Před třemi lety si získal srdce českých posluchačů mistrovsky provedenými koncerty k oslavě 17. listopadu. V této sezoně maestro Antonio Pappano po listopadovém koncertu s Českou filharmonií zahájí na jaře novou tradici. Za jeho řízení v Rudolfinu vystoupí London Symphony Orchestra jako první zahraniční orchestr zařazený do abonentní řady.
Frank Kuznik
Když v roce 2023 debutoval s Českou filharmonií, stál sir Antonio Pappano před nelehkou výzvou: provést bytostně české dílo na Koncertě pro svobodu a demokracii. Stále si živě pamatuje své pocity, když přijímal úkol spojený s tolika očekáváními: „Můžete mě mít za blázna, že jsem si vybral Slovanské tance. Já si ale myslím, že když se pustíte do něčeho takového, musíte se do toho vrhnout po hlavě. A užíval jsem si výzvu, abych všechny přesvědčil, že tu hudbu beru vážně a že to pro mě není jen nějaký populární koncert.“
Po posledních bouřlivých tónech nikdo v sále aplaudujícím vestoje nepochyboval. Pappano si s českým zvukem poradil tak bravurně, že i národní hymna zněla autenticky. Úspěch mu vynesl další dvě pozvání do Prahy v této sezoně – v listopadu se Pappano postavil před Českou filharmonii a v červnu přijede s vlastním souborem, London Symphony Orchestra (LSO). Ten se tak stane prvním hostujícím orchestrem zařazeným do abonentní řady České filharmonie. „Být součástí běžné sezony České filharmonie je skvělé a na návrat do Rudolfina se moc těším,“ poznamenal k tomu Pappano. „Bude to mimořádné.“
Celý svět vidí v Pappanovi výjimečný talent. Vyhledávaný matador operních scén pravidelně vystupuje na prestižních pódiích jako La Scala, Vídeňská státní opera, newyorská Metropolitní opera nebo Bayreuthský festival. V londýnské Královské opeře zastával 22 let post hudebního ředitele a z toho 18 let byl zároveň hudebním ředitelem Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě. LSO převzal v roce 2024, kdy skončil v Královské opeře, zůstává ale jejím čestným dirigentem.
Pappanův nástupce v Covent Garden představuje další pojítko s Českou filharmonií. Volba jejího současného hlavního hostujícího dirigenta a od sezony 2028/2029 šéfdirigenta Jakuba Hrůši, který zároveň působí jako hudební ředitel Královské opery v Covent Garden, Pappana potěšila. Jak říká, s Hrůšou se znají velmi dobře a mezi jeho hlavní profesní kvality řadí dovednost komunikace s lidmi.
„Jakub je především úžasný člověk,“ vysvětluje Pappano. „To je důležité, protože v opeře přijdete do kontaktu se spoustou různých lidí, kteří se starají o sbory, vizuální, technickou nebo hudební stránku inscenace, a on k tomu má potřebné schopnosti. V hudbě je nesmírně precizní a má v sobě přirozenou vřelost. Má za sebou fantastickou práci v Glyndebourne. Spolupracoval také s řadou významných divadelních režisérů a všichni ho milují. Viděl jsem jeho první inscenaci v Královské opeře v této sezoně, Toscu, a byla naprosto skvělá. Spousta barev, energie a nápadů, vážně výborná.“
Pappano u výběru svého nástupce nebyl a nesnažil se ani ovlivnit Hrůšovo uvažování či přístup k práci. „Viděl mě dirigovat mockrát, takže asi pochopil, co má a nemá dělat,“ směje se Pappano. Dal Hrůšovi při předávání nějakou radu? „Zkrátka jsem mu řekl, aby tomu místu vtisknul něco ze sebe.“
Nepatřilo by se říct, že Pappano stejným způsobem přistoupil před třemi lety ke svému rudolfinskému debutu, ale to, s jakou virtuozitou si poradil s český orchestrem a repertoárem, nebyla náhoda. Šlo o výsledek životních zkušenostní a jedné uštědřené lekce.
