Český spolek pro komorní hudbu • Leonidas Kavakos

Řecký houslista Leonidas Kavakos je napříč světadíly uznáván jako umělec vzácných kvalit, u kterého se bezkonkurenční technika snoubí s podmanivou muzikalitou a interpretační originalitou. Pravidelně spolupracuje s uznávanými tělesy a dirigenty a sólově vystupuje v nejvýznamnějších koncertních sálech a na nejslavnějších festivalech.

V pozici sólisty pravidelně spolupracuje s elitními orchestry, jako jsou Vídeňští a Berlínští filharmonikové, Královský orchestr Concertgebouw, Londýnský symfonický orchestr nebo Orchestr lipského Gewandhausu. V poslední době si však upevňuje roli dirigenta, když vede například Newyorskou filharmonii, Dallaský nebo Vídeňský symfonický orchestr, Evropský komorní orchestr nebo nedávno Izraelskou filharmonii.

Pro sezonu 2022/2023 je rezidenčním umělcem Orquesta y Coro Nacionales de España, se kterým několikrát vystoupí jako houslista i dirigent. V Evropě a na Blízkém východě ho čeká množství koncertů s významnými tělesy, jako jsou již zmíněný Královský orchestr Concertgebouw, Newyorská filharmonie nebo Vídeňští filharmonikové, poté pak Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Německý symfonický orchestr Berlín ad. Už poněkolikáté v průběhu více než dvaceti let vystoupí také s Českou filharmonií. Rovněž vyráží na podzimní evropské turné s Yujou Wang; s Emanuelem Axem a Yo-Yo Mou se zase představí v USA. Dvakrát se také ukáže v Asii: jednak v rezidenci Tongyeong International Music Festival, za druhé při řadě recitálů po Japonsku a Jižní Koreji, kde představí Bachovy partity a sonáty, které mu nedávno vyšly na albu „Bach: Sei Solo“.

Nahrává exkluzivně pro Sony Classics. Při příležitosti oslav Beethovenova jubilea mu vyšel Beethovenův houslový koncert, který jako sólista i dirigent nahrál spolu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, a také znovu vydal album kompletních Beethovenových sonát, na kterých se v roce 2007 podílel s Enricem Pacem a které získalo cenu Echo Klassik Instrumentalist. Dále spolu s Emanuelem Axem a Yo-Yo Mou tento rok vydal album „Beethoven for Three“, které zahrnuje dvě Beethovenovy symfonie upravené pro klavírní trio.

Leonidas Kavakos se narodil do hudební rodiny v Athénách, kde nyní působí jako kurátor každoročních mistrovských kurzů, zaměřených na housle a komorní hru, na které se sjíždějí umělci z celého světa. Hraje na housle „Willemotte“ z dílny Antonia Stradivariho z roku 1734.

Rodák z italského Rimini Enrico Pace studoval klavír u Franca Scaly na Conservatorio Statale di Musica Gioacchino Rossini v Pesaru, kde zároveň absolvoval v oborech skladba a dirigování, a poté u stejného pedagoga na Accademia Pianistica Incontri col Maestro v Imole. Pozdějším významným mentorem mu byl Jacques De Tiège. Jeho profesionální kariéru nastartovalo vítězství Mezinárodní klavírní soutěže Franze Liszta v Utrechtu v roce 1989.

Za svou kariéru procestoval Evropu a Severní Ameriku s mnoha významnými orchestry (Královský orchestr Concertgebouw, Mnichovská filharmonie, Bamberští symfonikové, Filharmonie BBC aj.) pod vedením dirigentů jako Roberto Benzi, David Robertson, Andrej Borejko nebo Mark Elder.

Enrico Pace se ve velké míře věnuje také komorní hudbě. Po Evropě, USA a Asii koncertuje s houslisty Leonidem Kavakosem (např. cyklus Beethovenových sonát představili mj. v Carnegie Hall či na Salcburském nebo Beethovenově festivalu v Bonnu), Frankem Peterem Zimmermannem (naposledy uvedli na všech třech zmíněných světadílech Bachovy sonáty), Akiko Suwanai a Lizou Ferschtman. Dále spolupracuje s violoncellisty Sung-Won Yangem a Danielem Müller-Schottem, klarinetistkou Sharon Kam, klavíristou Igorem Romou, hornistkou Luise Neunecker a několika smyčcovými kvartety (Keller Quartet, RTE Vanbrugh Quartet, Quartetto Prometeo). Pravidelně vystupuje na festivalech komorní hudby. Takto navštívil například Delft, Moritzburg, Risør, Kuhmo, Montreux, Stresa nebo West Cork. Pořádá také sólové recitály – v poslední době například v amsterdamském Concertgebouw nebo v Herkulově sále v Mnichově.

Věnuje se také natáčení. Jeho nahrávka Beethovenových houslových sonát s Leonidem Kavakosem, kterou Decca Classics vydalo v lednu 2013, byla nominována na cenu Grammy; jako úspěšné se ukázalo být také album s Frankem Peterem Zimmermannem (Busoniho Houslová sonáta č. 2 a Bachovy Sonáty pro housle a klavír, BWV 1014–1019) či sólové CD s hudbou Franze Liszta (Léta putování: Švýcarsko, Itálie). S Leonidem Kavakosem a violoncellistou Patrickem Demengou dále nahrál Mendelssohnova klavírní tria u vydavatelství Sony Classical.

