Česká filharmonie • Daniel Harding

„Když jsem se pokoušel analyzovat svou celoživotní lásku k lesnímu rohu, došel jsem k nevyhnutelnému závěru, že je to hlavně kvůli jeho schopnosti probouzet vzpomínky na dávné časy. Samotný zvuk lesního rohu vyvolává obrazy uložené v kolektivním vědomí. Je to nástroj, který nás vybízí, abychom se zasnili a do těch dávných časů přenesli,“ vyznal se americký skladatel John Williams (*1932) v roce 2003 před premiérou svého Koncertu pro lesní roh a orchestr. Zkomponoval jej pro sólohornistu Chicagského symfonického orchestru Daleho Clevengera přímo na objednávku jeho domovského orchestru. Pět částí koncertu opatřil Williams programními názvy a ke každému z nich ještě přidal poetický přípis z básní svých oblíbených autorů. Ze všech hudebních charakteristik koncert vyniká zejména technickou a výrazovou náročností, které klade na sólistu i jednotlivé hráče orchestru,

a také neobyčejně pestrou škálou nálad, zvuků a barev. Od něžných pastorálních motivů v dřevěných dechových nástrojích, přes temné pasáže rozléhající se ze skupiny žesťů a hlubokých smyčců. Hudba je místy energicky výbušná, jindy symfonicky monumentální, tak jak Williamsův rukopis známe z jeho filmových partitur. Ostatně, není se čemu divit. Hornový koncert skládal držitel pěti Oscarů souběžně s hudbou k Harrymu Potterovi a vězni z Azkabanu. Někoho tak mohou ozvěny lesního rohu unášet do dávných časů a jiného zase do potemnělých hvozdů obklopujících kouzelnickou školu v Bradavicích. „Většina kultur má ve své historii nějakou podobu rohu. Vzpomeňme na beraní roh šofar, který svolával do boje i k modlitbě. Nebo na lasturu, ‚bájný mušlový nástroj Titánů‘. Nebo si představme mohutné vikingské rohy, které musely nahánět hrůzu osadám severní Evropy, když se velké lodě blížily k ústím řek, aby zahájily své útoky. Roh v nás probouzí vzpomínky na věci děsivé, na věci mocné, i na věci vznešené a krásné!“ dodal skladatel v průvodním slovu k premiérovému uvedení svého koncertu.

John Williams patří bezesporu k nejznámějším hudebním skladatelům současnosti, nikoli však z koncertních síní ale právě z filmového plátna. Od 60. let dvacátého století spolupracoval s řadou hollywoodských režisérů a podílel se na úspěchu mnoha kultovních snímků. Za hudbu k filmům Šumař na střeše, Čelisti, Star Wars, E. T. mimozemšťan a Schindlerův seznam získal Oscary, ovšem bez jeho přispění si lze těžko představit také komedii Sám doma, Dobyvatele ztracené archy, Jurský park nebo Spielbergův válečný velkofilm Zachraňte vojína Ryana.

Jako dirigent vedl v letech 1980–1993 slavný americký orchestr Boston Pops, který po něm převzal pražskému

publiku dobře známý Keith Lockhart. Jeho hudbu pravidelně uvádějí, často přímo pod jeho vedením, tělesa jako Londýnský symfonický orchestr, Losangeleská nebo Newyorská filharmonie. Dechové nástroje podle všeho patří mezi jeho oblíbené, neboť sólové koncertní skladby zkomponoval také pro flétnu, hoboj, klarinet, fagot, tubu či saxofon. Blízký umělecký vztah jej pojí také s fenomenální houslistkou Anne-Sophie Mutter, pro kterou napsal svůj Druhý houslový koncert.

