Vztahující se k Rusku – a přece ne úplně, meditující – a zároveň inspirovaný taneční hudbou, chápající hudební myšlení minulosti – a schopný vědomě je spojovat s mladšími kompozičními proudy v tzv. polystylovosti: takový byl Alfred Schnittke (1934–1998), rodák z města Engels v tehdejší Autonomní sovětské socialistické republice povolžských Němců. Později se sám označil za „napůl Němce, napůl Žida“, žijícího v Rusku. První hudební vzdělání získal ve Vídni, kam byl jeho otec povolán jako redaktor německy psaných novin. Po zpětném přestěhování do Sovětského svazu (1948) pokračoval Schnittke ve studiu na moskevské konzervatoři. V roce 1983 konvertoval ke katolictví, a tím ke svému nepříliš zářnému politickému profilu přidal vedle „zhlédnutí se v západních kompozičních směrech“ ještě další minus. Doma se prosazoval těžko, v cizině mu pomáhali přátelé, kteří Schnittkeho skladby uváděli během svých zahraničních cest a stálejších angažmá; patřili mezi ně například houslista Gidon Kremer, dirigent Gennadij Rožděstvenskij a violoncellista Mstislav Rostropovič. V polovině osmdesátých let již Západ vnímal, že Alfred Schnittke představuje jednu z největších osobností ruské hudby po Šostakovičovi. V roce 1990 skladatel obdržel německé občanství a přesídlil do Hamburku, kde vyučoval na Musikhochschule a kde, jak doufal, mohl lépe pečovat o svoje zdraví. Prodělal sérii mozkových příhod, s jejichž následky statečně bojoval.

Jeho Suita ve starém slohu pro housle a klavír pochází z roku 1972 a náleží k nejpopulárnějším Schnittkeho skladbám. Zpěvné melodie, tak příjemné na poslech, jsou zasazeny do formy barokní suity o pěti částech. V duchu polystylovosti Schnittke propojil hudební jazyk 18. století s odkazy na díla z 19. i 20. století, například na Stravinského Pulcinellu, pracoval s vtipem a promyšlenými detaily. Suita byla poprvé uvedena roku 1973 v Moskvě.

Své poslední tři sonáty pro housle a klavír Ludwig van Beethoven (1770–1827) nepsal jako závěrečnou trojici. Dělí je nejen časový odstup, ale především jejich hudební charakter. Osmá sonáta vzniká v roce 1802, na prahu nové etapy Beethovenovy tvorby, devátá o rok později promění sonátu téměř v koncert a desátá, která vznikne až po dlouhé odmlce, přinese další nečekaný obrat. Mezitím se zásadně proměňuje i skladatelova situace: zatímco jeho profesní dráha nabírá na síle, postupující ztráta sluchu stále více zasahuje do jeho každodenního života.

Sonáta č. 8 G dur pro housle a klavír, op. 30, č. 3, vznikla roku 1802 spolu s předchozími dvěma sonátami op. 30. Z celé trojice se stejným opusovým číslem je právě ona nejvíce prostoupena lehkostí a pohybem. Beethoven tu nechává krátké motivy neustále přecházet z jednoho nástroje na druhý. První věta působí jako rychlý rozhovor, v němž jeden nástroj okamžitě reaguje na druhý. Střední věta má podobu menuetu, který Beethoven rytmicky oživuje a neustále narušuje jeho očekávanou pravidelnost. Rychlé Allegro vivace vše žene kupředu s energií, která je velmi vzdálená dramatické sevřenosti sedmé sonáty.

