Švédsko-norský houslista Johan Dalene si již ve svých 22 letech vytváří silnou pozici na mezinárodní hudební scéně; spolupracuje s předními orchestry ve slavných koncertních sálech doma i v zahraničí. Jeho mistrné ovládnutí zvuku nástroje spolu s osvěžující upřímností interpretace, muzikalitou a schopností se napojit na spoluhráče i na publikum, mu už vyneslo bezpočet obdivovatelů. Jeho talent byl naposledy potvrzen cenou Norský sólista a první cenou v prestižní Soutěži Carla Nielsena v roce 2019. V říjnu tohoto roku mu bylo uděleno zásadní ocenění Mladý umělec roku magazínem Gramophone.

Mezi významné projekty poslední doby i blízké budoucnosti v oblasti sólové spolupráce s orchestry patří debut se symfonickým orchestrem BBC a Jordanem de Souza (BBC Proms), Orchestrem lipského Gewandhausu a Sakari Oramem, Sanfranciským symfonickým orchestrem a Esa-Pekka Salonenem nebo Londýnským filharmonickým orchestrem a Karinou Canellakis. Dnešním koncertem si zároveň připíše i debut s Českou filharmonií.

Věnuje se také komorní hudbě a na jaře 2023 ho čeká řada recitálů v USA, mj. v Carnegie Hall a sanfranciské Davies Symphony Hall. Na evropské půdě (Wigmore Hall, Heidelberský festival) se nově představí s Igorem Levitem a Juliou Hagen. Díky ocenění „Vycházející hvězda“ uděleném organizací ECHO mu bylo v nedávné době umožněno interpretovat několik recitálů v nejprestižnějších evropských koncertních sálech.

Johan Dalene nahrává exkluzivně pro společnost BIS. V březnu 2022 mu vyšlo již třetí album, na němž spolu s Královskou stockholmskou filharmonií zaznamenal Nielsenův a Sibeliův houslový koncert a jež mu vyneslo již potřetí umístění „Editor’s Choice“ na žebříčku magazínu Gramophone. Předchozí CD – se severskou hudbou – získalo prestižní ocenění Diapason d’Or.

Dalene začal hrát na housle ve čtyřech letech a koncertně debutoval o tři roky později. V létě 2016 se zúčastnil festivalu ve švýcarském Verbier a v roce 2018 byl přijat do norského programu Crescendo, kde blízce pracoval s Janine Jansen, Leifem Ove Andsnesem a Gidonem Kremerem. V současnosti studuje u Pera Enokssona a Janine Jansen a účastní se mistrovských kurzů (Dora Schwarzenberg, Pamela Frank nebo Gerhard Schulz). Pro míru jeho schopností mu již bylo přiznáno množství stipendií, mj. od Královské švédské hudební akademie.

Hraje na housle z dílny Antonia Stradivariho z roku 1736, které mu zapůjčila charitativní nadace Anderse Sveaase.

Po absolvování hudebních škol v Glasgow (Royal Conservatoire of Scotland), Berlíně a Výmaru si skotská mezzosopranistka Catriona Morison budovala krůček po krůčku svou cestu vzhůru. Byla členkou operního studia ve Výmaru, poté získala angažmá v opeře ve Wuppertalu; kariérní zlom však přišel v roce 2017 (tedy v jejích jednatřiceti), kdy zvítězila na světově proslulé soutěži BBC Cardiff Singer of the World. Od té doby ji běžně vídáme na koncertních pódiích se slavnými orchestry, jako jsou například Kolínská filharmonie, Orchestr lipského Gewandhausu či Labské filharmonie, na festivalech v Edinburghu či Salcburku; objevila se i na BBC Proms. Nezapomíná však ani na Wuppertal, kde nedávno ztvárnila postavu Nerona (Korunovace Poppey). 

Ani její repertoár není vyhraněný: zahrnuje díla čtyř století, tedy včetně soudobé hudby. Ve světové premiéře provedla například skladbu This Frame is Part of the Painting Eroollyn Wallen či Pražskou symfonii Detleva Glanerta, s níž před dvěma roky debutovala s Českou filharmonií. Minulou sezonu pak v Mahlerově třetí symfonii narychlo zastoupila nemocnou Christu Mayer.

Od chlapeckého altisty ve sboru Tölzer Knabenchor až po hvězdného basbarytonistu, který objíždí hlavní koncertní sály světa. Christiana Immlera známe především jako interpreta barokních a raně klasicistních děl, postupně se však jeho repertoár rozrůstá přes recitálovou a orchestrální tradici 19. století až po díla současných autorů. Nevynechává ani operní produkce.

