Česká filharmonie • Jakub Hrůša

Narodila se v roce 1979 v Praze. Po absolutoriu na gymnáziu byla přijata na HAMU do třídy René Tučka. Je laureátkou řady mezinárodních pěveckých soutěží. Například v roce 2002 se stala vítězkou Mezinárodní pěvecké soutěže Anglo-Czechoslovak Trust v Londýně, kde zároveň získala cenu Emy Destinnové. Na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka získala 3. cenu a cenu Národního divadla v Praze a cenu Jarmily Novotné.

Od roku 2003 je sólistkou opery Národního divadla v Praze, kde nastudovala řadu rolí (titulní role v Dvořákově Rusalce, Mařenka ve Smetanově Prodané nevěstě, Mariken a Panna Marie v Martinů Hrách o Marii, Terinka v Dvořákově Jakobínu, Micaela v Bizetově Carmen, Lise v Glassových Les Enfants terribles, Kristina v Janáčkově Věci Makropulos, titulní role v Janáčkově Lišce Bystroušce, titulní ženská role v Gluckově Orfeo ed Euridice, Pamina v Mozartově Kouzelné flétně ad.). Bohatá je i její koncertní činnost.

Spolupracovala s řadou významných dirigentů, např. s Jiřím Bělohlávkem, Asherem Fishem, Leopoldem Hagerem, Ivánem Fischerem, Tomášem Netopilem, Jakubem Hrůšou, Robertem Jindrou, Václavem Luksem, Oliverem Dohnányim, Ondrejem Lenárdem, Tomášem Hanusem i řadou významných orchestrů, jako je Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Budapest Festival Orchestra a řadou dalších.

Narodil se roku 1988 v Brně. Zpěv studuje od dětství pod vedením své matky, učitelky zpěvu a operní pěvkyně Zdeňky Rybecké. Od roku 2010 je členem Janáčkovy opery v Brně, kde k jeho repertoáru patří role jako Leporello (Don Giovanni), Král (Aida), Gremin (Evžen Oněgin) a další. V roce 2011 debutoval v pražském Národním divadle rolí Osmina (Únos ze serailu). Od té doby zde vystoupil v řadě jiných postav, mj. Leporello (Don Giovanni), nebo Figaro a Bartolo (Figarova svatba). Je stálým hostem ostravské opery, kde ztvárnil například Kecala (Prodaná nevěsta), či Collina (Bohéma). V zahraničí působil mimo jiné v operních domech v Montpellier a Nantes/Angers opera, pro které nastudoval roli Osmina, dále v Toulon (Alidoro v Rossiniho Popelce) či v Nancy. Při své bohaté koncertní činnosti spolupracoval s orchestry jako Orchestre National de Lyon, Beethoven Orchestra Bonn, či Radio Symphony Orchestra Hannover a vystoupil na několika festivalech (mj. Salzburger Festspiele 2012). V letošní sezoně se podílel na otevření Nového divadla v Plzni rolí Kecala. Z dalších projektů jej čeká např. Sarastro (Kouzelná flétna) v pražském Národním divadle. Vrcholem sezony bude květnový debut v rámci BBC Proms, kde vystoupí při koncertním provedení Smetanova Dalibora v roli Beneše pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.

Hudebním ředitelem a sbormistrem Českého filharmonického sboru Brno je Petr Fiala (* 1943). Sbor založil v roce 1990 a pod jeho vedením se těleso propracovalo mezi špičková evropská sborová tělesa. Asistentem sbormistra je Jan Ocetek (* 1972).

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra. Je častým hostem nejproslulejších světových orchestrů – v nedávné době poprvé řídil Vídeňské filharmoniky a debutoval se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestre de Paris a NHK Symphony, ke všem byl okamžitě pozván znovu. Vedle svých titulárních dirigentských pozic opakovaně vystupuje s Berlínskými filharmoniky, s Královským orchestrem Concertgebouw, Clevelandským orchestrem, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Orchestrem lipského Gewandhausu, Mahlerovým komorním orchestrem, Clevelandským orchestrem, Newyorskou filharmonií a Chicagskými symfoniky.

Jako operní dirigent je pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a Bohéma a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne on Tour. Mimoto také připravil představení pro Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vídeňskou státní operu (Věc Makropulos), Curyšskou operu (Věc Makropulos) a Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova).

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne‑Sophie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann a Nikolaj Szeps‑Znaider.

