Česká filharmonie • Simon Rattle

„Hudba je pohyb: stále někam směřuje, proměňuje se a plyne od jednoho tónu k druhému,“ poznamenal Leonard Bernstein. Právě v tomto pohybu může hudba sdělit i to, pro co slova nestačí – a možná také přiblížit svět, aniž by jej musela napodobovat.

„Nevím, co bych Ti psal, jen tolik, že jsem nevýslovně šťasten, jakého uznání a obdivu se mi zde ze všech stran dostává,“ napsal Antonín Dvořák (1841–1904) své manželce v březnu 1884 z Londýna. „Nějaká dáma mi poslala list velice lichotivý a zároveň škatuli, v které byly složeny listy vavřínové. Zde není obyčejem dávat věnce. Přinesu to s sebou.“ Dvořák tehdy v Anglii uváděl vlastní skladby a sám je také dirigoval – mezi nimi i Scherzo capriccioso, op. 66, které napsal o rok dříve, na jaře 1883.

Skladba vznikla pro svatojanskou akademii spolku českých žurnalistů a poprvé zazněla 16. května 1883 v Praze. Po úvodní fanfáře lesních rohů se její ozvěna ve violoncellech náhle mění v náznak neklidu, jako by se pod zdánlivě bezstarostným povrchem hudby cosi dalo do pohybu. Prudké rytmické výbuchy se střídají s průzračnými, téměř snovými plochami. Zpěvná melodie anglického rohu přináší ve střední části lyrické zklidnění, po němž hudba opět nabývá na síle a směřuje k mohutnému závěru. Scherzo capriccioso má ve své hravosti nečekaně divokou, někdy až znepokojivou tvář. Právě v napětí mezi taneční, živelnou energií a temnějším, neklidným podtónem se projevuje Dvořákův mimořádný dramatický cit.

Po anglickém úspěchu se Scherzo capriccioso brzy začalo objevovat také na dalších evropských a amerických pódiích. V březnu 1890 je Dvořák spolu s několika svými dalšími skladbami uvedl také v Rusku. Většinu jeho moskevského programu tamní kritika strhala – pochvalu si vysloužily pouze Scherzo capriccioso a první Slovanská rapsodie. Ke skladatelovu rozčarování se přidaly i potíže s vyplacením slíbeného honoráře. Po rozpačitém přijetí v Petrohradě pak Dvořák své ruské zkušenosti shrnul slovy: „Naši bratři Rusové se mnoho nevyznamenali.“

Koncert pro housle a orchestr č. 1, op. 35, Karola Szymanowského (1882–1937) se vymyká tradiční koncertní formě. Skladatel vytvořil jedinou souvislou větu, v níž se houslový part organicky prolíná s orchestrálními barvami a společně s orchestrem utváří proměnlivý zvukový proud.

Koncert vznikal roku 1916 na rodinném sídle Tymoszówka, na území dnešní Ukrajiny. Szymanowského hudební jazyk se zde vyznačuje odvážnou harmonií, oslnivými orchestrálními barvami a téměř snovou obrazností. Důležitou inspirací mu byla cesta do Středomoří a severní Afriky z roku 1914. Na podobě koncertu se zásadně podílel houslista Paweł Kochański, skladatelův blízký přítel a spolupracovník, který mu pomáhal hledat nové možnosti houslového výrazu a napsal také rozsáhlou sólovou kadenci. Virtuozita tu není samoúčelným efektem, ale prostředkem k rozvíjení hudebního výrazu. Szymanowski koncert Kochańskému věnoval a v dopise z roku 1916 jej označil za „strašně fantastický a nečekaný“. Premiéra se uskutečnila až 1. listopadu 1922 ve Varšavě. Původně plánované uvedení v Petrohradě zmařily skladatelovy zdravotní potíže a revoluční události v Rusku. Koncert provedl houslista Józef Ozimiński s Varšavskou filharmonií pod taktovkou Emila Młynarského. Premiéra měla mimořádný ohlas. Szymanowski pak Kochańskému napsal, že posluchači byli zvukem orchestru zcela uchváceni, a koncert označil za svůj „největší triumf“.

Bohatá orchestrální barevnost a proměnlivost hudebního dění jsou pro koncert stejně podstatné jako virtuózní sólový part. Szymanowski sám skladbu charakterizoval jako „symfonické dílo pro poměrně velký orchestr se sólovými houslemi, třebaže vyvolává dojem koncertu“. Sólista a orchestr tu nevystupují jako dvě protikladné síly v dramatickém dialogu, ale společně vytvářejí jediný zvukový svět. Housle v něm mohou zpívat, bloudit, vzplanout i téměř zmizet – a znovu se vynořit v jiné podobě.

