Fascinující interpretace Behzoda Abduraimova si získávají trvalé mezinárodní uznání: londýnské Timesy jej označily za „mistra všech oborů“ a list Washington Post nabádal své čtenáře, aby jej „nespouštěli ze zřetele“.

V uplynulých sezonách spolupracoval Behzod Abduraimov s předními orchestry celého světa (např. s Filharmonií Los Angeles, Bostonskými symfoniky a orchestrem NHK Symphony) a prestižními dirigenty včetně Vladimira Ashkenazyho, Valerije Gergijeva, Manfreda Honecka, Vasilije Petrenka, Jamese Gaffigana, Osmo Vänskä, Thomase Dausgaarda a Vladimira Jurowského. Vydal se rovněž na turné po Číně s Londýnským filharmonickým orchestrem a vystoupil na Festival Piano aux Jacobins recitálově i koncertně s Orchestre National du Capitole de Toulouse pod taktovkou Tugana Sochijeva.

Umělec pokračuje ve spolupráci s orchestrem Marijinského divadla a Valerijem Gergijevem: v uplynulé sezoně byl sólistou v jejich cyklu Prokofjevových klavírních koncertů na koncertech ve Stockholmu, Vídni a Dortmundu. Následně se s nimi vydal na velké turné po Spojených Státech, v jehož rámci měl strhující koncertní debut v Carnegie Hall. Krátce poté recitálově debutoval ve Weill Hall v řadě „Distinctive Debuts“; na základě tohoto úspěchu byl okamžitě znovu pozván do Stern Auditorium.

Mezi nadcházející zlaté hřeby Abduraimových koncertních aktivit v Evropě se zařadí jeho debuty s Mnichovskou filharmonií, orchestrem Gewandhausu v Lipsku, Rotterdamskou filharmonií, Filharmonickým orchestrem francouzského rozhlasu a Göteborgským symfonickým orchestrem. Co se recitálů týče, bude Abduraimov jedním z hlavních umělců, kteří se během následujících tří let představí v rámci řady „Junge Wilde“ v dortmundském Konzerthausu a vystoupí rovněž v londýnské Wigmore Hall, pařížském Salle Gaveau, na MünchenMusik i na koncertech AMG v Basileji.

Ve Spojených státech bude Abduraimov debutovat se symfonickými orchestry v Seattlu a Dallasu a vrátí se i k Filharmonii Los Angeles. Recitálově vystoupí na Lidových symfonických koncertech v New Yorku, Úterní večerní koncertní řadě ve Virginii, ve Shriver Hall v Baltimore, ve Spivey Hall v Atlantě a na Washingtonské řadě múzických umění. Abduraimovovy nahrávky jsou vysoce ceněné – za svoje debutové recitálové CD získal jak Choc de Classica, tak Diapason Découverte, a v roce 2014 vyšlo u společnosti Decca Classics jeho první CD s koncerty, konkrétně Prokofjevovým Klavírním koncertem č. 3 a Čajkovského Klavírním koncertem č. 1, kde vystupuje po boku Orchestra Sinfonica Nazionale della Rai řízeného Jurajem Valčuhou.

Behzod Abduraimov se narodil v roce 1990 v Taškentu a na klavír začal hrát v pěti letech. Byl žákem Tamary Popovičové na Ústředním státním lyceu Uspenského a studoval u Stanislava Judeniče na Mezinárodním centru pro hudbu na Park University v Kansas City, kde je nyní rezidentním umělcem.

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Sergej Rachmaninov byl jedním z posledních hudebníků, kteří ve své osobě spojovali tvůrčího a výkonného umělce v tradici velkých virtuosů 19. století. Klavírní skladby psal především pro své vlastní užití. Rapsodii na Paganiniho téma, op. 43, předchází opusovým číslem dílo vypracované rovněž variační technikou a určené klavíru s orchestrem, Variace na Corelliho téma, op. 42. V obou případech zvolil skladatel téma z hudební minulosti, ze skladeb původně pro housle: k Variacím na Corelliho převzal téma z jeho Sonáty pro housle op. 5, č. 12 (tématem je tradiční lidová melodie „la folia“), k Rapsodii téma posledního ze 24 capriccií pro housle Niccolò Paganiniho. Rapsodie byla napsána v létě 1934 v Rachmaninovově sídle blízko Lucernu. Její volná forma skladateli poskytla otevřené pole k experimentu: čtyřiadvacet variací vtělil do hrubého obrysu sonátové věty, jejíž oddíly jsou vymezeny harmonickými vztahy a tempovými kontrasty. Část od introdukce po desátou variaci můžeme chápat jako allegrovou větu, jedenáctá variace převádí k pomalé větě (přičemž variace 13–15 lze v jejím rámci vnímat jako intergrované scherzo), posledních pět variací představuje sonátové finále. Centrem skladby je sedmá variace, v níž se namísto Paganiniho tématu objeví melodie středověké sekvence „Dies irae“, téma, jež Rachmaninov užil v několika svých dílech. Přerod původního Paganiniho tématu v melodii, která přetrvala staletí a jejíž síla dodnes fascinuje, je vrcholnou ukázkou Rachmaninovovy kompoziční techniky.

