Dodnes se mu občas zdá, že se nestihlo letadlo a on stojí na letišti obklopen tucty muzikantů, kteří na něj tázavě hledí: Co teď budeme dělat? „To se pak probudím s úplně staženým hrdlem,“ směje se. Bohumil Antony, pamětník. Sedmadvacet let v České filharmonii organizoval zájezdy. A je na to hrdý – ani ne tak kvůli slovutnosti instituce, jako spíš kvůli lidem. Hudebníkům, kteří „jsou taky lidi z masa a krve“.
Adéla Dražanová
Začalo to celé někdy v říjnu nebo listopadu roku 1993. Bohumil Antony, tehdy šestatřicetiletý, nakráčel do vrátnice Rudolfina: „Jdu za panem inženýrem Klátem. Ne, nemám s ním domluvenou schůzku. Poradíte, kde ho najdu?“ O chvíli později už Antony klepe na kancelář zmíněného inženýra. „Dobrý den, přišel jsem se zeptat, jestli byste náhodou nepotřeboval asistenta.“
Ano, takhle to opravdu bylo. Bohumil Antony samozřejmě nešel úplně „naslepo“, od známých z pěveckého sboru věděl, kdo je inženýr Klát, totiž že jde o staršího pána, který má na starosti organizaci zájezdů České filharmonie. Ale to bylo taky plus minus všechno, do jeho kanceláře vstupoval Antony především s odhodláním. Přesvědčením, že tohle je práce, ve které se mísí všechno, co měl vždycky rád. Hudba, cestování, práce s lidmi, organizace.
Pan inženýr v manšestrovém saku vzhlédl od stolu. Pozval Antonyho dál, chvíli si povídali. Odkud jste? Co jste studoval? Umíte jazyky? Jaké máte pracovní zkušenosti? A pak se rozloučili a chvíli se nic nedělo, až v lednu ’94 Antonymu zavolala paní Jelínková z personálního, ať prý přijde podepsat papíry. Nástup v úterý 1. března 1994.
Bohumil Antony je ročník 1957, narodil se na Moravě, nicméně od útlého dětství žil v Praze. „Tudíž se považuju za Pražáka, celý život bydlím v centru,“ říká.
Jako malý měl rád… svět. Na mapách, v cestopisech nebo na prospektech cestovních kanceláří a leteckých společností. Psal si o ně na korespondenčních lístcích, kam jen mohl. Miloval Japonsko, dostal se k němu přes dokumentární seriál Tajemství země Nippon, který měl šestnáct dílů a v televizi běžel v roce 1970. Vypravěči byli herec Karel Pech a tehdy velmi populární japonská spisovatelka a překladatelka Šimako Murai, jež přijela do Československa (v roce 1959) na krátký pobyt, ale zůstala tu mnoho let. Studovala na Karlově univerzitě a později přeložila do japonštiny i Havla nebo Kunderu.
Bohumil Antony vzpomíná, že Karel Pech tenkrát v seriálu zmínil knížku s názvem Sto pohledů na Japonsko. „Napsali ji manželé Winkelhöferovi, japanologové. Jan Winkelhöfer byl po Listopadu československým velvyslancem v Tokiu,“ vysvětluje. „Tak jsem si tu knihu hned v sedmdesátém roce sehnal a musím říct, že pro mě byla naprosto určující. Dodnes ji mám doma!“ Zájem o Japonsko – a o celý svět – už Bohumila Antonyho nikdy neopustil. Poprvé se ale do téhle země podíval až v červnu 1994. Tři měsíce po nástupu do filharmonie.
Ještě jednu věc měl Antony jako malý rád: hudbu. Tatínek pořídil mamince do obývacího pokoje hudební skříň a maminka pak kupovala desky s repertoárem, který se, jak říká Antony, nemůže nelíbit. „Vybavuje se mi třeba Čajkovského klavírní Koncert b moll nebo operní předehry, Italka v Alžíru a tak. Válel jsem se na koberci a poslouchal.“
Maminka si taky přála, aby Bohumil hrál na klavír – a tak hrál a měl štěstí, jeho první profesorkou byla úžasná paní Eliška Kleinová, sestra klavíristy Gideona Kleina. „Ona byla jediná z rodiny, kdo přežil holokaust. Na předloktí měla vytetované číslo z koncentračního tábora,“ říká Antony. „Po paní Kleinové jsem se bohužel dostal k jiné profesorce, která mě ke klavíru, jemně řečeno, nepřitáhla. Nakonec jsem toho asi v patnácti letech nechal. Maminka byla smutná, nicméně já na střední škole hned začal zpívat ve sboru, to ji trochu uklidnilo. A mimochodem, zpívám dodnes.“
Antony chodil na obchodní akademii, učil se anglicky a francouzsky a oddával se romantické touze po cestování. „Na druhou stranu jsem byl přesvědčený, že na Západ se nikdy nepodívám. Doma se o politice mluvilo otevřeně, věděl jsem, co je železná opona. Strašně mě štvala.“ V šestašedesátém roce rodina byla na dovolené v Jugoslávii, o něco později i v Bulharsku. „Nicméně já věděl, že to je tak asi všechno.“
Nebylo. Pomyslnou jízdenkou na Západ se stal zmíněný pěvecký sbor, do něhož Antony nastoupil jako středoškolák. „Byli jsme v Helsinkách, zpívali jsme v Temppeliaukion kirkko, to je moderní kostel vytesaný ve skále. Neskutečný zážitek! Domů jsme se vraceli přes Leningrad. A to byla teda… darda,“ směje se Antony.
