Symfonická báseň Balada blanická Leoše Janáčka z roku 1920 byla inspirována stejnojmennými verši ze sbírky Selské balady Jaroslava Vrchlického z roku 1885. Byl tu zpracován námět známý v mnoha kulturních prostředích: rytíři (vojsko) čekají (spí) v hoře a jsou do nich vkládány naděje na záchranu v nejhorších dobách. V českých zemích se interpretace této pověsti proměňovala a přibližně od roku 1830 se začal prosazovat koncept zachraňujícího husitského vojska, často spojovaný se svatováclavským kultem. V tomto smyslu s tématem pracovala většina umělců národního obrození, avšak Vrchlický se odhodlal k nápadnému významovému posunu: u vojska připraveného na záchranu národa došlo k zázračné přeměně zbraní v zemědělské nástroje. Básník byl za to ve své době kritizován pro politické opatrnictví, avšak po více než třiceti letech zaujal Janáčka humanistickým poselstvím.

Až v průběhu recepce se postupně vyjevovalo, jak skladatel vnímal Vrchlického symboliku a jaké měl motivace k jejímu novému zpracování. Premiéra se konala pod původním názvem Blaničtí rytíři na matiné Konzervatoře hudby v Brně 21. března 1920 v Městském divadle, v provedení orchestru brněnského Národního divadla pod taktovkou Františka Neumanna. Produkce oslavovala prezidentovy 70. narozeniny a na titulních stranách autografu i opisu partitury Janáček připsal věnování „osvoboditeli T. G. Masarykovi“. Při této příležitosti poukazoval na souvislosti mezi zvoleným tématem a konkrétními pasážemi z Masarykovy České otázky, zejména schopnost českého národa spojovat bojovného ducha s poddajností, což Janáček shrnul do hesla „v nás ať žije Žižka i Chelčický“. Další vyjádření doplnil v listopadu 1926 při uvedení balady Českou filharmonií (dirigent Hermann von Schmeidel). Blanické rytíře tehdy přirovnal k zahraničnímu odboji, který dokázal definovat a po válce uskutečnit ideály samostatnosti a svobody.

Hudební zpracování dodržuje základní dějový obrys básně, přičemž je často využita zvukomalba:

„Na Velký Pátek se písmák Jíra vydává do lesa (Con moto), přichází k hoře Blaník, která se před ním otevírá (Vivo), zdáli slyší pašijové zpěvy (Maestoso – harfy a lesní rohy); vchází do chodby, kde dřímá vojsko v plné zbroji (Presto ad. – hlavní téma ve smyčcích, zvuk celesty jako záblesky výzbroje), Jíra usíná (Con moto), po probuzení vidí vojsko znovu, avšak jeho výbavou jsou nyní zemědělské nástroje (hlavní motiv v žestích, reminiscence pašijového motivu); Jíra se vrací domů jako proměněný, obdivně vnímá venkovskou idylu (Con moto – syntéza hudebních motivů).“

Kompoziční postupy nesou rysy orchestrální faktury známé z Janáčkova pozdějšího období, včetně obliby dechových nástrojů a celkové střídmosti. Balada blanická tak nabízí prosté a silné téma bez zvukové monumentality, kterou autor uplatnil o pět let později ve (Vojenské) Sinfoniettě.