Komorní tvorba Roberta Schumanna je oproti jeho tvorbě klavírní a písňové (do roku 1839 komponoval výhradně pro klavír) poměrně skromná. Vedle tří smyčcových kvartetů, klavírního kvintetu a několika klavírních trií představuje jen několik kompozic pro smyčcový či dechový nástroj, převážně opět s klavírem. Bytostný romantik Schumann žil ve století virtuosů, na jehož podobě se výrazně podílel ať už sám jako klavírista, nebo jako skladatel. Pečeť neokázalé, ale o to náročnější virtuozity nesou i jeho tři sonáty pro housle a klavír, z nichž z poslední zůstaly jen dvě věty. Všechny vznikly ve velmi krátkém časovém údobí – dvě první, a moll a d moll, v roce 1851, nedokončená třetí sonáta je z roku 1852. Pro takovou tvůrčí explozi musel mít skladatel, který nikdy k houslím zvláště netíhl, nějaký důvod. A tím bylo přátelství s výbornými houslisty – dirigentem a koncertním mistrem z Düsseldorfu Wilhelmem Josephem von Wasielewskim, Josephem Joachimem (s nímž později konzultoval svůj houslový koncert), a především s Ferdinandem Davidem.

Právě tomuto koncertnímu mistrovi orchestru Gewandhausu a profesorovi konzervatoře v Lipsku, městě, se kterým byl Schumann také osudově spojen, je věnována v pořadí druhá Sonáta pro housle a klavír d moll, op. 121. V jednom z dochovaných dopisů ho totiž David vybídl: „Tvoje Fantazijní kusy pro klavír a klarinet se mi neuvěřitelně líbí. Proč neuděláš něco takového pro housle a klavír? Tolik schází něco skutečně nového a neznám nikoho, kdo by to uměl lépe než ty.“ David také spolu s Clarou Schumannovou premiérovali Schumannovu První houslovou sonátu, op. 105. Druhá už vznikla – a přímo zázračným tempem, mezi 26. říjnem a 2. listopadem 1851 – jmenovitě pro Davida. Skladatel své věnování zakomponoval, jak bylo tehdy v oblibě, přímo do partitury: téma úvodu a první věty sonáty obsahuje motiv, tvořený tóny DAFD, který znamená jméno dedikanta. Wasielewski vzpomínal ještě na jednu okolnost vzniku díla: po zveřejnění sonáty a moll prý Schumnann se smíchem prohlásil: „Ta první sonáta se mi nelíbí, tak jsem napsal druhou, která je doufám lepší.“ Obě díla není možné srovnávat v kvalitě, liší se především svým charakterem i rozsahem.

Druhá sonáta je založena na širokodechém půdorysu a je do takové míry po všech stránkách výrazná, že se dá jen těžko uvěřit, že v té době už skladateli ubývaly tvůrčí síly. Druhá věta si zachovává lyrický charakter Schumannových scherzových vět v 6/8 taktu se dvěma různými rytmy a výrazově kontrastními sekvencemi v triu – a velmi ovlivnila mladého Brahmse. Třetí věta sestává z řady variací na téma, odvíjející se z luterského chorálu „Aus tiefer Not schreiʼ ich zu Dir“, jenom na začátku a na konci věty se Schumann vrátil zpět k sonátové formě. Ve všech větách díla má klavír mimořádnou úlohu a oproti tehdejším dobovým zvyklostem velký prostor. Přestože je sonáta věnovaná Ferdinandu Davidovi, nakonec ji v premiéře uvedl Joseph Joachim spolu s Clarou Schumannovou na koncertě 29. října 1853. Sonáta patří spolu s Märchenbildern, op. 113 (Pohádkovými obrazy) k posledním větším dílům, která Schumann zkomponoval.

Leoš Janáček věnoval houslím jen několik skladeb; mj. romance, Dumku či koncert Putování dušičky. O houslovou sonátu se pokoušel už během studií v Lipsku kolem roku 1880 a následně ve Vídni nejméně dvakrát, žádný z pokusů se však nezachoval. Teprve v roce 1914 začal komponovat Sonátu pro housle a klavír, trvalo však ještě plných sedm let, než spatřilo světlo světa dílo, které pod tímto titulem známe. Skladba Janáčkova vrcholného tvůrčího období odráží jeho rusofilství a dramatičnost doby na počátku 1. světové války. Skladatel si sliboval její brzké ukončení s vítězstvím protirakouských sil: „Sonátu houslovou psal jsem roku 1914, když jsme Rusy čekali již na Moravě…“ Zklamaný byl nejen ve svých politických představách, ale i v důvěře, že mu skladbu zahraje Jaroslav Kocian, na kterého se obrátil po dokončení první verze Sonáty, nejspíše na podzim 1915. Tehdy byla Ballada jako 3. věta, Adagio jako druhá a součástí byla rovněž rychlá věta s označením Con moto. Na podzim 1916 začal Janáček s dalšími revizemi díla, měnil pořadí vět a napsal novou čtvrtou větu, Allegro. Také tu však odložil a roku 1920 přepracoval původní Finale a označil ho jako Allegretto. Definitivní podobu získala Sonáta až před prvním uvedením, o které se 24. dubna 1922 v Brně zasloužili houslista František Kudláček (Ševčíkův žák a primárius Moravského kvarteta, které Janáčkovi premiérovalo 2. smyčcový kvartet) a Janáčkův žák, klavírista Jaroslav Kvapil. Do světa ji o rok později uvedl Paul Hindemith, který se ve Frankfurtu nad Mohanem ujal sólového partu; následující rok pak zazněla v Salcburku v podání Stanislava Nováka a Václava Štěpána. Ruské názvuky v podstatě klasicky čtyřvěté Sonáty odrážejí nejen Janáčkovy proruské nálady, ale především souvislosti s operou Káťa Kabanová, v jejímž sousedství vznikala. V první větě je hlavní téma blízké s tématem Volhy, ve třetí s Kudrjášovým a Varvařiným výstupem a závěrečná část směřuje k obdobnému dramatu, jako zmíněná opera.