Pražské jaro • Levit & Fischer & Česká filharmonie

Byl jsem sice značně zaneprázdněn úpravami Fidelia, když mi ale roku 1809 přišla nabídka na scénickou hudbu k Egmontovi, neváhal jsem ani vteřinu. Goetheho jazyk mě totiž vždy uvedl do správné nálady a podněcoval mě k psaní. A také se mě hluboce dotkl Egmontův příběh, který jsem prožíval o to víc, že se odehrává ve Flandrech – v zemi mých předků. V předehře jsem nastínil hlavní dějové momenty. Začíná obžalobou španělských soudců v hlubokých smyčcích, do nichž vstupuje tklivá prosba Klärchen o milost pro svého milence. Nejdříve v hoboji a fagotu, pak ve flétnách a klarinetech. Egmontovo hrdinství v posledních chvílích života jsem pak vykreslil v závěrečném ohlušujícím fortissimu. Hrdinství, jež dalo signál k boji proti útlaku a tyranii.
- Ludwig van Beethoven

Na premiéru svého třetího klavírního koncertu 5. dubna 1803 v Divadle na Vídeňce vzpomínám s úsměvem. Na celý program jsme měli pouze jedinou zkoušku a nejlepší vídeňské hudebníky si navíc najala konkurence, která ve stejný večer uváděla Haydnovo Stvoření. Začali jsme v osm ráno a v půl třetí odpoledne už byli všichni tak vyčerpaní, že kníže Lichnovský nechal narychlo přinést velké koše s chlebem, uzeninami a vínem a pozval všechny hudebníky ke stolu. Najedli se a hned byla obnovena tvůrčí a přátelská atmosféra! Nový ředitel divadla Ignaz von Seyfried souhlasil, že mi bude na koncertě obracet. (Rozesměje se.) Ale ať vám to raději popíše sám. „Viděl jsem jen prázdné stránky, na nichž byly tu a tam načmárané znaky připomínající egyptské hieroglyfy. Beethoven hrál většinu klavírního partu zpaměti a kdykoliv došel na konec nějaké takové neviditelné pasáže, potají na mě kývl a já jsem obrátil. Jaká byla moje úzkost, abych to kývnutí nezmeškal! Ještě při naší přátelské večeři po koncertě ho to rozesmálo k slzám.“ No vidíte. A pak že jsem byl mrzout a nebyla se mnou žádná legrace!

- Ludwig van Beethoven

Zatímco Beethoven obdivoval myšlenky Velké francouzské revoluce šířící se jako lavina Evropou, jeho učitel Haydn na ně pohlížel s nedůvěrou. Na klidu mu v roce 1798 nepřidávala ani politická a finanční nestabilita habsburské monarchie. I proto své nové dílo – Mši d moll – nazval nejprve Missa in angustiis (Mše v časech úzkosti). Šlo o zakázku pro knížete Mikuláše II., vnuka dlouholetého Haydnova chlebodárce z rodu Esterházyů Mikuláše Velikého. Podtitul Nelsonova mše vznikl zcela spontánně z Haydnova nadšeného obdivu k anglickému admirálu Horatiu Nelsonovi, který začátkem srpna 1798, v době, kdy Haydn pracoval na Mši d moll, porazil Napoleonovo loďstvo u Abúkíru. V kolekci třinácti mší, které Haydn během svého života zkomponoval, představuje Mše d moll spolu se Stvořením a Ročními dobami vrchol jeho vokálně-instrumentální tvorby. Bude zážitkem slyšet ji v interpretaci jednoho z největších znalců Haydnovy hudby, zakladatele Austrian-Hungarian Haydn Philharmonie a Haydnova festivalu v Eisenstadtu, maďarského dirigenta Ádáma Fischera. Za svůj celoživotní přínos klasické hudbě, jenž čítá bezpočet projektů s institucemi jako Bayreuthský či Salcburský festival, Metropolitní opera v New Yorku, milánské Teatro alla Scala nebo Berlínští a Vídeňští filharmonici, obdržel Ádám Fischer v roce 2022 prestižní International Classical Music Award.

The New York Times ho titulují jako „nejdůležitějšího pianistu své generace“, Berliner Morgen Post zase jako „mistra krásného, poetického zvuku a jemného cantabile“. Rodáka z Nižného Novgorodu, jehož rodina emigrovala do Německa, když mu bylo osm, katapultoval na světová koncertní pódia úspěch v Mezinárodní soutěži Arthura Rubinsteina v roce 2005, kdy se jako její nejmladší účastník v historii stal nejen jejím laureátem, ale posbíral i několik dalších cen, včetně Ceny diváků. Mnoho prestižních ocenění získal také za své nahrávky: Opus Klassik, „Umělec roku“ časopisu Gramophone, „Recording Artist“ Musical America nebo „Nahrávka roku“ BBC Music Magazine.  

Ve svých třiatřiceti letech ještě posílil své světové renomé streamovanými „domácími“ koncerty během koronavirové krize. Hned ten první přilákal 350 000 posluchačů, k nimž se během padesáti tří večerů připojily další statisíce fanoušků z celého světa. Vedle klasiky jim Levit servíroval také soul, jazz, rock, dvacetihodinovou skladbu Erika Satieho Vexations nebo hudbu amerického avantgardisty Mortona Feldmana. Série se stala tak populární, že jeden z koncertů byl dokonce přenášen z paláce Bellevue, sídla německého prezidenta. Za tento projev občanské angažovanosti, stejně jako za své nasazení v boji proti antisemitismu, byl Levit na podzim roku 2020 vyznamenán Řádem za zásluhy Spolkové republiky Německo.