Tři sonáty op. 30 vyšly tiskem roku 1803 ve Vídni a hned vzápětí v Londýně, s věnováním ruskému carovi Alexandru I. Jejich vznik spadá do velmi náročného období skladatelova života, stále zřetelněji se ukazovalo, že jeho sluch se nelepší. Na jaře 1802 se Beethoven uchýlil do Heiligenstadtu, tehdy ještě klidné vesnice v lesích nedaleko Vídně, a právě zde v říjnu 1802 napsal svým bratrům dopis, který dnes známe jako Heiligenstadtskou závěť. Nikdy dopis neodeslal, jeho obsah je však mimořádně výmluvný. Beethoven v něm popisuje ponížení, které pro něj znamená ztráta sluchu, a přiznává, že se ocitl na okraji zoufalství: „chybělo jen málo a sám bych byl ukončil svůj život. Co mě však zadrželo, bylo umění. Ach, zdálo se mi nemožné opustit svět dříve, než vytvořím všechno, k čemu jsem se cítil být povolán.“ Právě v této době vytváří op. 30, tři sonáty tak rozdílných charakterů.

Jméno Arvo Pärt (*1935) se stalo synonymem duchovního minimalismu, a ačkoliv se dnes jeho nositel těší velké popularitě a úctě, také synonymem pokorného tvůrčího hledání. Pärt se narodil v roce 1935 v Estonsku, které v té době bylo nezávislým státem. Už v roce 1940 si však tuto zemi připojil Sovětský svaz a ovládal ji, s výjimkou krátké epizody německé okupace ve 40. letech, až do roku 1991, kdy byla estonská nezávislost obnovena. Osudy i data narození Alfreda Schnittkeho a Arvo Pärta jsou si tedy podobné. Pärt studoval skladbu v Tallinu a v raných dílech byl ovlivněn neoklasicismem, později se seznámil s dvanáctitónovou technikou, serialismem a dalšími moderními skladebnými proudy. Takový způsob uměleckého vyjádření nezapadal do představ sovětských kulturních činitelů o angažované tvorbě a skladatel byl za to kritizován, stejně jako za příklon k duchovním tématům. V roce 1972 vstoupil do ruské pravoslavné církve. Během dlouhé tvůrčí pauzy (1968–1976) si vytvořil originální styl „tintinnabuli“, jehož cílem bylo mimo jiné zredukovat tónový materiál na minimum. Pod tlakem sovětské vlády emigroval s rodinou v roce 1980 do Vídně a získal rakouské občanství, poté žil v Berlíně a roku 2010 se natrvalo vrátil do Estonska. 

Skladba pro housle a klavír Spiegel im Spiegel (Zrcadlo v zrcadle) vznikla v roce 1978 a je typickou ukázkou Pärtova stylu tintinnabuli. Melodický hlas vychází ze stupnice a zprostředkovaně z gregoriánského chorálu, tintinnabuli hlas spočívá na základě rozložených trojzvuků. V tomto přísně logicky vystavěném prostoru, „skeletu skladby“, však musí vyniknout krása každého jednotlivého tónu, každá nota má svůj význam a rolí interpretů je tuto asketickou krásu uvolnit. Název evokuje představu nekonečnosti, neustálého zrcadlení, klidu i tajemství („co je za zrcadlem?“). Spiegel im Spiegel zahráli v premiéře koncem roku 1978 houslista Vladimir Spivakov a klavírista Boris Bechtěrev.

Skladatel německo-belgického původu César Franck (1822–1890) žil od mládí v Paříži a dlouhá léta byl vnímán především jako chrámový hudebník a varhaník v několika zdejších kostelích, zejména však v St. Clotilde, i jako profesor varhanní hry a improvizace na konzervatoři. To, že kromě skladeb pro varhany, harmonium a klavír tvořil opusy orchestrální, operní, oratorní a komorní, běžně známé nebylo. Teprve v posledních dvou desetiletích života získal společenské uznání (Čestná legie, prezident Société Nationale de Musique) a pro některá svá pozdní díla také respekt široké veřejnosti. Po premiéře Sonáty pro housle a klavír A dur se nechal slyšet kritik Ernest Reyer: „Sonáta to není, ale přesto je proklatě krásná.“ Psal se rok 1886, skladba byla žhavou novinkou, a navíc potěšila dvakrát – Franck ji totiž věnoval jako svatební dar svému příteli, houslistovi Eugènu Ysaӱeovi.