Annus horribilis. Těmito dvěma slovy by se z pohledu Gustava Mahlera (1860–1911) dal popsat rok 1907. Politické intriky motivované rostoucím antisemitismem jej koncem května donutily vzdát se postu hudebního ředitele Vídeňské dvorní opery, který zastával od roku 1897, a v červenci Mahlerovým na kombinaci záškrtu a spály zemřela čtyřletá dcera Marie Anna. Zdravotní obtíže se nevyhnuly ani Mahlerově ženě Almě a skladateli samotnému navíc lékaři diagnostikovali srdeční vadu, v důsledku čehož se musel vzdát celé řady svých oblíbených činností – dlouhých vycházek do hor a vyjížděk na kole, plavání či veslování. Rány, které mu tyto měsíce uštědřily, se Mahler nakonec rozhodl hojit prací. Rodina prodala vilu nedaleko Wörthersee v Korutanech, ve které pobývala, a Mahler s manželkou a mladší dcerou Annou odplul do New Yorku. Hned v lednu následujícího roku se ujal postu šéfa Metropolitní opery. Po úspěšné první americké sezoně se Mahler v květnu roku 1908 vrátil na léto do Evropy a usadil se v Toblachu v jižním Tyrolsku. O bolesti, kterou mu způsobila smrt milované dcery, údajně nikdy nemluvil. Že ho ale události roku 1907 hluboce poznamenaly, je zjevné například z dopisu dirigentovi Brunu Walterovi, kde píše: „V jediném okamžiku jsem přišel o všechno, čeho jsem dosáhnul a čím jsem byl. Na konci života se musím znovu naučit stát a chodit, jako novorozenec.“ Učit se chodit pro Mahlera znamenalo především najít novou chuť do práce a nový přístup ke komponování. To se mu podařilo, a tak léto 1908 strávil prací na novém díle – symfonii pro alt, tenor a orchestr na texty z básnické sbírky Čínská flétna.

Píseň o zemi měla být v pořadí devátou Mahlerovou symfonií. Mýtus o „prokletí devátých“ postavený na osudech skladatelů, kteří zemřeli v průběhu práce na své deváté nebo krátce po jejím dokončení, ale Mahlera děsil. Označení symfonie a jejímu očíslování se proto dlouho vyhýbal, přestože Píseň o zemi svým rozsahem i stavbou do symfonického konceptu zapadá. Teprve další dílo, které rovněž začal komponovat v létě 1908, pojmenoval Devátá symfonie. „Přelstít Pánaboha“, jak o Mahlerově snaze mluvila později Alma, se skladateli ale nepovedlo. Premiéry Písně o zemi, ani Deváté symfonie se už nedočkal. Zemřel v květnu 1911, v padesáti letech a s rozepsanou Desátou. Čínskou flétnu, sbírku přebásněné čínské poezie, uspořádal německý básník Hans Bethge. Vyšla v roce 1907, Mahler se s ní seznámil krátce na to a do života se mu znovu vrátila těsně před odjezdem z New Yorku, když se seznámil se slavným sinologem Friedrichem Hirthem. Texty starých čínských básníků Mahlerovi imponovaly, neboť postihovaly všechny aspekty života, s nimiž byl konfrontován – na jedné straně radosti a požitky, na té druhé melancholie, smutek a nevyhnutelná konečnost bytí. Skladatel přetavil do hudby své nejniternější prožitky a práce na něj měla vcelku povzbuzující účinek. „Zatím nemohu říct, jak se bude celé dílo jmenovat. Bylo mi dopřáno několik krásných chvil a věřím, že to bude to nejosobnější, co jsem dosud udělal,“ napsal v září Brunu Walterovi.

Šest básní Mahler zpracoval jako šest vět symfonického celku, které spolu kontrastují tempem, náladou i obsazením, a to jak orchestru, tak sólových hlasů. V plném zvuku se orchestr prosazuje v první, čtvrté a šesté básni, jinak má sazba značně komorní, mnohdy exotizující charakter. Ke standardnímu obsazení Mahler, podobně jako v některých předchozích symfoniích, přidal také mandolínu, celestu, tam-tam, tamburínu či zvonkohru. Mužskému hlasu svěřil první, třetí a pátou báseň, ostatní tři ženskému. Tenorové části mají povětšinou rytmicky i harmonicky živelnější charakter, zrcadlí se v nich ironie života, střídá se jistá vzdorovitá lehkovážnost s pocity hlubokého smutku. Altové části k nim vytvářejí smířlivý, lyričtější, často více melodický kontrast. Přestože se Mahler nedržel tradiční čtyřvěté symfonické struktury, šest vět lze do tohoto schématu vnitřně seskupit. Pijácká píseň o bídě země je úvodem symfonie, začíná třítónovým motivem lesního rohu, který se v průběhu několikrát vrací. Stejně jako refrén se slovy „temný je život, temná je smrt“. Zpěvní hlas vede Mahler často do vypjatých vysokých poloh a podobně nakládá i s instrumentálními hlasy, proti kterým se musí tenorista zvukově prosadit. Část Osamělý na podzim přináší zklidnění a lze ji chápat jako druhou větu klasické symfonické formy. Má charakter lamenta tesknícího po životě, který končí, po květinách, které uvadají, a slunci, jehož záře pohasíná. Písně O mládí, O kráse a Opilý na jaře plní funkci symfonického scherza, třetí věty, která přináší novou energii – hudbu místy melancholickou, místy pastorálně radostnou s nepřeberným množstvím zvukomalebných momentů imitujících zpěv ptáků a evokujících Mahlerovy oblíbené chvíle v horách. Rozloučení je jednou z nejpůsobivějších Mahlerových vět vůbec. Půlhodinový závěr symfonie trvá skoro stejně dlouho jako všechny předchozí věty dohromady a vstřebává do sebe všechny jejich kontrasty. Mahler střídá pasáže v durové a mollové tónině, komorní sazbu s plně znějícími orchestrálními plochami. Znovu se zde vynořuje myšlenka o pomíjivosti lidského života, ale i o nikdy nekončící kráse země. Nad vyhasínajícím doprovodem orchestru se devětkrát, stále tišeji, rozeznívá slovo „ewig“ (věčně), až se docela rozplyne.

