Český spolek pro komorní hudbu • Wihanovo kvarteto

Leoš Čepický (housle), Jan Schulmeister (housle), Jakub Čepický (viola), Michal Kaňka (violoncello)

Wihanovo kvarteto je jedním z předních smyčcových kvartet, která v nedávných letech vznikla z velké české interpretační školy. Tento soubor, který v roce 2025 slaví čtyřicáté výročí svého založení, si získal mimořádný věhlas za interpretaci jak českého repertoáru, tak i mnoha významných děl světového klasicismu, romantismu a skladeb moderních. V rámci své obdivuhodné a stále se rozvíjející mezinárodní kariéry kvarteto vystoupilo na předních festivalech v Evropě a na Dálném východě. Pravidelně koncertuje v USA a podniklo také velice úspěšné turné po Austrálii a Novém Zélandu. Je častým hostem ve Velké Británii (Wigmore Hall, Bridgewater Hall, Southbank aj.) a jeho vystoupení jsou často na pořadu vysílání Radia 3.

Wihanovo kvarteto je laureátem mnoha mezinárodních soutěží: Pražského jara (1988), mezinárodní soutěže komorní hudby v sicilské Trapani (1990) a Svátku komorní hudby v Osace v roce 1996, což vyústilo v každoroční nová pozvání do Japonska. V roce 1991 získalo jak první cenu, tak i cenu publika v Londýnské mezinárodní soutěži smyčcových kvartet; třikrát bylo nominováno na cenu Královské filharmonické společnosti. Diskografie kvarteta – přes 40 CD – svědčí o jeho vřelém vztahu k české hudbě, ale zahrnuje také mnohá klasicistní, romantická a moderní díla světového repertoáru. Jeho nahrávka Schönbergova 4. kvartetu spolu s Pfitznerovým kvartetem č. 2 získala nejvyšší ocenění francouzského časopisu Repertoire.

V sezoně 2007/2008 soubor provedl na šesti koncertech v Anežském klášteře v Praze celé kvartetní dílo Ludwiga van Beethovena, které již předtím nahrál pro firmu Lotos. Z těchto koncertů byla pořízena další CD i DVD nahrávka, tentokrát pro britskou společnost Nimbus Alliance, pro kterou soubor pravidelně natáčí. Nimbus Alliance dále vydalo například unikátní nahrávku 24 Capriccií N. Paganiniho, jež pro smyčcové kvarteto upravil americký skladatel William Zinn. V posledních několika letech dále ve Velké Británii vyšla dvě kvartetní CD s díly B. Smetany, A. Dvořáka a L. Janáčka. Za zmínku stojí také mozartovská nahrávka s klavíristou Matyášem Novákem a dva klavírní kvintety G. Faurého s japonskou pianistkou Mami Shikimori.

Akordeonista, bandoneonista a hudební pedagog Jakub Jedlinský absolvoval Konzervatoř v Pardubicích, Západočeskou univerzitu v Plzni a mistrovskou třídu na Syddansk Musikkonservatorium – Danish National Academy of Music v Esbjergu (Jytte von Rüden). Získal četná ocenění na tuzemských i mezinárodních soutěžích, zúčastnil se mezinárodních kurzů a seminářů pod vedením předních osobností svého oboru a již při studiích spolupracoval s Českým rozhlasem.

Jako interpret se v současné době pohybuje především na poli komorní hudby. Účinkuje na mezinárodních hudebních festivalech u nás i v zahraničí a několikrát měl možnost působit na významných světových pódiích, jako jsou amsterdamský Concertgebouw, The Royal Northern College of Music Manchester či pražské Rudolfinum. Jeho jméno v současnosti stále hodně rezonuje v souvislosti s Escualo Quintet, který založil v roce 2011 a v němž nyní působí jako bandoneonista a dramaturg. Soubor, specializující se na interpretaci argentinského tanga a především hudbu Ástora Piazzolly, již zaznamenal řadu úspěchů na tuzemských i mezinárodních pódiích, a to ve spolupráci s MHF Český Krumlov, MHF Lípa musica, MHF Petra Dvorského, Českou filharmonií či Prague Philharmonia.

Od roku 2019 působí Jedlinský taktéž v multižánrovém duu s houslistou Pavlem Fischerem, se kterým již odehrál stovky koncertů (kromě České republiky také například v Holandsku, Anglii, Rakousku, Německu, Belgii či Iráku). Jeho úspěšné koncertní působení dále vyústilo ve spolupráci s dalšími skvělými umělci či orchestry, např. se zpěvačkou Ivou Bittovou, herečkou Annou Polívkovou, skladatelem a klavíristou Zdenkem Mertou, Komorní filharmonií Pardubice nebo Jihočeskou filharmonií.

Svoji pedagogickou činnost spojil s Konzervatoří Pardubice, kde vyučuje hru na akordeon, a nově je součástí stipendijní akademie MenART. Působí také jako ředitel, dramaturg a lektor festivalu a interpretačních kurzů Akordeonové léto Litomyšl.

„Schubertova komorní hudba, zvláště jeho smyčcové kvartety a jeho tria pro klavír, housle a violoncello, patří k nejlepším svého druhu v celé hudební literatuře. Z kvartetů považuji za nejoriginálnější a nejvýznamnější Kvartet d moll (…),“ píše Antonín Dvořák ve svojí úvaze o Franzi Schubertovi, kterou v červenci 1894 uveřejnil americký časopis The Century Illustrated Monthly Magazine. A pokračuje: „Schubert se nesnaží dát své komorní hudbě orchestrální charakter, a přesto dosahuje úžasné rozmanitosti skvělých zvukových efektů. Zde, a nejen zde, je tok jeho melodií spontánní, nepřetržitý a nepotlačitelný (…).“ Dvořák měl Schubertovu tvorbu moc rád, často se jí zabýval a ovlivnila ho i na skladatelské cestě: „Co se mne týče, ze srdce vyznávám, že Schubertovi vděčím za mnohé.“

Mějme Dvořákova slova na paměti, až budeme poslouchat Schubertův „nejoriginálnější a nejvýznamnější“ Smyčcový kvartet č. 14 d moll „Smrt a dívka“.

Pojmenování dala kvartetu věta druhá, ve které Schubert uvádí a v nádherných variacích zpracovává melodii své písně Smrt a dívkaz roku 1817. Je to zhudebněný dialog, ve kterém dívka odhání smrt, protože život je přece tak krásný a sladký; smrt naopak dívku vybízí, ať jí jen podá ruku a odevzdá se do náruče, v níž najde klid a spočinutí. Použití právě této písně ve smyčcovém kvartetu z roku 1824 bývá spojováno s velmi těžkým obdobím Schubertova života. Skladatel tehdy jednomu z přátel napsal: „Myslete si člověka, jehož zdraví už se nikdy nespraví a který z čirého zoufalství dělá čím dál víc špatného než dobrého. Myslete si člověka, jehož nejsvětlejší naděje se zmarnily, pro něhož jsou láska a přátelství něčím mučivým, jehož nadšení pro všechno krásné rychle mizí. A pak se ptejte sám sebe, jestli takový člověk není skutečně hluboce nešťastný.“

Schubertovu naléhavou hudební zprávu obvykle tlumočí čtyři hudebníci, čtyři hráči smyčcového kvarteta. V jejich společném přístupu, ale i v napětí, které mezi jejich hlasy vzniká, se interpretace Smrti a dívky utváří vždy znovu. Dílo tak někdy vyzní jako boj o život, jindy jako bolestínská zpráva, jindy naopak s hlubokým a vážným smutkem.