Jana Klimtová: ČSKH je speciální společenství lidí, které jen tak někde nepotkáte 

Rodiče měli prvorepublikové reálné gymnázium, oba v Plzni. Pak přišla válka a uzavření vysokých škol. Na vysokoškolské vzdělání už nikdy nedosáhli, nicméně šíře jejich znalostí a počet jazyků, které ovládali, byly už tak obdivuhodné. A k tomu měli rádi hudbu, výtvarné umění a literaturu. Samozřejmostí bylo předplatné do divadla, na koncerty a objednávání knih z Klubu čtenářů do naší obrovské knihovny.

Jedna moje babička milovala muziku a opery a se svojí sestrou, která hrála na klavír, si přehrávaly a zpívaly opery z klavírních výtahů. Dědeček z maminčiny strany byl konstruktér lokomotiv. Teď vyřazovali jeho elektrickou „Bobinu“ z provozu, tu vymysleli s kolegy, měli na tom řadu patentů, které využívali i v cizině. Tenhle dědeček byl milovníkem umění a kupoval obrazy, včetně regionálních plzeňských malířů, jezdil pravidelně do Prahy na výstavy a mě brával s sebou. K Vánocům jsem od něho pravidelně dostávala knihy o umění. Pocházel z východních Čech, jeho švagr byl významným knihkupcem v Rychnově nad Kněžnou a jeden z bratranců akademickým malířem. Trávili jsme tam prázdniny, sedávalo se a povídalo o literatuře a umění a chodili jsme do místních galerií.

Tatínek pocházel z Jilemnicka, z kraje tkalců a textilu. Tomuto oboru se věnoval na studiích a v profesním životě. Protože nikdo v rodině neměl kladný vztah ke komunismu, začaly rodičům po roce 1948 problémy v zaměstnání a s bydlením. Byla šance najít obojí v pohraničí, kde po odsunu Němců chyběly odborné síly právě v textilním oboru. Tatínkovi přidělili vedení textilky v Dolní Řasnici a pak v Hrádku nad Nisou. A mamince tehdy k místu učitelky stačila prvorepubliková maturita.

V pohraničí jsem vychodila základní školu a maturovala na jedenáctiletce. Pak se nám podařilo vrátit se zpátky do Plzně, kde rodiče našli práci a bydleli jsme u dědečka. Studijní možnosti v Plzni byly převážně technického a strojního zaměření a humanitní obory byly možné jen na pedagogické fakultě, kterou jsem nakonec zvolila. Důležité bylo, že šlo studovat samostatně výtvarný obor. Po absolutoriu jsem nastoupila do městského kulturního střediska, kde jsem měla na starosti pořádání výstav a divadelních přehlídek loutkářských a ochotnických souborů.

Pak ovšem přišel rok 1968, já jsem podepsala Dva tisíce slov a všelijak rebelovala a dostala jsem výpověď s tím, že v kulturní instituci v Plzni nedostanu žádné zaměstnání. V roce 1975 jsem se proto rozhodla odejít do Prahy. Přátelé zjistili, že v Národním domě na Vinohradech hledají člověka do oddělení propagace. Když mi tam skutečně nabídli navzdory nepříznivému posudku místo, byla jsem šťastná. Začala příznivá léta mezi umělci, navzdory mnoha starostem. Po devíti letech jsem dostala nabídku pracovat jako tajemnice Hudební mládeže.

Organizovali jsme letní tábory, letní soustředění orchestru, festival Mladá Smetanova Litomyšl, cyklus F v České filharmonii, což byly páteční koncerty v Rudolfinu, na které se sjížděli svátečně oblečení studenti z celých Čech a Moravy. To se zrodilo za Václava Neumanna. Po revoluci jsme se ujali festivalu Mladá Smetanova Litomyšl, který původně organizovali svazáci, ale publikum stejně dodávala Hudební mládež. A tak hned, jak to šlo, nám to rádi předali.