Český hornista Radek Baborák patří k předním hráčům české i světové hudební scény. To dokládá i jeho dlouholetá kariéra sólového hráče – v 18 letech započal svoje dvouleté působení na pozici prvního hráče v České filharmonii, další zkušenosti jako sólohornista načerpal u Mnichovských filharmoniků a v letech 2003‒2010 také u Berlínských filharmoniků. Kromě sólového vystupování dělí svoji profesní dráhu mezi komorní hudbu, pedagogickou činnost a dirigování.

Je zakladatelem komorního uskupení Baborak Ensemble, se kterým pravidelně vystupuje například na Mozartwoche Salzburg, v komorním sále Pierra Bouleze v Berlíně nebo v Japonsku. Jádro souboru sestává z lesního rohu a smyčcového kvarteta, ale dle potřeby se rozšiřuje o různé další nástroje – v rámci něj vznikl například projekt Orquestrina, který se zaměřuje na taneční hudbu. Pro svůj soubor Radek Baborák také aranžuje různé skladby, například od argentinského skladatele Ástora Piazzolly. Od roku 2016 je též uměleckým vedoucím Pražských komorních sólistů.

V rámci své pedagogické aktivity vyučoval na Fondazione Arturo Toscanini v Boloni, Escuela Reina Sofía v Madridu, TOHO University v Tokiu a pražské HAMU. V současné době je hostujícím profesorem na Barenboim-Said Academy v Berlíně a mentorem stipendijní Akademie MenART.

V roce 2011 rozšířil svou hudební činnost o dirigování. Jeho mentorem byl japonský dirigent Seiji Ozawa, kterému asistoval u Mito Chamber Orchestra. V roli dirigenta spolupracoval s dalšími českými i zahraničními tělesy včetně Berlínského symfonického orchestru či Tokijské filharmonie. Založil a umělecky vede orchestr Česká Sinfonietta, který vystupuje na renomovaných festivalech v České republice (Pražské jaro, Dvořákova Praha, Smetanova Litomyšl), a je také čestným dirigentem Západočeského symfonického orchestru v Mariánských Lázních.

Radek Baborák se rovněž aktivně zajímá o edukaci a podporu mladých muzikantů. Svědčí o tom například jeho projekt Showcase, v rámci kterého mají mladí umělci možnost proniknout hlouběji do profesionálního hudebního světa, získat nové kontakty a příležitosti. Během covidové pandemie uspořádal také dvě sbírky na pomoc nezávislým umělcům a následně v rámci svých projektů podpořil i ukrajinské hudebníky.

V roce 2020 vznikl z jeho iniciativy mezinárodní hudební festival Horn Fest Praha, který navazuje na bohatou a dlouholetou českou (i světovou) tradici lesního rohu. V prosinci 2025 se představil v polské Vratislavi v rámci Národního fóra hudby s orchestrem NFM Leopoldinum dokonce v trojí roli jako sólista, dirigent i skladatel se skladbou L’Orangerie.

Singapursko-britská mezzosopranistka Fleur Barron, držitelka ceny Grammy z roku 2025 za ztvárnění hlavní role v opeře Adriana Mater Kaiji Saariaho, se kromě opery věnuje i koncertnímu vystupování a komorním i sólovým recitálům. Vystupuje s předními světovými orchestry a dirigenty, v sezoně 2024/2025 jsme ji v rámci jejího koncertního turné mohli slyšet také s Českou filharmonií pod vedením Semjona Byčkova v Mahlerově cyklu Písně o mrtvých dětech. Právě dílo Gustava Mahlera zaujímá v jejím repertoáru významný podíl, ale výjimkou není ani hudba 20. a 21. století či skladby raně barokní. V recitálové roli se na pódiu nejčastěji objevuje s klavíristou Juliem Drakem, za jehož doprovodu vystoupí v sezoně 2025/2026 v Janově, Londýně, Paříži ale například i v Jižní Koreji. Fleur Barron se rovněž zaměřuje na projekty podporující propojování odlišných kultur, sama vyrůstala v kulturně velice různorodém prostředí. Kromě své interpretační dráhy pořádá každoročně také množství mistrovských kurzů.

