Vystudoval Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži pod vedením Rudolfa Berana, JAMU v Brně ve třídě profesora Jaroslava Kummera (bakalářské studium) a dále pak AMU v Praze (magisterské studium) pod vedením Mgr. Jiřího Sušického. Svá studia si rozšířil na Konservatorium Privatuniversität Wien ve třídě Gabriela Madase. Během studií získal 1. cenu a titul absolutního vítěze v soutěži konzervatoří v České republice a 1. cenu a titul absolutního vítěze na mezinárodní soutěži žesťových nástrojů Brno. Na mezinárodní soutěži Hungarofest v Maďarsku se probojoval mezi semifinalisty stejně jako na Lieksa Brass Week ve Finsku a na mezinárodní soutěži ARD v Německu. Je držitelem 3. ceny z mezinárodní soutěže v německém Markneukirchenu a 2. ceny a titulu laureáta z mezinárodní soutěže Pražského jara.

Dvě sezóny byl členem orchestru Moravského divadla v Olomouci a čtyři sezóny působil jako sólotrombonista Národního divadla v Brně. V současnosti je sólotrombonisou České filharmonie, věnuje se pedagogické činnosti jako lektor interpretačních kurzů doma i v zahraničí a vyučuje na AMU v Praze.

Jako vyhledávaný sólista vystoupil například s Českou filharmonií, Filharmonií Brno, Pražským komorním orchestrem, Filharmonií Hradec Králové, Karlovarským symfonickým orchestrem, Komorní filharmonií Pardubice a Vogtland Philharmonie Greiz/Reichenbach. Působí i jako komorní hráč a věnuje se také jazzové hudbě ve spolupráci s Czech Philharmonic jazz band. Provedl a nahrál několik českých premiér soudobých českých autorů, například Juraje Filase, Ladislava Kubíka nebo Pavla Slezáka.

Hru na pozoun studoval v letech 1994–1997 na Konzervatoři P. J. Vejvanovského Kroměříž, následně 1997–2002 na pražské AMU. Zúčastnil se mistrovských kurzů Česko-francouzské akademie Telč 1998 (prof. Michel Becquet) a v roce 2001 absolvoval půlroční stáž na Guildhall School of Music v Londýně u profesora Simona Willse. Je také laureátem mezinárodních soutěží Ženeva 1998, Gdaňsk 1999, Markneukirchen 2002, Cheju 2002, Lieksa, Helsinki (ITA) 2003.

Členem České filharmonie je od roku 2002 na pozici první pozounista a v sezoně 2014/2015 se stal vedoucím skupiny pozounů. Sólově vystoupil s Filharmonií Plzeň, Filharmonií Brno, Filharmonií Bohuslava Martinů, PKF – Prague Philharmonia, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dalšími. Natočil 3 sólová profilová CD a dalších 20 CD s komorními soubory. Od roku 2003 je pedagogem na JAMU v Brně, kde v roce 2011 habilitoval a získal titul docent.

Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy. Na jaře 2018 s ní absolvoval dlouhé turné po Velké Británii a týž rok s ní provedl Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v přímém přenosu České televize. V sezoně 2020/2021 řídil Českou filharmonii mimo jiné na festivalu Smetanova Litomyšl v červnu 2021.

Zároveň je nyní desátou a poslední sezonu generálním hudebním ředitelem Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Zde bude řídit Wagnerova Tannhäusera, Mozartovu Figarovu svatbu a Dogville Gordona Kampeho. Na začátku sezony také připravil inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v ženevském Grand Théâtre.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie.

Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Tomáš Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu a Orchestra Sinfonica della Rai.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukův Asrael a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na pražské HAMU. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Symfonická báseň Balada blanická Leoše Janáčka z roku 1920 byla inspirována stejnojmennými verši ze sbírky Selské balady Jaroslava Vrchlického z roku 1885. Byl tu zpracován námět známý v mnoha kulturních prostředích: rytíři (vojsko) čekají (spí) v hoře a jsou do nich vkládány naděje na záchranu v nejhorších dobách. V českých zemích se interpretace této pověsti proměňovala a přibližně od roku 1830 se začal prosazovat koncept zachraňujícího husitského vojska, často spojovaný se svatováclavským kultem. V tomto smyslu s tématem pracovala většina umělců národního obrození, avšak Vrchlický se odhodlal k nápadnému významovému posunu: u vojska připraveného na záchranu národa došlo k zázračné přeměně zbraní v zemědělské nástroje. Básník byl za to ve své době kritizován pro politické opatrnictví, avšak po více než třiceti letech zaujal Janáčka humanistickým poselstvím.

Až v průběhu recepce se postupně vyjevovalo, jak skladatel vnímal Vrchlického symboliku a jaké měl motivace k jejímu novému zpracování. Premiéra se konala pod původním názvem Blaničtí rytíři na matiné Konzervatoře hudby v Brně 21. března 1920 v Městském divadle, v provedení orchestru brněnského Národního divadla pod taktovkou Františka Neumanna. Produkce oslavovala prezidentovy 70. narozeniny a na titulních stranách autografu i opisu partitury Janáček připsal věnování „osvoboditeli T. G. Masarykovi“. Při této příležitosti poukazoval na souvislosti mezi zvoleným tématem a konkrétními pasážemi z Masarykovy České otázky, zejména schopnost českého národa spojovat bojovného ducha s poddajností, což Janáček shrnul do hesla „v nás ať žije Žižka i Chelčický“. Další vyjádření doplnil v listopadu 1926 při uvedení balady Českou filharmonií (dirigent Hermann von Schmeidel). Blanické rytíře tehdy přirovnal k zahraničnímu odboji, který dokázal definovat a po válce uskutečnit ideály samostatnosti a svobody.

Hudební zpracování dodržuje základní dějový obrys básně, přičemž je často využita zvukomalba:

„Na Velký Pátek se písmák Jíra vydává do lesa (Con moto), přichází k hoře Blaník, která se před ním otevírá (Vivo), zdáli slyší pašijové zpěvy (Maestoso – harfy a lesní rohy); vchází do chodby, kde dřímá vojsko v plné zbroji (Presto ad. – hlavní téma ve smyčcích, zvuk celesty jako záblesky výzbroje), Jíra usíná (Con moto), po probuzení vidí vojsko znovu, avšak jeho výbavou jsou nyní zemědělské nástroje (hlavní motiv v žestích, reminiscence pašijového motivu); Jíra se vrací domů jako proměněný, obdivně vnímá venkovskou idylu (Con moto – syntéza hudebních motivů).“

Kompoziční postupy nesou rysy orchestrální faktury známé z Janáčkova pozdějšího období, včetně obliby dechových nástrojů a celkové střídmosti. Balada blanická tak nabízí prosté a silné téma bez zvukové monumentality, kterou autor uplatnil o pět let později ve (Vojenské) Sinfoniettě.

Také druhá skladba programu klade důraz na užití dechových nástrojů. Skladatel Miloš Orson Štědroň vystudoval obor skladba na JAMU v Brně (1994–1999) a pokračoval doktorandským studiem na HAMU v Praze. V jeho uměleckém životopisu dominuje spolupráce s divadlem, píše scénickou hudbu i ucelené projekty, za které obdržel mnohá ocenění. Své původní poznatky o instrumentaci publikované v dizertační práci skladatel zúročuje i ve své tvorbě pro orchestr a skladba Bimetal psaná v letech 2020–2022 je toho názorným příkladem. Hlavní úlohu tu dostávají dva trombonisté, a jak popisuje Orson Štědroň, představitelé obou partů Robert Kozánek a Lukáš Moťka se do přípravy samotné premiéry výrazně zapojili. K vlastní kompozici potom říká: „Název Bimetal je drobnou slovní hříčkou – kromě nástrojového obsazení dvou trombonů pochopitelně vyjadřuje i známý fyzikální jev. Princip bimetalového pásu je založen na specifických vlastnostech dvou různých kovů, především jejich různé tepelné roztažnosti. Chtěl jsem tento princip akce a reakce přenést do hudebního světa a využít ohromné nástrojové možnosti dvou trombonů prostřednictvím formy dvojkoncertu, která nabízí souboj i souznění. Orchestr je velice důležitým partnerem, protože na něm záleží, jak se bude ,přepínatʻ mezi oběma trombony. Funguje jako jakýsi termostat mezi dvěma (trombonovými) kovy. Co se týče formy: v první větě jsou po rychlém břeskném úvodu využity variace na quasi folklorní téma, přičemž zakončení je opět swingově břeskné s rytmickou gradací. Druhá věta je pak prudce kontrastní, s pomalým lyrickým imitačním tématem, které přechází do fugy se závěrečnou efektní finální tečkou.“

