Fascinující interpretace Behzoda Abduraimova si získávají trvalé mezinárodní uznání: londýnské Timesy jej označily za „mistra všech oborů“ a list Washington Post nabádal své čtenáře, aby jej „nespouštěli ze zřetele“.

V uplynulých sezonách spolupracoval Behzod Abduraimov s předními orchestry celého světa (např. s Filharmonií Los Angeles, Bostonskými symfoniky a orchestrem NHK Symphony) a prestižními dirigenty včetně Vladimira Ashkenazyho, Valerije Gergijeva, Manfreda Honecka, Vasilije Petrenka, Jamese Gaffigana, Osmo Vänskä, Thomase Dausgaarda a Vladimira Jurowského. Vydal se rovněž na turné po Číně s Londýnským filharmonickým orchestrem a vystoupil na Festival Piano aux Jacobins recitálově i koncertně s Orchestre National du Capitole de Toulouse pod taktovkou Tugana Sochijeva.

Umělec pokračuje ve spolupráci s orchestrem Marijinského divadla a Valerijem Gergijevem: v uplynulé sezoně byl sólistou v jejich cyklu Prokofjevových klavírních koncertů na koncertech ve Stockholmu, Vídni a Dortmundu. Následně se s nimi vydal na velké turné po Spojených Státech, v jehož rámci měl strhující koncertní debut v Carnegie Hall. Krátce poté recitálově debutoval ve Weill Hall v řadě „Distinctive Debuts“; na základě tohoto úspěchu byl okamžitě znovu pozván do Stern Auditorium.

Mezi nadcházející zlaté hřeby Abduraimových koncertních aktivit v Evropě se zařadí jeho debuty s Mnichovskou filharmonií, orchestrem Gewandhausu v Lipsku, Rotterdamskou filharmonií, Filharmonickým orchestrem francouzského rozhlasu a Göteborgským symfonickým orchestrem. Co se recitálů týče, bude Abduraimov jedním z hlavních umělců, kteří se během následujících tří let představí v rámci řady „Junge Wilde“ v dortmundském Konzerthausu a vystoupí rovněž v londýnské Wigmore Hall, pařížském Salle Gaveau, na MünchenMusik i na koncertech AMG v Basileji.

Ve Spojených státech bude Abduraimov debutovat se symfonickými orchestry v Seattlu a Dallasu a vrátí se i k Filharmonii Los Angeles. Recitálově vystoupí na Lidových symfonických koncertech v New Yorku, Úterní večerní koncertní řadě ve Virginii, ve Shriver Hall v Baltimore, ve Spivey Hall v Atlantě a na Washingtonské řadě múzických umění. Abduraimovovy nahrávky jsou vysoce ceněné – za svoje debutové recitálové CD získal jak Choc de Classica, tak Diapason Découverte, a v roce 2014 vyšlo u společnosti Decca Classics jeho první CD s koncerty, konkrétně Prokofjevovým Klavírním koncertem č. 3 a Čajkovského Klavírním koncertem č. 1, kde vystupuje po boku Orchestra Sinfonica Nazionale della Rai řízeného Jurajem Valčuhou.

Behzod Abduraimov se narodil v roce 1990 v Taškentu a na klavír začal hrát v pěti letech. Byl žákem Tamary Popovičové na Ústředním státním lyceu Uspenského a studoval u Stanislava Judeniče na Mezinárodním centru pro hudbu na Park University v Kansas City, kde je nyní rezidentním umělcem.

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Sergej Rachmaninov byl jedním z posledních hudebníků, kteří ve své osobě spojovali tvůrčího a výkonného umělce v tradici velkých virtuosů 19. století. Klavírní skladby psal především pro své vlastní užití. Rapsodii na Paganiniho téma, op. 43, předchází opusovým číslem dílo vypracované rovněž variační technikou a určené klavíru s orchestrem, Variace na Corelliho téma, op. 42. V obou případech zvolil skladatel téma z hudební minulosti, ze skladeb původně pro housle: k Variacím na Corelliho převzal téma z jeho Sonáty pro housle op. 5, č. 12 (tématem je tradiční lidová melodie „la folia“), k Rapsodii téma posledního ze 24 capriccií pro housle Niccolò Paganiniho. Rapsodie byla napsána v létě 1934 v Rachmaninovově sídle blízko Lucernu. Její volná forma skladateli poskytla otevřené pole k experimentu: čtyřiadvacet variací vtělil do hrubého obrysu sonátové věty, jejíž oddíly jsou vymezeny harmonickými vztahy a tempovými kontrasty. Část od introdukce po desátou variaci můžeme chápat jako allegrovou větu, jedenáctá variace převádí k pomalé větě (přičemž variace 13–15 lze v jejím rámci vnímat jako intergrované scherzo), posledních pět variací představuje sonátové finále. Centrem skladby je sedmá variace, v níž se namísto Paganiniho tématu objeví melodie středověké sekvence „Dies irae“, téma, jež Rachmaninov užil v několika svých dílech. Přerod původního Paganiniho tématu v melodii, která přetrvala staletí a jejíž síla dodnes fascinuje, je vrcholnou ukázkou Rachmaninovovy kompoziční techniky.

