V únoru to bylo 140 let, kdy se slavnostně otevřelo Rudolfinum, místo od počátku určené hudbě a také výtvarnému umění. Jeho návštěvníci měli a mají přístup do mnoha zdejších prostor, jedna významná část jim však zatím zůstává povětšinou skryta: střešní terasa s jedinečným výhledem nejen na Staré Město. Na změně už se však pracuje a po dokončení rekonstrukce se prostor otevře veřejnosti.
Filip Tomášek
Na první pohled se toho loni v létě na rudolfinské střeše nic moc nedělo. Aspoň z ulice si nejspíš jen málokdo všiml, že se náročný, roky plánovaný proces dal konečně do pohybu. Proběhly přípravné práce a nutné drobné úpravy – ošetřit bylo nutné například mikrotrhliny ve fasádě. Byla osazena nová okna, nepoměrně vzhlednější než ta z devadesátých let, ale hlavně s významně lepšími zvukově-izolačními parametry. Během prázdnin byly také provedeny sondy do střešního pláště a obvodových konstrukcí a vznikl harmonogram s podrobným výpisem všech dalších úkonů a kroků.
Druhá etapa rekonstrukce bude pokračovat letos v létě. Proč ta přestávka? Program v budově Rudolfina je nabitý, po většinu roku žije koncerty, výstavami či vzdělávacími workshopy, takže veškerý hluk a ruch velké stavby je možné spustit jen na několik málo týdnů. Pak musí zcela ustat.
Velkou výzvou druhé fáze bude především kompletní výměna dlažby na terase, včetně masivního podloží. Stávající podlaha je nevyhovující, nerovná a ani neodpovídá původnímu řešení. Nelogická volba materiálu i provedení dlažby velmi dobře ilustruje typicky necitlivá, uspěchaná a ledabylá socialistická rozhodnutí. S trochou nadsázky tak lze tvrdit, že zdaleka nejlepší věc, která se za dob komunistů na terase odehrávala, byl víceméně tajný život kolonie rajčatových keřů. Dlouhá léta je tu pěstovala manželka tehdejšího pana správce (a není to žádná legenda, vše je oficiálně zdokumentováno).
Kromě podlahy bude zásadní také instalace plně bezbariérového výtahu. Ten umožní bezpečný a pohodlný přístup od pokladen v přízemí až na střechu. A právě o to jde všem, kteří se na současné rekonstrukci podílejí: zpřístupnit terasu široké veřejnosti. Správa budovy má v plánu určité dny v týdnu výhled ze střechy Rudolfina otevřít komukoli z ulice, přístupná ovšem bude pro účastníky slavnostních vernisáží i pro publikum o přestávkách koncertů nejen České filharmonie.
Okolním stavbám se terasa Rudolfina vymyká bohatou sochařskou výzdobou střešních průčelí. Nad koncertní částí budovy, tedy nad Dvořákovou síní, se tyčí celkem 16 soch významných skladatelů, nad výstavními sály drží stráž 16 výtvarných umělců, malířů a sochařů. Původní zadavatelé zvažovali, že by všichni slavní umělci měli být ztvárněni výhradně vsedě. Snad tím chtěli naznačit, jak tíživé mohou být někdy myšlenky při procesu tvorby nebo poukázat na inspirativní nutnost odpočinku. Nakonec však zvítězila varianta podobizen ve vzpřímené poloze, což se ukázalo jako praktické i vzhledem k jejich umístění. Namísto ve výklencích interiérů padlo šťastné rozhodnutí vyhradit sochám místo právě na střešní atice. Dokonce i v dobových kritikách vyčítaný „nesoulad proporcí těla s hlavou“ měl svůj důležitý význam: zdánlivě zkreslená perspektiva, kterou vnímáme při zkoumání soch z bezprostřední blízkosti, se naopak osvědčila při pohledu z ulice, z podhledu, navíc z poměrně velké vzdálenosti. Vše je tedy, jak má být.
Vyjmenovávat všechny hudební velikány sledující rušnou ulici nebo říční proud není třeba, mapku se jmény, daty i stručnými životopisy nabízí web České filharmonie. Přidáme jen jednu praktickou nápovědu týkající se takzvané Velké čtyřky: budete-li k Rudolfinu přicházet směrem od náměstí Jana Palacha, z jižního průčelí vás vyhlížejí zleva G. F. Händel, W. A. Mozart, L. van Beethoven a J. S. Bach.
Přesně takto chválily architektonické řešení Rudolfina Národní listy v roce 1928. Jistý šarm, důvtipnou praktičnost a krásu ve skromnosti, namísto prvoplánového efektu, vnímají jako důležité přednosti budovy i klíčoví hybatelé současné náročné renovace terasy. Právě tento prostor je pro ně totiž pomyslnou ozdobou, symbolickou korunou celé stavby.
Generálním partnerem je rodina Kellnerových, jež se prostřednictvím své nadace The Kellner Family Foundation rozhodla projekt revitalizace střešní terasy významně podpořit.
Na opravě a zpřístupnění terasy se podílí i České spořitelna, která před 150 lety, na oslavu svého padesátiletého působení, vznik pražského „chrámu umění“ iniciovala a financovala. Její záměr vystavět velkorysou budovu sloužící výhradně hudbě a výtvarnému umění byl ve své době výjimečný a aktuální podporou znovuoživení střešních prostor Česká spořitelna na svou tehdejší ideu navazuje. Navíc tak činí opět v roce jubilejním: tentokrát slaví 200 let.
Startovní impulz pro opravu terasy přinesla prohlídka budovy, kterou před několika lety absolvoval Guy Barker, šéf developerské firmy Arcona Capital, tehdy čerstvě podporující Českou filharmonii. „Když mě sem David Mareček vzal poprvé, byl jsem naprosto uchvácen,“ vzpomíná Barker. Zdárný průběh renovace sleduje jak jeho společnost, tak i řada dalších, včetně RSBC, FINEP nebo CASUA Architects. Finanční toky a efektivitu investic hlídá Nadace Občanského fóra.
Už dříve se objevily různé plány, jak atraktivní místo využít, od pop-up výstavní síně až po jazzovou kavárnu. Důležité pro všechny zúčastněné, stejně jako pro Českou filharmonii a Galerii Rudolfinum, ale bylo zachování jisté exkluzivity prostoru. Zvítězilo přesvědčení, že se po dokončení všech oprav a úprav terasa má stát místem klidu nejen pro sochy na ochozech, ale především pro své návštěvníky. Místem, které poskytne zážitek tichého kouzla unikátním výhledem z koruny mimořádné stavby naplněné uměním.
