Tvorba Ludwiga van Beethovena (1770–1827) znamenala výrazný slohový předěl v několika oborech, v kompozici symfonie, klavírní sonáty, a také smyčcového kvarteta, který získal na větší závažnosti a stal osobní a zcela osobitou výpovědí svého autora. Šestice prvních Beethovenových kvartetů, op. 18, ještě navazuje na vzory J. Haydna a W. A. Mozarta, trojice tzv. „Razumovských“ kvartetů, op. 59, která vznikla v období od jara do podzimu 1808, znamená tvůrčí skok, jenž přinesl také narůstající technické nároky na interprety a na vnímavost publika. První z kvartetů op. 59 (F dur) představuje nový svět už svou rozměrností, ve druhém (e moll) polarizuje dramatičnost a vážnost s projevy radosti, ve třetím (C dur) uplatnil Beethoven prvky, které v pozdějších dílech tohoto druhu ještě dále rozvinul. Výraznou zásluhu je třeba také připsat houslistovi Ignazi Schuppanzighovi (1776–1830) a kvartetu, které založil roku 1804. Schuppanzigh vystupoval se svým souborem nejprve v soukromých domech, později v malém sále hotelu „U římského císaře“ v abonentních řadách. Roku 1808 učinil ruský vyslanec ve Vídni hrabě Andrej Kirilovič Razumovskij (po roce 1815 kníže) Schuppanzighovo kvarteto domácím souborem svého nového vídeňského paláce na Landstraße. Beethoven tak mohl komponovat pro stálý profesionální ansámbl a konkrétní hudebníky, jejichž kvality znal, přestože se obsazení v prvních letech několikrát proměnilo. Už roku 1804 rozvrhl první z kvartetů z příštího op. 59, ale kvůli práci na opeře Leonore (Fidelio) se ke kvartetní kompozici vrátil až po dvou letech a trojici dokončil v listopadu 1806. Zda cyklus vznikl na popud hraběte, není doloženo, nasvědčovalo by tomu však užití ruských melodií v prvních dvou kvartetů. Začátkem roku 1807 byl cyklus poprvé proveden, pravděpodobně v Lobkovicově paláci, Razumovského palác dosud nebyl dostavěn. „Pozornost všech znalců přitáhly tři nové, velmi dlouhé a obtížné smyčcové kvartety věnované ruskému vyslanci hraběti Razumovskému. Jsou hluboce promyšlené a výtečně zpracované, nikoli však obecně srozumitelné – snad s výjimkou třetího v C dur, jenž si svou osobitostí, melodičností a harmonickou působivostí musí získat každého vzdělaného milovníka hudby.“
Smyčcový kvartet č. 3 C dur se vyznačuje dvěma zvláštnostmi. První z nich je pomalý úvod před nástupem hlavního tématu první věty, v němž jako by jednotlivé hlasy teprve hledaly společnou tóninu. Druhým překvapivým prvkem je užití fugové práce ve finální větě a dlouhá koda, jíž vrcholí nejen samotná skladba, nýbrž která tvoří jasný závěr celé trojice kvartetů. Hlavní téma první věty uvedou první housle motivem, s nímž se ve větě dále pracuje, ostatní nástroje se po chvíli zdráhání energicky připojí. Baladickou náladu druhé věty doprovází pizzicato violoncella. Po menuetu s triem následující závěrečná věta s už zmíněným fugatem přiděluje výraznou roli hlasu violy, rozměrná koda končí jasným C dur hlavní tóniny.
