Česká filharmonie • Manfred Honeck


Wagnerovský koncertní program připravili stálý host u České filharmonie Manfred Honeck a vynikající barytonista Matthias Goerne. Předehru a árie z oper Richarda Wagnera doplní 4. symfonie rakouského skladatele Franze Schmidta, který zažil jako violoncellista ve Vídni dirigentské období Gustava Mahlera.

  • Koncert z řady B
  • |
  • Délka programu 1 hod 50 min

Program

Franz Schmidt
Symfonie č. 4 (46')

— Přestávka —

Richard Wagner
Monolog krále Markeho z 2. dějství opery Tristan a Isolda (11')

Richard Wagner
Valkýra, předehra ke 3. dějství opery (5')

Richard Wagner
„Die Frist ist um“, árie Holanďana z 1. dějství opery Bludný Holanďan (14')

Richard Wagner
„Wotans Abschied und Feuerzauber“, árie Wotana ze 3. dějství opery Valkýra (15')

Účinkující

Matthias Goerne baryton

Manfred Honeck dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Manfred Honeck

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 290 do 1400 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

„S hudebníky České filharmonie rád uvádím nejen známá symfonická díla, ale také společně s nimi objevuji českém publikum skladby, které jsou pro domácí posluchače stále relativně nové. Čtvrtá symfonie Franze Schmidta je bezpochyby mistrovským dílem, jehož bezprostřední tragickou inspirací byla smrt Schmidtovy dospělé dcery. Přestože je symfonie náročná na interpretaci, pro posluchače je mimořádně vstřícná a doufám, že se vám v našem podání bude líbit,“ uvedl Honeck.

 

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Jindřich Bálek.

Účinkující

Matthias Goerne  baryton
Matthias Goerne

Matthias Goerne je jedním z nejžádanějších zpěváků na světě a častým hostem na proslulých festivalech i ve věhlasných koncertních síních. Spolupracoval s předními světovými orchestry a mezi jeho hudební partnery patří prvotřídní dirigenti i vynikající klavíristé.

Od svého operního debutu na Salcburském festivalu v roce 1997 v roli Papagena vystoupil Matthias Goerne na hlavních světových operních scénách včetně Královské opery v Covent Garden v Londýně, Královského divadla v Madridu, Pařížské národní opery, Vídeňské státní opery a Metropolitní opery v New Yorku. Jeho role sahají od Wolframa, Amfortase, Kurwenala a Oresta až po titulní role ve Vojckovi Albana Berga, Modrovousově hradu Bély Bartóka, Malíři Mathisovi Paula Hindemitha a v Reimannově Learovi.

Goerneho mistrovství bylo zdokumentováno na četných nahrávkách, z nichž mnohé získaly prestižní ceny, včetně čtyř nominací na Grammy a ceny ICMA. V současné době nahrává sérii vybraných Schubertových písní pro společnost Harmonia Mundi (edice 11 CD Goerne/Schubert).

V sezoně 2013/14 se Goerne vrátil do předních operních domů a koncertních síní v Evropě, Spojených státech a Asii. Sezónu otevřel koncertem na Musikfestu v Berlíně, kde zazpíval v Lutosławského skladbě Les espaces du sommeil s Philharmonia Orchestra pod taktovkou Esa-Pekka Salonena. Následovalo turné s Mahlerovým komorním orchestrem a několik provedení Brittenova Válečného rekviem s Londýnskou filharmonií, Bostonským symfonickým orchestrem a Chicagským symfonickým orchestrem.

Jako sólista vystoupil Goerne s Národním symfonickým orchestrem ve Washingtonu, Dallaským symfonickým orchestrem, Pařížským orchestrem, orchestrem Gewandhausu v Lipsku, orchestrem NHK Symphony v Tokyu, Hongkongskou filharmonií a Ruskou národní filharmonií.

Ve Vídeňské státní opeře zpíval hlavní role ve třech různých operních představeních: Kurwenala v Tristanovi a Isoldě, Amfortase v Parsifalovi a titulní roli Bergova Vojcka.

