Český spolek pro komorní hudbu • Josef Špaček

Vztahující se k Rusku – a přece ne úplně, meditující – a zároveň inspirovaný taneční hudbou, chápající hudební myšlení minulosti – a schopný vědomě je spojovat s mladšími kompozičními proudy v tzv. polystylovosti: takový byl Alfred Schnittke, rodák z města Engels v tehdejší Autonomní sovětské socialistické republice povolžských Němců. Později se sám označil za „napůl Němce, napůl Žida“, žijícího v Rusku. První hudební vzdělání získal ve Vídni, kam byl jeho otec povolán jako redaktor německy psaných novin. Po zpětném přestěhování do Sovětského svazu (1948) pokračoval Schnittke ve studiu na moskevské konzervatoři. V roce 1983 konvertoval ke katolictví, a tím ke svému nepříliš zářnému politickému profilu přidal vedle „zhlédnutí se v západních kompozičních směrech“ ještě další minus. Doma se prosazoval těžko, v cizině mu pomáhali přátelé, kteří Schnittkeho skladby uváděli během svých zahraničních cest a stálejších angažmá; patřili mezi ně například houslista Gidon Kremer, dirigent Gennadij Rožděstvenskij a violoncellista Mstislav Rostropovič. V polovině osmdesátých let již Západ vnímal, že Alfred Schnittke představuje jednu z největších osobností ruské hudby po Šostakovičovi. V roce 1990 skladatel obdržel německé občanství a přesídlil do Hamburku, kde vyučoval na Musikhochschule a kde, jak doufal, mohl lépe pečovat o svoje zdraví. Prodělal sérii mozkových příhod, s jejichž následky statečně bojoval.

Jeho Suita ve starém slohu pro housle a klavír pochází z roku 1972 a náleží k nejpopulárnějším Schnittkeho skladbám. Zpěvné melodie, tak příjemné na poslech, jsou zasazeny do formy barokní suity o pěti částech. V duchu polystylovosti Schnittke propojil hudební jazyk 18. století s odkazy na díla z 19. i 20. století, například na Stravinského Pulcinellu, pracoval s vtipem a promyšlenými detaily. Suita byla poprvé uvedena roku 1973 v Moskvě.

Vzdálenou spojitost s Ruskem má také trojice sonát pro housle a klavír, které Ludwig van Beethoven pod opusovým číslem 30 dedikoval Alexandru I., mladému ruskému carovi. Skladatel těmto svým sonátám evidentně přikládal velký význam, věnoval-li je takto vysoce postavené osobnosti. Podle některých pramenů obdržel za dedikaci dodatečnou peněžní odměnu, předanou během konání Vídeňského kongresu (1814–1815). To však trochu předbíháme čas: v době vzniku sonát (1801–1802) se mnohé z tragických událostí napoleonských válek ještě neodehrály a Svatá aliance budoucích vítězných mocností – Pruska, Rakouska a Ruska – dosud nebyla uzavřena. Kritické chvíle ovšem prožíval Beethoven ve svém vlastním životě. Právě v roce 1802 napsal tzv. heiligenstadtskou závěť, nikdy neodeslaný dopis bratrům Carlu a Johannovi, kde zmiňuje narůstající ztrátu sluchu a s ní spojenou depresi, z níž se těžko dostával.

Sonáta pro housle a klavír č. 8 G dur, op. 30, č. 3, může být výmluvným příkladem toho, jak je někdy ošemetné komentovat okolnosti vzniku díla nebo dokonce porozumět psychologii skladatele na základě hudební analýzy. O první větě (Allegro assai) se tak lze např. dozvědět, že byla napsána s rozmarným humorem – ale také, že je plna elánu, v třetí větě (Allegro vivace) byl spatřován odkaz na vídeňské roztančené parkety – ale také na „vnitřní boj mezi životem a smrtí“, který se právě v Beethovenovi odehrával! Střízlivější znalec hudebních forem bude konstatovat, že první věta plyne v sonátové formě, neobvykle rozsáhlá druhá část (Tempo di Minuetto, ma molto moderato e grazioso) v třídílné formě a větě závěrečné dal autor podobu ronda. V každém případě má Sonáta G dur, a opus 30 jako celek, v Beethovenově tvorbě pro housle a klavír významné místo. První vydání realizovalo roku 1803 Bureau des Arts et de l’Industrie ve Vídni.

