Český spolek pro komorní hudbu • Wihanovo kvarteto

Americký skladatel a kytarista Bryce Dessner (*1976) měl v současné sezoně čtyřikrát příležitost se publiku představit jako rezidenční skladatel České filharmonie. Skladba Circles (Kruhy) vznikla na základě podnětu, který skladatel, jenž dnes žije střídavě v Paříži a Baskicku, získal při práci na filmu The Two Popes (Dva papežové) z roku 2019 s Anthony Hopkinsem v roli papeže Benedikta XVI. a Jonathanem Prycem, jenž představoval kardinála Jorge Maria Bergoglia – příštího papeže Františka, který pocházel z Argentiny. Bryce Dessner, jenž byl zároveň producentem filmu, užil proto ve své hudbě také tradiční melodie jihoamerického kontinentu a uplatnil rovněž bandoneon, nástroj, který zpopularizoval Ástor Piazzolla. Ve filmu hrál part bandoneonu Julien Labro, francouzský virtuos na tento nástroj. Svým uměním Dessnera doslova uchvátil a tak vznikla pro Juliena Labroa a Takács Quartet roku 2021 skladba Circles, v níž bandoneon může alternativně nahradit akordeon. Skladatel k dílu říká, že je vyjádřením tvůrčího procesu, který postupuje vpřed, ale také se vrací a znovu hledá, než se všechny hlasy propojí ve společném rytmu a polyfonii. „Téma individuálního versus kolektivního hlasu ve své tvorbě stále zkoumám,“ říká skladatel. Táže se, zda má větší váhu hlas jedince nebo skupiny, proto v partituře neuvádí mnoho detailních pokynů, aby interprety povzbudil k vlastnímu vyjádření a nalezení vlastního místa v celku; akordeonistovi ponechává i prostor pro vlastní improvizaci. Skladba je vystavěna adekvátně ke svému názvu v kruzích, tak jako k životu patří stále nové začátky a návraty.

Tvorba Ludwiga van Beethovena (1770–1827) znamenala výrazný slohový předěl v několika oborech, v kompozici symfonie, klavírní sonáty, a také smyčcového kvarteta, který získal na větší závažnosti a stal osobní a zcela osobitou výpovědí svého autora. Šestice prvních Beethovenových kvartetů, op. 18, ještě navazuje na vzory J. Haydna a W. A. Mozarta, trojice tzv. „Razumovských“ kvartetů, op. 59, která vznikla v období od jara do podzimu 1808, znamená tvůrčí skok, jenž přinesl také narůstající technické nároky na interprety a na vnímavost publika. První z kvartetů op. 59 (F dur) představuje nový svět už svou rozměrností, ve druhém (e moll) polarizuje dramatičnost a vážnost s projevy radosti, ve třetím (C dur) uplatnil Beethoven prvky, které v pozdějších dílech tohoto druhu ještě dále rozvinul. Výraznou zásluhu je třeba také připsat houslistovi Ignazi Schuppanzighovi (1776–1830) a kvartetu, které založil roku 1804. Schuppanzigh vystupoval se svým souborem nejprve v soukromých domech, později v malém sále hotelu „U římského císaře“ v abonentních řadách. Roku 1808 učinil ruský vyslanec ve Vídni hrabě Andrej Kirilovič Razumovskij (po roce 1815 kníže) Schuppanzighovo kvarteto domácím souborem svého nového vídeňského paláce na Landstraße. Beethoven tak mohl komponovat pro stálý profesionální ansámbl a konkrétní hudebníky, jejichž kvality znal, přestože se obsazení v prvních letech několikrát proměnilo. Už roku 1804 rozvrhl první z kvartetů z příštího op. 59, ale kvůli práci na opeře Leonore (Fidelio) se ke kvartetní kompozici vrátil až po dvou letech a trojici dokončil v listopadu 1806. Zda cyklus vznikl na popud hraběte, není doloženo, nasvědčovalo by tomu však užití ruských melodií v prvních dvou kvartetů. Začátkem roku 1807 byl cyklus poprvé proveden, pravděpodobně v Lobkovicově paláci, Razumovského palác dosud nebyl dostavěn. „Pozornost všech znalců přitáhly tři nové, velmi dlouhé a obtížné smyčcové kvartety věnované ruskému vyslanci hraběti Razumovskému. Jsou hluboce promyšlené a výtečně zpracované, nikoli však obecně srozumitelné – snad s výjimkou třetího v C dur, jenž si svou osobitostí, melodičností a harmonickou působivostí musí získat každého vzdělaného milovníka hudby.“

