Česká filharmonie • Behzod Abduraimov
Ruský program v úvodu cyklu A v podání umělců uzbeckého a ruského původu bude silnou výpovědí o velkých pohnutkách a autentické muzikalitě obou skladatelů. Behzod Abduraimov a Semjon Byčkov měli dobrý důvod, proč zkombinovat Rachmaninovovu Rapsodii na Paganiniho téma a Šostakovičovu 11. symfonii.
Program
Sergej Rachmaninov
Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr, op. 43 (21')
— Přestávka —
Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, „Rok 1905“ (55')
Účinkující
Behzod Abduraimov klavír
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. A vždy, když potřebujete zakoupit vstupenku pro invalidní vozík.
Kamery České filharmonie snímají koncerty pro záznam na platformu www.symphony.live (zde uvidíte v premiéře v sobotu 26. 11. 2022).
Rapsodie na Paganiniho téma patří k oblíbeným skladbám mezi klavíristy. Ani Behzod Abduraimov není výjimkou, podle něho v sobě skladba nese nepřeberné bohatství kompoziční a nástrojové techniky spolu s úchvatným hudebním programem. „Rapsodie patří k mým nejoblíbenějším skladbám, protože v sobě nese nepřeberné bohatství kompoziční a nástrojové techniky spolu s úchvatným hudebním programem. „Rychle se na ní pozná nejen to, jestli umíte hrát na klavír, ale především, jaký jste muzikant,“ tvrdí. Inspirací pro Šostakovičovu 11. symfonii byly dělnické události roku 1905 v Petrohradu, později nazvané jako „krvavá neděle“. Symfonii však skladatel napsal po revoluci v Maďarsku roku 1956 a jednotlivé věty mají jak názvy, tak mimohudební program.
Preludium
Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.
Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderují Pavel Ryjáček a Petr Kadlec.
Účinkující
Behzod Abduraimov klavír
Fascinující interpretace uzbeckého klavíristy Behzoda Abduraimova si získávají trvalé mezinárodní uznání: londýnské Timesy jej označily za „mistra všech oborů“ a list Washington Post nabádal své čtenáře, aby jej „nespouštěli ze zřetele“. V pouhých 18 letech vyhrál prestižní London International Piano Competition a od té doby vystupuje s předními orchestry celého světa (Chicagský symfonický orchestr, Clevelandský orchestr, Losangeleská filharmonie, Symfonický orchestr Berlínského rozhlasu, Bamberští a Vídeňští symfonikové a další). V uplynulých sezonách spolupracoval také s mnoha významnými dirigenty včetně Vladimira Ashkenazyho, Manfreda Honecka, Vasilije Petrenka, Constantinose Carydise, Edwarda Gardnera, Long Yu, Juraje Valčuhy a dalších. Na podzim 2022 se představil i s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem v Rachmaninově Rapsodii na Paganiniho téma. Tuto skladbu dokonce v roce 2020 nahrál na skladatelově vlastním klavíru z Villa Senar ve Švýcarsku pro společnost Sony Classical.
V sezoně 2025/2026 absolvoval Abduraimov řadu významných debutů, mimo jiné s Newyorskou filharmonií a National Symphony Orchestra ve Washingtonu, v obou případech pod taktovkou Gianandrea Nosedy. Dále vystoupil s Houston Symphony, Pittsburgh Symphony, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia či Hongkongskou filharmonií. Co se recitálů týče, vrcholem sezony bylo jeho čtvrté vystoupení ve Sternově auditoriu Carnegie Hall (debutoval zde v roce 2015), návrat do Queen Elizabeth Hall v Londýně a další vystoupení ve Spojených státech a Evropě. V minulosti se představil v mnoha významných mezinárodních recitálových sériích pořádaných Alte Oper Frankfurt, Amsterdamským Concertgebouw, La Società dei Concerti di Milano či Toppan Hall v Tokiu. Pravidelně vystupuje také na předních mezinárodních festivalech, jmenujme alespoň Aspen, La Roque Antheron, Lucerne, Ravello, Rheingau a Verbier. V září 2025 zahájil gruzínský festival Tsinandali Čajkovského Klavírním koncertem č. 1.
Abduraimovovy nahrávky jsou vysoce ceněné – za svoje debutové recitálové CD z roku 2012 s díly Liszta, Saint-Saënse a Prokofjeva získal prestižní francouzské ceny Choc de Classica a Diapason Découverte. Zvláštní pozornost věnuje také propagaci uzbecké hudby – na svém nejnovějším albu Shadows of My Ancestors z roku 2024 představil mimo jiné dílo uzbecké skladatelky Dilorom Saidaminové.