Vedle toho Goerne vystoupil v takřka čtyřiceti recitálech po celém světě se šesti různými programy sahajícími od Schuberta přes Berga a Šostakoviče až k Eislerovi s následujícími klavíristy: Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Christoph Eschenbach, Andreas Haefliger a Alexander Schmalcz; umělci účinkovali mj. v Carnergie Hall v New Yorku, Symphony Center v Chicagu, Théâtre des Champs-Élysées v Paříži a v Curyšské opeře. V Laeiszhalle v Hamburku a v KIOI Hall v Tokyu provedl Goerne po tři večery Schubertovy písňové cykly. V létě 2014 zazpíval Schubertovu Zimní cestu na vídeňském festivalu a na festivalu v Aix-en-Provence v rámci filmové instalace jihoafrického umělce Williama Kentridge.

V letech 2001–2005 působil Matthias Goerne jako čestný profesor písňové interpretace na Vysoké škole Roberta Schumanna v Düsseldorfu. V roce 2001 byl jmenován čestným členem Královské akademie hudby v Londýně.

Narodil se ve Výmaru, studoval u Hanse-Joachima Beyera v Lipsku a později u Elisabeth Schwarzkopfové a Dietricha Fischera-Dieskaua.

Manfred Honeck  dirigent
Manfred Honeck

Manfred Honeck si za poslední čtvrtstoletí vybudoval pozici jednoho z předních světových dirigentů, ceněného pro osobitost interpretace a hudební úpravy širokého spektra repertoáru. Jako hudební ředitel Pittsburgh Symphony Orchestra se již čtrnáctým rokem úspěšně podílí na budování kulturní prestiže tohoto orchestru doma i v zahraničí; orchestr mj. získal pod jeho vedením – kromě řady nominací – v roce 2018 cenu Grammy za nejlepší orchestrální výkon.

Jako rodilý Rakušan získal své hudební vzdělání na Vídeňské hudební akademii. Ve violové sekci Vídeňských filharmoniků a orchestru Vídeňské státní opery poté sbíral cenné zkušenosti, které se později promítly i do jeho osobité dirigentské interpretace. Svou kariéru dirigenta začal jako asistent Claudia Abbada, načež získal angažmá v Curyšské opeře, během něhož mu také bylo uděleno prestižní ocenění European Conductor’s Award. Působil v lipském Symfonickém orchestru Středoněmeckého rozhlasu a Osloské filharmonii; post hudebního ředitele zastával v Symfonickém orchestru Švédského rozhlasu ve Stockholmu a ve Státní opeře ve Stuttgartu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s předními světovými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, lipský Gewandhausorchester, drážďanská Staatskapelle, Londýnský symfonický orchestr, Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Accademia Nazionale di Santa Cecilia, a pravidelně hostuje u všech nejvýznamnějších amerických orchestrů. V roli operního dirigenta se objevil mj. v drážďanské Semperově opeře, Královské opeře v Kodani a na Salcburském festivalu. Řadu let byl také hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie.

Manfred Honeck je držitelem čestných doktorátů od několika severoamerických univerzit a od rakouského prezidenta získal čestný profesorský titul. V rámci Classical Music Awards mu v roce 2018 udělila mezinárodní porota cenu „Umělec roku“.

Skladby

Franz Schmidt
Symfonie č. 4

Franz Schmidt se narodil v Prešpurku (Bratislavě), první hudební vzdělání získal od katedrálního varhaníka rodného města. Za výrazný impuls označil zážitek ze hry Franze Liszta, kterého slyšel jako dítě. Ve čtrnácti letech přišel Schmidt do Vídně, kde na konzervatoři Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde) studoval hru na violoncello. V kompozici byl – s výjimkou teoretické přípravy u Roberta Fuchse a krátce u Antona Brucknera – samoukem. Roku 1896 se stal Schmidt členem orchestru Dvorní opery, a tím zároveň Vídeňských filharmoniků. Komponovat začal poměrně pozdě a jeho kompoziční odkaz je nevelký. Je autorem čtyř symfonií a dvou oper, nejvýznamnějším dílem zůstává oratorium Das Buch mit sieben Siegel (Kniha sedmi pečetí), komponované v letech 1935–1938.