K jeho dosavadním nahrávkám v poslední době přibyly Dvořákovy a Brahmsovy symfonie s Bamberskými symfoniky (vydavatelství Tudor), Sukův Asrael se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu (BR Klassik) a Dvořákova Requiem a Te Deum s Českou filharmonií (Decca). V roce 2020 získaly dvě jeho desky – Klavírní koncerty Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a opera Vanessa z Glyndebournského festivalu – ocenění BBC Music Magazine Awards. Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. V roce 2015 se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 byl nominován na cenu International Classical Music Awards (ICMA) a Grammy a od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka.

Monument patnácti symfonií Dmitrije Šostakoviče patří k tomu nejvýraznějšímu, co přinesla hudba 20. století, a zároveň se řadí k nepominutelným hodnotám celé hudební historie. Přinejmenším kvantitativně nebyl tento počet žádným současníkem srovnatelného významu předstižen. Jde však hlavně o kvalitu a originalitu tvůrčí výpovědi – a zde musíme obdivovat oblouk, který se přes bezmála půl století klene od první symfonie vycházející z nejlepších ruských tradic a znamenající raketový start dvacetiletého génia, je dále následován dvěma avantgardními experimenty s účastí sboru, vrcholí typicky šostakovičovskými symfoniemi středního údobí (včetně těch nejslavnějších: páté, sedmé „Leningradské“, desáté), pokračuje jedenáctou a dvanáctou s ideovým východiskem v ruských revolucích a konečně se uzavírá kompozicemi, z nichž dvě předávají hluboké poselství prostřednictvím zpívaného slova a poslední symbolizuje jakési všeobjímající ohlédnutí za vlastním životem a dílem. Zřetelně symfonický charakter, byť obohacený o sólový nástroj, má však také většina Šostakovičových koncertů (zejména první houslový a první violoncellový, oba shodou okolností zastoupené v letošní filharmonické sezoně).

Jak bylo naznačeno, v obsáhlém odkazu novodobého ruského klasika náleží Symfonie č. 10 e moll k těm frekventovaným a na program ji s oblibou zařazují věhlasné orchestry a dirigenti. To ostatně platilo i pro tehdejší Leningradskou filharmonii za řízení Jevgenije Mravinského, kteří ji – stejně jako mnoho jiných autorových skladeb – uvedli v premiéře. Symfonie vznikla v roce 1953, jenž se zapsal jednak do hudební historie úmrtím Sergeje Prokofjeva, ale hlavně do dějin politických smrtí sovětského vůdce Josifa Stalina (zemřeli v týž březnový den). Nakolik se podobná událost vtiskne do konkrétní hudební struktury, je vždy diskutabilní, nicméně určitý odraz dobové atmosféry zde snad můžeme vycítit. Vždyť to byl právě stalinský režim, který Šostakoviče dlouhou dobu těžce dusil. „V tomto díle jsem chtěl sdělit lidské city a vášně,“ vyjádřil se v jednom článku nanejvýš obecně sám autor, když skladbu jinak podrobil přísné sebekritice – ať už upřímné, nebo jen demonstrativní. Z dnešního pohledu neuvěřitelně, zato zcela v sovětském duchu totiž čerstvá novinka musela čelit ostré diskusi na půdě tamního všemocného svazu skladatelů…

Desátá symfonie zachovává víceméně tradiční čtyřvětou koncepci. Mohutný orchestr s trojmo obsazenými dechovými nástroji a početnou sadou bicích je diferencovaně využit a prakticky všem nástrojům poskytuje výrazné sólové uplatnění. První věta má podobu rozlehlé meditativní fresky postupující od temného smyčcového úvodu přes narůstající velkolepou gradaci celého orchestru až k opětnému vyhasnutí v přízračném šepotu dvou pikol. Krátké scherzo (ve vzdálené tónině b moll) se přežene jako smršť, jejíž ďábelská zlověstnost snad nemá obdobu; podle údajného autorova výroku (v posmrtně vydané autobiografické knize Svědectví) má ostatně jít o portrét samotného Stalina. Pronikavé svištění dřevěných dechů, břeskný hlahol trubek a rytmický tepot bubínku se přímo zařezávají do sluchu. Posmutnělá třetí věta (navzdory předpisu allegretto čili „vesele“) exponuje v různých obměnách nepřeslechnutelný tónový sled d-es-c-h, který Šostakovič i v jiných skladbách s oblibou užívá jako svůj kryptogram (D. Sch.). Tento „podpis“ potom zaburácí i uprostřed finále v dynamickém vrcholu celého aparátu, popřípadě ještě před úplným závěrem díla v sólu čtyř tympánů. Durová čtvrtá věta vnáší do převážně pochmurného ladění symfonie přece jen trochu optimismu.