V patnácti letech mu došlo, že hudba je to, čemu se musí v životě věnovat – a tak se rozhodl stát se dirigentem. Jeho cestu na umělecký vrchol lemuje odhodlání, píle i sebepoznání. Když Jakub Hrůša mluví o České filharmonii, říká: „Taková konstelace může přijít jen jednou za život.“ V roce 2028 se stane jejím šéfdirigentem.
Tereza Šindlerová
Vzpomenete si, kdy jste si poprvé uvědomil, že hudba bude vaší životní cestou?
Asi tak v patnácti letech. Do té doby byla hudba vždy přirozenou součástí mého života, hrál jsem na různé nástroje, zpíval ve sborech a hrál v orchestrech, chodil na koncerty i do opery, ale neuvažoval jsem o tom, že by se z toho mohla stát profese. Dokonce jsem se tomu trochu bránil, když mě k tomu okolí ponoukalo. Říkal jsem si, že to, že rád hraju na klavír nebo na trombon, přece ještě neznamená, že by hudba měla být moje povolání.
Co se změnilo?
Studoval jsem na výtečném Gymnáziu v Brně na tř. Kpt. Jaroše, které bylo hodně zaměřené na matematiku a fyziku, a byl jsem obklopený skutečně velmi talentovanými, ale jinak zaměřenými spolužáky. Učil jsem se výborně, ale postupně mi začala hudba chybět. Na základní škole byla každodenní součástí mého života – a najednou trochu zmizela. Pochopil jsem, že to nejdůležitější ze života vlastně postrádám.
Už tehdy vás lákalo dirigování?
To přišlo organicky a postupně. Bylo mi jasné, že klavírní virtuos už ze mě nebude. Zameškal jsem léta každodenního mnohahodinového cvičení a drilu a upřímně řečeno, ani jsem po tom tehdy netoužil. Zato jsem měl bohaté zkušenosti z orchestrů. A tam se začala přirozeně projevovat moje potřeba dívat se na věci z širší perspektivy, pomáhat se zkouškami, organizovat, dávat celku tvar. Tehdy vykrystalizovaly moje dirigentské ambice. Po zbytek studií na gymnáziu jsem vedl dvoukolejný život a veškerý volný čas věnoval hudbě. Doplňoval jsem si znalosti v teorii, skladbě i dirigování a vášnivě hrál na klavír. Mělo to ale i vedlejší efekt: v té době jsem byl dost velký solitér. Snažil jsem se i gymnázium dokončit se ctí, a tak hospody se spolužáky nebo randění šly dost stranou.
Jak jste získával dirigentské zkušenosti?
Na mém gymnáziu žádný orchestr nebyl, jen sbor, kde jsem občas doprovázel na klavír nebo secvičoval některé pasáže. Skutečný zlom ale přišel díky jednomu člověku: Tomášovi Krejčímu. Vedl Mladé brněnské symfoniky, studentský orchestr, a byl pro mě velkým vzorem – umělecká osobnost s vyzařováním, které nás všechny fascinovalo. To on ve mně rozpoznal mou neukojitelnou touhu po dirigování a vzal ji vážně. Představil mě svému někdejšímu učiteli, profesoru Evženu Holišovi, který mě po krátkém proklepnutí přijal k soukromému vyučování. A po několika hodinách pronesl větu, kterou si pamatuji dodnes: „Na konzervatoř nepůjdeš. Půjdeš rovnou na akademii.“
Tomáš mně pak zadával v orchestru úkoly, nechal mě řídit dělené i normální zkoušky, spoluřídit ruch celého orchestru a už jako studentovi druhého ročníku gymnázia mi dokonce svěřil část koncertu. Vážil jsem si toho, že mě nikdy nevnímal jako soupeře. Jeho důvěra a otevřenost pro mě byly v té době nesmírně cenné. Velmi jsme se pak spřátelili.
Vybavíte si úplně první dirigentské vystoupení?
Velmi živě. Hrál jsem tehdy ještě v orchestru na trombon a na klávesové nástroje a při jednom koncertě na brněnské Nové radnici jsem měl také oddirigovat předehru ke Smetanově Hubičce. V jednu chvíli jsem se zvedl z trombonové židle, vytratil se do zákulisí – neměl jsem ani frak, takže mi Tomáš půjčil ten svůj, rychle jsem ho na sebe hodil, vyšel na pódium, odřídil předehru… a vrátil se zpátky k trombonu. Byl to úžasný okamžik, radostný, ale také trochu napjatý, jak to dopadne. Vždycky vzniká určité pnutí, když jeden z hudebníků najednou stane před ostatními a začne je vést. Ale zároveň jsem cítil, že mě mí vrstevníci přijali, už na zkouškách. Že to fungovalo.
Vedlo to všechno k cíli, který jste si vytyčil?