Skladba Bimetal je virtuózní a zábavný dvojkoncert, který má ambici oslovit širokou hudební veřejnost a vzhledem k nekonvenční stavbě, nečekaným kontrastům a kompaktnímu hudebnímu sdělení pro to má ty nejlepší předpoklady. Kompozice vznikla na popud České filharmonie v rámci několikaletého projektu objednávek soudobých skladeb renomovaných českých i zahraničních tvůrců.

S formou hudební rapsodie učinil Antonín Dvořák první zkušenost v roce 1874, avšak se svým opusem 14, Rapsodií a moll později přejmenovanou na Symfonickou báseň, nebyl sám spokojen a nikdy ji ani neslyšel. Jeho tři Slovanské rapsodie, op. 45, vznikaly o čtyři roky později, a to jak v podobě pro orchestr, tak i ve čtyřručních úpravách pro klavír. V roce 1879 skladby vydal berlínský nakladatel Fritz Simrock, což napomohlo jejich dobovému rozšíření a mimořádné oblibě i za hranicemi českých zemí. Premiéra prvních dvou rapsodií (D dur a g moll) se uskutečnila 17. listopadu 1878 na koncertě na pražském Žofíně, kde hrál orchestr Prozatímního divadla pod taktovkou skladatele. Třetí část (As dur) poprvé zazněla 24. září 1879 v sále Královské dvorní opery v Berlíně v podání domovského orchestru s dirigentem Wilhelmem Taubertem, o necelý měsíc později také ve Vídni v provedení Vídeňských filharmoniků včele s Hansem Richterem. V Praze autor dirigoval třetí rapsodii vícekrát, poprvé 29. března 1880 na benefici ve prospěch Národního divadla a společně s dalšími svými díly také v Rudolfinu 4. ledna 1896 na slavném zahajovacím koncertě České filharmonie.

V Dvořákově tvorbě opus 45 reprezentuje tzv. „slovanské období“ a první řada Slovanských tanců, op. 46, vznikala právě mezi jeho první a druhou částí. Tato souvislost je nápadná i v hudebním materiálu rapsodií, kde mají mnohá témata zjevný taneční původ. Bouřlivé a energické plochy se tu střídají s idylickými (až smetanovskými) náladami, a tyto proměny se uskutečňují v tempu, metru, v harmonické i dynamické složce. Kompaktnost celku a udržení napětí zajišťují sofistikované návraty dřívějších motivů, kratší přechody i delší intermezza.

Jednotlivé části nemají mimohudební program, vzájemně se liší celkovým vyzněním – první bývá popisována jako idylická, druhá dramatická a třetí radostná. Na rozdíl od strukturálně jednodušších tanečních charakteristik tu skladatel plně využil svobodný prostor, který mu forma hudební rapsodie skýtala. Stejně jako její historický předobraz zosobněný starořeckým rapsódem měla za úkol strhnout, zaujmout a uchvátit posluchače. Díky své geniální hudební fantazii Antonín Dvořák tento záměr realizoval s obdivuhodnou nadčasovostí.