu na baladu Svatební košile, nyní však zvolil čtyři další básně pro ryze orchestrální skladby. První tři symfonické básně na Erbena (Vodník, Polednice a Zlatý kolovrat) napsal v první polovině roku 1896 a všechny měly oficiální premiéry během října a listopadu téhož roku v Londýně, právě v době, kdy komponoval čtvrtou symfonickou báseň Holoubek, o ženě travičce. Celá skladba vychází z jednoho motivu, jenž se proměňuje podle nálady jednotlivých částí – smutečního pochodu, setkání s mladíkem a svatebního veselí, až k tragickému konci; výčitky svědomí, symbolizované lkavým vrkáním holoubka nad hrobem otráveného manžela, doženou ženu k sebevraždě. Premiéra Holoubka se uskutečnila 20. března 1898 v Brně v provedení České kapely za řízení Leoše Janáčka a 3. prosince 1899 zazněl v provedení Vídeňských filharmoniků za řízení Gustava Mahlera ve Vídni.

Roku 1859 vyšla tiskem sbírka Večerní písně Vítězslava Hálka (1835–1874), která obsahovala přes šedesát básní inspirovaných milostným vztahem k básníkově příští manželce. Prostá lyrika, charakterem odpovídající lidové poezii, zcela vyhovovala založení Antonína Dvořáka. Jako datum kompozice jeho Večerních písní se obvykle uvádí rok 1876, některé však mohly vzniknout již dříve. Vyšly postupně u tří různých vydavatelů a nesou proto různá opusová čísla, op. 3 vydalo nakladatelství Hoffmeister v Lipsku (1880), op. 9 téhož roku nakladatelství Schlesinger v Berlíně a op. 31 vyšel roku 1883 v nakladatelství F. A. Urbánka v Praze. Písně „Mně zdálo se“ a „Já jsem ten rytíř“ upravil Dvořák s doprovodem orchestru a poprvé je provedl barytonista Josef Lev 6. prosince 1882 s orchestrem Národního divadla za řízení dirigenta Adolfa Čecha. Orchestrální úpravu ostatních písní vytvořil skladatel Jiří Gemrot (nar. 1957).

V roce 1862 vydal básník Gustav Pfleger Moravský (1833–1875) básnickou sbírku s názvem Cypřiše, která Dvořáka inspirovala k jeho prvnímu písňovému cyklu vůbec. Dvořák měl k těmto písním zvláštní intimní vztah, nikdy se nepokusil o jejich veřejné provedení ani o vydání jako celek (takto vyšly Cypřiše tiskem až roku 2013), ale neustále se k nim vracel. Nálada Pflegerových básní bývá srovnávána s verši Wilhelma Müllera, jehož verše zhudebňoval Franz Schubert, či Heinricha Heineho, jenž inspiroval Roberta Schumanna. Z Dvořákova zhudebnění je patrné, že mu oba skladatelé sloužili jako vzor. Čtyři přepracované písně z původních Cypřišů, z nichž jsou dvě na dnešním programu, vyšly roku 1882 jako Písně, op. 2 v pražském nakladatelství Emanuela Starého.

Básník Christian Morgenstern (1871–1914) proslul především skurilními verši a nonsensy sbírky Galgenlieder (Šibeniční písně), která vyšla poprvé roku 1905. Hans Krása (1899–1944) nezvolil Morgensternovy verše ke zhudebnění náhodou. V řadě jeho děl se objevuje sklon k grotesce a ironii, i v nejtěžších životních chvílích rasového pronásledování, které násilně ukončilo jeho život. Krásovo zhudebnění bylo poprvé uvedeno 4. května 1921 v rámci filharmonických koncertů Nového německého divadla se zpěvákem Maxem Kleinem za řízení Alexandra Zemlinského. „Prvotina Hanse Krásy je Orchestrální písně na verše Christiana Morgensterna nazvána neprávem, neboť nejsou ničím méně než orchestrálními písněmi v obvyklém smyslu, a pokud se vysílají na plavbu pod falešnou vlajkou, vyvolávají v publiku představy, které skladatel vyvolat nechtěl,“ psal po premiéře kritik Ernst Rychnovsky. „Svou povahou jsou tyto písně orchestrálními groteskami s doprovodem zpěvního hlasu. Zdůrazníme-li slovo ‚groteska‘, pak také vznikne správný odstup mezi dílem a jeho účinkem na publikum, leccos z toho, nad čím se při mylném vnímání potřásalo hlavou, se stane srozumitelnějším a pochopitelnějším.“

