Česká filharmonie • Jakub Hrůša

Britský violoncellista Sheku Kanneh-Mason je celosvětově žádaným umělcem. Známým se stal především díky vystoupení na svatbě vévody a vévodkyně ze Sussexu, které sledovaly téměř dvě miliardy lidí z celého světa; renomé však získal již v soutěži BBC Young Musician, kterou v roce 2016 vyhrál jakožto první hudebník tmavé pleti. U vydavatelství Decca Classics mu vyšla dvě úspěšná alba, Inspiration (2018) a Elgar (2020).

Sheku Kanneh-Mason již spolupracoval s orchestry jako Seattle Symphony, the Orchestre Philharmonique de Radio France, NDR Elbphilharmonie Orchester, Atlanta Symphony, Japan Philharmonic, BBC Symphony, London Philharmonic a Baltimore Symphony Orchestra. Tuto sezonu jsou hlavními událostmi vystoupení s Cleveland Orchestra, Orchestre de Paris, New York Philharmonic a London Philharmonic.

Recitály dával Sheku Kanneh-Mason na mnoha významných pódiích a festivalech po celém světě od londýnské Wigmore Hall po newyorskou Carnegie Hall. V příštích sezonách je domluveno účinkování v londýnském Barbicanu, s Berlínskými filharmoniky, v amsterdamském Concertgebouw, v tokijské Suntory Hall a turné po Severní Americe, Itálii, Jižní Koreji a Číně.

Během koronavirového lockdownu na jaře 2020 pořádal Sheku se svými sourozenci z rodinného domu v Nottinghamu dvakrát týdně živé koncertní přenosy, které sledovaly stovky tisíc posluchačů z celého světa.

Sheku Kanneh-Mason se začal učit hrát na violoncello v šesti letech and nyní studuje u Hannah Roberts na Royal Academy of Music v Londýně. V roce 2020 mu byl udělen Řád britského impéria (MBE). Hraje na violoncello z dílny Mattea Goffrillera z roku 1700.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia.

Je častým hostem nejproslulejších světových orchestrů včetně Vídeňských i Berlínských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, NHK Symphony, Chicagských symfoniků, Bostonského symfonického orchestru, orchestru lipského Gewandhausu, luzernského festivalového orchestru, Královského orchestru Concertgebouw, Mahlerova komorního orchestru, Clevelandského orchestru, Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu a Orchestru curyšské Tonhalle. Jako operní dirigent připravil představení pro Vídeňskou státní operu, Royal Opera House, Covent Garden, Opéra National de Paris a Curyšskou operu. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jeho nahrávka houslových koncertů Martinů a Bartóka, kterou natočil s Bamberskými symfoniky, získala nominaci na Gramophone Award a deska s Dvořákovým houslovým koncertem se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu byla nominována na cenu Grammy. V roce 2020 získaly dvě jeho desky – klavírní koncerty Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a opera Vanessa z Glynderournského festivalu – ocenění BBC Music Magazine Award. K jeho dalším deskám patří Dvořákovy a Brahmsovy symfonie s Bamberskými symfoniky, Sukův Asrael se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu či Requiem a Te Deum Antonína Dvořáka s Českou filharmonií.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.

Anglický skladatel Edward Elgar vyrůstal v rodině chrámového varhaníka, který byl zároveň obchodníkem s hudebninami a hudebními nástroji. S hrou na klavír začal malý Edward ve škole, hru na varhany si osvojoval pozorováním otce. V jeho obchodě si navíc půjčoval nejrůznější hudební nástroje a sám se na ně učil hrát, aniž by dostal jakékoliv instrukce. Záhy tak zvládal nejen hru na klavír a varhany, ale i na housle, violu, violoncello nebo fagot. Podobným způsobem začal i komponovat. V šestnácti letech se stal hudebníkem na volné noze, a poznával tak hudbu především z praxe instrumentalisty, chrámového varhaníka a dirigenta. Komponoval většinou sborová díla, ale skutečné skladatelské renomé si vydobyl teprve ve svých 42 letech, když napsal Variace „Enigma“, op. 36. Premiéru tehdy nastudoval a řídil skvělý dirigent Hans Richter, který si díla velice cenil. Nápad na vytvoření variací s nepřiznaným, „zašifrovaným“ tématem svědčí o Elgarově nebývalé invenci, u samouka navíc ničím nespoutané. Dílo je skrytou poctou skladatelově manželce Alici a přátelům, kteří za Elgarem stáli v nejistých začátcích skladatelské kariéry.

K nejvýznamnějším Elgarovým dílům patří také Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85. Už jen volba violoncella jako sólového nástroje představuje pro skladatele velkou výzvu. Snad nejlépe to kdysi lapidárně vystihl Antonín Dvořák, když své žáky v kompozici varoval, že na rozdíl od klavíru nebo houslí, které se umějí před orchestrem prosadit jako ideální sólové nástroje, violoncello obdobnými tónovými kvalitami nedisponuje: „nahoře to huhňá a dole brumlá“. Je možné, že Elgar po svém Houslovém koncertu (1907–1910) pojal podobný záměr jako jeho předchůdce Dvořák – vyrovnat se s obtížným skladatelským úkolem. Kompoziční řešení tomu rozhodně napovídá. Na rozdíl od většiny jiných koncertantních skladeb zvolil Elgar neobvyklé čtyřvěté uspořádání, které je typické spíše pro komorní hudbu. A právě s tímto hudebním druhem má Elgarova skladba hodně společného. Delikátní instrumentací řeší zvukové limity sólového nástroje a hudba sama má ve skutečnosti velmi niterný až komorní charakter. Ve zhudebnění bolesti a smutku dosahuje Elgarova hudební řeč dokonalosti, melancholické fráze gradující do stále bezradnější ponurosti jsou pro interpreta klíčem k uchopení celého díla. Koncert vznikl v době naplněné rezignací, bezprostředně po první světové válce, skladatel se potýkal se zdravotními problémy, ale především mu v době kompozice odcházela jeho milovaná žena, která se ještě účastnila premiéry, ale následujícího roku zemřela. Přestože se provedení skladby 27. října 1919 ujal výborný violoncellista Felix Salmond, London Symphony Orchestra a Elgar jako dirigent, nedopadla premiéra dobře, a to vinou zcela nedostatečného času na zkoušky. Premiérový neúspěch se na koncertu podepsal přespříliš. I přes snahu mnohých vynikajících violoncellistů se skladba naplno octla v centru pozornosti až roku 1965, díky legendární nahrávce tehdy dvacetileté Jacqueline du Pré.