Německý barytonista Matthias Goerne je za svá operní i koncertní vystupování vyzdvihován po celém světě. Bývá častým hostem ve slavných koncertních síních u předních orchestrů i na známých festivalech a jeho um je zachycen na nesčetných nahrávkách. Mnohé z nich jsou oceněny kritikou i nominacemi na Grammy, mezinárodní cenu ICMA, cenu magazínu Gramophone, pěveckou cenu BBC Music magazínu za rok 2017, ocenění Diapason d’Or a cenu ECHO Klassik 2017 v kategorii „zpěvák roku“.

V posledních dvou letech vydal tři alba u společnosti Deutsche Grammophon: Beethovenovy písně s Janem Lisieckim, kolekci Wagnerových, Straussových a Pfitznerových písní se Seong-Jin Cho a nakonec album Schumannových a Brahmsových písní s Daniilem Trifonovem, které bylo nedávno oceněno magazínem Limelight jako „vokální nahrávka roku“.

Obdržel čestné členství londýnské Royal Academy of Music a v proběhlých sezonách byl rezidenčním umělcem v Labské a Newyorské filharmonii.

Mezi úspěchy z poslední sezony se řadí koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw pod taktovkou Jaapa van Zwedena, s Orchestre National de France a Christianem Măcelaru, Bostonským symfonickým orchestrem a Antoniem Pappanem, Mnichovskou filharmonií a Paavo Järvim a recitály s Christophem Eschenbachem, Seong-Jin Cho, Markusem Hinterhäuserem, Alexandrem Kantorowem a Daniilem Trifonovem. V Berlínské státní opeře ztvárnil roli Sarastra a barcelonském Liceu titulní roli v opeře Wozzeck Albana Berga. V létě 2022 pak v síni Hollywood Bowl zpíval roli Wotana (Valkýra) s Losangeleskou filharmonií pod vedením Gustava Dudamela v režii Yuvala Sharona. Vystoupil na Ravinia Festival s Chicagským symfonickým orchestrem a také na Salcburském festivalu.

Sezona 2022/2023 přináší koncerty s Labskou filharmonií či s Orchestre National de France řízené Andrésem Orozco-Estradou, dále koncerty s Vídeňskými symfoniky a Christophem Eschenbachem, s Německou komorní filharmonií Brémy a asijské turné s Dallaským symfonickým orchestrem vedeným Fabiem Luisim. S Manfredem Honeckem provede Wagnera kromě dnešního večera i v únoru s Pittsburským symfonickým orchestrem.

Matthias Goerne se předvede v roli krále Marka (Tristan a Izolda) v Toulouse a v roli Amforta (Parsifal) v barcelonském Liceu. Recitály s Leifem Ove Andsnesem, Markusem Hinterhäuserem a Víkingurem Ólafssonem ho krom jiných měst zavedou do Paříže, Londýna a Florencie.

Manfred Honeck si za poslední čtvrtstoletí vybudoval pozici jednoho z předních světových dirigentů, ceněného pro osobitost interpretace a hudební úpravy repertoáru širokého spektra. Jako hudební ředitel Pittsburského symfonického orchestru se již patnáctým rokem úspěšně podílí na budování prestiže tohoto orchestru doma i v zahraničí; orchestr mj. získal pod jeho vedením – kromě řady nominací – v roce 2018 cenu Grammy za nejlepší orchestrální výkon.

Jako rodilý Rakušan získal své hudební vzdělání na Vídeňské hudební akademii. Ve violové sekci Vídeňských filharmoniků a orchestru Vídeňské státní opery poté sbíral cenné zkušenosti, které se později promítly i do jeho osobité dirigentské interpretace. Svou kariéru dirigenta začal jako asistent Claudia Abbada, načež získal angažmá v curyšském Opernhausu, během něhož mu také byla udělena prestižní European Conductor’s Award. Působil v Symfonickém orchestru lipského rozhlasu MDR a Filharmonii Oslo; post hudebního ředitele zastával v Symfonickém orchestru Švédského rozhlasu ve Stockholmu a ve Státní opeře ve Stuttgartu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s předními světovými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Orchestr lipského Gewandhausu, drážďanská Staatskapelle, Londýnský symfonický orchestr, Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Accademia di Santa Cecilia v Římě a pravidelně hostuje u všech nejvýznamnějších amerických orchestrů. Řadu let byl také hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a dodnes s tímto orchestrem pravidelně vystupuje.

