Fascinující interpretace Behzoda Abduraimova si získávají trvalé mezinárodní uznání: londýnské Timesy jej označily za „mistra všech oborů“ a list Washington Post nabádal své čtenáře, aby jej „nespouštěli ze zřetele“.

V uplynulých sezonách spolupracoval Behzod Abduraimov s předními orchestry celého světa (např. s Filharmonií Los Angeles, Bostonskými symfoniky a orchestrem NHK Symphony) a prestižními dirigenty včetně Vladimira Ashkenazyho, Valerije Gergijeva, Manfreda Honecka, Vasilije Petrenka, Jamese Gaffigana, Osmo Vänskä, Thomase Dausgaarda a Vladimira Jurowského. Vydal se rovněž na turné po Číně s Londýnským filharmonickým orchestrem a vystoupil na Festival Piano aux Jacobins recitálově i koncertně s Orchestre National du Capitole de Toulouse pod taktovkou Tugana Sochijeva.

Umělec pokračuje ve spolupráci s orchestrem Marijinského divadla a Valerijem Gergijevem: v uplynulé sezoně byl sólistou v jejich cyklu Prokofjevových klavírních koncertů na koncertech ve Stockholmu, Vídni a Dortmundu. Následně se s nimi vydal na velké turné po Spojených Státech, v jehož rámci měl strhující koncertní debut v Carnegie Hall. Krátce poté recitálově debutoval ve Weill Hall v řadě „Distinctive Debuts“; na základě tohoto úspěchu byl okamžitě znovu pozván do Stern Auditorium.

Mezi nadcházející zlaté hřeby Abduraimových koncertních aktivit v Evropě se zařadí jeho debuty s Mnichovskou filharmonií, orchestrem Gewandhausu v Lipsku, Rotterdamskou filharmonií, Filharmonickým orchestrem francouzského rozhlasu a Göteborgským symfonickým orchestrem. Co se recitálů týče, bude Abduraimov jedním z hlavních umělců, kteří se během následujících tří let představí v rámci řady „Junge Wilde“ v dortmundském Konzerthausu a vystoupí rovněž v londýnské Wigmore Hall, pařížském Salle Gaveau, na MünchenMusik i na koncertech AMG v Basileji.

Ve Spojených státech bude Abduraimov debutovat se symfonickými orchestry v Seattlu a Dallasu a vrátí se i k Filharmonii Los Angeles. Recitálově vystoupí na Lidových symfonických koncertech v New Yorku, Úterní večerní koncertní řadě ve Virginii, ve Shriver Hall v Baltimore, ve Spivey Hall v Atlantě a na Washingtonské řadě múzických umění. Abduraimovovy nahrávky jsou vysoce ceněné – za svoje debutové recitálové CD získal jak Choc de Classica, tak Diapason Découverte, a v roce 2014 vyšlo u společnosti Decca Classics jeho první CD s koncerty, konkrétně Prokofjevovým Klavírním koncertem č. 3 a Čajkovského Klavírním koncertem č. 1, kde vystupuje po boku Orchestra Sinfonica Nazionale della Rai řízeného Jurajem Valčuhou.

Behzod Abduraimov se narodil v roce 1990 v Taškentu a na klavír začal hrát v pěti letech. Byl žákem Tamary Popovičové na Ústředním státním lyceu Uspenského a studoval u Stanislava Judeniče na Mezinárodním centru pro hudbu na Park University v Kansas City, kde je nyní rezidentním umělcem.

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Sergej Rachmaninov byl jedním z posledních hudebníků, kteří ve své osobě spojovali tvůrčího a výkonného umělce v tradici velkých virtuosů 19. století. Klavírní skladby psal především pro své vlastní užití. Rapsodii na Paganiniho téma, op. 43, předchází opusovým číslem dílo vypracované rovněž variační technikou a určené klavíru s orchestrem, Variace na Corelliho téma, op. 42. V obou případech zvolil skladatel téma z hudební minulosti, ze skladeb původně pro housle: k Variacím na Corelliho převzal téma z jeho Sonáty pro housle op. 5, č. 12 (tématem je tradiční lidová melodie „la folia“), k Rapsodii téma posledního ze 24 capriccií pro housle Niccolò Paganiniho. Rapsodie byla napsána v létě 1934 v Rachmaninovově sídle blízko Lucernu. Její volná forma skladateli poskytla otevřené pole k experimentu: čtyřiadvacet variací vtělil do hrubého obrysu sonátové věty, jejíž oddíly jsou vymezeny harmonickými vztahy a tempovými kontrasty. Část od introdukce po desátou variaci můžeme chápat jako allegrovou větu, jedenáctá variace převádí k pomalé větě (přičemž variace 13–15 lze v jejím rámci vnímat jako intergrované scherzo), posledních pět variací představuje sonátové finále. Centrem skladby je sedmá variace, v níž se namísto Paganiniho tématu objeví melodie středověké sekvence „Dies irae“, téma, jež Rachmaninov užil v několika svých dílech. Přerod původního Paganiniho tématu v melodii, která přetrvala staletí a jejíž síla dodnes fascinuje, je vrcholnou ukázkou Rachmaninovovy kompoziční techniky.

