Česká filharmonie • Stockholm

Kompoziční odkaz Maurice Ravela není rozsáhlý. Podle některých životopisců byly příčinou skladatelovy další aktivity – působil také jako koncertní klavírista, dirigent a pedagog –, podle jiných preciznost a vysoké nároky, které sám na sebe kladl. Svému vlastnímu nástroji klavíru věnoval řadu jednotlivých děl i cyklů – pro sólový klavír, pro klavír na čtyři ruce či pro dva klavíry. Klavírní koncerty vytvořil dva, oba náleží do skladatelovy pozdní tvůrčí periody a vznikaly současně mezi roky 1929–1931. Klavírní koncert D dur pro levou ruku byl dílem na objednávku jednorukého klavíristy Paula Wittgensteina (1887–1961), na jehož žádost a pro jeho repertoár komponovali také další současníci. 

V Klavírním koncertu G dur uplatnil Ravel různé stylové prostředky, od prvků španělského folkloru až po jazzové vlivy své doby. Osobitým způsobem pojednal orchestr, v němž poskytuje prostor sólistickým úsekům různých nástrojů, působivý je kontrast obou krajních vět s melancholicky laděným Adagiem. První věta v sonátové formě překvapí tím, že se po repríze a kadenci opakuje sonátové provedení. Volnou větu uvádí dlouhé sólo klavíru, jehož téma přebírají postupně dechové nástroje; téma je přirovnáváno k volné větě Mozartova Klarinetového kvintetu. Rovněž v instrumentaci závěrečné věty ve formě ronda mají velký podíl dechové nástroje. 

Ravel počítal s tím, že se jako u jiných svých skladeb sám stane prvním interpretem díla: „Byla to zajímavá zkušenost pracovat na obou koncertech zároveň. Ten, který budu sám hrát, je koncert v pravém slova smyslu tohoto pojmu. Myslím tím, že je psán v duchu Mozarta a Saint-Saënse. Hudba sólového koncertu musí být podle mého názoru lehká a brilantní a nemá usilovat o hloubku ani o dramatické efekty,“ napsal. Zdravotní problémy však už Ravelovi nedovolily, aby se klavírního partu ujal. Premiéra koncertu se uskutečnila 14. ledna 1932, sólistkou byla Marguerite Long a Ravel převzal řízení orchestru. Následovalo čtyřměsíční turné obou umělců, během nějž nové dílo uvedli 18. února 1932 také v rámci filharmonického koncertu Nového německého divadla v Praze: „Filigránsky vypracovaná, vycizelovaná kompozice, plná espritu, vkusná a precizní, křišťálově jasné, elegantní, živé umělecké dílo,“ psala pražská kritika. „Klavírní part poskytuje možnost jak mechanizované hře, tak lisztovské virtuozitě, muzikalitu vyžadují především obtížné harmonické spoje.“ Publikum si dokonce vyžádalo zopakování finální věty.

Už když byl Smetana v 50. letech 19. století ve Švédsku, začal ho zajímat jeden čerstvý hudební objev. Takzvaná symfonická báseň, jejímž vynálezcem byl skladatel a Smetanův rádce Franz Liszt. Symfonická báseň měla být pádnou odpovědí na všechny výtky směřující k hudbě jako k umění: podle mnohých estetiků byla totiž velkou slabinou hudby její abstraktnost. A tak se začaly psát skladby s konkrétním mimohudebním programem, kterým mohl být třeba nějaký příběh, událost, ale i líčení přírody. Smetana ve Švédsku, kde působil v letech 1856–1861, napsal symfonické básně tři – Richard III., Hakon Jarl a Valdštýnův tábor. A Lisztovi oddaně psal: „Pokládejte mě za nejhorlivějšího stoupence našeho uměleckého směru, jenž slovem i činem stojí za jeho svatou pravdou.“

K úvahám o dalších symfonických básní se vrátil až o desetiletí později v Čechách. Mimořádný hudební cyklus Má vlast – ojedinělý koncept v celých dějinách světové hudby – vytvořil v letech 1874–1879. V době, kdy byl už úplně hluchý. Hudbou vykreslil mýty i dějiny Čechů, krajinu, ve které žijí, ale také vizi „vzkříšení národa českého“, tehdy jednoho z národů rakousko-uherské monarchie. Už proto má Smetanova Má vlast v české hudební tradici ojedinělé postavení.

