Řeknete příběh – a předsudky jsou pryč

---

Hlavní dirigent mladého orchestru, tělesa, o němž sir Simon Rattle prohlásil, že „zahraje cokoliv“, v rozhovoru vzpomíná na úplné začátky studentské filharmonie a uvažuje o tom, jak se za dvacet let změnili mladí – ti na pódiu i ti v publiku. Marko Ivanović mluví také o tom, co člověku běží hlavou, když se v kalendáři rychle přibližuje datum jeho padesátých narozenin.

Pane dirigente, edukační koncerty jsou dnes v Rudolfinu dávno etablované – a velmi populární, vždycky máte vyprodáno. Jak se jejich idea před těmi dvěma dekádami vlastně zrodila?

Ještě mi nebylo třicet, měl jsem po škole. Spolupracoval jsem tehdy s Pražským studentským orchestrem profesora Mirka Škampy. Šlo o amatérský smyčcový orchestr, který měl však dost velké renomé, sdružoval spoustu mladých lidí včetně budoucích úspěšných profesionálů. Už za studií jsem taky začal učit na hudební větvi pražského Gymnázia Jana Nerudy. Což pro mě bylo ve vývoji událostí zásadní.

Jak to?

Učení mě nadchlo. Zjistil jsem, že děti v téhle věkové skupině jsou ohromně zajímavé. Hladové! Shánějí nové podněty, potřebují intelektuální a umělecké vyžití. A vlastně jim stačí jen trošku otevřít obzory, dát jim klíček.

Čemu jste je učil?

Především jsem jim pouštěl spoustu hudby. Včetně soudobé, takže ne úplně jednoduché. A pokaždé se ukázalo, že je opravdu stačí jen malinko navést a oni jsou pak schopni danou skladbu vstřebat a bavit se o ní. Že nenastává takové to apriorní odmítnutí, které soudobou hudbu, a koneckonců i klasiku obecně, obklopuje. Odvyprávíte příběh – a předsudky jsou pryč.

Dobrá, takže inspirací byli studenti gymnázia. Co se dělo dál?

Jak jsem čím dál víc dirigoval, s učením jsem musel přestat – ale chybělo mi. Naštěstí jsem se v té době potkal s Petrem Kadlecem, členem dramaturgického týmu České filharmonie. A on měl, představte si, touhu pořádat edukační koncerty! Byl jsem nadšený, s Petrem jsme se rychle shodli, že bychom za tím účelem mohli využít právě zmíněný Pražský studentský orchestr. Trochu ho rozšíříme a nazkoušíme nějakou skladbu, o které budeme zároveň mluvit. Což je model, který vydržel dodnes.

„S řadou kantorů spolupracujeme dodnes, dvacet let k nám vozí jeden ročník studentů za druhým, jsou třeba odněkud z Pošumaví, vstávají ve čtyři ráno, aby v deset dopoledne seděli ve Dvořákově síni. Myslím, že i díky těmhle nadšeným pedagogům se našim koncertům tak daří.“

Co jste si tenkrát vybrali?

Janáčkovu Sinfoniettu. Tedy docela těžkou věc! Pro amatérský orchestr to byla výzva, zkoušeli jsme skoro rok. Nicméně nebyla to volba náhodná. Právě na Janáčkovi se totiž dá skvěle ukázat, že zdánlivě složitá hudba, máme-li k ní kontext, může člověka chytnout. Mimochodem, ještě před prvním koncertem jsme se sešli s učiteli nejen hudebních předmětů z celého Česka, kteří měli chuť do toho jít a vozit k nám studenty. Představili jsme jim své nápady a ptali se, co si o nich myslí. Řešili jsme i takové prozaické věci jako oblečení: má být orchestr v civilu, nebo ve fracích?

A k čemu jste došli?