Název Aquifer označuje v geologii propustné horninové prostředí, které zadržuje podzemní vodu a umožňuje její proudění. Tento geologický princip inspiroval britského skladatele Thomase Adèse (*1971) k orchestrální skladbě z roku 2024. Nejde mu o zvukové napodobení vody, nýbrž o samotný princip proudění. Podobným způsobem se podle Adése chová i hudební materiál: hledá průchody, naráží na překážky, mění podobu a postupně hromadí energii.

Skladbu objednal Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu pro první sezonu sira Simona Rattla v čele orchestru. Světovou premiéru měla 14. března 2024 v Mnichově pod Rattlovou taktovkou. Přibližně sedmnáctiminutová skladba má jedinou větu, vnitřně rozdělenou do sedmi navazujících úseků. Adès pracuje s velkým symfonickým orchestrem a vedle běžných bicích nástrojů předepisuje také kovové tyče a řehtačky. Hudba se vynořuje z nejnižších tónových poloh, postupně sílí a rozrůstá se do stále hustší zvukové struktury. Hudební hlasy se v tomto procesu proplétají a vrství, chvílemi se od sebe vzdalují, jindy splývají v mohutnou zvukovou masu. „Chtěl jsem vytvořit takový tlak, aby celý orchestr působil jako jediný velký nástroj, chvějící se na pokraji zvukového nasycení,“ vysvětlil skladatel. Vrchol skladby tak není jen otázkou hlasitosti: celý orchestr se slévá v jediný mohutný zvukový proud. Skladba končí zářivým akordem C dur. Adès s typickou hravostí poznamenal, že podle jeho teorie by každá skladba měla končit právě v této tónině.

Aquifer tak spojuje promyšlenou hudební stavbu s mimořádnou zvukovou fantazií. Proudění podzemní vody tu není námětem, který by orchestr popisoval, ale principem, podle něhož si hudba sama hledá cestu.

„Měl jsem být námořníkem,“ svěřil se Claude Debussy (1862–1918) v září 1903 svému příteli, skladateli Andrému Messagerovi. „Jen náhody života mě zavedly jinam. Přesto jsem si uchoval upřímnou vášeň pro moře.“ Právě tehdy, daleko od pobřeží, v burgundském vnitrozemí, začal pracovat na skladbě Moře (La mer), v níž hledal nové možnosti orchestrálního vyjádření přírody. Nechtěl však posluchači nabídnout pouhou hudební pohlednici. Zajímal ho neustálý pohyb moře, proměnlivost jeho hladiny i skryté síly, které se naplno projevují za bouře.

Debussy dílo koncipoval jako třívětý celek s podtitulem Tři symfonické skici. První věta, Od úsvitu do poledne na moři (De lʼaube à midi sur la mer), se rozvíjí od mlhavých zvukových náznaků k zářivému orchestrálnímu vrcholu. Druhá, Hra vln (Jeux de vagues), je téměř nepolapitelná, jako by se hudební motivy vynořovaly a znovu mizely pod hladinou. Závěrečný Dialog větru s mořem (Dialogue du vent et de la mer) přináší dramatický střet živlů a vrací motivy z obou předchozích vět. Celek je utvářen proměnami orchestrálních barev, rytmů a harmonie. Debussy nevypráví příběh ani nenapodobuje jednotlivé zvuky přírody; vytváří hudební svět s pevnou vnitřní stavbou, který působí, jako by se rodil přímo před posluchačem.

Premiéra se konala 15. října 1905 v Paříži pod taktovkou Camilla Chevillarda. Setkala se s rozpačitým přijetím a část kritiky reagovala odmítavě. O to překvapivější byla reakce Pierra Lala, hudebního kritika deníku Le Temps, který Debussyho dosud obdivoval. Jeho slova se stala proslulými: „Moře neslyším, nevidím ani necítím.“ Debussy neusiloval o doslovné napodobení vln či bouře, nýbrž o hudební obraz, který by probouzel posluchačovu představivost. Na kritiku odpověděl: „Miluji moře a naslouchal jsem mu s vášnivou úctou, jakou si zaslouží.“ Výrazně příznivějšího přijetí se Moře dočkalo 19. ledna 1908, když se v Paříži před orchestr Colonne postavil sám Debussy. Provedení sklidilo úspěch a pomohlo skladbě otevřít cestu na evropská koncertní pódia.

Narodila se do nizozemské hudební rodiny a rodiče-profesionálové ji vedli k hudbě od útlého věku. Zpívala v kostelním sboru a v šesti letech začala hrát na housle u slavné pedagožky Coosje Wijzenbeek a muzicírovat se svým otcem a bratry. Bývala také svědkem zkoušek souborů staré hudby a sama jednu dobu hrála s barokním smyčcem. Nakonec se však rozhodla vydat „tradiční“ cestou a historicky poučenou interpretaci ctí jinými způsoby, například frázováním. Studovala u Philippa Hirschhorna a Borise Belkina a po debutu v amsterdamském Concertgebouw zamířila na světová pódia. Od roku 2003 spolupracuje s vydavatelstvím Decca Classics – proslavila ji nahrávka Vivaldiho Čtvera ročních dob, kterou pořídila v komorním obsazení se svým otcem a bratrem.