Behzod Abduraimov se narodil v roce 1990 v Taškentu a na klavír začal hrát v pěti letech. Byl žákem Tamary Popovičové na Ústředním státním lyceu Uspenského a studoval u Stanislava Judeniče v Mezinárodním centru pro hudbu na Park University v Kansas City, kde je nyní rezidentním umělcem a v rámci výuky předává své zkušenosti mladším generacím pianistů.
Semjon Byčkov šéfdirigent a hudební ředitel
Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahrnující kompletní nahrávku skladatelových symfonií a klavírních koncertů, na niž navázaly koncerty a zahraniční rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se česká tvorba stala hlavním tématem významných evropských a amerických vystoupení, včetně třídenní rezidence v Carnegie Hall. Pro společnost PENTATONE Byčkov s Českou filharmonií nahrál Smetanovu Mou vlast, kterou BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákovy symfonie č. 7, 8 a 9. V dubnu 2026 vydal PENTATONE komplet devíti dokončených Mahlerových symfonií, které Byčkov s orchestrem postupně nahrával od roku 2018 a uváděl v Rudolfinu i na zahraničních pódiích.
V sezoně 2026/2027 se Byčkov s Českou filharmonií vrací k repertoáru, který jej provází od počátků kariéry. Vedle české hudby se zaměří především na díla Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova a Modesta Musorgského. Programy 131. sezony tak propojuje hudbu jeho původní vlasti s českou tradicí, která stojí v centru jeho působení v Praze.
Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Pravidelně hostuje u předních světových orchestrů a realizoval řadu nahrávek s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. K oceňovaným snímkům se Symfonickým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem patří Brahmsovy symfonie i díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Höllera a Glanerta.
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, dnešním Petrohradu, kde studoval na konzervatoři u Ilji Musina. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. V roce 1989 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie a hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Později působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a drážďanské Semperoper.
Pravidelně se věnuje také opeře. V posledních sezonách dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu v Bayreuthu a madridském Teatro Real a novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. V sezoně 2026/2027 se vrátí také do londýnské Královské opery Covent Garden. Jeho nahrávku Evžena Oněgina zařadil Opera Magazine mezi třicet nejlepších operních snímků všech dob a Wagnerův Lohengrin získal ocenění Album roku časopisu BBC Music Magazine.
Semjon Byčkov byl v roce 2015 vyhlášen Dirigentem roku v rámci International Opera Awards a v roce 2022 získal stejný titul od Musical America. Je držitelem čestného doktorátu Královské hudební akademie v Londýně a čestných dirigentských titulů u této instituce a Symfonického orchestru BBC. Pod jeho vedením získala Česká filharmonie v roce 2024 ocenění Orchestr roku časopisu Gramophone. Od 1. srpna 2026 je designovaným hudebním ředitelem Pařížské opery a funkce se ujme v roce 2028.
Skladby
Sergej Rachmaninov
Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr, op. 43
Sergej Rachmaninov byl jedním z posledních hudebníků, kteří ve své osobě spojovali tvůrčího a výkonného umělce v tradici velkých virtuosů 19. století. Klavírní skladby psal především pro své vlastní užití. Rapsodii na Paganiniho téma, op. 43, předchází opusovým číslem dílo vypracované rovněž variační technikou a určené klavíru s orchestrem, Variace na Corelliho téma, op. 42. V obou případech zvolil skladatel téma z hudební minulosti, ze skladeb původně pro housle: k Variacím na Corelliho převzal téma z jeho Sonáty pro housle op. 5, č. 12 (tématem je tradiční lidová melodie „la folia“), k Rapsodii téma posledního ze 24 capriccií pro housle Niccolò Paganiniho. Rapsodie byla napsána v létě 1934 v Rachmaninovově sídle blízko Lucernu. Její volná forma skladateli poskytla otevřené pole k experimentu: čtyřiadvacet variací vtělil do hrubého obrysu sonátové věty, jejíž oddíly jsou vymezeny harmonickými vztahy a tempovými kontrasty. Část od introdukce po desátou variaci můžeme chápat jako allegrovou větu, jedenáctá variace převádí k pomalé větě (přičemž variace 13–15 lze v jejím rámci vnímat jako intergrované scherzo), posledních pět variací představuje sonátové finále. Centrem skladby je sedmá variace, v níž se namísto Paganiniho tématu objeví melodie středověké sekvence „Dies irae“, téma, jež Rachmaninov užil v několika svých dílech. Přerod původního Paganiniho tématu v melodii, která přetrvala staletí a jejíž síla dodnes fascinuje, je vrcholnou ukázkou Rachmaninovovy kompoziční techniky.
