Česká filharmonie • Daniel Harding

Hornista a dirigent Radek Baborák patří mezi nejvýraznější osobnosti mezinárodní klasické hudební scény. Od svého sólového debutu v roce 1989 spolupracuje se světovými orchestry, významnými sólisty a soubory, špičkovými dirigenty. Po mnohaletém působení na postu sólohornisty (Berlínská filharmonie, Mnichovská filharmonie, Česká filharmonie) a obohacen řadou zkušeností na poli komorní hudby (Afflatus Quintet) i uměleckým vedením souborů (Baborák Ensemble — Orquestrina, Czech Horn Chorus) se od roku 2008 začal paralelně věnovat kariéře dirigenta. Tím navazuje na tradici dirigujících instrumentalistů, kteří se rozhodli realizovat své umělecké představy a sny ve vlastním dirigentském nastudování. Baborákovým mentorem a vzorem je v tomto především maestro Daniel Barenboim, jemuž asistoval u West-Eastern Divan Orchestra. Pod jeho taktovkou Baborák sólově vystupuje, participuje i na komorních projektech Boulez Ensemble a působí jako profesor na Barenboim-Said Akademii v Berlíně.

Iniciačním impulzem pro vykročení k dirigentskému pultu bylo vyzvání hudebníků Mito Chamber Orchestra, aby zastoupil jejich indisponovaného šéfdirigenta, maestra Seiji Ozawu na evropském turné orchestru v roce 2008. Baborák se stal Ozawovým žákem a jejich spolupráce vyvrcholila při jubilejním, stém koncertu MCO, při kterém zazněla Beethovenova devátá symfonie — první dvě věty dirigoval Radek Baborák, třetí a finální Seiji Ozawa.

V roce 2011 inicioval založení festivalového orchestru Česká sinfonietta, jehož je šéfdirigentem, a od roku 2013 je i uměleckým vedoucím Pražských komorních sólistů. Od sezóny 2017 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Yamagata Symphony Orchestra. Repertoár Radka Baboráka zahrnuje skladby barokní, klasicistní, romantické i díla skladatelů 20. a 21. století (Na'ama Tamir Kaplan, Toshio Hosokawa, John Adams, Esa-Pekka Salonen, Antti Sakari Saario). Ve světových premiérách uvedl kromě svých kompozic i skladby dalších českých soudobých autorů (Jean-Gaspard Páleníček, Lukáš Hurník, Aleš Březina). Od roku 2021 je šéfdirigentem Západočeského symfonického orchestru.

„Přitahují mě projekty, které mají co říct; které jsou nejen hudebně krásné a poutavé, ale také nějakým způsobem souvisejí s tím, o čem je dnešní život,“ říká mezzosopranistka Fleur Barron mj. také v souvislosti s operou Adriana Mater Kaiji Saariaho, za ztvárnění jejíž hlavní role získala nedávno cenu Grammy. Singapursko-britská zpěvačka, jejíž mentorkou je už po dlouhá léta Barbara Hannigan, nyní dělí svou profesní dráhu mezi operu, koncertní vystupování a komorní či sólové recitály. Hudba však pro ni není pouze prostředkem přenášení krásy, ale také médiem s možností dalekosáhlejšího účinku, jak dokazují i některé její projekty zaměřené na spojování odlišných kultur.
Sama vyrůstala v kulturně velice různorodém prostředí. Narodila se v Severním Irsku a většinu svého dětství prožila v Hongkongu. Jako náctiletá se s rodiči přestěhovala do New Yorku, kde jí uchvátily show na Broadwayi. Svůj názor na operu, kterou tehdy považovala za „nudnou“, změnila až poté, co se po škole začala vydávat se spolužáky za studentské vstupné do Metropolitní opery. Po dokončení bakalářského studia literární komparatistiky na Columbijské univerzitě se začala poohlížet po vážném studiu zpěvu a výsledkem byl magisterský titul na Manhattan School of Music. Začátky však nebyly jednoduché: „Magisterské studium bylo pro mé ego velmi náročné, protože jsem byla ve srovnání s ostatními hodně pozadu, a to byla výzva,“ říká. „U většiny činností je to tak, že když se cítíte pozadu, můžete na sobě tvrdě pracovat a zlepšíte se. U zpěvu to tak ale není a čím víc jsem se snažila, tím víc jsem byla napjatá. Takže to byla dlouhá cesta.“
Dlouhá cesta však byla nakonec úspěšná a nyní vídáme Fleur Barron vystupovat s předními světovými orchestry (Berlínští filharmonikové, Sanfranciský symfonický orchestr, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu aj.) pod vedením předních dirigentů (Esa-Pekka Salonen, Daniel Harding, Kent Nagano, Nathalie Stutzmann či Kirill Petrenko); svůj debut si již v rámci koncertního turné zažila už i s Českou filharmonií a jejím šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. V poslední době ji často vídáme na pódiu s mahlerovským repertoárem, ale výjimkou není například ani hudba 20. a 21. století, v operním světě zasahuje až do raně barokního repertoáru (např. Monteverdiho Il Ritorno d'Ulisse in Patria). V recitálové roli se na pódiu nejčastěji objevuje s Juliusem Drakem (v sezoně 2024/25 spolu vystoupili například v londýnské Wigmore Hall, v Amsterdamu, Stuttgartu či Madridu), ale nedávno si svůj debut v Carnegie Hall zažila s klavíristou Kunalem Lahirym, se kterým podnikla celé americké turné. Funguje také jako umělecký partner Orquesta Sinfonica del Principado de Asturias ve španělském Oviedu.
Kromě své interpretační dráhy pořádá také každoročně množství mistrovských kurzů, např. v Harvardu, Manhattan School of Music, Royal Academy of Music či londýnské King’s College.