Dnes pravidelně spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry – Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Londýnským symfonickým orchestrem, Královským orchestrem Concertgebouw či Newyorskou filharmonií. V sezoně 2025/2026 byla rezidenční umělkyní Berlínských filharmoniků, kde vystupovala s Kirillem Petrenkem a sirem Simonem Rattlem a také v komorních programech.

Důležitá jsou pro ni umělecká partnerství v komorním repertoáru – úzce spolupracuje s klavíristy Denisem Kožuchinem a Sunwook Kimem, s Marthou Argerich a Mischou Maiskym tvoří etablované trio. V roce 2003 založila Mezinárodní festival komorní hudby Utrecht, který má za sebou více než dvacet ročníků. Od listopadu 2023 je profesorkou houslové hry na prestižní akademii v Kronbergu. Se sirem Antoniem Pappanem u klavíru natočila album 12 Stradivari: pro dvanáct vzácných houslí vybírala skladby tak, aby vynikl osobitý hlas každého nástroje. Díky tomu například Kreislerovo Liebesleid zaznělo na houslích, které kdysi patřily samotnému skladateli. U příležitosti 200. výročí Beethovenova úmrtí pořádá Janine Jansen v Concertgebouw Beethovenovský festival, na kterém zahraje všechny jeho houslové sonáty.

S Českou filharmonií ji pojí spolupráce od roku 2007, kdy s ní premiérově vystoupila v Heidelbergu, Kielu a Hamburku. V roce 2016 uvedla v Praze se Semjonem Byčkovem Bruchův První houslový koncert a v listopadu 2023 zahrála na Koncertech pro svobodu a demokracii Mendelssohnův Houslový koncert e moll pod taktovkou sira Antonia Pappana. Rezidentura v sezoně 2026/2027 představuje další kapitolu tohoto partnerství.

Janine Jansen hraje na housle „Shumsky-Rode“ od Antonia Stradivariho z roku 1715.

Jednoho z nejprestižnějších dirigentů současnosti, nositele rytířského řádu a držitele Řádu za zásluhy uděleného jak anglickou královnou, tak městem Berlínem, sira Simona Rattla, vídáme v Rudolfinu poslední roky poměrně často. Dlouhodobá spolupráce s Českou filharmonií vedla k tomu, že se se svou manželkou, mezzosopranistkou Magdalenou Koženou, stal rezidenčním umělcem sezony 2022/2023. Během několika koncertů tak s Českou filharmonií provedl řadu symfonických děl, kterým vévodily vokálně-instrumentální skladby pozdního 19. či raného 20. století, tedy repertoár, za který je Rattle oceňován nejvíce. Od sezony 2024/2025 se stal hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie s titulem „k poctě Rafaela Kubelíka“.

Sir Simon Rattle, rodák z Liverpoolu a absolvent Royal Academy of Music, zastával za svou dlouhotrvající kariéru řadu důležitých pozic. Do světového povědomí se dostal jako šéfdirigent Birminghamského symfonického orchestru, u kterého působil celých osmnáct let (osm let byl jeho hudebním ředitelem); poté následovalo šestnáct slavných let s Berlínskými filharmoniky (2002–2018; umělecký ředitel a šéfdirigent) a šest let u Londýnského symfonického orchestru. Sezonu 2023/2024 zahájil na postu šéfdirigenta Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Z titulu „principal artist“ také vede Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group. Vedle svých stálých dirigentských postů udržuje vztahy s předními světovými orchestry, a tak často koncertuje po Evropě, USA a Asii a bývá k vidění i ve významných operních domech.

Natočil více než 70 titulů pro vydavatelství EMI (nyní Warner Classics). Za své nahrávky získal řadu prestižních mezinárodních ocenění, jimž vévodí třikrát cena Grammy, a to za Mahlerovu Symfonii č. 10, Brahmsovo Německé requiem a Stravinského Žalmovou symfonii, které natočil s Berlínskými filharmoniky. V roce 2019 pořídil s Londýnským symfonickým orchestrem originální nahrávku Brucknerovy Šesté symfonie, která se stala předmětem vzrušených debat.

Kromě zmíněných cen přineslo Rattlovo dlouhodobé partnerství s Berlínskými filharmoniky také nový a dlouhodobě úspěšný vzdělávací program „Zukunft@Bphil“. Angažování v hudebním vzdělávání však Rattle neopustil ani po odchodu z Berlína a spolu s Londýnským symfonickým orchestrem se pak podílel na vzniku LSO East London Academy. Ta od roku 2019 hledá a bezplatně rozvíjí potenciál mladých talentovaných hudebníků bez ohledu na jejich původ a finanční situaci.