Jméno Arvo Pärt se stalo synonymem duchovního minimalismu, a ačkoliv se dnes jeho nositel těší velké popularitě a úctě, také synonymem pokorného tvůrčího hledání. Pärt se narodil v roce 1935 v Estonsku, které v té době bylo nezávislým státem. Už v roce 1940 si však tuto zemi připojil Sovětský svaz a ovládal ji, s výjimkou krátké epizody německé okupace ve 40. letech, až do roku 1991, kdy byla estonská nezávislost obnovena. Osudy i data narození Alfreda Schnittkeho a Arvo Pärta jsou si tedy podobné. Pärt studoval skladbu v Tallinu a v raných dílech byl ovlivněn neoklasicismem, později se seznámil s dvanáctitónovou technikou, serialismem a dalšími moderními skladebnými proudy. Takový způsob uměleckého vyjádření nezapadal do představ sovětských kulturních činitelů o angažované tvorbě a skladatel byl za to kritizován, stejně jako za příklon k duchovním tématům. V roce 1972 vstoupil do ruské pravoslavné církve. Během dlouhé tvůrčí pauzy (1968–1976) si vytvořil originální styl „tintinnabuli“, jehož cílem bylo mimo jiné zredukovat tónový materiál na minimum. Pod tlakem sovětské vlády emigroval s rodinou v roce 1980 do Vídně a získal rakouské občanství, poté žil v Berlíně a roku 2010 se natrvalo vrátil do Estonska. 

Skladba pro housle a klavír Spiegel im Spiegel (Zrcadlo v zrcadle) vznikla v roce 1978 a je typickou ukázkou Pärtova stylu tintinnabuli. Melodický hlas vychází ze stupnice a zprostředkovaně z gregoriánského chorálu, tintinnabuli hlas spočívá na základě rozložených trojzvuků. V tomto přísně logicky vystavěném prostoru, „skeletu skladby“, však musí vyniknout krása každého jednotlivého tónu, každá nota má svůj význam a rolí interpretů je tuto asketickou krásu uvolnit. Název evokuje představu nekonečnosti, neustálého zrcadlení, klidu i tajemství („co je za zrcadlem?“). Spiegel im Spiegel zahráli v premiéře koncem roku 1978 houslista Vladimir Spivakov a klavírista Boris Bechtěrev.

Skladatel německo-belgického původu César Franck žil od mládí v Paříži a dlouhá léta byl vnímán především jako chrámový hudebník a varhaník v několika zdejších kostelích, zejména však v St. Clotilde, i jako profesor varhanní hry a improvizace na konzervatoři. To, že kromě skladeb pro varhany, harmonium a klavír tvořil opusy orchestrální, operní, oratorní a komorní, běžně známé nebylo. Teprve v posledních dvou desetiletích života získal společenské uznání (Čestná legie, prezident Société Nationale de Musique) a pro některá svá pozdní díla také respekt široké veřejnosti. Po premiéře Sonáty pro housle a klavír A dur se nechal slyšet kritik Ernest Reyer: „Sonáta to není, ale přesto je proklatě krásná.“ Psal se rok 1886, skladba byla žhavou novinkou, a navíc potěšila dvakrát – Franck ji totiž věnoval jako svatební dar svému příteli, houslistovi Eugènu Ysaӱeovi.

Se vzácnou vyvážeností se v cyklické Sonátě A dur spojují tradice klasických forem, pozdně romantická chromatická harmonie, znalost kontrapunktu i zpěvná melodika. Hlavní téma první věty se v různých obměnách objevuje také v dalších částech skladby jako její „motto“. Po úvodním prologu následuje kontrastní druhá věta a lyrická třetí část. Závěrečná věta zaujme kánonickým vedením hlasů a zároveň působivou kantilénou. Neobvyklá náročnost klavírního partu prozrazuje, jak zručným varhaníkem (a klavíristou) César Franck byl. Díky kompozičnímu mistrovství, vřelosti a v jistém smyslu i autorově moudrosti, kterou pozorný posluchač v hudbě zachytí, se Sonáta A dur stala jednou z nejoblíbenějších skladeb svého žánru.