Londýnský rodák Andrew Staples je považován za jednoho z nejvšestrannějších tenoristů své generace. Pravidelně ho potkáváme na pódiu se sirem Simonem Rattlem, Danielem Hardingem, Esa-Pekkou Salonenem či Yannickem Nézet-Séguinem spolu s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu, Orchestre de Paris, Londýnským symfonickým orchestrem nebo Královským skotským národním orchestrem. Slyšet jsme ho mohli například i v rámci Salcburského či Lucernského hudebního festivalu. Již několikrát vystoupil i v České republice, v pražském Národním divadle, Státní opeře i s Českou filharmonií ‒ v Schumannově oratoriu Ráj a Peri nebo v Händelově Mesiáši. V roce 2025 byl kritikou oceněn mimo jiné za svoje vystoupení v Mahlerově 8. symfonii s Londýnským filharmonickým orchestrem. Jako všestranný umělec se Andrew Staples kromě koncertních a operních pěveckých angažmá věnuje též operní režii, filmové produkci a fotografii.

Britský dirigent Daniel Harding byl až do roku 2025 hudebním a uměleckým ředitelem Symfonického orchestru Švédského rozhlasu, kde působil 18 let. V roce 2024 převzal funkci hudebního ředitele orchestru a sboru Accademia Nazionale di Santa Cecilia a ve stejném roce se stal také vedoucím programu Youth Music Culture The Greater Bay Area (YMCG), mezinárodní orchestrální akademie a festivalu v oblasti Velkého zálivu v jižní Číně, který propojuje mladé hudebníky z celého světa. V minulosti zastával post hudebního ředitele Orchestre de Paris (2016–2019) a hlavního hostujícího dirigenta Londýnského symfonického orchestru (2007–2017); byl taktéž poctěn čestným doživotním titulem „Conductor Laureate“ od Komorního orchestru Gustava Mahlera, se kterým pracuje už více než 20 let. Kromě svých koncertních závazků je také častým hostem prestižních operních domů, jako jsou milánská La Scala, Královská opera Covent Garden, Berlínská či Vídeňská státní opera.

S Českou filharmonií se představil poprvé v roce 2023, kdy dirigoval Schumannovo oratorium Ráj a Peri. V sezoně 2026/2027 ho čeká spolupráce s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Clevelandským orchestrem.

Za své nahrávky již sklidil mnohá ocenění. Pozitivní ohlasy získala jeho mahlerovská a orffovská alba s Vídeňskými filharmoniky a se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, která natočil pro Deutsche Grammophon. Pro Virgin/EMI nahrál CD s Mahlerovými a Brahmsovými symfoniemi, operu Billy Budd s Londýnským symfonickým orchestrem (cena Grammy za nejlepší operní nahrávku), opery Don Giovanni a Utahování šroubu s Komorním orchestrem Gustava Mahlera (Choc de lʼAnnée 2002, Grand Prix de lʼAcadémie Charles Cros a Gramophone Award) či díla Lutosławského a Brittena (Choc de lʼAnnée 1998). Mezi jeho poslední nahrávky patří koncertní provedení houslového koncertu soudobé britské skladatelky Helen Grime se Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu, Pucciniho Tosca s orchestrem Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Houslové koncerty S. Barbera a J. Sibelia se sólistou Renaudem Capuçonem.

Daniel Harding se narodil v Oxfordu a jako dirigent se prosadil již velmi mladý. Měl příležitost asistovat Simonu Rattlovi u City of Birmingham Symphony Orchestra a Claudiu Abbadovi u Berlínských filharmoniků, se kterými debutoval ve svých 21 letech. V roce 1996 se stal také nejmladším dirigentem, který kdy dirigoval koncert na festivalu BBC Proms. Je rovněž nositelem Řádu umění a literatury, které obdržel od francouzské vlády v roce 2002 a Řádu britského impéria (2021). Kromě svých četných hudebních závazků je také profesionálním pilotem Air France.