Kromě zpěvu na Guildhall School of Music v Londýně (Rudolf Piernay) vystudoval také muzikologii. Mezinárodní kariéru nastartoval vítězstvím v soutěži Nadii a Lili Boulangerových v Paříži, která mu otevřela cestu k předním světovým orchestrům (symfonický orchestr BBC, Orchestr lipského Gewandhausu či amsterdamského Concertgebouw) i do slavných koncertních síní. Ty navštěvuje především se svým dlouhodobým klavírním partnerem Helmutem Deutschem (prestižní „Diapason découverte“ za společné CD).

V roce 2022 uhranul pražskému publiku jako Pilát v Janových pašijích, záhy úspěšně premiéroval spolu s Českou filharmonií Pražskou symfonii Detleva Glanerta. 

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Umělecký odkaz finského národního skladatele Jeana Sibelia spočívá především v symfonické tvorbě. Z jeho pera vzešel pouze jediný koncert pro sólový nástroj a orchestr, a přesto se zařadil mezi nejhranější autorovy skladby a mezi nejobtížnější i nejoblíbenější díla houslové literatury vůbec.

Cesta Houslového koncertu d moll na výsluní a světová pódia však nebyla snadná. Autor jej původně věnoval renomovanému houslistovi Willymu Burmesterovi, který měl být také prvním interpretem během světové premiéry v Berlíně. Těsně před ní se však Sibelius dostal, ostatně jako mnohokrát během svého života, do finanční tísně a plány na premiéru koncertu musel přehodnotit. Konala se zkraje roku 1904 v Helsinkách, tamější symfonický orchestr dirigoval Sibelius sám a sólový part svěřil nepříliš známému houslistovi českého původu Viktoru Nováčkovi. Skladatel měl od prvního uvedení koncertu velká očekávání, jež se však vlivem okolností nenaplnila. Nováček neměl na nastudování dostatek času a ani jeho hráčské schopnosti zřejmě neodpovídaly náročnosti Sibeliova koncertu. Autor zklamán špatnými kritikami skladbu stáhnul a začal přepracovávat. Podruhé byl koncert uveden v berlínské Singakademie, ale hlavní slovo v obsazení sólisty a dirigenta měl Sibeliův vydavatel. Proto ani tentokrát koncert nezazněl v podání Burmestera. Namísto něj se sólového partu ujal Karel Halíř, koncertní mistr Berlínského královského orchestru, a za dirigentským pultem stanul Richard Strauss. Navzdory tomu, že ani Halíř nedosahoval Burmesterovy virtuozity, u berlínských kritiků se již druhá verze koncertu dočkala pozitivnějších ohlasů. Neobyčejná technická náročnost sólového partu způsobila, že se koncert na repertoár dostával pomalu. Svou současnou popularitu získal až po druhé světové válce zejména zásluhou amerických houslistů v čele s legendárním Jaschou Heifetzem, který koncert v roce 1935 poprvé nahrál.

Sibelius dlouho toužil napsat koncert právě pro housle. Výběr nástroje není náhodný, neboť autor sám se hře na housle intenzivně věnoval. „Je to dílo, z jehož technické náročnosti lze okamžitě vyčíst, že Sibelius byl houslista. Využívá všech nástrojových možností a dokáže přesvědčivě popsat skandinávskou přírodu,“ uvedl před začátkem letošní sezony sólista dnešní večera Johan Dalene. Zatímco se například němečtí skladatelé na počátku 20. století nechávali inspirovat modernismem a prozkoumávali nové hranice tonality, charakter Sibeliovy hudby zůstal velmi romantický. Nelze však říci, že by se jeho hudební jazyk zaseknul v minulosti. Sibelius tvořil také pod vlivem francouzských impresionistů a sám bývá mezi skladatele tohoto směru řazen. Jeho houslový koncert doslova překypuje řadou melodických motivů, které s sebou zároveň nesou pestrou škálu nálad sahající od lyrické melancholie až k taneční rozvernosti třetí věty. Houslový part je v mnoha ohledech mimořádně virtuózní a sólista musí prokázat prvotřídní technickou zdatnost i smysl pro výraz. Housle jsou základním nositelem melodického materiálu a orchestrální doprovod je nikdy zcela nepřehluší. Ani zde autor nezapřel zkušeného symfonika, jenž dokáže citlivě využít všech barevných možností jednotlivých nástrojových sekcí.