Londýnský rodák Andrew Staples je považován za jednoho z nejvšestrannějších tenoristů své generace. Pravidelně ho potkáváme na pódiu se sirem Simonem Rattlem, Danielem Hardingem, Esa-Pekkou Salonenem či Yannickem Nézet-Séguinem spolu s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu, Orchestre de Paris, Londýnským symfonickým orchestrem nebo Královským skotským národním orchestrem.

V Královské opeře debutoval jako Jaquino v Beethovenově Fideliovi a dále zde ztvárnil role Tichona (Káťa Kabanová) a Narrabotha (Salome). Mohli jsme ho také vidět v Metropolitní opeře, v pražském Národním divadle, v Hamburské státní opeře, Berlínské státní opeře (Idomeneo), Berlínské komické opeře (Jephtha), v divadle La Fenice (Peter Grimes) a na Salcburském či Lucernském festivalu.

Jako všestranný umělec se Andrew Staples kromě koncertních a operních pěveckých angažmá věnuje též operní režii, filmové produkci a fotografii.

Britský dirigent Daniel Harding je hudebním a uměleckým ředitelem Symfonického orchestru Švédského rozhlasu. V minulosti zastával post hudebního ředitele Orchestre de Paris (2016–2019) a hlavního hostujícího dirigenta Londýnského symfonického orchestru (2007–2017); byl taktéž poctěn doživotním titulem “conductor laureate” od Komorního orchestru Gustava Mahlera, se kterým pracuje už více než 20 let. Minulou a tuto sezonu je rezidenčním umělcem Orchestre de la Suisse Romande a od příštího roku se stane na pět let hudebním ředitelem čínského programu Youth Music Culture The Greater Bay Area. Kromě svých koncertních závazků je také častým hostem prestižních operních domů, jako jsou milánská La Scala, Královská opera Covent Garden, Berlínská či Vídeňská státní opera.

Za své nahrávky již sklidil mnohá ocenění. Pozitivní ohlasy sklidily jeho mahlerovská a orffovská alba s Vídeňskými filharmoniky a se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, která natočil pro Deutsche Grammophon. Pro Virgin/EMI nahrál CD s Mahlerovými a Brahmsovými symfoniemi, operu Billy Budd s Londýnským symfonickým orchestrem (cena Grammy za nejlepší operní nahrávku), opery Don Giovanni a Utahování šroubu s Komorním orchestrem Gustava Mahlera (Choc de lʼAnnée 2002, Grand Prix de lʼAcadémie Charles Cros a Gramophone award) či díla Lutosławského a Brittena (Choc de lʼAnnée 1998). Mezi jeho poslední nahrávky se Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu patří „The Wagner Project“ s Matthiasem Goernem, Mahlerovy symfonie č. 5 a 9, Brahmsovo Německé requiem či nově vydané album s Brittenovými díly.

V této sezoně se Daniel Harding vydává na velká turné s Královským orchestrem Concertgebouw, Symfonickými orchestry Bavorského a Švédského rozhlasu. Také ho můžeme slyšet s Berlínskými filharmoniky v Berlíně a Baden-Badenu, s Orchestre Philharmonique de Radio France, Filarmonica della Scala, Dresden Staatskapelle či ve Vídeňské státní opeře. Kromě České filharmonie debutuje také s Clevelandským orchestrem.

Daniel Harding je nositelem Řádu umění a literatury jenž obdržel od francouzské vlády v roce 2002 a Řádu britského impéria (2021). V roce 2012 se stal členem Královské švédské hudební akademie. Je také profesionálním pilotem Air France.