Česká filharmonie • Kolín nad Rýnem

„Cokoli máme skutečně slavného v historii české, zdola to vzrostlo!“ Tato věta významného českého spisovatele Jana Nerudy vypovídá mnohé o historii českého národa a jeho slavných osobnostech. Zcela bezvýhradně však platí pro Antonína Dvořáka, jehož umění vzrostlo z malé vesnice až do největších světových metropolí.

Když Neruda tuto větu v roce 1884 psal, bylo mu právě padesát let. A co dělal ve svých padesáti letech, v roce 1891, Antonín Dvořák? Byl slavným a žádaným skladatelem, umělcem, který svou popularitou již dávno překračoval hranice rakousko-uherské monarchie i celé Evropy. A právě v roce svých 50. narozenin dostal nabídku na místo ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Velmi důkladně ji zvažoval a konzultoval s celou řadou lidí ve svém okolí. Například svému příteli Aloisi Göblovi psal v červnu 1891: „Mám jet na 2 roky do Ameriky! […] Mám to vzít? Či nemám? Pište mi slovo.“ Všelijaké slavnosti Dvořák nikdy moc rád neměl. Nelze se proto divit, že na začátku září se s omluvou odmítl účastnit pražské oslavy svých padesátých narozenin s tím, že je stráví s rodinou na milovaném letním sídle ve Vysoké. Jezdil tam odpočívat i pracovat. Čtyři dny po svých narozeninách (12. září 1891) dokončil instrumentaci koncertní ouvertury pro orchestr Karneval, op. 92, druhé skladby z cyklu tří ouvertur, které mají programní charakter. Konkrétní program skladatel sice neuvedl, ale je evidentní, že zde realizoval skladatelské záměry, které od něj v symfonické hudbě tehdy nikdo nečekal. V hudbě komorní se touto cestou vydal již před dvěma lety: v Poetických náladách, op. 85, třinácti skladbách pro sólový klavír, které vtipně glosoval: „Nejsem pouze absolutní muzikant, nýbrž poeta.“ Triptych koncertních ouvertur zobrazující tři stránky lidského bytí zamýšlel Dvořák původně jako jeden celek s názvem „Příroda, život a láska“. Všechny tři navíc důmyslně motivicky propojil. Sám však nakonec ke všem ouverturám nakladateli Simrockovi sdělil, že „každá může být také hrána samostatně“, přidělil jim opusová čísla a názvy V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, Othello, op. 93. První provedení všech tří ouvertur se uskutečnilo 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu v rámci koncertu na rozloučenou před odjezdem do Ameriky, orchestr Národního divadla řídil skladatel. Jejich druhé provedení dirigoval taktéž Dvořák, ale už za oceánem, 21. října 1892 v newyorské Carnegie Hall.

Anglický skladatel Edward Elgar vyrůstal v rodině chrámového varhaníka, který byl zároveň obchodníkem s hudebninami a hudebními nástroji. S hrou na klavír začal malý Edward ve škole, hru na varhany si osvojoval pozorováním otce. V jeho obchodě si navíc půjčoval nejrůznější hudební nástroje a sám se na ně učil hrát, aniž by dostal jakékoliv instrukce. Záhy tak zvládal nejen hru na klavír a varhany, ale i na housle, violu, violoncello nebo fagot. Podobným způsobem začal i komponovat. V šestnácti letech se stal hudebníkem na volné noze, a poznával tak hudbu především z praxe instrumentalisty, chrámového varhaníka a dirigenta. Komponoval většinou sborová díla, ale skutečné skladatelské renomé si vydobyl teprve ve svých 42 letech, když napsal Variace „Enigma“, op. 36. Premiéru tehdy nastudoval a řídil skvělý dirigent Hans Richter, který si díla velice cenil. Nápad na vytvoření variací s nepřiznaným, „zašifrovaným“ tématem svědčí o Elgarově nebývalé invenci, u samouka navíc ničím nespoutané. Dílo je skrytou poctou skladatelově manželce Alici a přátelům, kteří za Elgarem stáli v nejistých začátcích skladatelské kariéry.

K nejvýznamnějším Elgarovým dílům patří také Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85. Už jen volba violoncella jako sólového nástroje představuje pro skladatele velkou výzvu. Snad nejlépe to kdysi lapidárně vystihl Antonín Dvořák, když své žáky v kompozici varoval, že na rozdíl od klavíru nebo houslí, které se umějí před orchestrem prosadit jako ideální sólové nástroje, violoncello obdobnými tónovými kvalitami nedisponuje: „nahoře to huhňá a dole brumlá“. Je možné, že Elgar po svém Houslovém koncertu (1907–1910) pojal podobný záměr jako jeho předchůdce Dvořák – vyrovnat se s obtížným skladatelským úkolem. Kompoziční řešení tomu rozhodně napovídá. Na rozdíl od většiny jiných koncertantních skladeb zvolil Elgar neobvyklé čtyřvěté uspořádání, které je typické spíše pro komorní hudbu. A právě s tímto hudebním druhem má Elgarova skladba hodně společného. Delikátní instrumentací řeší zvukové limity sólového nástroje a hudba sama má ve skutečnosti velmi niterný až komorní charakter. Ve zhudebnění bolesti a smutku dosahuje Elgarova hudební řeč dokonalosti, melancholické fráze gradující do stále bezradnější ponurosti jsou pro interpreta klíčem k uchopení celého díla. Koncert vznikl v době naplněné rezignací, bezprostředně po první světové válce, skladatel se potýkal se zdravotními problémy, ale především mu v době kompozice odcházela jeho milovaná žena, která se ještě účastnila premiéry, ale následujícího roku zemřela. Přestože se provedení skladby 27. října 1919 ujal výborný violoncellista Felix Salmond, London Symphony Orchestra a Elgar jako dirigent, nedopadla premiéra dobře, a to vinou zcela nedostatečného času na zkoušky. Premiérový neúspěch se na koncertu podepsal přespříliš. I přes snahu mnohých vynikajících violoncellistů se skladba naplno octla v centru pozornosti až roku 1965, díky legendární nahrávce tehdy dvacetileté Jacqueline du Pré.