Sibelius pocházel ze švédsky mluvící rodiny a finštinu se začal učit až v jedenácti letech. Přesto byl celoživotním patriotem a miloval finskou přírodu. Při komponování se jí často inspiroval, stejně jako finskou národní mytologií. Je považován za národního skladatele, jeden ze symbolů finské identity a boje za nezávislost na Rusku. Ten vyvrcholil v revolučním roce 1917, kdy Sibeliova domovina získala samostatnost.

Jedním z uměleckých cílů, jež si s Českou filharmonií vytyčil Semjon Byčkov, je uvádění hudby současných autorů. Nejde však jen o skladby, které již byla napsány a nastudovány jinde. Česká filharmonie sama oslovila devět českých a pět zahraničních skladatelů, kteří pro ni napsali nebo napíší nová díla. Jedním z nich je také dvaašedesátiletý Detlev Glanert. S šéfdirigentem České filharmonie pojí rodáka z německého Hamburku nejen blízké osobní přátelství, ale i umělecké souznění. Byčkov Glanertovy skladby opakovaně uvádí napříč Evropou a považuje jej za jednoho nejzajímavějších hudebních skladatelů dneška: „Detlevovu hudbu velmi obdivuji. Je to vynikající operní skladatel s citem pro text a se smyslem pro drama a filozofii. Když jsem poprvé slyšel jeho Requiem za Hieronyma Bosche, na několika místech jsem se rozplakal, jak je ta hudba krásná. To se mi u soudobé tvorby nestává často.“

Česká filharmonie měla Glanertovu hudbu v uplynulých letech uvést celkem třikrát. V lednu 2019 zazněla kratší orchestrální skladba Weites Land na motivy Brahmsovy Čtvrté symfonie. Na březen 2020 pak byla naplánována česká premiéra monumentálního Requiem za Hieronyma Bosche, jehož vznik si u příležitosti pětistého výročí úmrtí slavného nizozemského malíře objednal Královský orchestr Concertgebouw. Z této mimořádné hudební události však vlivem nastoupivší koronavirové pandemie sešlo. Stejný osud potkal o rok později také Pražskou symfonii, již měla Česká filharmonie provést jako vůbec první orchestr na světě. Zatímco uvedení symfonie se podařilo přeplánovat a dílo v Praze skutečně zazní ve světové premiéře, umělecky a logisticky náročnější Requiem, jež pro své provedení vyžaduje vedle symfonického orchestru, také čtveřici zpěváků, recitátora a dva sbory, na svou příležitost stále čeká.

Detlev Glanert je uznáván především jako autor vokálně-instrumentálních děl a na svém kontě má čtrnáct oper. Práci s textem a lidským hlasem se však nevyhýbá ani v Pražské symfonii inspirované českou metropolí a Franzem Kafkou. Z úryvků jeho méně známých básní sestavil sám skladatel libreto, jehož přednes svěřil dvojici zpěváků. Glanertovým učitelem byl německý operní skladatel Hanz Werner Henze, v jeho tvorbě však můžeme pozorovat také inspiraci již zmíněným Brahmsem, Mahlerem, Straussem, a dokonce i Mauricem Ravelem. Za své umělecké praotce považuje Glanert skladatele Druhé vídeňské školy. Zároveň však uvádí, že dává přednost melodii před tónovými řadami, a nebojí se mluvit ani o jakési hudební kráse, jakkoli subjektivní může být její vnímání. Za mimořádně důležité považuje Glanert také spojení s posluchačem: „Dílo musí vypovídat o tom, co se v životě lidí reálně děje. Musí vám říct něco o světě, ve kterém žijete, i něco o vás samotném. Tento princip platí v opeře stejně jako v orchestrální hudbě. A pokud tam není, je to mrtvé dílo.“

Pro svou nejnovější symfonii našel Glanert předobraz v samotné Praze i v tom, jak ji ve svých dílech vylíčil Franz Kafka. „Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy,“ napsal Kafka svému spolužákovi Oskaru Pollakovi. Glanert se inspiroval Kafkovými méně známými básnickými texty, dopisy i deníkovými záznamy a z jejich fragmentů sám sestavil libreto. Symfonii koncipuje jako sled dvanácti písní, jež na sebe bezprostředně navazují a vytvářejí tak plynulý asi pětačtyřicetiminutový proud hudby. Lidský hlas je pro Glanerta coby zkušeného operního skladatele jedním ze stěžejních nositelů dramatického sdělení a zároveň dokáže využít veškeré jeho barevné nuance pro vyjádření celého spektra nálad a emocí. Do Pražské symfonie obsadil nižší zpěvní hlasy, mezzosoprán a basbaryton. Jako by právě jejich kombinace nejlépe odrážela místy okouzlující a místy potemnělou náladu kafkovsky mystické Prahy.