Český spolek pro komorní hudbu • Leonidas Kavakos

Komorní tvorba Roberta Schumanna je oproti jeho tvorbě klavírní a písňové (do roku 1839 komponoval výhradně pro klavír) poměrně skromná. Vedle tří smyčcových kvartetů, klavírního kvintetu a několika klavírních trií představuje jen několik kompozic pro smyčcový či dechový nástroj, převážně opět s klavírem. Bytostný romantik Schumann žil ve století virtuosů, na jehož podobě se výrazně podílel ať už sám jako klavírista, nebo jako skladatel. Pečeť neokázalé, ale o to náročnější virtuozity nesou i jeho tři sonáty pro housle a klavír, z nichž z poslední zůstaly jen dvě věty. Všechny vznikly ve velmi krátkém časovém údobí – dvě první, a moll a d moll, v roce 1851, nedokončená třetí sonáta je z roku 1852. Pro takovou tvůrčí explozi musel mít skladatel, který nikdy k houslím zvláště netíhl, nějaký důvod. A tím bylo přátelství s výbornými houslisty – dirigentem a koncertním mistrem z Düsseldorfu Wilhelmem Josephem von Wasielewskim, Josephem Joachimem (s nímž později konzultoval svůj houslový koncert), a především s Ferdinandem Davidem.

Právě tomuto koncertnímu mistrovi orchestru Gewandhausu a profesorovi konzervatoře v Lipsku, městě, se kterým byl Schumann také osudově spojen, je věnována v pořadí druhá Sonáta pro housle a klavír d moll, op. 121. V jednom z dochovaných dopisů ho totiž David vybídl: „Tvoje Fantazijní kusy pro klavír a klarinet se mi neuvěřitelně líbí. Proč neuděláš něco takového pro housle a klavír? Tolik schází něco skutečně nového a neznám nikoho, kdo by to uměl lépe než ty.“ David také spolu s Clarou Schumannovou premiérovali Schumannovu První houslovou sonátu, op. 105. Druhá už vznikla – a přímo zázračným tempem, mezi 26. říjnem a 2. listopadem 1851 – jmenovitě pro Davida. Skladatel své věnování zakomponoval, jak bylo tehdy v oblibě, přímo do partitury: téma úvodu a první věty sonáty obsahuje motiv, tvořený tóny DAFD, který znamená jméno dedikanta. Wasielewski vzpomínal ještě na jednu okolnost vzniku díla: po zveřejnění sonáty a moll prý Schumnann se smíchem prohlásil: „Ta první sonáta se mi nelíbí, tak jsem napsal druhou, která je doufám lepší.“ Obě díla není možné srovnávat v kvalitě, liší se především svým charakterem i rozsahem.

Druhá sonáta je založena na širokodechém půdorysu a je do takové míry po všech stránkách výrazná, že se dá jen těžko uvěřit, že v té době už skladateli ubývaly tvůrčí síly. Druhá věta si zachovává lyrický charakter Schumannových scherzových vět v 6/8 taktu se dvěma různými rytmy a výrazově kontrastními sekvencemi v triu – a velmi ovlivnila mladého Brahmse. Třetí věta sestává z řady variací na téma, odvíjející se z luterského chorálu „Aus tiefer Not schreiʼ ich zu Dir“, jenom na začátku a na konci věty se Schumann vrátil zpět k sonátové formě. Ve všech větách díla má klavír mimořádnou úlohu a oproti tehdejším dobovým zvyklostem velký prostor. Přestože je sonáta věnovaná Ferdinandu Davidovi, nakonec ji v premiéře uvedl Joseph Joachim spolu s Clarou Schumannovou na koncertě 29. října 1853. Sonáta patří spolu s Märchenbildern, op. 113 (Pohádkovými obrazy) k posledním větším dílům, která Schumann zkomponoval.

Leoš Janáček věnoval houslím jen několik skladeb; mj. romance, Dumku či koncert Putování dušičky. O houslovou sonátu se pokoušel už během studií v Lipsku kolem roku 1880 a následně ve Vídni nejméně dvakrát, žádný z pokusů se však nezachoval. Teprve v roce 1914 začal komponovat Sonátu pro housle a klavír, trvalo však ještě plných sedm let, než spatřilo světlo světa dílo, které pod tímto titulem známe. Skladba Janáčkova vrcholného tvůrčího období odráží jeho rusofilství a dramatičnost doby na počátku 1. světové války. Skladatel si sliboval její brzké ukončení s vítězstvím protirakouských sil: „Sonátu houslovou psal jsem roku 1914, když jsme Rusy čekali již na Moravě…“ Zklamaný byl nejen ve svých politických představách, ale i v důvěře, že mu skladbu zahraje Jaroslav Kocian, na kterého se obrátil po dokončení první verze Sonáty, nejspíše na podzim 1915. Tehdy byla Ballada jako 3. věta, Adagio jako druhá a součástí byla rovněž rychlá věta s označením Con moto. Na podzim 1916 začal Janáček s dalšími revizemi díla, měnil pořadí vět a napsal novou čtvrtou větu, Allegro. Také tu však odložil a roku 1920 přepracoval původní Finale a označil ho jako Allegretto. Definitivní podobu získala Sonáta až před prvním uvedením, o které se 24. dubna 1922 v Brně zasloužili houslista František Kudláček (Ševčíkův žák a primárius Moravského kvarteta, které Janáčkovi premiérovalo 2. smyčcový kvartet) a Janáčkův žák, klavírista Jaroslav Kvapil. Do světa ji o rok později uvedl Paul Hindemith, který se ve Frankfurtu nad Mohanem ujal sólového partu; následující rok pak zazněla v Salcburku v podání Stanislava Nováka a Václava Štěpána. Ruské názvuky v podstatě klasicky čtyřvěté Sonáty odrážejí nejen Janáčkovy proruské nálady, ale především souvislosti s operou Káťa Kabanová, v jejímž sousedství vznikala. V první větě je hlavní téma blízké s tématem Volhy, ve třetí s Kudrjášovým a Varvařiným výstupem a závěrečná část směřuje k obdobnému dramatu, jako zmíněná opera.