Také druhá skladba programu klade důraz na užití dechových nástrojů. Skladatel Miloš Orson Štědroň vystudoval obor skladba na JAMU v Brně (1994–1999) a pokračoval doktorandským studiem na HAMU v Praze. V jeho uměleckém životopisu dominuje spolupráce s divadlem, píše scénickou hudbu i ucelené projekty, za které obdržel mnohá ocenění. Své původní poznatky o instrumentaci publikované v dizertační práci skladatel zúročuje i ve své tvorbě pro orchestr a skladba Bimetal psaná v letech 2020–2022 je toho názorným příkladem. Hlavní úlohu tu dostávají dva trombonisté, a jak popisuje Orson Štědroň, představitelé obou partů Robert Kozánek a Lukáš Moťka se do přípravy samotné premiéry výrazně zapojili. K vlastní kompozici potom říká: „Název Bimetal je drobnou slovní hříčkou – kromě nástrojového obsazení dvou trombonů pochopitelně vyjadřuje i známý fyzikální jev. Princip bimetalového pásu je založen na specifických vlastnostech dvou různých kovů, především jejich různé tepelné roztažnosti. Chtěl jsem tento princip akce a reakce přenést do hudebního světa a využít ohromné nástrojové možnosti dvou trombonů prostřednictvím formy dvojkoncertu, která nabízí souboj i souznění. Orchestr je velice důležitým partnerem, protože na něm záleží, jak se bude ,přepínatʻ mezi oběma trombony. Funguje jako jakýsi termostat mezi dvěma (trombonovými) kovy. Co se týče formy: v první větě jsou po rychlém břeskném úvodu využity variace na quasi folklorní téma, přičemž zakončení je opět swingově břeskné s rytmickou gradací. Druhá věta je pak prudce kontrastní, s pomalým lyrickým imitačním tématem, které přechází do fugy se závěrečnou efektní finální tečkou.“

Skladba Bimetal je virtuózní a zábavný dvojkoncert, který má ambici oslovit širokou hudební veřejnost a vzhledem k nekonvenční stavbě, nečekaným kontrastům a kompaktnímu hudebnímu sdělení pro to má ty nejlepší předpoklady. Kompozice vznikla na popud České filharmonie v rámci několikaletého projektu objednávek soudobých skladeb renomovaných českých i zahraničních tvůrců.

S formou hudební rapsodie učinil Antonín Dvořák první zkušenost v roce 1874, avšak se svým opusem 14, Rapsodií a moll později přejmenovanou na Symfonickou báseň, nebyl sám spokojen a nikdy ji ani neslyšel. Jeho tři Slovanské rapsodie, op. 45, vznikaly o čtyři roky později, a to jak v podobě pro orchestr, tak i ve čtyřručních úpravách pro klavír. V roce 1879 skladby vydal berlínský nakladatel Fritz Simrock, což napomohlo jejich dobovému rozšíření a mimořádné oblibě i za hranicemi českých zemí. Premiéra prvních dvou rapsodií (D dur a g moll) se uskutečnila 17. listopadu 1878 na koncertě na pražském Žofíně, kde hrál orchestr Prozatímního divadla pod taktovkou skladatele. Třetí část (As dur) poprvé zazněla 24. září 1879 v sále Královské dvorní opery v Berlíně v podání domovského orchestru s dirigentem Wilhelmem Taubertem, o necelý měsíc později také ve Vídni v provedení Vídeňských filharmoniků včele s Hansem Richterem. V Praze autor dirigoval třetí rapsodii vícekrát, poprvé 29. března 1880 na benefici ve prospěch Národního divadla a společně s dalšími svými díly také v Rudolfinu 4. ledna 1896 na slavném zahajovacím koncertě České filharmonie.

V Dvořákově tvorbě opus 45 reprezentuje tzv. „slovanské období“ a první řada Slovanských tanců, op. 46, vznikala právě mezi jeho první a druhou částí. Tato souvislost je nápadná i v hudebním materiálu rapsodií, kde mají mnohá témata zjevný taneční původ. Bouřlivé a energické plochy se tu střídají s idylickými (až smetanovskými) náladami, a tyto proměny se uskutečňují v tempu, metru, v harmonické i dynamické složce. Kompaktnost celku a udržení napětí zajišťují sofistikované návraty dřívějších motivů, kratší přechody i delší intermezza.

Jednotlivé části nemají mimohudební program, vzájemně se liší celkovým vyzněním – první bývá popisována jako idylická, druhá dramatická a třetí radostná. Na rozdíl od strukturálně jednodušších tanečních charakteristik tu skladatel plně využil svobodný prostor, který mu forma hudební rapsodie skýtala. Stejně jako její historický předobraz zosobněný starořeckým rapsódem měla za úkol strhnout, zaujmout a uchvátit posluchače. Díky své geniální hudební fantazii Antonín Dvořák tento záměr realizoval s obdivuhodnou nadčasovostí.