Po maturitě studoval Vysokou školu ekonomickou, obor zahraniční obchod. Věděl, že jedině tak se dostane ven. A taky že ano, jeho prvním zaměstnáním byl podnik jménem Pragoexport. „Vyvážel jsem popisovače a pastelky a podíval se do Británie, Německa nebo do skandinávských zemí. Ale třeba taky do Angoly, na veletrh,“ vypráví. Zůstal šest let, pak vystřídal ještě několik zaměstnání podobného ražení, ve kterých se ale příliš nenašel. Mezitím přišel listopad 1989 a s ním radost. Svět se otevřel. A v březnu ’94 začala i úplně nová éra v životě Bohumila Antonyho.
Když volala zmíněná paní Jelínková z personálního, divil se: „Že mám nastoupit do filharmonie? Jo? A to už nebude žádný pohovor?“ Až zpětně se dozvěděl, že po úvodním nezávazném rozhovoru, který spolu vedli předchozí podzim v kanceláři, si ho pan inženýr Klát přece jen ještě „proklepl“.
Antony na staršího kolegu vzpomíná strašně rád, na jeho nadhled, historky, suchý humor… „On byl třída, fakt. Za války jako mladý kluk tlumočil Američanům v Plzni. Hrál na housle a procestoval s nimi kus světa, nějakou dobu hrál v orchestru v Tunisu, a dokonce myslím, že byl i u cirkusu.“
Nicméně v době, kdy Antony nastoupil do České filharmonie, už byl pan Klát důchodce, dávno přesluhující. „Vzpomínám si, že krátce poté, co jsem nastoupil, mě vzal na pódium, aby mě představil orchestru.“ Před zkouškou, všichni už seděli na místech, Ing. Klát vysvětluje, co je tenhle nový člověk zač – a muzikanti sedí a koukají a nikdo ani nehne brvou. Nezájem. „Což mě tenkrát trochu zaskočilo. Ale dneska vím, že je to úplně normální,“ směje se Bohumil Antony. „A s některými z těch, co měli nejkamennější pohledy, jsem se později skamarádil.“
Jakožto Klátův spolupracovník dostal tři úkoly: „Zaprvé, měl jsem na starosti veškeré podklady pro zájezdy. Nahoře byl sjednán projekt a teď se to muselo naplnit. Letenky, hotely, víza, celní doklady, potom později i CITES dokumenty, to jsou doklady o ochraně chráněných přírodních materiálů.“ Zadruhé organizoval konkurzy do orchestru. A zatřetí byl takovým komunikačním elementem, staral se například o čtvrtletní fermany.
Na první zájezd se s orchestrem vydal v dubnu čtyřiadevadesátého, jelo se do Rakouska a Slovinska, brzy poté do Drážďan. A pak už, v červnu, na dlouhý, třítýdenní zájezd do Japonska. Který posloužil mimo jiné i k tomu, že si Bohumil Antony definitivně zapamatoval jména všech členů orchestru. A zjistil, že ač na něj muzikanti tehdy na pódiu v Rudolfinu hleděli jaksi… ne úplně vstřícně, ve skutečnosti jsou vlastně fajn. „Lidi. Z masa a krve,“ konstatuje Antony.
Sedmadvacet roků je dost, zvlášť v době, kdy se tak překotně vyvíjejí technologie: Antony přiznává, že se mu jeho práce za tu dobu úplně proměnila pod rukama. Když začínal, jeho hlavními pracovními nástroji byly psací stroj, fax a pevná linka. Pak přišel první počítač, s ním legendární textový editor T602. „Nejdřív jsme to neuměli ani zapnout! Všechno jsme se učili za pochodu, metodou pokusu a omylu.“
První čtyři roky pracoval Bohumil Antony s panem Klátem, ten pak odešel do penze. S orchestrem Antony absolvoval drtivou většinu zahraničních zájezdů, rekordní byl prý rok, kdy jich bylo jedenáct. „To už jsme všichni cítili, že je hodně,“ říká.
Rád jezdil do Španělska a samozřejmě do milovaného Japonska a dalších asijských zemí, fascinace tamní kulturou a estetikou nezeslábla. „Že bych to někde naopak neměl rád, to se mi nestalo. Všude to bylo něčím zajímavý!“
Byly chvíle, kdy se notně potil, třeba právě když uletělo letadlo. Nebo když někdo z muzikantů uprostřed zájezdu ztratil pas, nejlépe někde v daleké zemi mimo Evropu, kde se taková věc nevyřizuje zrovna snadno. Nicméně celkově to byly krásné roky, říká Antony. „V dokumentech o České filharmonii často uslyšíte takové ty řeči, že tu ze stěn dýchají dějiny, kultura…“ uvažuje. „To je asi pravda, ale já měl tu práci rád z jiného důvodu: kvůli lidem, hudebníkům. Dodnes mám mezi nimi spoustu kamarádů.“
Mimochodem, ač penzista, Bohumil Antony je i dnes v Rudolfinu takřka denně. „Jsem v pořadatelské službě, někdy uvádím, prodával jsem i vstupenky pro Pražské jaro… Mám to rád!“
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.