Rapsodie na Paganiniho téma byla poprvé uvedena 7. listopadu 1934 v Baltimore s Philadelphia Orchestra pod taktovkou Leopolda Stokowského, sólistou byl samozřejmě Sergej Rachmaninov. Dílo si brzy získalo oblibu u publika i klavíristů, a skladba také inspirovala ruského choreografa Michaila Fokina k baletnímu ztvárnění. Během turné na Novém Zélandu požádal dopisem z Aucklandu skladatele o souhlas a vytvořil choreografii, jejímž vodítkem byla legenda o „pekelném“ pozadí Paganiniho virtuozity. Téma Paganiniho capriccia a jeho variace představovaly v baletu samotného houslistu, melodie „Dies irae“ ďábla, jenž ovládá jeho umění. Balet Paganini měl úspěšnou premiéru v provedení souboru Royal Ballet 30. června 1939 v Covent Garden v Londýně a později následovala další baletní ztvárnění, která popularitu díla ještě zvýšila.
Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, „Rok 1905“
V září 1956 slavil Dmitrij Šostakovič padesátiny. Byl považován za největšího symfonika své doby a začínal bilancovat. „Mám dojem, že se v ruských dějinách mnohé opakuje. Události se samozřejmě neopakují stejně, rozdíly tu jsou, ale přesto se mnohé objevuje vždy znovu a lidé myslí a jednají často podobně. Tuto opakovatelnost jsem chtěl ukázat ve své 11. symfonii. Nazval jsem ji ‚Rok 1905‘, ale vztahuje se k současnosti, k roku 1957. Hovoří o lidu, jenž přestal věřit, protože kalich hořkosti přetekl. Setkávají se v ní dojmy z dětství se zážitky zralého věku.“ Připomínka krvavě potlačeného petrohradského povstání z roku 1905 vlastním Šostakovičovým dojmem z dětství být nemohla, doma se však o události hodně vyprávělo. Revoluci roku 1917, jejíž čtyřicáté výročí se roku 1957 právě slavilo, však již skladatel zažil osobně a po celý život také pociťoval její důsledky: šikanu a bezpráví na jedné straně a bombastické pocty a fráze na straně druhé. Stal se rovněž subjektem, jenž byl s režimem, jaký tato revoluce nastolila, neustále konfrontován, který jím byl jím vláčen i vlečen.
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, vznikala roku 1957 během Šostakovičova letního pobytu v Komarovu v blízkosti tehdejšího Leningradu. Celou skladbou procházejí dvě témata – téma uvedené smyčcovou sekcí na začátku skladby a v kontrastu k němu hrozivý motiv tympánů; tyto neustále proměňované leitmotivy symbolizují v průběhu čtyř vět hraných v jednom proudu skladatelem zmiňované dějinné návraty. Dalším prvkem jsou citáty politických písní 19. století, konkrétních písní revolučního roku 1905 i vlastních Šostakovičových skladeb. V první větě, uvedené oběma kontrastními tématy smyčců a tympánů, zazní citát písně „Slušaj!“ (Slyš!) z roku 1864, poté melodie písně „Arestant“ (Vězeň), která pochází z roku 1857. Do druhé věty zařadil Šostakovič melodie svých sborů na revoluční texty z roku 1951, gradace se stupňuje v ostré pochodové rytmy. Povstání propuká, je poraženo a před Zimním palácem vládne umrtvující ticho. Třetí věta je symbolickou vzpomínkou na padlé oběti, zaznívá známý „Pochod padlých revolucionářů“ a další citace revolučních písní – „Bajkal“, „Vpřed směle, soudruzi“ a „Vítej, svobody volné slovo“. Ze zármutku nad mrtvými ovšem klíčí nová revoluce a s dalšími písněmi zařazenými do čtvrté věty se šíří. Koda, opět s motivem Palácového náměstí, však zároveň varuje před novým krveprolitím.
Premiéra symfonie se uskutečnila 30. října 1957 v Moskvě, dirigentem byl Natal Rachlin. Skladba vyvolala zcela pochopitelně protichůdné reakce. Straničtí představitelé ji zařadili mezi příkladná díla socialistického realismu a vyznamenali skladatele Leninovou cenou, v kruzích, které již začaly setřásat demagogická pouta, však byla považována za oficiální úlitbu a pokud šlo o její uměleckou hodnotu, za ilustrativní filmovou hudbu. Po dalších padesáti letech už jsou známy mnohé podrobnosti rozporuplného skladatelova života, vtěsnaného mezi mlýnské kameny neustálé stranické kritiky a vlastního uměleckého a lidského přesvědčení. Symfonie je dnes vnímána v duchu, jaký Šostakovič naznačil, jako projev podivně se otáčejícího kola osudu, které mnohé momenty vývoje vrací do výchozího bodu, z něhož se lidstvo pokaždé znovu vydává hledat oprávnění své existence.