Boris Klepal
Sukův Epilog není jen pozdním vyznáním vynikajícího skladatele, ale svým způsobem hovoří za celou uměleckou generaci a ohlíží se také za skladatelovou celoživotní prací. Poslední část pětidílné skladby přebírá část textu ze Zeyerovy dramatické legendy Pod jabloní, k níž Suk po úspěchu Radúze a Mahuleny napsal scénickou hudbu. O ideovou podporu požádal skladatel básníka Otokara Březinu, který jako by zde zastupoval všechny další symbolisty a mystiky své generace.
Velký myšlenkový oblouk Epilogu se klene také nad Sukovou spoluprací s Václavem Talichem. Ta vyrůstá ze slavné premiéry Zrání v čase zrodu samostatného Československa a uzavírá se právě Epilogem, který měl premiéru v roce 1933. Suk na něm ovšem pracoval nejméně třináct let a zřejmě na něj myslel již v době premiéry Zrání.
V Epilogu se Suk projevuje snad nejkomplexnějším způsobem: jako dlouze a pečlivě pracující skladatel s ohromným smyslem pro celek, přičemž zároveň dbá na každý detail. Jako člověk nesmírně citový a jemný, který vyžaduje stejně citové a jemné zacházení s velkým orchestrem. Suk dokončil skladbu v době po Velké hospodářské krizi, kdy se rozpadaly ideály první republiky a v Německu nastoupili k moci nacisté. S Epilogem se skladatel zahleděl do vlastního nitra i do věčnosti a oslavil zázračnou moc věčné lásky.
O velké symfonické kompozici Epilog od Josefa Suka hovoří v Ladírně muzikolog, básník a redaktor nakladatelství Bärenreiter Jonáš Hájek, který pro Českou filharmonii připravoval notový materiál skladby. Epilog uvede Česká filharmonie na koncertech od 20. do 22. ledna v Rudolfinu. Společně s ní je na programu Koncert pro violoncello a orchestr e moll od Edwarda Elgara. Na violoncello hraje Sheku Kanneh-Mason, provedení řídí Jakub Hrůša.