 Rapsodie na Paganiniho téma byla poprvé uvedena 7. listopadu 1934 v Baltimore s Philadelphia Orchestra pod taktovkou Leopolda Stokowského, sólistou byl samozřejmě Sergej Rachmaninov. Dílo si brzy získalo oblibu u publika i klavíristů, a skladba také inspirovala ruského choreografa Michaila Fokina k baletnímu ztvárnění. Během turné na Novém Zélandu požádal dopisem z Aucklandu skladatele o souhlas a vytvořil choreografii, jejímž vodítkem byla legenda o „pekelném“ pozadí Paganiniho virtuozity. Téma Paganiniho capriccia a jeho variace představovaly v baletu samotného houslistu, melodie „Dies irae“ ďábla, jenž ovládá jeho umění. Balet Paganini měl úspěšnou premiéru v provedení souboru Royal Ballet 30. června 1939 v Covent Garden v Londýně a později následovala další baletní ztvárnění, která popularitu díla ještě zvýšila.

V září 1956 slavil Dmitrij Šostakovič padesátiny. Byl považován za největšího symfonika své doby a začínal bilancovat. „Mám dojem, že se v ruských dějinách mnohé opakuje. Události se samozřejmě neopakují stejně, rozdíly tu jsou, ale přesto se mnohé objevuje vždy znovu a lidé myslí a jednají často podobně. Tuto opakovatelnost jsem chtěl ukázat ve své 11. symfonii. Nazval jsem ji ‚Rok 1905‘, ale vztahuje se k současnosti, k roku 1957. Hovoří o lidu, jenž přestal věřit, protože kalich hořkosti přetekl. Setkávají se v ní dojmy z dětství se zážitky zralého věku.“ Připomínka krvavě potlačeného petrohradského povstání z roku 1905 vlastním Šostakovičovým dojmem z dětství být nemohla, doma se však o události hodně vyprávělo. Revoluci roku 1917, jejíž čtyřicáté výročí se roku 1957 právě slavilo, však již skladatel zažil osobně a po celý život také pociťoval její důsledky: šikanu a bezpráví na jedné straně a bombastické pocty a fráze na straně druhé. Stal se rovněž subjektem, jenž byl s režimem, jaký tato revoluce nastolila, neustále konfrontován, který jím byl jím vláčen i vlečen.

Symfonie č. 11 g moll, op. 103, vznikala roku 1957 během Šostakovičova letního pobytu v Komarovu v blízkosti tehdejšího Leningradu. Celou skladbou procházejí dvě témata – téma uvedené smyčcovou sekcí na začátku skladby a v kontrastu k němu hrozivý motiv tympánů; tyto neustále proměňované leitmotivy symbolizují v průběhu čtyř vět hraných v jednom proudu skladatelem zmiňované dějinné návraty. Dalším prvkem jsou citáty politických písní 19. století, konkrétních písní revolučního roku 1905 i vlastních Šostakovičových skladeb. V první větě, uvedené oběma kontrastními tématy smyčců a tympánů, zazní citát písně „Slušaj!“ (Slyš!) z roku 1864, poté melodie písně „Arestant“ (Vězeň), která pochází z roku 1857. Do druhé věty zařadil Šostakovič melodie svých sborů na revoluční texty z roku 1951, gradace se stupňuje v ostré pochodové rytmy. Povstání propuká, je poraženo a před Zimním palácem vládne umrtvující ticho. Třetí věta je symbolickou vzpomínkou na padlé oběti, zaznívá známý „Pochod padlých revolucionářů“ a další citace revolučních písní – „Bajkal“, „Vpřed směle, soudruzi“ a „Vítej, svobody volné slovo“. Ze zármutku nad mrtvými ovšem klíčí nová revoluce a s dalšími písněmi zařazenými do čtvrté věty se šíří. Koda, opět s motivem Palácového náměstí, však zároveň varuje před novým krveprolitím.

Premiéra symfonie se uskutečnila 30. října 1957 v Moskvě, dirigentem byl Natal Rachlin. Skladba vyvolala zcela pochopitelně protichůdné reakce. Straničtí představitelé ji zařadili mezi příkladná díla socialistického realismu a vyznamenali skladatele Leninovou cenou, v kruzích, které již začaly setřásat demagogická pouta, však byla považována za oficiální úlitbu a pokud šlo o její uměleckou hodnotu, za ilustrativní filmovou hudbu. Po dalších padesáti letech už jsou známy mnohé podrobnosti rozporuplného skladatelova života, vtěsnaného mezi mlýnské kameny neustálé stranické kritiky a vlastního uměleckého a lidského přesvědčení. Symfonie je dnes vnímána v duchu, jaký Šostakovič naznačil, jako projev podivně se otáčejícího kola osudu, které mnohé momenty vývoje vrací do výchozího bodu, z něhož se lidstvo pokaždé znovu vydává hledat oprávnění své existence.