Profiluje se též jako operní dirigent. Během čtyř sezon ve funkci hudebního ředitele Státní opery ve Stuttgartu řídil premiéry oper Berlioze, Mozarta, Poulenca, Strausse, Verdiho a Wagnera. Jako host se objevil ve významných operních domech, jako jsou drážďanská Semperova opera, Královská opera v Kodani, Komická opera v Berlíně, bruselská Théâtre de la Monnaie a také na Salzburském festivalu. Letos na podzim debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku, kde dirigoval nové nastudování Mozartova Idomenea.

Manfred Honeck je držitelem čestných doktorátů od několika severoamerických univerzit a od rakouského prezidenta získal čestný profesorský titul. Mezinárodní porota mu v roce 2018 v rámci Classical Music Awards udělila cenu „Umělec roku“.

Když Richard Wagner zemřel, zaplnily noviny v celé Evropě několikastránkové nekrology. Pochopitelně také v Praze, kde se opakovaně zdůrazňovalo, že Wagnerův vzestup jako skladatele byl spojen také s Čechami, vznik několika jeho jevištních děl souvisí s jeho pobyty v západočeských lázních a v celé zemi a zejména v Praze získal řadu stoupenců. O první provedení Wagnerových hudebních dramat v Čechách se zasloužil František Škroup. Roku 1854 byl ve Stavovském divadle uveden Tannhäuser, na začátku roku 1856 následoval Lohengrin a 7. září téhož roku Bludný Holanďan.

Příběh lásky Tristana a Isoldy znal Wagner již od svých studentských let. Seznámil se s ním prostřednictvím básně Král Marke a Isolde Julia Mosena (1803–1867), jenž vycházel ze středověkého veršovaného fragmentu Gottfrieda von Strassburg. V Gottfriedově podání je příběh plný bizarností, zřetězení epizod a intrik. Milenci posedlí vášní porušují společenské i náboženské zákony a strhávají do záhuby sami sebe i své okolí. Už několik let žil Wagner ve švýcarském exilu a prožíval tvůrčí krizi. Měl rozpracováno monumentální zhudebnění mýtu o Nibelunzích, nedělal si však naději, že by dílo mohlo být kdy uvedeno. Na Tristana a Isoldu pomýšlel již dříve, o námětu se zmiňoval roku 1854 v dopise Franzi Lisztovi. Myšlenka ožila o tři roky později, kdy Wagnera navštívil brazilský konzul s tím, že jeho císař Dom Pedro II. by rád uvedl v Riu de Janeiro Wagnerovu operu – ovšem v italštině. „Říkal jsem si, že bych přece měl být schopen vytvořit vášnivou hudební báseň, která by v italštině dobře zapůsobila. Pomyslel jsem opět na Tristana a Isoldu,“ píše Wagner. Podle vlastních slov přerušil práci na Siegfriedovi, jež se nedařila, a začal psát Tristana a Isoldu pro Rio de Janeiro. Z plánu na italskou operu však nic nebylo a z Tristana a Isoldy vyrostlo cosi velmi odlišného od toho, co skladatel zamýšlel pro Brazílii, i od toho, co sdělil ještě roku 1860, že touží napsat „lehčí a snadno inscenovatelné dílo s nevelkými scénickými nároky a menšího rozsahu“. Z historické předlohy Wagner zcela vypustil epizody a vytvořil psychologickou studii vnitřních dějů obou hrdinů, jeho „Handlung“ (děj), jak dílo označil, se odehrává v lidských duších. Králi Markemu je přidělena pouze jediná velká, avšak zásadní scéna. Také ona je velkolepým vhledem do nitra člověka.