Po roce 1990 se musela Hudební mládež zaregistrovat jako občanské sdružení, nemohla už fungovat pod Českým hudebním fondem, který na ni neměl peníze. Žádala jsem tedy o granty, ale aktivity se kvůli nedostatku peněz umenšovaly a já jsem proto přijala ještě administrativní práci pro Nadaci Bohuslava Martinů.

Díky Hudební mládeži a organizování cyklu F jsem znala ve filharmonii spoustu lidí, také paní dr. Bohuslavu Benešovou, které nikdo neřekl jinak než Bojka. To byla skvělá, vzdělaná žena, znala asi pět jazyků, organizovala i soutěž Pražského jara a v Rudolfinu se starala o ČSKH. Když uvažovala o odchodu do důchodu, oslovila mě, jestli bych po ní Spolek nepřevzala. Domluvily jsme se na spolupráci, při tom jsem dál pracovala v Nadaci. Bojka náhle zemřela a Spolek po ní převzala Věra Moravcová.

V roce 2006 mě ředitel Václav Riedlbauch oslovil, abych nastoupila do koncertního oddělení České filharmonie a starala se o přehlídku soudobé hudby Pražské premiéry. Začala jsem zároveň pomáhat ve Spolku a postupně ho přebírat. V roce 2009 zemřela Věra Moravcová a já se toho ujala kompletně.

Ředitel Riedlbauch chtěl, aby se naplnilo poslání slova „spolek“. Tedy aby to mělo nějaký společenský přesah, že nebudeme jen něco objednávat a odbavovat. Radu Spolku tvořili lidé většinou z jiných oborů, kteří byli nadšenci a hudbě rozuměli. A pak tam bylo pár hudebních profesionálů. Za největší osobnosti v Radě své éry jsem považovala RNDr. Jana Králíka, profesora Josefa Kouteckého a profesorku Zuzanu Růžičkovou. Jan Králík vystudoval matfyz, pak lingvistiku, ale zároveň je obdivuhodně vzdělaný v hudbě. Znala jsem se s ním už z Hudební mládeže, kde dokázal celý večer přednášet o opeře nebo o Emě Destinnové. Profesor Koutecký, zakladatel dětské onkologie u nás, pořádal koncerty v Sukově síni pro své přátele z nemocnice a fakulty, kde měl vyhlášené úvodní proslovy. Když se uvolnilo místo v Radě, ředitel Riedlbauch ho do ní pozval. Profesor Koutecký byl nesmírně platným členem, když bylo něco potřeba, vždy ochotně napsal nebo pohovořil. Pak zase on přivedl někoho dalšího do Rady, to se dělo běžně, že další členy doporučovali ti stávající. I Zuzana Růžičková takhle přiváděla nové členy.

Dlouho jsem ji znala jako slavnou cembalistku. Blíže jsme se seznámily skrze mého muže Františka, který se s ní přátelil ze studentských dob. Ona jeho, Viktora Kalabise, Jindřicha Felda a Zdeňka Šestáka učila obligátní klavír jako studenty skladby na HAMU. František na to vzpomínal jako na skvělé hodiny, kde hráli čtyřručně. Zuzana se tak seznámila se svým budoucím mužem Viktorem Kalabisem. Hojně jsme udržovali přátelské styky, Zuzana byla taky z Plzně, její rodiče měli v centru hračkářství, které jim pak sebrali. S Viktorem jezdívali na letní byt do Jindřichova Hradce a navštěvovali jsme se. Pak zemřeli František a Viktor a já jsem se se Zuzanou občas navštívila, zvala mě třeba na portské, které měla moc ráda. Byla úžasná, měla fotografickou paměť, talent na jazyky a obrovské srdce.

Aby měl pořád víc a víc abonentů, kteří jsou do komorní hudby zapálení a Spolku fandí. Abonenti Spolku, kteří jsou zároveň jeho členové, jsou speciální společenství lidí, které se nepotkává jen tak někde. Mnozí se znají už jako přátelé, v mnoha rodinách se členství nese jako tradice, abonmá se dědí po generace. Zvlášť je to patrné v cyklech, které se hrají v menších sálech – v Sukově síni nebo Sále Martinů. Jsou tam úžasně zajímaví lidé a já doufám, že to takhle vydrží.