Krásovy krátké motivky odpovídají úsečnosti Morgensternových veršů, charakteru parodie dosahuje skladatel kontrasty tónových výšek, glissandy, sordinovanými tóny, zvukomalbou, a také například letmou, avšak zřetelnou narážkou na Debussyho v písni „Koza a slepýš“ nebo na duet „Věrné milování“ z Prodané nevěsty v písni „Ne!“. Skladatel nabídl partituru k vydání vídeňskému nakladatelství Universal Edition – snad na základě posudku Ernsta Rychnovského s titulem Čtyři orchestrální grotesky – avšak k tisku nedošlo. Teprve 16. prosince 1991 znovuobjevené dílo zaznělo v interpretaci RIAS Jugendorchestr, se sólistkou Simonou Alex a dirigentem Israelem Yinonem v Berlíně.

Roku 1929 napsal básník Emanuel Harusi (vlastním jménem Emmanuel Novogrebelski, 1903–1979) pod dojmem zprávy, že se mu narodil syn, text ukolébavky „Sch’chaw b’ni“. Harusi pocházel z ruského Nikolajeva. Ve městě se silnou židovskou komunitou se uchytily myšlenky Theodora Herzla a mladého básníka ovlivnily. Přesídlil do Palestiny a melodie, kterou znal z dětství jako „nigun Shaloma Charitonova“ (jako její autor se uvádí také Charitonův bratr Ahron) mu poskytla inspiraci. O popularitě písně svědčí také Ukolébavka Gideona Kleina (1919–1945), datovaná 6. únorem 1943 v Terezíně. Harusiho slova podložil Klein vlastní hudbou. Autograf, který je uložen v Židovském muzeu v Praze, tvoří dvě stránky zápisu hlasu a klavírního doprovodu perem, text (v trakskripci do latinky) je vepsán tužkou. Kleinovo zhudebnění polarizuje mezi mollovým a durovým tónorodem, vyjadřuje útěchu, hořkost, smutek, touhu i beznaděj tak výmluvně, že nepotřebuje slova. Instrumentace, v níž zazní Ukolébavka dnes, je dílem Jiřího Gemrota.

Rapsodie pro orchestr Taras Bulba Leoše Janáčka (1854–1928) náleží k dílům, jež jsou projevem skladatelova rusofilství. Od dětství se hlásil ke slovanským tradicím a myšlence všeslovanství, která se stala politickým impulsem 19. století a v jeho závěru ji posílilo nebezpečí hrozící z bismarckovského Německa; odvěké spory mezi Slovany samotnými se přehlížely. Janáček byl od roku 1897 předsedou brněnského Ruského kroužku a ruská tématika se v jeho díle objevila vícekrát. Ke kompozici symfonické rapsodie podle povídky Nikolaje Vasiljeviče Gogola Taras Bulba přikročil roku 1915. Toho roku byl Ruský kroužek zakázán, neboť Rusko bylo pro válčící rakousko-uherskou monarchii nepřátelskou mocností. Není tedy náhoda, že právě tehdy Janáček sáhl k hrdinskému ruskému námětu. Do tří částí skladby jsou hudebně vtěleny tři postavy Gogolovy povídky – kozácký ataman Taras a jeho synové Andrij a Ostap. V kontextu vývoje ruské literatury byla Gogolova povídka (poprvé vydaná roku 1835) vykládána jako výraz „národně osvobozeneckých idejí“, „živý obraz minulé slávy a velikosti“. Janáčkova rapsodie se soustřeďuje na tři soukromé osudy, což znamená oproti Gogolovi výkladový posun. Andrij je zabit rukou vlastního otce, protože zradil vlastní národ pro lásku k polské šlechtičně. Ostap umírá umučen před Tarasovýma očima a nakonec je zajat sám Taras a hyne na hranici (v povídce jsou Andrijova i Ostapova smrt pouhými epizodami). V první části vytušíme v rozsáhlé lyrické pasáži s hobojovou melodií Andrijovu lásku a Tarasovu mstu, charakterizovanou nárazy trombónů. Ostapovo utrpení ilustrují v druhé části tremolo smyčců, trubky a klarinet, ve třetí části rozpoznáme rytmus polského lidového tance krakowiaku (symbol vítězných Poláků před hranicí, na níž je Taras upálen). Varhany a žestě jsou apoteózou podivného hrdiny Tarase, jenž se – jako mnoho jiných – stal z bojechtivého nájezdníka národním symbolem. Skladba byla dokončena roku 1918, premiéra se uskutečnila 9. října 1921 v provedení orchestru Národního divadla v Brně za řízení Františka Neumanna. Při pražské premiéře 9. listopadu 1924 řídil Českou filharmonii Václav Talich.