Na první zmínky o nových symfonických básních narazíme už v roce 1872. V listopadu přinesly Hudební listy zprávu, že Bedřich Smetana „dokončiv úplně velkou vlasteneckou zpěvohru Libuše (…) hodlá nyní přistoupiti k větším orchestrálním skladbám Vyšehrad a Vltava.“ Smetana podle všeho předem neplánoval vznik celého cyklu, ten vykrystalizoval až v průběhu let. Časopis Dalibor si v roce 1873 sice trochu zafantazíroval, když napsal, že Smetana komponuje „celý cyklus symfonických básní pod jménem všeobecným Vlasť s pododdíly: Říp – Vyšehrad – Vltava – Lipany – Bílá hora atd.“, ale nebyl zase až tak daleko od pravdy, když uvedl, že se při tom skladatel řídí „dle nejdůležitějších momentů slávy naší i neštěstí našeho.“

Hudba Mé vlasti se vztahuje – coby hudba takzvaně programní – mimo svět tónů, akordů nebo notových linek, vztahuje se k lidem, věcem, místům a příběhům minulosti i současnosti. Smetanovi se podařilo pozoruhodně celistvě vystihnout to, co bychom snad mohli nazvat „česká duše“, a v Mé vlasti vytvořil pozoruhodně nadčasovou skladbu. Všechna politická hesla 2. poloviny 19. století, kdy vznikala, už nevyhnutelně zastarala (jako nakonec zestárnou všechna politická hesla), ale Smetanova hudba si pořád nachází cestu k posluchačům – pořád je oslovuje, probouzí a povzbuzuje.

S historií České filharmonie je Smetanová Má vlast spjata jako málokteré jiné dílo. Je součástí velké interpretační tradice, která se začíná psát v roce 1901, kdy filharmonici celý cyklus symfonických básní interpretovali poprvé. A od té doby více než sedmsetkrát! Žádný orchestr na světě nehrál Mou vlast tolikrát. Hráli ji ve všedních dnech i o svátcích, ale je několik památných provedení, kdy Smetanova hudba rezonovala zcela mimořádně.

V roce 1924 se připomínalo 100. výročí Smetanova narození a Václav Talich při té příležitosti připravil provedení Mé vlasti se spojenými orchestry České filharmonie a Pražské konzervatoře. Má vlast byla také první filharmonickou nahrávkou s Talichem pro společnost His Master’s Voice. Velkým symbolem se Smetanův cyklus stává za okupace a za války. Talichovu Mou vlast z června 1939 se podařilo zaznamenat a jde o neuvěřitelný snímek, ze kterého dodnes mrazí. Hraje se jako o život, poslouchá se jako o život, na konci se zpívá Kde domov můj. Hudba přestává být jakýmsi kulturním zážitkem, který přicházíme prožít, ale stává se žhavou součástí nás samých.

V těžkých chvílích zní Má vlast pro českého posluchače naléhavě a jako výzva k boji, ale jsou i chvíle osvobození, kdy Smetanova jedinečná hudba stvrzuje, že „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“. Tak to bylo v červnu 1945, kdy Česká filharmonie hrála Smetanův cyklus na Staroměstském náměstí jako díkůvzdání za konec války. Tak to bylo v květnu 1968, kdy s Karlem Ančerlem zahajovala hudební festival Pražské jaro v atmosféře největšího společenského oživení a liberalizace po dvacetiletí totality. A bylo to tak znovu na jaře 1990, když nedlouho předtím komunistický režim definitivně padl. Z exilu se po dlouhých dvaačtyřiceti letech vrátil dirigent Rafael Kubelík. „Vášnivě jsem na tento okamžik čekal a věřil jsem, že jednou přijde. Jsem vděčný Bohu, celému národu, přátelům a vám všem.“ To byla první Kubelíkova slova po návratu do vlasti 8. dubna 1990. „To, co dokázal v poslední době Václav Havel, to není zázrak, ale důkaz, že zázraky nejsou a že je v člověku síla, která může skutečně lámat kameny.“

Smetanův cyklus byl prakticky po celé dvacáté století jakýmsi výhradním dílem České filharmonie a dalších českých orchestrů. Dnes jsou všechny vystaveny konkurenci, ze které nelze než mít radost. Mou vlast jako svébytnou hodnotu uvádějí Berlínští a Vídeňští filharmonikové, orchestry v Mnichově, Bamberku, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Madridu, Amsterodamu či v Clevelandu. Naposledy na Pražském jaru a na Salcburském festivalu 2022 Barenboimův orchestr Západovýchodní divan, složený z mladých hudebníků arabského světa. Má vlast se stala dílem mezinárodním.