„Naučil jsem se to, když jsem poprvé dirigoval Dresden Staatskapelle,“ vzpomíná. „Dělali jsme Rachmaninovovu Druhou symfonii, skladbu plnou kontrastů, a já jsem je na zkouškách nedokázal utáhnout. Slyšel jsem ale zvuk, s nímž jsem se ještě nikdy v životě nesetkal, a pomyslel si: páni, to je kouzelné. Pak jsem pochopil, že to byla jejich hudební identita. Takže místo toho, abych se jí vzpíral, pokusil jsem se ji posílit, což úplně proměnilo náš vztah.“
Tento zážitek mu později pomohl i při spolupráci s Českou filharmonií. „V první minutě jsem odhalil, co jsou zač, jaký je jejich unikátní zvuk. Jako dirigent musíte občas požadovat věci, které nejsou orchestru přirozené. To ale neplatí, když děláte Dvořáka s Českou filharmonií.“
V této sezoně Pappano nemá na programu žádné české skladatele, rozhodně v něm však nechybí podnětný materiál. V listopadu řídil koncertní provedení Dallapiccolovy opery Il prigioniero a Beethovenův Klavírní koncert č. 5, v červnu provede Brittenovu skladbu Sinfonia da Requiem a Mahlerovu Symfonii č. 5. „Je to zajímavá skupina skladatelů, velmi rozdílná a kontrastní,“ říká Pappano. „Nabízíme tedy pražským posluchačům něco známého a něco nového.“
Jednoaktová opera italského skladatele Luigiho Dallapiccoly Il prigioniero (Vězeň) vznikla jako dílo pro rozhlas a poprvé byla odvysílána v prosinci 1949. Ačkoliv vzešla přímo z popela druhé světové války, její příběh je nadčasový: bezejmenný muž je na útěku z vězení španělské inkvizice, ale tragická změna okolností zapříčiní, že ho čeká jiná svoboda – smrt. „Toto dílo bude stále relevantní,“ míní Pappano. „V posledních letech jsme o vězních slýchali často, o paranoie, strachu a krutosti manipulace. Dallapiccolova opera bude mít vždycky spojitost s moderními událostmi.“
Klavírní koncert dirigent vidí jako pojítko s červnovým programem. „V celém Beethovenově díle vnímáte, jak neustále bojoval s řadou překážek, a v kompozicích, jako je tento klavírní koncert, se k nim přidala i postupující hluchota,“ vysvětluje. „To pak inspirovalo řadu skladatelů, především Mahlera. Němci přišli s myšlenkou hrdiny, který překonává různé těžkosti a nástrahy, aby došel vítězství. Mahler tohle používal v mnohem temnější podobě, je to ale stejný příběh.“
Vzhledem k tomu, jak hluboce se v posledních čtyřech letech do mahlerovského cyklu ponořil s Českou filharmonií Semjon Byčkov, možnost slyšet interpretaci Mahlerovy Páté symfonie v podání Pappana a LSO slibuje fascinující srovnání.
Především v doprovodu dalšího silného díla, Sinfonia da Requiem Benjamina Brittena. Kompozice vznikla v roce 1940 částečně jako reakce na stahující se válečná mračna. „Je to kratičký kus, pouhých 20 minut, ale podle mě úchvatný,“ říká Pappano. „Patří k tomu nejlepšímu, co Britten pro orchestr napsal. Velmi se zajímal o Mahlera, takže ohlasy na jeho hudbu jsou v díle velmi zřetelné.“
Při loňském koncertě Pappana s LSO na Pražském jaru se jasně projevila chemie mezi dirigentem a orchestrem. „Pracuji s nimi už velmi, velmi dlouho, takže spolu dobře vycházíme a skvěle si rozumíme,“ uvádí. „Naše současné spojení na toto přátelství navazuje a ještě jej posiluje.“
Na jarní návštěvu Prahy se Pappano těší z mnoha důvodů. „Hodně cestujeme po celém světě, což je úžasná příležitost vystupovat jako ambasadoři a budovat vztahy,“ vysvětluje. „S Prahou už vztah máme, už jsme tu byli. Tohle je možnost jej dále rozvíjet a snad zasít něco, co se bude každé dva tři roky opakovat.“
Praha také podle něj nabízí lákavé historické a kulturní prostředí. „Je to jiné, když přijdete do země, kde hudba znamená něco víc než jen hudbu, kde je nedílnou součástí místní kultury,“ říká. „Myslím si, že hudba pomohla Čechům v průběhu dějin překonat velmi obtížné časy, a věřím, že právě hudba toto dokáže lépe než jakákoliv jiná existující forma umění. Těší mě být na místě, kde to je tak důležité.“
A pak jsou tu zdejší posluchači. „Miluju Čechy pro jejich otevřenost a poučenost,“ vyznává se Antonio Pappano. „Hrát pro posluchače, kteří vědí, co poslouchají, a oceňují hudbu tak jako pražské publikum, je pro orchestr mimořádný svátek.“ Cítí toto propojení i na pódiu? „Samozřejmě, velmi silně,“ přikyvuje. „A také když piju české pivo!“
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.