Infantka vstupuje do slov

Když se německý filosof Theodor Adorno zamýšlel nad vztahem moderní společnosti k hudbě, se zjevnou nevolí shledal, že se z celého jednoho uměleckého druhu stává sprostý vehikl. Místo aby hudba existovala pouze ve své kráse a jako taková byla i vnímána posluchači, proměňuje se ve služebnici jiných potřeb: je zvukem, který pomáhá tanci, je kulisou, která doprovází kavárenskou konverzaci, a v případě pop-music slouží i jako otupující stimulant plytkých citových pohnutí. Hudbu, soudil Adorno, jsme proměnili na spotřební zboží.

S odstupem šesti dekád by se předložená kritika dala snadno rozvíjet. Torza symfonií dnes ozvučují videa na sociálních sítích, z kabin aut duní decibely rockových hitů a ambientní tóny šumí i v odpočívárnách saun. Hudba jako by už nadobro zmutovala ve všudypřítomný doprovod, který zaplňuje každičký prostor, aby člověka uchránil před tichem či prázdnotou, a co víc, ještě ho instruuje, jaká nálada je v daném místě žádoucí – a to všechno činí tak subtilně, že často zůstává nepostřehnuta a nereflektována.

Trend užitného poslechu, jehož se Adorno hrozil, ovšem není potřeba vnímat pouze negativně. Existují totiž sféry lidské činnosti, kde hudební skladbu nepokoří ani situace, v níž slouží jako podklad a náladotvorný ornament. Tou činností je literatura.

Tesknou skladbu, při jejímž poslechu měli studenti improvizovat svůj literární obraz, složil Maurice Ravel a dnes patří mezi jeho nejuváděnější tituly, takže ji do svého repertoáru zařadili i Karajanovi Berlínští filharmonici. Právě v jejich provedení posloužila Pavana za mrtvou infantku také jako výukový trenažér – nebo autorské plátno.

Americký kritik Jonathan Culler říká, že literatura roste z literatury, protože každý spisovatel je zároveň i čtenářem a jako takový se vztahuje k dosavadní literární tradici, ať už na ni navazuje, nebo ji odmítá. Jenomže málokdy jde zůstat jenom u beletrie.

Protože je literatura nenasytná, živí se i hudbou. Práce skladatelů a muzikantů do ní už mnohokrát vstoupila jako motiv (Tolstého Kreutzerova sonáta, Murakamiho Norské dřevo) i jako kompoziční princip (dílo Elfriede Jelinekové nebo Milana Kundery) a za obzorem literárních záznamů leží další tisíce okamžiků, kdy hudba vedla spisovatelovu ruku, aniž by text její roli jakkoliv pojmenovával – jinými slovy, kdy posloužila jako soundtrack.

Ptát se po melodiích, které autor poslouchá při práci, může znít poněkud banálně (Co si pouštíte při psaní? Poznámky zapisujete do mobilu, nebo používáte papír? A pijete u počítače čaj?). Navíc se zdá, že se i v případě beletrie znovu potvrzuje Adornova chmurná teze o redukci hudby na podřadný stimulant. Zkušenost s Mauricem Ravelem ovšem ukazuje, že v procesu tvorby hudba nesehrává podřadnou úlohu ani tehdy, kdy jí je určena role instrumentálního doprovodu.

Když neznámá skladba dozněla, zastoupily ji hlasy studentů. Každý z nich přečetl svou rychlou skicu – a každého překvapil název kompozice, na jejímž podkladě texty vznikaly. Pavana za mrtvou infantku totiž vedla k nezvykle kompaktním asociacím: umdlévající dívka, královská duše na obloze, princeznin tanec, pohřební průvod, smrt panny, smutné loučení.

V součtu se zdálo, že zde promluvila sama hudba.

Psaní je osamělá činnost. Beletrie sice nikdy nevzniká ve vakuu, a tak do ní přirozeně vstupuje i spisovatelova zkušenost a podmínky doby, ve které žije, chvíle za psacím stolem jsou ale chvílemi izolace. Aby totiž mohl autor o okolním světě promluvit, potřebuje ho na čas uzávorkovat, utéct z rozptylujících rozhovorů, vyhlásit klauzuru a setrvat v ní jen sám se sebou.

Psaní je také autonomní činnost, aspoň se to o něm často prohlašuje. Tvůrčí izolace by pak měla tuto autonomii dosvědčit, jenže… doprovází-li proces tvorby hudba, práce se slovy přestává být monologem a mění se v dialog. Je to ten nejtišší dialog, jaký dokáže autor ve své klauzuře vést, a promlouvá do formy i obsahu, ačkoliv probíhá beze slov: Jsou to refrény a leitmotivy, kdo přitahuje mysl k opuštěným idejím a radí je opracovat. Tempo instrumentace funguje jako neviditelný metronom, díky němuž se daří držet rytmus vět. A nálada skladby slouží jako emoční komora, ve které jde rozvíjet scény i dialogy.

Hudba je při psaní stále používaná jako podpůrný nástroj a rozhodně se nejedná o úctu, jakou by si představoval Adorno – jenže tatáž instrumentace umožňuje hudbě promluvit snad ještě aktivněji, než promlouvá v koncertním sále. Vždyť co víc je uznáním jejích kvalit než moment, kdy ji jiný tvůrce přizve do svého nejprivátnějšího prostoru?

Cvičení se skladbou Maurice Ravela beze změny praktikuji již několik let. Neznámá melodie, utajený titul, otevřené zadání… a stále totéž.

Infantka vstupuje do slov.