Ano, ještě před maturitou mě po talentovkách přijali na dirigentský obor na vysoké školy do Prahy i do Brna. Vybral jsem si Prahu. Zčásti kvůli kouzlu města, ale hlavně kvůli osobnosti Jiřího Bělohlávka, který byl tehdy duší tamního dirigentského oddělení. Sice jsem u něj nezačal hned, protože jeho třída byla v okamžiku mého příchodu plná, ale už samotná možnost studovat pod jeho vedením pro mě byla obrovskou motivací. Maturoval jsem tedy s přijetím do Prahy v kapse, což bylo skutečně skvělé. Na léto mezi maturitou a nástupem na AMU vzpomínám s velikou radostí, splnil se mi nejkrásnější myslitelný sen. Věděl jsem přesně, co chci dělat, a těšil se, co všechno se přede mnou otevře.
Když si projdeme vaši další cestu od studií na AMU přes působení u Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, Pražské komorní filharmonie, Bamberských symfoniků až po Královskou operu v Londýně a Českou filharmonii, působí to jako pozoruhodně plynulá, vzestupná kariéra – jeden úspěch za druhým. Byl ale někdy moment, kdy jste třeba pochyboval, jestli jste si vybral správně? Nebo kdy jste zažil neúspěch, který vás vykolejil?
Nikdy jsem nepochyboval přímo o tom, že dirigování je moje cesta. Ale vzpomínám si na jednu chvíli v prvním ročníku na AMU. Splnil se mi sen, začal jsem studovat v Praze, ale po několika měsících přišel okamžik určité nejistoty. Čeká mě pět let školy a pak nejasná budoucnost – budu jedním z mnoha dirigentů, kteří běhají po světě. Co když vlastně nemám co nabídnout? Rodina na mě nikdy netlačila, abych takzvaně dělal něco pořádného, ale já jsem trochu znejistěl.
Co vám tehdy pomohlo?
Pan profesor Radomil Eliška. Byl v prváku mým učitelem hlavního oboru a vedl také dirigentský seminář. Donutil nás všechny, kdo jsme studovali dirigování, přihlásit se do soutěže Pražského jara. Psal se rok 2000, já měl tehdy nulovou zkušenost s profesionálními orchestry, ale nakonec jsem se jako osmnáctiletý „kandrdas“ probojoval téměř do finále a byl nejúspěšnějším Čechem celé soutěže. Možná šťastný okamžik, možná kombinace vloh a pilné přípravy. Ale od té chvíle jsem měl pocit, že mě lidé v českém hudebním světě vnímají jinak.
To se pak stvrdilo i mnoha štacemi u profesionálních orchestrů u nás i v Národním divadle během mého studia a hlavně velmi krásným a úspěšným absolutoriem v dubnu 2004. Dirigoval jsem při něm v Rudolfinu zpaměti Sukova Asraela se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a hned druhý den ráno jsem podepsal smlouvu se zahraniční agenturou. To byl velký moment v mém životě.
To zní jako výjimečně klidný a přirozený start kariéry.
Ano. Od oné chvíle v osmnácti, a hlavně od absolventského koncertu, už jsem nikdy neměl pocit, že bych měl dělat něco jiného. Samozřejmě, pochybnosti a chyby vždy přijdou. Stačí jedno nešťastné slovo, nejistý moment v práci s orchestrem… hlavně na začátku. Zažil jsem si to jako pozorovatel i u České filharmonie, když jsem tam působil během studií jako asistent Vladimira Ashkenazyho a Zdeňka Mácala. Asistentura, tehdy relativně nová, byla projekt s dobrým záměrem, ale asistent tam tehdy neměl vůbec žádnou aktivní roli. Jen jsem seděl na zkouškách, pozoroval a dával šéfdirigentovi i hostujícím dirigentům feedback. A nebylo to snadné. Umělecká kondice orchestru tehdy nebyla nejlepší a i renomovaní dirigenti se občas setkávali s otevřeným odporem. Říkal jsem si tehdy: tohle bych tedy nechtěl zažívat.
A kdy jste filharmonii poprvé dirigoval?
V roce 2004, pár měsíců po dokončení školy, když jsem zaskakoval za nemocného dirigenta. Navenek měl koncert velký ohlas, ale pro mě to nebyl lehký zážitek. Měl jsem pocit, že mě orchestr sice respektuje jako technicky připraveného dirigenta, ale emočně jsme si ještě neporozuměli. A to je u České filharmonie, myslím, zásadní. Je to orchestr „srdcař“ – na hlubší rovině nespolupracuje na základě rozkazů, ale důvěry. Pokud se vám lidsky neotevře, nevynutíte si, aby vás v pravém smyslu následoval. Myslím, že jsem tehdy trochu moc tlačil na pilu, chtěl jsem si autoritu vydobýt úpornou prací, a i když to byla podle všeho práce kvalitní, nebylo to úplně šťastné. Mezi mnou a orchestrem pak dlouho přetrvávala jakási kombinace respektu a napětí spíš než skutečná profesní blízkost.
Dnes to ale mezi vámi působí jako velmi blízké a harmonické partnerství. Co pomohlo váš vztah změnit?