Se vzácnou vyvážeností se v cyklické Sonátě A dur spojují tradice klasických forem, pozdně romantická chromatická harmonie, znalost kontrapunktu i zpěvná melodika. Hlavní téma první věty se v různých obměnách objevuje také v dalších částech skladby jako její „motto“. Po úvodním prologu následuje kontrastní druhá věta a lyrická třetí část. Závěrečná věta zaujme kánonickým vedením hlasů a zároveň působivou kantilénou. Neobvyklá náročnost klavírního partu prozrazuje, jak zručným varhaníkem (a klavíristou) César Franck byl. Díky kompozičnímu mistrovství, vřelosti a v jistém smyslu i autorově moudrosti, kterou pozorný posluchač v hudbě zachytí, se Sonáta A dur stala jednou z nejoblíbenějších skladeb svého žánru. 

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už několik let není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

Vítěz soutěže královny Alžběty v Bruselu, belgický klavírista Denis Kožuchin, začal hrát na klavír v pěti letech pod vedením své matky. „Měl jsem zvláštní dětství, stejně jako ti, kteří se připravují na profesionální kariéru sportovce. Musel jsem hodně cvičit a přinést určité oběti, ale nikdy jsem neměl pocit, že bych v životě o něco přišel,“ vzpomíná na svá raná léta jeden z nejvyhledávanějších klavíristů své generace. Studoval nejprve na Balakirevově hudební škole u Natalie Fish, než přesídlil do Madridu, kde byl na tamní Escuela Superior de Música Reina Sofía žákem Dmitrije Baškirova a Claudia Martineze-Mehnera. Po zakončení studií obdržel diplom přímo z rukou španělské královny; byl prohlášen za nejlepšího studenta ročníku a jeho vlastní Cervantesovo trio pak dvakrát za nejlepší komorní soubor. Po madridském školení byl pozván na studia na Klavírní akademii u Comského jezera, kde pedagogicky působili např. Fu Cchung, Stanislav Judenič, Peter Frankl, Boris Berman, Charles Rosen či Andreas Staier. Studia završil u Kirilla Gersteina ve Stuttgartu.

Velký průlom jeho kariéry představovalo třetí místo v Mezinárodní klavírní soutěži v Leedsu (2006) a poté vítězství snad v nejprestižnějším interpretačním klání světa, soutěži královny Alžběty v Bruselu (2010). Od té doby je účinkuje s předními světovými orchestry, jako jsou Londýnský symfonický orchestr, Symfonický orchestr BBC, berlínská Staatskapelle, Chicagský symfonický orchestr, Královský orchestr Concertgebouw či Philharmonia Orchestra, a je pravidelně zván na významné festivaly ve Verbieru, Gstaadu, Drážďanech či BBC Proms. Recitály – ať už sólově, nebo ve spolupráci se svými slavnými kolegy, Leonidem Kavakosem, Renaudem a Gautierem Capuçonovými či Janine Jansen – provozuje taktéž na proslavených místech, a to například v Boulez Saalu, amsterdamském Concertgebouw, vídeňském Musikvereinu či Berlínské filharmonii.

V roce 2015 podepsal exkluzivní smlouvu s nahrávací společností Pentatone a od té doby vydal několik oceňovaných alb. Hned debutový snímek pro tento label (Griegův Koncert pro klavír a orchestr a Čajkovského Koncert pro klavír a orchestr č. 1 s Berlínským rozhlasovým symfonickým orchestrem za řízení Vasilije Sinajského) byl v časopise Gramophone oceněn jako „Editor’s Choice“, nahrávka Symfonických variací Césara Francka s Lucemburskou filharmonií pod taktovkou Gustava Gimena, Mendelssohnových Písní beze slov s Griegovými Lyrickými skladbami byla nominována na cenu Opus Klassik. Jeho diskografie je však ještě širší a zahrnuje také díla Josepha Haydna, Johannese Brahmse, Sergeje Prokofjeva, Maurice Ravela či George Gershwina.