Česká filharmonie • Johan Dalene


Šéfdirigent Semjon Byčkov přizval do prvního programu cyklu C mladičkého švédského houslistu Johana Daleneho, pro kterého bude vystoupení v Rudolfinu pražským debutem i první spoluprací s Českou filharmonií. V české premiéře pak zazní Pražská symfonie německého skladatele Detleva Glanerta.

  • Koncert z řady C
  • |
  • Délka programu 1 hod 35 min

Program

Jean Sibelius
Koncert pro housle a orchestr d moll, op. 47 (31')

— Přestávka —

Detlev Glanert
Pražská symfonie. Lyrické fragmenty podle Franze Kafky (Symfonie č. 4) (premiéra) (45')

Účinkující

Johan Dalene housle

Catriona Morison mezzosoprán
Christian Immler basbaryton

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Johan Dalene

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 220 do 1100 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Světovou premiéru Pražské symfonie vzala České filharmonii covidová pandemie. Mělo k ní totiž dojít v březnu 2021, což nebylo možné, a proto se skladba světově poprvé provedla jinde. Objednala si ji prostřednictvím Semjona Byčkova Česká filharmonie a její provedení bude velkou událostí. Stejně tak se Byčkov těší na sólistu Sibeliova koncertu: „Sólista večera, Johan Dalene, je podle mne mimořádný houslový talent, na jehož provedení Sibeliova koncertu se nesmírně těším.“

 

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Eva Hazdrová-Kopecká.

Účinkující

Johan Dalene  housle
Johan Dalene

Švédsko-norský houslista Johan Dalene si již ve svých 22 letech vytváří silnou pozici na mezinárodní hudební scéně; spolupracuje s předními orchestry ve slavných koncertních sálech doma i v zahraničí. Jeho mistrné ovládnutí zvuku nástroje spolu s osvěžující upřímností interpretace, muzikalitou a schopností se napojit na spoluhráče i na publikum, mu už vyneslo bezpočet obdivovatelů. Jeho talent byl naposledy potvrzen cenou Norský sólista a první cenou v prestižní Soutěži Carla Nielsena v roce 2019. V říjnu tohoto roku mu bylo uděleno zásadní ocenění Mladý umělec roku magazínem Gramophone.

Mezi významné projekty poslední doby i blízké budoucnosti v oblasti sólové spolupráce s orchestry patří debut se symfonickým orchestrem BBC a Jordanem de Souza (BBC Proms), Orchestrem lipského Gewandhausu a Sakari Oramem, Sanfranciským symfonickým orchestrem a Esa-Pekka Salonenem nebo Londýnským filharmonickým orchestrem a Karinou Canellakis. Dnešním koncertem si zároveň připíše i debut s Českou filharmonií.

Věnuje se také komorní hudbě a na jaře 2023 ho čeká řada recitálů v USA, mj. v Carnegie Hall a sanfranciské Davies Symphony Hall. Na evropské půdě (Wigmore Hall, Heidelberský festival) se nově představí s Igorem Levitem a Juliou Hagen. Díky ocenění „Vycházející hvězda“ uděleném organizací ECHO mu bylo v nedávné době umožněno interpretovat několik recitálů v nejprestižnějších evropských koncertních sálech.

Johan Dalene nahrává exkluzivně pro společnost BIS. V březnu 2022 mu vyšlo již třetí album, na němž spolu s Královskou stockholmskou filharmonií zaznamenal Nielsenův a Sibeliův houslový koncert a jež mu vyneslo již potřetí umístění „Editor’s Choice“ na žebříčku magazínu Gramophone. Předchozí CD – se severskou hudbou – získalo prestižní ocenění Diapason d’Or.

Dalene začal hrát na housle ve čtyřech letech a koncertně debutoval o tři roky později. V létě 2016 se zúčastnil festivalu ve švýcarském Verbier a v roce 2018 byl přijat do norského programu Crescendo, kde blízce pracoval s Janine Jansen, Leifem Ove Andsnesem a Gidonem Kremerem. V současnosti studuje u Pera Enokssona a Janine Jansen a účastní se mistrovských kurzů (Dora Schwarzenberg, Pamela Frank nebo Gerhard Schulz). Pro míru jeho schopností mu již bylo přiznáno množství stipendií, mj. od Královské švédské hudební akademie.

Hraje na housle z dílny Antonia Stradivariho z roku 1736, které mu zapůjčila charitativní nadace Anderse Sveaase.

