„Nehraju nahlas, ale osobně.“ Anastasia Kobekina mezi Dvořákem a Radiohead

---

Mnozí sní o životě, který jako mladá virtuoska vedete: cestujete po světě a tleskají vám vyprodané koncertní sály. Byl tohle i váš sen?

Když jsem začínala, vůbec jsem netušila, že život hudebnice znamená do velké míry život na cestách. Plně jsem si to uvědomila až později. Jako dítěti mi zkrátka dělala dobře pozornost, které se mi od rodičů díky hudbě dostávalo, a protože jsem pro hudbu měla cit, jednoduše jsem se jí držela. A nakonec u ní i zůstala.

Takže jste nikdy neuvažovala o tom, že byste v životě dělala něco jiného? Nechtěla jste jako malá třeba hrát ragby nebo se stát astronautkou?

(smích) Jako dítě jsem chtěla být tanečnicí. Tanec jsem milovala a stejně tak zpěv. Bavilo mě i malování. Vlastně mi bylo blízké cokoli, co souviselo s uměním a tvořením. Ale nikdy jsem o tom neuvažovala jako o práci.

Přemýšlela jste někdy o tom, jak by vypadal váš život, kdybyste měla běžnou práci od devíti do pěti?

Kdyby to šlo, ráda bych si na chvíli vyzkoušela, jaké to je, dělat něco úplně jiného, jen tak, ze zvědavosti. Na jiné profese si často vytváříme názor, aniž bychom věděli, co všechno obnáší. Cizí břemeno se vždycky zdá lehčí než to vlastní.

Utkvěla vám v paměti nějaká rada z vašich studentských let?

Pamatuju si, jak mi dirigent a houslista Vladimir Spivakov říkával: „Měla bys pracovat tolik, aby to jako práce vůbec nevypadalo.“ Tím se snažím řídit. Posluchači se nepřišli podívat, jak pracuju, nezajímá je, jakou dobu jsem na té či oné skladbě dřela. Přišli na kulturní zážitek, přišli si pro radost z hudby a tu jim chci zprostředkovat. Hudba je pro mě způsob, jak komunikovat, jazyk, který řekne víc než slova. Když hraju, chci vyzařovat energii, vytvořit živý dialog s publikem, nesdělovat jen „tak takhle to zní“.

Baví mě věci míchat

Skladby, které po světě hrajete, jsou technicky mimořádně náročné. Jak dosahujete toho, aby zazněly s lehkostí?

Každé vystoupení s orchestrem dá člověku zabrat. Vezměte si třeba Dvořákův koncert: skoro dvě a půl minuty čekám, než zahraju první tón, zatímco orchestr nechá sál v naprostém úžasu. A pak je to najednou celé na mně. Sílu osmdesáti muzikantů střídá moje samotné violoncello. Doma se do mě dřív strefovali, že mám „ruce jako špagetky”. Dlouho mě to trápilo, jenomže těžko můžu se svojí postavou konkurovat v síle zvuku mužským kolegům, a tak jsem se rozhodla konkurovat v přednesu. Nehraju nahlas, ale hraju osobně. Do každého vystoupení se snažím dávat kus sebe samotné.

Netajíte se tím, že posloucháte i jinou než jen klasickou hudbu. U lidí z vašeho oboru ovšem není zrovna běžné, že by se zajímali třeba o alternativní pop nebo rock. Považujete se v tomhle směru za výjimku?

Vyrostla jsem v rodině hudebníků, kteří za tu jednu jedinou považovali jen a pouze klasickou hudbu. Vliv rodičů byl tak silný, že jsem dlouhou dobu neznala ani takové legendy, jako je Nirvana, Bob Dylan nebo Radiohead. A musím přiznat, že čím víc nových hudebních pokladů objevuju, tím víc si uvědomuju, že svět klasické hudby může někdy právem působit uzavřeně nebo elitářsky. Nechci tím nijak zpochybňovat její krásu, na druhou stranu mi nepřijde fér automaticky odsuzovat písničky Radiohead jenom proto, že trvají tři minuty. I krátký časový úsek může být hudebně nesmírně komplexní a plný jemných vrstev. Chápu, že odklonit se od tradice a otevřít se novinkám může být obtížné, já to tak ale nemám. Když muzika zní dobře mým uším a rozehraje moji fantazii, je to ta pravá. A nedovedu si představit, že bych celý život hrála jen klasický repertoár. Vyhledávám hudbu, která nechává zaznít i něco ze mě. Moderní kusy mě proto baví stejně jako třeba barokní hudba, ve které neexistuje žádná „definitivní“ správná verze a tím dává velký prostor interpretovi.