Na tetralogii Prsten Nibelungův pracoval Wagner téměř čtvrt století. Myšlenka se zrodila v revolučních letech 1848–1849, v jejichž důsledku byl na skladatele vydán zatykač, musel uprchnout z Německa a vrátit se směl teprve roku 1864. Na příkladu mytické říše Nibelungů měl být zpodobněn sociální, mravní i politický konflikt doby. Druhá část Valkýra vznikla, jako tomu bylo u Wagnera obvyklé, nejprve jako básnický text, který dokončil v červenci 1852, na zhudebnění pracoval od léta 1854 do března 1855. V průběhu práce na tetralogii už také pomýšlel na vybudování vlastního divadla, kde by se hrála pouze jeho díla. Jeho úmysl uvést celý čtyřdílný cyklus souborně teprve v novém uměleckém svatostánku se však neuskutečnil. Bavorský král Ludvík II., který se pro Wagnera nadchl, nařídil – proti Wagnerově vůli – uvést 22. září 1856 v mnichovském Dvorním divadle Zlato Rýna, a 26. června následujícího roku Valkýru. V rámci celého cyklu pak byla Valkýra uvedena 14. srpna 1876 při slavnostním otevření Festspielhausu v Bayreuthu, dirigentem byl Hans Richter. Ve velké scéně se Wotan loučí s neposlušnou dceru Brünnhildou, kterou za pomoc lidem potrestá tím, že ji zbaví božství a přisoudí ji tomu, kdo ji nalezne spící na skále. Aby trest zmírnil, obklopí skálu plamenným kruhem, který vytvoří bůh ohně Loge.

Franz Schmidt se narodil v Prešpurku (Bratislavě), první hudební vzdělání získal od katedrálního varhaníka rodného města. Za výrazný impuls označil zážitek ze hry Franze Liszta, kterého slyšel jako dítě. Ve čtrnácti letech přišel Schmidt do Vídně, kde na konzervatoři Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde) studoval hru na violoncello. V kompozici byl – s výjimkou teoretické přípravy u Roberta Fuchse a krátce u Antona Brucknera – samoukem. Roku 1896 se stal Schmidt členem orchestru Dvorní opery, a tím zároveň Vídeňských filharmoniků. Komponovat začal poměrně pozdě a jeho kompoziční odkaz je nevelký. Je autorem čtyř symfonií a dvou oper, nejvýznamnějším dílem zůstává oratorium Das Buch mit sieben Siegel (Kniha sedmi pečetí), komponované v letech 1935–1938.

Roku 1902 měla premiéru Schmidtova Symfonie č. 1, vyznamenaná 1. cenou Společnosti přátel hudby, o dva roky později napsal operu Notre Dame podle románu Victora Huga Zvoník od Matky boží. Ředitel Dvorní opery Gustav Mahler ji však odmítl a k prvnímu provedení došlo až 1. dubna 1914 v nastudování Franze Schalka. Půl roku předtím, 3. prosince 1913, zažil Franz Schmidt první veřejný úspěch po uvedení své Symfonie č 2. Roku 1925 se stal ředitelem vídeňské Hudební akademie a vedoucím mistrovské třídy skladby, o tři roky později měla premiéru Symfonie č. 3. Roku 1932 zemřela po porodu Schmidtova dcera Emma. S její smrtí se skladatel nikdy nevyrovnal, vzdal se všech funkcí a odešel na odpočinek. V této situaci zkomponoval Symfonii č. 4, která měla premiéru 10. ledna 1934 ve Velkém sále vídeňského Hudebního spolku (Musikverein); Vídeňské filharmoniky řídil Oswald Kabasta. „Franz Schmidt je jako symfonik světem pro sebe. Reprezentuje klasickou tradici, a přece není ustrnulý, zkamenělý konzervativec a pavučinami obetkaná komora na historické harampádí,“ psala po premiéře vídeňská kritika.

Symfonie, již skladatel nazýval „Requiem za mou dceru“, je jednovětá, struktura je syntézou sonátové věty a sonátového cyklu. Otevírá ji sólo trubky neurčitého tónorodu, elegické hlavní téma vystřídá lyrické druhé téma, považované za nejkrásnější výtvor Schmidtova pozdněromantického slohu. Adagio je smuteční pochod, uvedený hlasem violoncella, následuje scherzo, zastupující zároveň provedení sonátové věty, v charakteru divoké tarantelly, v níž se ozývá trubkový signál začátku symfonie, a ve střední části zazní druhé, lyrické téma. Sonátová repríza (Tempo I) je zároveň finální větou; symfonie končí osamělým trubkovým sólem, kterým začínala.