Catriona Morison  mezzosoprán
Catriona Morison

Skotská mezzosopranistka žijící v Berlíně, Catriona Morison, se dostala do posluchačského povědomí v roce 2017, kdy zvítězila v mezinárodně uznávané soutěži BBC Cardiff Singer of the World. V této soutěži také získala (dělenou) cenu v kategorii Píseň. V tomto období působila v opeře ve Wuppertalu, kde si do svého repertoáru připsala řadu rolí, jako například Nicklausse (Hoffmannovy povídky), Charlotte (Werther), Jeníček (Jeníček a Mařenka), Maddalena (Rigoletto) nebo Cherubín (Figarova svatba). Hostovala též v Kolínské opeře, Bergenské národní opeře nebo Hamburské státní opeře a zúčastnila se řady festivalů (Edinburský nebo Salcburský festival).

V sezoně 2022/2023 si repertoár rozšíří o dvě podstatné role: v saském Brunšviku ji uslyšíme jako Fricku ve Zlatu Rýna a ve wuppertalské opeře ztvární postavu Nerona v produkci Korunovace Poppey. Catrionu Morison však můžeme slyšet i na koncertních podiích. V létě 2019 například debutovala na BBC Proms (Elgarovy Obrazy moře s Národním velšským orchestrem BBC pod vedením dirigentky Elim Chan) a také provedla světovou premiéru skladby Tento rám je součástí malby (This Frame is Part of the Painting), kterou jí jeho skladatelka, Errollyn Wallen, věnovala. Tuto sezonu ji kromě dnešního debutového koncertu s Českou filharmonií čeká cesta do Kodaně (Dánský národní orchestr s Fabiem Luisim), Lipska (Orchestr Gewandhausu), Hamburku (Filharmonický orchestr stanice NDR) nebo Kolína nad Rýnem (Orchestr Gürzenich).

Významnou část své umělecké dráhy věnuje také písňovému repertoáru, což dokládá i její poslední album ve spolupráci s Malcomem Martineauem s písněmi Edvarda Griega, Johannesa Brahmse, Josephine Lang nebo Roberta Schumanna. Catriona Morison se v recitálové roli objevila již ve Wigmore Hall, na Edinburském festivalu, Schubertiádě ve Vilabertran, Písňovém festivalu v Leedsu nebo v Oxfordu.

Christian Immler  basbaryton
Christian Immler

Německý basbarytonista Christian Immler s hlasem „vřelého a ušlechtilého zabarvení a velké pružnosti“ (Forum Opéra) je mnohostranným umělcem, jehož hudební cesta se pohybuje od písňových, přes oratorní až po operní kusy. Základ jeho repertoáru spočívá v hudbě baroka a raného klasicismu, ale díky všestrannosti se rozrůstá přes recitálovou a orchestrální tradici 19. století až po díla současných autorů.

Mezi úspěchy poslední doby patří role Rocca v Beethovenově Leonoře s René Jacobsem a Freiburským barokním orchestrem, vřele byly přijaty též nahrávky Matoušových a Janových pašijí s Bach Collegium Japan a rovněž nahrávky Bachových, Wernerových a Albrechtsbergerových kantát v Müpa v Budapešti. S Minnesotským orchestrem natočil Mahlerovu Osmou symfonii, s Basilejským komorním orchestrem Haydnovo Stabat Mater a Salve Regina a s Ensemble Pygmalion Mozartovu Mši c moll.

Jeho operní role sahají od Monteverdiho Seneky, Charpentierova Achise (David a Jónatan) a Rameauova Jupitera (Castor et Pollux) až po Zemlinského Pharnace (Král Kandaules) nebo účinkování v opeře JJR, Citoyen de Genève Philippa Fénelona a v Alence v říši divů korejské skladatelky Unsuk Chin. V recitálové pozici se představil v nejslavnějších sálech světa, jako jsou londýnská Wigmore Hall, Frick Collection v New Yorku, Pařížská filharmonie, Salcburské Mozarteum nebo Tonhalle v Curychu. Udržuje dlouhodobou spolupráci s klavíristou Helmutem Deutschem, se kterým také vydal album „Modern Times“, jež získalo cenu „Diamant d’Opéra“ a prestižní „Diapason Découverte“. Jejich poslední projekt, věnovaný nově objeveným písním Hanse Gála a ukazující Immlerův zájem o hudbu skladatelů emigrujících z Evropy ve 20. století, vyšel v roce 2021. Spolupracuje také s klavíristou Andreasem Fresem.

Immlerovy hudební počátky spadají ke sboru Tölzer Knabenchor, který navštěvoval ještě jako chlapecký altový sólista, poté vystudoval Guildhall School of Music v Londýně u Rudolfa Piernayho. V současnosti se sám věnuje pedagogické činnosti: vyučuje na Kalaidos Fachhochschule v Curychu, několikrát vedl písňovou a oratorní třídu v rámci Mezinárodní letní akademie při Salcburském Mozarteu a je žádaným pedagogem mistrovských kurzů. Několikrát také zasedl do poroty soutěží, včetně Mezinárodní soutěže Nadii a Lili Boulangerových v Paříži, jejíž vítězství nastartovalo kariéru jemu samotnému.