To, co teď s Českou filharmonií máme, bych bez nadsázky nazval ideálním vztahem. Je postavený na vzájemné důvěře, velkém respektu a lidské náklonnosti. A právě to všechno dohromady je pro mě tím hlavním impulzem, proč chci s tímto orchestrem spojit svoji budoucnost. V takové konstelaci je potenciál spolupráce v podstatě neomezený. Když víte, že vás druhá strana inspiruje, obohacuje a vnímá totéž od vás, pak je možné opravdu cokoli. Pravá autorita vychází ze vzájemné důvěry.
Na lidské rovině je to tak, že když orchestr cítí, že mu zároveň pozorně nasloucháte i jej cílevědomě vedete a že váš vztah k hudbě i lidem je upřímný, otevře se vám. Zažívám to tak s mnoha orchestry ve světě, počínaje úžasně harmonickým a pozitivním desetiletím s mými milými Bamberskými symfoniky přes celý ansámbl Královské opery v Londýně a konče u Berlínských, Vídeňských nebo Newyorských filharmoniků, kteří mě také žádají o pravidelnou každoroční spolupráci.
Co rozhodlo, že přijmete nabídku stát se šéfdirigentem České filharmonie? Hrál v tom roli nějaký rozhodující impulz?
Nebyl to jeden konkrétní okamžik, tak to v životě zpravidla nefunguje. Uvědomil jsem si, že kombinace světové úrovně orchestru, potenciálu celé instituce a mimořádného propojení, lidského i uměleckého, tvoří skutečně výjimečnou konstelaci. Musel jsem zvážit i jiné možnosti, které jsem měl a mám, ale v určitém bodě mi bylo v pravé podstatě jasné: taková konstelace je tu často jen jednou za život. A všechno, co teď s orchestrem zažívám doma i v zahraničí, mě utvrdilo v tom, že mám do jednání o společném životě jít. Pak už šlo jen o konkrétní podobu spolupráce.
Jaká je vaše vize pro Českou filharmonii? Co by podle vás mělo být jejím hlavním posláním?
Na České filharmonii si nesmírně vážím jejího výjimečného postavení v naší společnosti. Její hodnota v životě naší země je v globálním měřítku skutečně vzácná. Vždy hrála důležitou roli v tom, co znamená živé umění, vždy se inspirativně účastnila společenského života. Právě dnes, kdy takové orientační body místy nadobro ztrácíme, je její hodnota velmi důležitá. Filharmonie musí oslovovat všechny generace. Za klíčovou součást svého působení považuji zejména práci s mladými lidmi, edukaci všeho druhu. Věřím, že hudba má sílu formovat, inspirovat člověka, úplně zásadním způsobem působit na to, jak se chová k ostatním, jak vnímá svět kolem sebe.
Zároveň vidím a vím, jak silně a autenticky orchestr reprezentuje českou kulturu v zahraničí, svojí kvalitou, autenticitou – a nejde zdaleka jen o interpretaci Dvořáka, Smetany nebo Janáčka. Filharmonie stojí, a to díky mým dvěma vynikajícím předchůdcům Jiřímu Bělohlávkovi a Semjonu Byčkovovi a skvělému managementu v čele s Davidem Marečkem, pevně v centru světového dění. A její úroveň stále roste, jak v oblasti kvality, tak v oblasti celkového pozitivního vyzařování. Mojí vizí je tuto výjimečnost a osobitost chránit, dál po svém rozvíjet a bez nadsázky řečeno udávat tón tomu nejlepšímu v hudebním životě, co naše země a náš středoevropský region mohou dát a už dávají celému světu.
Máte už konkrétní představu o repertoáru, kterému se budete věnovat?
Na utváření dramaturgie budeme mít s orchestrem ještě tři roky, chceme ji společně důkladně promyslet. Určitě bude zahrnovat velkou porci české hudby, ale neměla by automaticky dominovat. Nejvíc vynikne, když bude zaznívat v kontextu světové tvorby. Filharmonie má být místem, kde se potkává místní autenticita s univerzalitou, tradice s aktuálností – a právě v téhle vyváženosti vidím klíč.
Co pro vás osobně znamená stát se šéfdirigentem českého národního orchestru?
Je to pro nás, pro obě strany výjimečný okamžik. Mám k České filharmonii hluboký vztah, lidský i umělecký, cítím jej také od skvělých muzikantů a všech pracovníků celé instituce. A přál bych si, abychom se společně dál rozvíjeli a rostli, do výšky i do hloubky. Když je mezi orchestrem a šéfdirigentem vzájemná důvěra a v práci trvalá radost, vzniká prostor pro něco skutečně úžasného. Přichází blízkost.
Hostování je jako pěstování rostlin v květináčích, mohou být a často i jsou překrásné, ale přece nezakoření. Šéfdirigent má jinou šanci: může zasadit strom. A když má ten strom dobrou půdu, je dobře zaléván a ještě k tomu do daného prostředí bytostně patří, může růst, kvést a nést plody. Stát se potěšením pro všechny myslitelné smysly i pro ducha. A to na velmi dlouho.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.