 Rapsodie na Paganiniho téma byla poprvé uvedena 7. listopadu 1934 v Baltimore s Philadelphia Orchestra pod taktovkou Leopolda Stokowského, sólistou byl samozřejmě Sergej Rachmaninov. Dílo si brzy získalo oblibu u publika i klavíristů, a skladba také inspirovala ruského choreografa Michaila Fokina k baletnímu ztvárnění. Během turné na Novém Zélandu požádal dopisem z Aucklandu skladatele o souhlas a vytvořil choreografii, jejímž vodítkem byla legenda o „pekelném“ pozadí Paganiniho virtuozity. Téma Paganiniho capriccia a jeho variace představovaly v baletu samotného houslistu, melodie „Dies irae“ ďábla, jenž ovládá jeho umění. Balet Paganini měl úspěšnou premiéru v provedení souboru Royal Ballet 30. června 1939 v Covent Garden v Londýně a později následovala další baletní ztvárnění, která popularitu díla ještě zvýšila.

V září 1956 slavil Dmitrij Šostakovič padesátiny. Byl považován za největšího symfonika své doby a začínal bilancovat. „Mám dojem, že se v ruských dějinách mnohé opakuje. Události se samozřejmě neopakují stejně, rozdíly tu jsou, ale přesto se mnohé objevuje vždy znovu a lidé myslí a jednají často podobně. Tuto opakovatelnost jsem chtěl ukázat ve své 11. symfonii. Nazval jsem ji ‚Rok 1905‘, ale vztahuje se k současnosti, k roku 1957. Hovoří o lidu, jenž přestal věřit, protože kalich hořkosti přetekl. Setkávají se v ní dojmy z dětství se zážitky zralého věku.“ Připomínka krvavě potlačeného petrohradského povstání z roku 1905 vlastním Šostakovičovým dojmem z dětství být nemohla, doma se však o události hodně vyprávělo. Revoluci roku 1917, jejíž čtyřicáté výročí se roku 1957 právě slavilo, však již skladatel zažil osobně a po celý život také pociťoval její důsledky: šikanu a bezpráví na jedné straně a bombastické pocty a fráze na straně druhé. Stal se rovněž subjektem, jenž byl s režimem, jaký tato revoluce nastolila, neustále konfrontován, který jím byl jím vláčen i vlečen.

Symfonie č. 11 g moll, op. 103, vznikala roku 1957 během Šostakovičova letního pobytu v Komarovu v blízkosti tehdejšího Leningradu. Celou skladbou procházejí dvě témata – téma uvedené smyčcovou sekcí na začátku skladby a v kontrastu k němu hrozivý motiv tympánů; tyto neustále proměňované leitmotivy symbolizují v průběhu čtyř vět hraných v jednom proudu skladatelem zmiňované dějinné návraty. Dalším prvkem jsou citáty politických písní 19. století, konkrétních písní revolučního roku 1905 i vlastních Šostakovičových skladeb. V první větě, uvedené oběma kontrastními tématy smyčců a tympánů, zazní citát písně „Slušaj!“ (Slyš!) z roku 1864, poté melodie písně „Arestant“ (Vězeň), která pochází z roku 1857. Do druhé věty zařadil Šostakovič melodie svých sborů na revoluční texty z roku 1951, gradace se stupňuje v ostré pochodové rytmy. Povstání propuká, je poraženo a před Zimním palácem vládne umrtvující ticho. Třetí věta je symbolickou vzpomínkou na padlé oběti, zaznívá známý „Pochod padlých revolucionářů“ a další citace revolučních písní – „Bajkal“, „Vpřed směle, soudruzi“ a „Vítej, svobody volné slovo“. Ze zármutku nad mrtvými ovšem klíčí nová revoluce a s dalšími písněmi zařazenými do čtvrté věty se šíří. Koda, opět s motivem Palácového náměstí, však zároveň varuje před novým krveprolitím.

Premiéra symfonie se uskutečnila 30. října 1957 v Moskvě, dirigentem byl Natal Rachlin. Skladba vyvolala zcela pochopitelně protichůdné reakce. Straničtí představitelé ji zařadili mezi příkladná díla socialistického realismu a vyznamenali skladatele Leninovou cenou, v kruzích, které již začaly setřásat demagogická pouta, však byla považována za oficiální úlitbu a pokud šlo o její uměleckou hodnotu, za ilustrativní filmovou hudbu. Po dalších padesáti letech už jsou známy mnohé podrobnosti rozporuplného skladatelova života, vtěsnaného mezi mlýnské kameny neustálé stranické kritiky a vlastního uměleckého a lidského přesvědčení. Symfonie je dnes vnímána v duchu, jaký Šostakovič naznačil, jako projev podivně se otáčejícího kola osudu, které mnohé momenty vývoje vrací do výchozího bodu, z něhož se lidstvo pokaždé znovu vydává hledat oprávnění své existence.