Roku 1902 měla premiéru Schmidtova Symfonie č. 1, vyznamenaná 1. cenou Společnosti přátel hudby, o dva roky později napsal operu Notre Dame podle románu Victora Huga Zvoník od Matky boží. Ředitel Dvorní opery Gustav Mahler ji však odmítl a k prvnímu provedení došlo až 1. dubna 1914 v nastudování Franze Schalka. Půl roku předtím, 3. prosince 1913, zažil Franz Schmidt první veřejný úspěch po uvedení své Symfonie č 2. Roku 1925 se stal ředitelem vídeňské Hudební akademie a vedoucím mistrovské třídy skladby, o tři roky později měla premiéru Symfonie č. 3. Roku 1932 zemřela po porodu Schmidtova dcera Emma. S její smrtí se skladatel nikdy nevyrovnal, vzdal se všech funkcí a odešel na odpočinek. V této situaci zkomponoval Symfonii č. 4, která měla premiéru 10. ledna 1934 ve Velkém sále vídeňského Hudebního spolku (Musikverein); Vídeňské filharmoniky řídil Oswald Kabasta. „Franz Schmidt je jako symfonik světem pro sebe. Reprezentuje klasickou tradici, a přece není ustrnulý, zkamenělý konzervativec a pavučinami obetkaná komora na historické harampádí,“ psala po premiéře vídeňská kritika.

Symfonie, již skladatel nazýval „Requiem za mou dceru“, je jednovětá, struktura je syntézou sonátové věty a sonátového cyklu. Otevírá ji sólo trubky neurčitého tónorodu, elegické hlavní téma vystřídá lyrické druhé téma, považované za nejkrásnější výtvor Schmidtova pozdněromantického slohu. Adagio je smuteční pochod, uvedený hlasem violoncella, následuje scherzo, zastupující zároveň provedení sonátové věty, v charakteru divoké tarantelly, v níž se ozývá trubkový signál začátku symfonie, a ve střední části zazní druhé, lyrické téma. Sonátová repríza (Tempo I) je zároveň finální větou; symfonie končí osamělým trubkovým sólem, kterým začínala.

Richard Wagner
Program druhé poloviny večera

Když Richard Wagner zemřel, zaplnily noviny v celé Evropě několikastránkové nekrology. Pochopitelně také v Praze, kde se opakovaně zdůrazňovalo, že Wagnerův vzestup jako skladatele byl spojen také s Čechami, vznik několika jeho jevištních děl souvisí s jeho pobyty v západočeských lázních a v celé zemi a zejména v Praze získal řadu stoupenců. O první provedení Wagnerových hudebních dramat v Čechách se zasloužil František Škroup. Roku 1854 byl ve Stavovském divadle uveden Tannhäuser, na začátku roku 1856 následoval Lohengrin a 7. září téhož roku Bludný Holanďan. Příběh námořníka, odsouzeného k věčnému putování po moři, se objevoval v různých literárních zpracováních. Wagnerovi byly známy přinejmenším povídka Wilhelma Hauffa Das Gespensterschiff (Strašidelná loď) z roku 1826 a epizoda z románového fragmentu Heinricha Heineho Aus den Memoiren des Herren von Schnabelewopski (Paměti pana Schnabelewopského) z roku 1834, s níž se seznámil roku 1838 za svého kapelnického působení v Rize: „Příběh mě dráždil a vryl se mi nesmazatelně do paměti,“ napsal ve svých pamětech, inspirace se však ještě nepřetavila v hudbu. K tomu přispěl vlastní zážitek, když loď, jíž Wagner prchal před dlužníky z Rigy do Paříže, zastihla u norského pobřeží bouře. V Paříži Wagner v letech 1840–1841 vypracoval text a začal jej zhudebňovat. K uvedení v pařížské opeře však nedošlo, a Wagner, aby se finančně dostal z nejhoršího, libreto (v jednoaktové francouzské verzi) odprodal řediteli opery. Poté Wagner svůj text zásadně přepracoval a v této podobně měl Bludný Holanďan premiéru 2. ledna 1843 v Drážďanech, bez valného úspěchu, z nějž, jak Wagner píše, si vzal „poučení, jaké neobyčejné pečlivosti je třeba, aby byl zajištěn odpovídající výsledek dramatického provedení mých dalších děl.“ Romantický příběh námořníka, který se prohřešil tím, že chtěl za každou cenu překonat přírodu, je za své rouhání proklet a jeho jedinou nadějí na vysvobozující smrt je věrná láska ženy až za hrob, na své přitažlivosti dodnes nic neztratil.