„Má světnička už je zařízena, obrazy rozvěšeny: nad klavírem visí Sebastian Bach, vedle Beethoven a dále několik Raffaelů – výzdoba stěn je docela pestrá. Mám tu také toaletní stolek a na něm láhev kolínské ve skříňce, kterou obdivují všechny mé tety a sestřenice. A pak také maličký košíček a v něm své tři cestovní deníky,“ zapsal si Felix Mendelssohn Bartholdy (1809–1847), když se roku 1832 vrátil do Berlína z dvouleté cesty po Anglii, Skotsku a Itálii. Portréty Bacha a Beethovena svědčí o hudebních láskách a vzorech mladého skladatele, reprodukce děl Raffaela Santiho mu připomínaly dojmy z Itálie. Mendelssohnovo zaujetí historií umění mělo kořeny v domácím prostředí. Narodil se v Hamburku, jeho dětství je však spjato s Berlínem, kam rodina uprchla před Napoleonovými vojsky. Felixův děd, filozof Moses Mendelssohn, se zasloužil o společenskou emancipaci Židů. Otec Abraham Mendelssohn, který přijal protestantský křest a s ním druhé jméno Bartholdy, byl bankéř s múzickými sklony. Matka Lea podporovala od útlého věku talent svých dětí. Felix vyrůstal v ovzduší romantického okouzlení přírodou, poezií a hudbou. Komponovat začal v době, kdy se vedly debaty o schopnosti hudby vyprávět příběhy, sdělovat ideje, líčit dojmy. Přispěl k nim vlastním dílem. Kromě dvanácti raných symfonií pro smyčcový orchestr je autorem pěti symfonií, v nichž spojil historický odkaz s romantickým cítěním své doby. Nemají mimohudební program, přesto je zřejmé, že do nich vtěloval osobní zážitky.

Jsou to především dvě z nich – třetí symfonie nazvaná „Skotská“, a čtvrtá „Italská“. Obě jsou výsledkem cestování mladého Mendelssohna. Symfonie č. 4 A dur, op. 90, „Italská“ vznikala během jeho téměř dvouleté cesty po Itálii. Vydal se na ni v květnu 1830, navštívil Řím i Pompeje, Janov a Milán, Benátky a Florencii; v zavazadle s sebou měl cestovní deníky Johanna Wolfganga Goetha, který cestu po Itálii absolvoval v letech 1786–1788. V dopise sestře Fanny z 22. února 1831 Mendelssohn sděloval, že v komponování pokročil, těší se z dokončení kantáty První Valpuržina noc podle Goethovy balady a „italská symfonie dělá velké pokroky. Bude to nejradostnější skladba, jakou jsem kdy napsal, hlavně poslední věta. Pro adagio nemám dosud nic určitého a myslím, že si to schovám na Neapol.“ Píše také: „Jen Skotskou symfonii ještě nemůžu pořádně chytit, budu-li mít během této doby nějaký dobrý nápad, chci se na to vrhnout, rychle to zapsat a dokončit.“ Oběma symfoniím tak Mendelssohn sám přidělil jméno, „Skotskou“ už píše s velkým písmenem. Italskou symfonii dokončil roku 1833 a poprvé byla provedena za Mendelssohnova řízení 13. května téhož roku ve Filharmonické společnosti (Philharmonic Society) v Londýně. Poté ještě skladatel přistoupil k revizím díla, které nikdy neuzavřel a dílo tak existuje v několika verzích. V chronologické řadě vznikla Italská symfonie ve skutečnosti jako třetí; dokončení Symfonie a moll „Skotské“ se protáhlo do roku 1842 a téhož roku byla i provedena. „Italská“ však vyšla tiskem posmrtně teprve roku 1851 a získala tak vyšší pořadové číslo.

První věta v sonátové formě představuje Mendelssohna jako inovátora v pojetí konvenční formy. Proti výraznému hlavnímu tématu tvoří vedlejší téma spíše pouhou epizodu, v provedení však přichází skladatel s třetím, kontrapunkticky zpracovaným tématem, které je znakem jeho obdivu k barokním mistrům. Druhou větu lze považovat rovněž za sonátovou, ovšem bez provedení. Věta vznikla pod dojmem úmrtí Mendelssohnova učitele Carla Friedricha Zeltera (1758–1832) a také obdivovaného J. W. Goetha. Třetí věta má charakter menuetu, závěrečná věta nadepsaná „Saltarello“ uplatňuje temperamentní italský tanec v 6/8 taktu.