Takže neplánujete zůstat pouze u klasiky?

Neřekla bych, že bych se chtěla klasické hudby vzdát. Čas od času mě ale baví věci míchat, třeba na koncertě spojit Bacha se skladbami Jonnyho Greenwooda z už zmíněných Radiohead nebo hledat jiné způsoby, jak rozšířit paletu výrazových prostředků. Láká mě zkusit něco s ambientem nebo elektronikou, propojit soustředěnost barokního poslechu s atmosférou, která obklopí a vtáhne. Přestože experimentování s violoncellem má své limity, snažím se je neustále natahovat nebo obcházet. Nedávno jsem třeba měla možnost vystoupit z komfortní zóny při spolupráci se Sashou Waltz, choreografkou a tanečnicí. Violoncello jsem si přitiskla k rameni, nechala se vést improvizací, hrála v pohybu, a nakonec dokonce i tancovala!

Kdybyste měla vybrat jednu skladbu, která zazní na konci vašeho životního playlistu, která by to byla?

Hmm… Björk: Unravel.

Blízká setkání na sociálních sítích

Všiml jsem si, že jste velmi aktivní na sociálních sítích. Je to pro vás přirozený způsob sebevyjadřování, nebo to berete jako součást práce?

Pravidelné postování v mém případě vyžaduje značnou dávku sebedisciplíny, ale chuť sdílet je mi přirozená. Co mám na sociálních sítích opravdu ráda, je možnost oslovit rozmanité publikum. Pravda, není to čtyřicetiminutový koncert, krátká videa fungují jako ochutnávka. Když jdete na koncert úplně poprvé, čeká vás spousta neznámého. Nevíte, co si vzít na sebe, kdy tleskat, jestli vůbec… Jedno pravidlo za druhým. Kdežto sociální sítě vytvářejí jakýsi druh bezprostřednosti a blízkosti, a když se pak na ten koncert přece jen odvážíte, nepůsobí to jako skok do neznáma.

Hovoříte o blízkosti. Zažila jste na sociálních sítích nějaké opravdové emoční spojení?

Čas od času se ke mně dostanou osobní příběhy fanoušků a posluchačů, jak je moje hudba provázela v důležitých okamžicích. Nedávno jsem například hrála Šostakovičův koncert ve Velké Británii. Po vystoupení mi přišla zpráva od ženy, která na koncert dorazila s autistickou dcerou. Psala mi, jak moc si to její dcera užila. Prý o tom pak ještě několik dní mluvila! Často si ani neuvědomuju, co všechno se děje mimo moji vlastní bublinu starostí a povinností, a pak najednou přijde do chatu takováhle připomínka, že to, co dělám, má skutečně smysl.

„Pozornost je v dnešní době vzácná komodita, a právě proto je důležité lidi oslovovat, navazovat kontakty a komunikovat s nimi. Sociální sítě jsou jedním ze způsobů, jak to dělat.“

Proč je důležité, aby byla klasická hudba přítomná online?

Pozornost je v dnešní době vzácná komodita, a právě proto je důležité lidi oslovovat, navazovat kontakty a komunikovat s nimi. Sociální sítě jsou jedním ze způsobů, jak to dělat. Oproti jiným kanálům navíc umožňují ukázat i něco z vlastní osobnosti. Když se spravují pravidelně, dokážou snadno člověka prozradit, ukázat, jaký je. A kromě toho, možná není snadné si to přiznat, ale osobní příběh prodává. Hraje obrovskou roli ve všech oborech.