Více než padesáti jeho nahrávkám byly uděleny mnohé ceny, mj. Echo Klassik nebo Gramophone Award, a dokonce i nominace na cenu Grammy (Steffaniho Niobe, 2016).

Pražské publikum ho pravděpodobně zná především coby Piláta z Janových pašijí J. S. Bacha, které v Rudolfinu zazněly ve spolupráci s Collegiem 1704 na jaře tohoto roku.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Skladby

Jean Sibelius
Koncert pro housle a orchestr d moll, op. 47

Umělecký odkaz finského národního skladatele Jeana Sibelia spočívá především v symfonické tvorbě. Z jeho pera vzešel pouze jediný koncert pro sólový nástroj a orchestr, a přesto se zařadil mezi nejhranější autorovy skladby a mezi nejobtížnější i nejoblíbenější díla houslové literatury vůbec.

Cesta Houslového koncertu d moll na výsluní a světová pódia však nebyla snadná. Autor jej původně věnoval renomovanému houslistovi Willymu Burmesterovi, který měl být také prvním interpretem během světové premiéry v Berlíně. Těsně před ní se však Sibelius dostal, ostatně jako mnohokrát během svého života, do finanční tísně a plány na premiéru koncertu musel přehodnotit. Konala se zkraje roku 1904 v Helsinkách, tamější symfonický orchestr dirigoval Sibelius sám a sólový part svěřil nepříliš známému houslistovi českého původu Viktoru Nováčkovi. Skladatel měl od prvního uvedení koncertu velká očekávání, jež se však vlivem okolností nenaplnila. Nováček neměl na nastudování dostatek času a ani jeho hráčské schopnosti zřejmě neodpovídaly náročnosti Sibeliova koncertu. Autor zklamán špatnými kritikami skladbu stáhnul a začal přepracovávat. Podruhé byl koncert uveden v berlínské Singakademie, ale hlavní slovo v obsazení sólisty a dirigenta měl Sibeliův vydavatel. Proto ani tentokrát koncert nezazněl v podání Burmestera. Namísto něj se sólového partu ujal Karel Halíř, koncertní mistr Berlínského královského orchestru, a za dirigentským pultem stanul Richard Strauss. Navzdory tomu, že ani Halíř nedosahoval Burmesterovy virtuozity, u berlínských kritiků se již druhá verze koncertu dočkala pozitivnějších ohlasů. Neobyčejná technická náročnost sólového partu způsobila, že se koncert na repertoár dostával pomalu. Svou současnou popularitu získal až po druhé světové válce zejména zásluhou amerických houslistů v čele s legendárním Jaschou Heifetzem, který koncert v roce 1935 poprvé nahrál.

Sibelius dlouho toužil napsat koncert právě pro housle. Výběr nástroje není náhodný, neboť autor sám se hře na housle intenzivně věnoval. „Je to dílo, z jehož technické náročnosti lze okamžitě vyčíst, že Sibelius byl houslista. Využívá všech nástrojových možností a dokáže přesvědčivě popsat skandinávskou přírodu,“ uvedl před začátkem letošní sezony sólista dnešní večera Johan Dalene. Zatímco se například němečtí skladatelé na počátku 20. století nechávali inspirovat modernismem a prozkoumávali nové hranice tonality, charakter Sibeliovy hudby zůstal velmi romantický. Nelze však říci, že by se jeho hudební jazyk zaseknul v minulosti. Sibelius tvořil také pod vlivem francouzských impresionistů a sám bývá mezi skladatele tohoto směru řazen. Jeho houslový koncert doslova překypuje řadou melodických motivů, které s sebou zároveň nesou pestrou škálu nálad sahající od lyrické melancholie až k taneční rozvernosti třetí věty. Houslový part je v mnoha ohledech mimořádně virtuózní a sólista musí prokázat prvotřídní technickou zdatnost i smysl pro výraz. Housle jsou základním nositelem melodického materiálu a orchestrální doprovod je nikdy zcela nepřehluší. Ani zde autor nezapřel zkušeného symfonika, jenž dokáže citlivě využít všech barevných možností jednotlivých nástrojových sekcí.