Příběh lásky Tristana a Isoldy znal Wagner již od svých studentských let. Seznámil se s ním prostřednictvím básně Král Marke a Isolde Julia Mosena (1803–1867), jenž vycházel ze středověkého veršovaného fragmentu Gottfrieda von Strassburg. V Gottfriedově podání je příběh plný bizarností, zřetězení epizod a intrik. Milenci posedlí vášní porušují společenské i náboženské zákony a strhávají do záhuby sami sebe i své okolí. Už několik let žil Wagner ve švýcarském exilu a prožíval tvůrčí krizi. Měl rozpracováno monumentální zhudebnění mýtu o Nibelunzích, nedělal si však naději, že by dílo mohlo být kdy uvedeno. Na Tristana a Isoldu pomýšlel již dříve, o námětu se zmiňoval roku 1854 v dopise Franzi Lisztovi. Myšlenka ožila o tři roky později, kdy Wagnera navštívil brazilský konzul s tím, že jeho císař Dom Pedro II. by rád uvedl v Riu de Janeiro Wagnerovu operu – ovšem v italštině. „Říkal jsem si, že bych přece měl být schopen vytvořit vášnivou hudební báseň, která by v italštině dobře zapůsobila. Pomyslel jsem opět na Tristana a Isoldu,“ píše Wagner. Podle vlastních slov přerušil práci na Siegfriedovi, jež se nedařila, a začal psát Tristana a Isoldu pro Rio de Janeiro. Z plánu na italskou operu však nic nebylo a z Tristana a Isoldy vyrostlo cosi velmi odlišného od toho, co skladatel zamýšlel pro Brazílii, i od toho, co sdělil ještě roku 1860, že touží napsat „lehčí a snadno inscenovatelné dílo s nevelkými scénickými nároky a menšího rozsahu“. Z historické předlohy Wagner zcela vypustil epizody a vytvořil psychologickou studii vnitřních dějů obou hrdinů, jeho „Handlung“ (děj), jak dílo označil, se odehrává v lidských duších. Králi Markemu je přidělena pouze jediná velká, avšak zásadní scéna. Také ona je velkolepým vhledem do nitra člověka.

Na tetralogii Prsten Nibelungův pracoval Wagner téměř čtvrt století. Myšlenka se zrodila v revolučních letech 1848–1849, v jejichž důsledku byl na skladatele vydán zatykač, musel uprchnout z Německa a vrátit se směl teprve roku 1864. Na příkladu mytické říše Nibelungů měl být zpodobněn sociální, mravní i politický konflikt doby. Druhá část Valkýra vznikla, jako tomu bylo u Wagnera obvyklé, nejprve jako básnický text, který dokončil v červenci 1852, na zhudebnění pracoval od léta 1854 do března 1855. V průběhu práce na tetralogii už také pomýšlel na vybudování vlastního divadla, kde by se hrála pouze jeho díla. Jeho úmysl uvést celý čtyřdílný cyklus souborně teprve v novém uměleckém svatostánku se však neuskutečnil. Bavorský král Ludvík II., který se pro Wagnera nadchl, nařídil – proti Wagnerově vůli – uvést 22. září 1856 v mnichovském Dvorním divadle Zlato Rýna, a 26. června následujícího roku Valkýru. V rámci celého cyklu pak byla Valkýra uvedena 14. srpna 1876 při slavnostním otevření Festspielhausu v Bayreuthu, dirigentem byl Hans Richter. Ve velké scéně se Wotan loučí s neposlušnou dceru Brünnhildou, kterou za pomoc lidem potrestá tím, že ji zbaví božství a přisoudí ji tomu, kdo ji nalezne spící na skále. Aby trest zmírnil, obklopí skálu plamenným kruhem, který vytvoří bůh ohně Loge.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?