Všichni se ptají, jak jste se dostala k violoncellu, mě by ale zajímalo, jak se ve vašem životě ocitla fotografie?

Fotit jsem začala před třinácti lety. Chodila jsem tehdy s fotografem, který mi dal jeden svůj starý foťák. Dost mě to chytlo a začala jsem ho brát všude s sebou. Když mám totiž v ruce kameru, nejsem violoncellistka. Můžu na chvíli vystoupit ze své role, nechat violoncello violoncellem a prostě jen být. Je to pro mě forma meditace, která mi otevírá jiný pohled na svět. S fotoaparátem v ruce jsem všímavější k okolí, hledám zajímavé světlo, úhly, detaily. A nejraději fotím lidi! Každý má v sobě něco jiného, něco, co se na začátku skrývá za nervozitou. V poslední době mě začala bavit i street fotografie. Na tu ale musím mít ostré smysly a být odpočatá. Když mám za sebou víc koncertů, nepořídím kolikrát ani jeden snímek.

Obrovský tlak i velká čest

Na chystaném květnovém koncertu se na pódiu Rudolfina potkáte se Semjonem Byčkovem. V minulosti už jste s ním spolupracovala. Jak byste ho popsala jako dirigenta a uměleckého partnera? Jaký je?

Semjon Byčkov hudbou skutečně žije. Je to pro něj otázka života a smrti. Na každé zkoušce je vidět, jak hluboce si váží okamžiku, kdy hudba vzniká, toho výbuchu zvuku, jeho života a pomalého vytrácení. Je duchapřítomný v každé vteřině. A to je nesmírně inspirativní pro všechny kolem. Možná byste čekali, že se z toho po tolika letech stane rutina, čisté řemeslo na nejvyšší úrovni, jenomže pro něj je to mnohem víc. Každou notu prožívá naplno, do hloubky.

„A právě to mi na České filharmonii přijde výjimečné – velkorysost, s jakou sdílí hudbu. Nejenže vytváří krásný zvuk, ale dává mu smysl. Hraje jako Semjon: srdcem.“

Jaký je to vlastně pocit hrát Dvořákův koncert s orchestrem, který Antonín Dvořák založil a poprvé dirigoval?

Radši si to moc nepřipouštím, jinak bych panikařila. Je to obrovský tlak a zároveň i velká čest. Vzpomínám si na loňský rok, kdy jsem hrála s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou na BBC Proms v Londýně. Večer před zkouškou v Praze mi najednou došlo přesně to, co jste teď řekl: že budu stát na pódiu Rudolfina, hrát Dvořákovu hudbu, hrát vaši hudbu, mluvit vaším jazykem. V ten moment to na mě dolehlo tak silně, že jsem měla co dělat, abych se udržela pohromadě. Volala jsem manažerce ještě z nádraží a jenom vyděšeně opakovala, že to prostě nedám, že to nezvládnu. Nakonec jsem si z toho ale odnesla nádherný zážitek. A právě to mi na České filharmonii přijde výjimečné – velkorysost, s jakou sdílí hudbu. Nejenže vytváří krásný zvuk, ale dává mu smysl. Hraje jako Semjon: srdcem.

Už jste měla příležitost projít si partituru nového violoncellového koncertu, který pro vás, Semjona Byčkova a Českou filharmonii píše Bryce Dessner? Co máme čekat?

Přestože je to Bryceův první koncert pro violoncello, působí, jako by jich napsal už několik. Hrát ho je radost, i když některé pasáže jsou kvůli neobvyklému stavění akordů technicky poměrně náročné. Bryce k nim přistupuje novým způsobem a já si na to teprve zvykám. Koncert ukazuje celou škálu zvuku violoncella. Je plný dramatu, jak se dá očekávat podle názvu Trembling Earth, Chvějící se země. Zároveň nabízí tiché, niterné momenty, kdy violoncello připomíná lidský hlas – jemný, vysoký, až sopránový. Jsou tam ale taky místa, kde se orchestr může naplno rozeznít, kde dostane prostor, aby zazářil. Když jsme spolu procházeli partituru, Bryce tu a tam poznamenal: „Tahle část je pro Semjona.“