K modelu, který máme doteď. Nehrajeme ve fraku, ale jsme slušně oblečení. Což nám říkali i ti učitelé – chtěli, aby si studenti zvykli, že s koncertem je spojen určitý bonton. A víte, co je na tom nejlepší? Že s řadou těch kantorů spolupracujeme dodnes, dvacet let k nám vozí jeden ročník studentů za druhým, jsou třeba odněkud z Pošumaví, vstávají ve čtyři ráno, aby v deset dopoledne seděli ve Dvořákově síni. Myslím, že i díky těmhle nadšeným pedagogům se našim koncertům tak daří.

Tisíc dětí

Takže máme listopad 2006, Rudolfinum, Janáčkova Sinfonietta, Pražský studentský orchestr – a vy dva s Petrem Kadlecem. Jak na tenhle úplně první edukační koncert vzpomínáte?

Vzpomínám hlavně na moment, kdy s Petrem stojíme v zákulisí, připraveni nastoupit, a přes dveře slyšíme, že je v sále obrovský randál. Tisíc dětí! Panebože, jak je jen ukočírujeme, říkali jsme si. (smích)

A?

To bylo právě neuvěřitelné! Během prvních pár vět se děti uklidnily. Asi jsme je nějakým způsobem zaujali a ony pak se zájmem vyslechly celý koncert. Bylo to povzbuzující.

Chemie mezi vámi a Petrem Kadlecem na pódiu velice dobře funguje, koncerty jsou živé, vtipné, interaktivní. Sedli jste si od začátku?

Sedli. Už na prvním koncertě jsme si každý našli svou polohu, já jako dirigent a skladatel, Petr jako muzikolog. Scénáře od začátku vznikaly takovým vzájemným doplňováním se.

Už jste říkal, že jste premiérový koncert odehráli s amatérským orchestrem. Jak se potom stalo, že jste založili Českou studentskou filharmonii?

Brzy se ukázalo, že původní model je neudržitelný. Že zkoušení je z vícero důvodů pracné, navíc Pražský studentský orchestr jako takový zanikl a my byli nuceni muzikanty dávat dohromady sami. A k tomu se změnilo vedení České filharmonie a Petra vyhodili. Já tím pádem taky nechtěl pokračovat. No, bylo to dramatické období, řešilo se to i v médiích. Tehdy nás pod svá křídla vzal FOK, po dvě sezony jsme dělali edukační koncerty přímo s ním.

To musela být oproti amatérskému orchestru veliká změna.

Samozřejmě to bylo mnohem jednodušší z hlediska zkoušení, FOK je plný skvělých muzikantů, kteří zahrají všechno a perfektně. Na druhou stranu ale naše koncerty znamenaly pro členy orchestru jen jednu z čárek, kterou musejí splnit, nebyl tam ten mladistvý elán. A my pochopili, že právě v tom je kouzlo našich pořadů: že je hrají mladí pro mladé.

V roce 2011 se vedení České filharmonie znovu změnilo, do čela orchestru přišel David Mareček. A vy jste se vrátili do Rudolfina.

Ano, David Mareček s velkou radostí vzal Petra zpátky a nabídl mu, aby tu vytvořil celé edukační oddělení. Dal mu mnohem větší pravomoce i nějaký ten rozpočet, což mimo jiné znamenalo, že jsme najednou mohli postavit studentský orchestr a jeho členům nabídnout honorář.

Na což, předpokládám, mladí muzikanti slyšeli.

Slyšeli, ona je to prestižní věc, hrát pod hlavičkou České filharmonie, ve Dvořákově síni… Tady musím vyzdvihnout naši produkční Danielu Dvořáčkovou, jejíž role je nezastupitelná. Nevím, jak to Daniela dělá, ale je schopná jednotlivě obvolávat všechny muzikanty, dělat soupisy, zkrátka dávat to celé dohromady. I díky ní se tedy podařilo vytvořit stabilní těleso, které postupně rostlo, každou sezonu bylo slyšet, že hraje líp a líp. Zároveň s tím jsme my začali být náročnější, už nešlo, aby někdo na zkoušku přišel nepřipravený. Všichni dostávají s dostatečným předstihem noty i referenční nahrávku a už na první zkoušce musejí být schopni to celé zahrát.