Smyčcový kvartet č. 3 C dur se vyznačuje dvěma zvláštnostmi. První z nich je pomalý úvod před nástupem hlavního tématu první věty, v němž jako by jednotlivé hlasy teprve hledaly společnou tóninu. Druhým překvapivým prvkem je užití fugové práce ve finální větě a dlouhá koda, jíž vrcholí nejen samotná skladba, nýbrž která tvoří jasný závěr celé trojice kvartetů. Hlavní téma první věty uvedou první housle motivem, s nímž se ve větě dále pracuje, ostatní nástroje se po chvíli zdráhání energicky připojí. Baladickou náladu druhé věty doprovází pizzicato violoncella. Po menuetu s triem následující závěrečná věta s už zmíněným fugatem přiděluje výraznou roli hlasu violy, rozměrná koda končí jasným C dur hlavní tóniny.

Smyčcový kvartet tvořil v době, kdy žili Beethoven a Franz Schubert (1797–1828), populární žánr v soukromém prostředí. Téměř v každém přátelském a rodinném kruhu se hrály kvartety, po nichž byla nesmírná poptávka, také například včetně úprav symfonických děl či operních árií pro smyčcové kvarteto. Na druhé straně se provádění kvartetní hudby, jak už zmíněno, profesionalizovalo, a také Schubert uvítal existenci Schuppanzighova kvarteta, pro něž napsal roku 1824 Smyčcový kvartet a moll (D 804), který znamenal pro skladatele v přístupu k tvorbě pro toto komorní obsazení předěl. Dokládá to i Schubertův dopis bratrovi Ferdinandovi z července toho roku ze slovenských Želiezovců, kde Schubert působil jako domácí učitel v rodině Esterházyů. Skladatel vyjádřil potěšení, že se také bratr stále zabývá kvartetní hrou, „avšak bylo by lépe, kdybyste se věnovali jiným kvartetům nežli těm mým, protože na nich nic není, kromě toho, že se ti možná líbí, jenže tobě se ode mě líbí všecko.“ Počínaje zmíněným Kvartetem a moll tvoří Schubertovy tři poslední kvartety – po fragmentu z roku 1916 a nedokončeném kvartetu z roku 1820, který se uvádí jako Kvartetní věta (D 703) – novou etapu práce s tematickým materiálem a také se sémantickým pozadím. Ve Smyčcovém kvartetu d moll (D 810) z roku 1824 uplatnil Schubert svou píseň na text Matthiase Claudia „Der Tod und das Mädchen“ (Smrt a dívka), kterou napsal roku 1817. V Schubertově tvorbě se nejedná o jediný případ, kdy využil vlastní píseň v žánru komorní hudby, učinil tak už roku 1819 v Klavírním kvintetu „Pstruh“ (D 667), tehdy údajně na cizí podnět. Užití písně „Smrt a dívka“ v druhé větě Smyčcového kvartetu d moll bylo Schubertovou vlastní volbou. Píseň je dialogem Smrti, která vábí a utěšuje, a dívky, jež se brání; obsah písně se vykládá různými způsoby, také jako strach dívky z první erotické zkušenosti. Naléhání Smrti s klidnou, statickou melodií s akordickým doprovodem poskytlo Schubertovi ideální materiál variační věty. Napětí a dramatickou atmosféru udržují i obě krajní věty s překvapivými disonancemi, pouze Scherzo se snaží chmurám uniknout, také v něm však převládá vážný tón. Také Kvartet „Smrt a dívka“ měl být údajně zařazen do koncertní řady Schuppanzighova kvarteta, k provedení tímto souborem však nedošlo. Poprvé zazněl 1. února 1826 v soukromém prostředí u Josepha Bartha, rodáka z jihočeského Lipna, tenoristy vídeňské dvorní kaple; Barthův byt se nacházel ve Schwarzenberském paláci. Další soukromé provedení kvartetu se uskutečnilo pravděpodobně zanedlouho poté v bytě Schubertova přítele, skladatele a dirigenta Franze Lachnera.