 Rapsodie na Paganiniho téma byla poprvé uvedena 7. listopadu 1934 v Baltimore s Philadelphia Orchestra pod taktovkou Leopolda Stokowského, sólistou byl samozřejmě Sergej Rachmaninov. Dílo si brzy získalo oblibu u publika i klavíristů, a skladba také inspirovala ruského choreografa Michaila Fokina k baletnímu ztvárnění. Během turné na Novém Zélandu požádal dopisem z Aucklandu skladatele o souhlas a vytvořil choreografii, jejímž vodítkem byla legenda o „pekelném“ pozadí Paganiniho virtuozity. Téma Paganiniho capriccia a jeho variace představovaly v baletu samotného houslistu, melodie „Dies irae“ ďábla, jenž ovládá jeho umění. Balet Paganini měl úspěšnou premiéru v provedení souboru Royal Ballet 30. června 1939 v Covent Garden v Londýně a později následovala další baletní ztvárnění, která popularitu díla ještě zvýšila.

V září 1956 slavil Dmitrij Šostakovič padesátiny. Byl považován za největšího symfonika své doby a začínal bilancovat. „Mám dojem, že se v ruských dějinách mnohé opakuje. Události se samozřejmě neopakují stejně, rozdíly tu jsou, ale přesto se mnohé objevuje vždy znovu a lidé myslí a jednají často podobně. Tuto opakovatelnost jsem chtěl ukázat ve své 11. symfonii. Nazval jsem ji ‚Rok 1905‘, ale vztahuje se k současnosti, k roku 1957. Hovoří o lidu, jenž přestal věřit, protože kalich hořkosti přetekl. Setkávají se v ní dojmy z dětství se zážitky zralého věku.“ Připomínka krvavě potlačeného petrohradského povstání z roku 1905 vlastním Šostakovičovým dojmem z dětství být nemohla, doma se však o události hodně vyprávělo. Revoluci roku 1917, jejíž čtyřicáté výročí se roku 1957 právě slavilo, však již skladatel zažil osobně a po celý život také pociťoval její důsledky: šikanu a bezpráví na jedné straně a bombastické pocty a fráze na straně druhé. Stal se rovněž subjektem, jenž byl s režimem, jaký tato revoluce nastolila, neustále konfrontován, který jím byl jím vláčen i vlečen.

Symfonie č. 11 g moll, op. 103, vznikala roku 1957 během Šostakovičova letního pobytu v Komarovu v blízkosti tehdejšího Leningradu. Celou skladbou procházejí dvě témata – téma uvedené smyčcovou sekcí na začátku skladby a v kontrastu k němu hrozivý motiv tympánů; tyto neustále proměňované leitmotivy symbolizují v průběhu čtyř vět hraných v jednom proudu skladatelem zmiňované dějinné návraty. Dalším prvkem jsou citáty politických písní 19. století, konkrétních písní revolučního roku 1905 i vlastních Šostakovičových skladeb. V první větě, uvedené oběma kontrastními tématy smyčců a tympánů, zazní citát písně „Slušaj!“ (Slyš!) z roku 1864, poté melodie písně „Arestant“ (Vězeň), která pochází z roku 1857. Do druhé věty zařadil Šostakovič melodie svých sborů na revoluční texty z roku 1951, gradace se stupňuje v ostré pochodové rytmy. Povstání propuká, je poraženo a před Zimním palácem vládne umrtvující ticho. Třetí věta je symbolickou vzpomínkou na padlé oběti, zaznívá známý „Pochod padlých revolucionářů“ a další citace revolučních písní – „Bajkal“, „Vpřed směle, soudruzi“ a „Vítej, svobody volné slovo“. Ze zármutku nad mrtvými ovšem klíčí nová revoluce a s dalšími písněmi zařazenými do čtvrté věty se šíří. Koda, opět s motivem Palácového náměstí, však zároveň varuje před novým krveprolitím.

Premiéra symfonie se uskutečnila 30. října 1957 v Moskvě, dirigentem byl Natal Rachlin. Skladba vyvolala zcela pochopitelně protichůdné reakce. Straničtí představitelé ji zařadili mezi příkladná díla socialistického realismu a vyznamenali skladatele Leninovou cenou, v kruzích, které již začaly setřásat demagogická pouta, však byla považována za oficiální úlitbu a pokud šlo o její uměleckou hodnotu, za ilustrativní filmovou hudbu. Po dalších padesáti letech už jsou známy mnohé podrobnosti rozporuplného skladatelova života, vtěsnaného mezi mlýnské kameny neustálé stranické kritiky a vlastního uměleckého a lidského přesvědčení. Symfonie je dnes vnímána v duchu, jaký Šostakovič naznačil, jako projev podivně se otáčejícího kola osudu, které mnohé momenty vývoje vrací do výchozího bodu, z něhož se lidstvo pokaždé znovu vydává hledat oprávnění své existence.