Děláte do orchestru konkurzy?

A víte, že konkurz v pra,vém slova smyslu jsme nedělali nikdy? Buď jsme se vyptávali povolaných lidí, jestli by nám mohli někoho doporučit, anebo se nám zájemci ozývali sami. Čili jak jsem říkal, dnes je Česká studentská filharmonie stabilní těleso, kde každý rok proběhne nějaká přirozená generační výměna. Někdo odejde, někdo přijde, ale celková kontinuita je zachována.

Právník i biochemička

Kdo jsou dnes vaši hráči? Všichni jsou studenty HAMU nebo konzervatoře?

Právě že ne, složení je pestré, máme i hodně lidí, kteří studují jiný než hudební obor. Často jsou to třeba absolventi hudebního gymnázia, kteří si po maturitě zvolili jinou dráhu, ale mají „nacvičeno“ a chybí jim hraní. A tak je v orchestru například budoucí právník, nějací ekonomové, studenti pedagogiky, dokonce i jedna biochemička. Musím říct, že v orchestru je moc dobrá atmosféra, taková pracovitá. Jeden trombonista, který má zkušenost z jiných těles, se třeba divil, že na zkoušce je od začátku ticho, žádné brebentění… Prostě všichni chtějí pracovat.

Postupně se vám rozrostl i počet koncertů, z jednoho za sezonu se staly tři plus jeden pro večerní publikum. A co víc, už nějakou dobu také studentská filharmonie dostává šanci zahrát si se špičkovými dirigenty, kteří jinak řídí „dospělou“ filharmonii – se Semjonem Byčkovem, Simonem Rattlem, Antoniem Pappanem…

Musím říct, že pro každého dirigenta, který je aspoň trošku empatický a má rád mladé lidi, je práce s Českou studentskou filharmonií balzám na duši.

Obecně: změnili se mladí lidé za těch víc než dvacet let, co s nimi pracujete?

Přijde mi, že ani ne. Možná je trochu těžší udržet po delší dobu pozornost mladého publika. Což řešíme třeba tím, že program víc kouskujeme, hrajeme kratší úseky. Nicméně princip zůstává pořád stejný: ukazujeme, že hudba není jen „výplach hlavy“, který pouštíte jedním uchem tam a druhým ven. Hudbu je třeba poslouchat aktivně, věnovat jí pozornost i čas. Odměnou je emoční zážitek, jaký vám nic jiného než hudba neposkytne.

Pořád tedy platí, že mladým stačí dát klíček – a oni se chytnou?

Jsem o tom stoprocentně přesvědčený!

Na závěr ještě osobní dotaz. V roce 2026 slaví nejen edukační koncerty, ale i vy sám, máte padesátiny. Jak to prožíváte?

No, dělám si takový mezisoučet. A nevychází to dobře! (smích) Ale vážně. Ani mně se úplně nevyhnula určitá krize středního věku. V tom smyslu, že člověk přemýšlí o věcech, které si v osmnácti vysnil a naplánoval – a nikdy je neudělal. Víte, já si moc dobře uvědomuji, že život mi vždycky tak trochu sám nahrával příležitosti. A že to tak nemusí být navždycky. Nicméně s kartami, které mi osud přihrál, jsem odhodlaný i nadále hrát co nejlíp!

Máte konkrétní plány?

Chci hlavně pokračovat v tom, co si myslím, že mi jde. Což je komunikace s publikem, ať už verbální, nebo hudební. Takže v těchto aktivitách bych rád pokračoval. A taky bych se chtěl dál věnovat hudebnímu divadlu, ať už jako skladatel, nebo dirigent. Něco konkrétního už se rýsuje. Ale zatím si to nechám pro sebe.