Sibelius pocházel ze švédsky mluvící rodiny a finštinu se začal učit až v jedenácti letech. Přesto byl celoživotním patriotem a miloval finskou přírodu. Při komponování se jí často inspiroval, stejně jako finskou národní mytologií. Je považován za národního skladatele, jeden ze symbolů finské identity a boje za nezávislost na Rusku. Ten vyvrcholil v revolučním roce 1917, kdy Sibeliova domovina získala samostatnost.

Detlev Glanert
Pražská symfonie. Lyrické fragmenty podle Franze Kafky

Jedním z uměleckých cílů, jež si s Českou filharmonií vytyčil Semjon Byčkov, je uvádění hudby současných autorů. Nejde však jen o skladby, které již byla napsány a nastudovány jinde. Česká filharmonie sama oslovila devět českých a pět zahraničních skladatelů, kteří pro ni napsali nebo napíší nová díla. Jedním z nich je také dvaašedesátiletý Detlev Glanert. S šéfdirigentem České filharmonie pojí rodáka z německého Hamburku nejen blízké osobní přátelství, ale i umělecké souznění. Byčkov Glanertovy skladby opakovaně uvádí napříč Evropou a považuje jej za jednoho nejzajímavějších hudebních skladatelů dneška: „Detlevovu hudbu velmi obdivuji. Je to vynikající operní skladatel s citem pro text a se smyslem pro drama a filozofii. Když jsem poprvé slyšel jeho Requiem za Hieronyma Bosche, na několika místech jsem se rozplakal, jak je ta hudba krásná. To se mi u soudobé tvorby nestává často.“

Česká filharmonie měla Glanertovu hudbu v uplynulých letech uvést celkem třikrát. V lednu 2019 zazněla kratší orchestrální skladba Weites Land na motivy Brahmsovy Čtvrté symfonie. Na březen 2020 pak byla naplánována česká premiéra monumentálního Requiem za Hieronyma Bosche, jehož vznik si u příležitosti pětistého výročí úmrtí slavného nizozemského malíře objednal Královský orchestr Concertgebouw. Z této mimořádné hudební události však vlivem nastoupivší koronavirové pandemie sešlo. Stejný osud potkal o rok později také Pražskou symfonii, již měla Česká filharmonie provést jako vůbec první orchestr na světě. Zatímco uvedení symfonie se podařilo přeplánovat a dílo v Praze skutečně zazní ve světové premiéře, umělecky a logisticky náročnější Requiem, jež pro své provedení vyžaduje vedle symfonického orchestru, také čtveřici zpěváků, recitátora a dva sbory, na svou příležitost stále čeká.

Detlev Glanert je uznáván především jako autor vokálně-instrumentálních děl a na svém kontě má čtrnáct oper. Práci s textem a lidským hlasem se však nevyhýbá ani v Pražské symfonii inspirované českou metropolí a Franzem Kafkou. Z úryvků jeho méně známých básní sestavil sám skladatel libreto, jehož přednes svěřil dvojici zpěváků. Glanertovým učitelem byl německý operní skladatel Hanz Werner Henze, v jeho tvorbě však můžeme pozorovat také inspiraci již zmíněným Brahmsem, Mahlerem, Straussem, a dokonce i Mauricem Ravelem. Za své umělecké praotce považuje Glanert skladatele Druhé vídeňské školy. Zároveň však uvádí, že dává přednost melodii před tónovými řadami, a nebojí se mluvit ani o jakési hudební kráse, jakkoli subjektivní může být její vnímání. Za mimořádně důležité považuje Glanert také spojení s posluchačem: „Dílo musí vypovídat o tom, co se v životě lidí reálně děje. Musí vám říct něco o světě, ve kterém žijete, i něco o vás samotném. Tento princip platí v opeře stejně jako v orchestrální hudbě. A pokud tam není, je to mrtvé dílo.“

Pro svou nejnovější symfonii našel Glanert předobraz v samotné Praze i v tom, jak ji ve svých dílech vylíčil Franz Kafka. „Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy,“ napsal Kafka svému spolužákovi Oskaru Pollakovi. Glanert se inspiroval Kafkovými méně známými básnickými texty, dopisy i deníkovými záznamy a z jejich fragmentů sám sestavil libreto. Symfonii koncipuje jako sled dvanácti písní, jež na sebe bezprostředně navazují a vytvářejí tak plynulý asi pětačtyřicetiminutový proud hudby. Lidský hlas je pro Glanerta coby zkušeného operního skladatele jedním ze stěžejních nositelů dramatického sdělení a zároveň dokáže využít veškeré jeho barevné nuance pro vyjádření celého spektra nálad a emocí. Do Pražské symfonie obsadil nižší zpěvní hlasy, mezzosoprán a basbaryton. Jako by právě jejich kombinace nejlépe odrážela místy okouzlující a místy potemnělou náladu kafkovsky mystické Prahy.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?