Česká filharmonie • Bukurešť

Odchovanec moskevské konzervatoře Sergej Vasiljevič Rachmaninov tvořil převážně ve 20. století, jeho díla – ovlivněná zejména Petrem Iljičem Čajkovským – však stojí oběma nohama ještě v pozdně romantickém slohu. Sám Rachmaninov se k tomu vyjádřil následovně: „Nemohu odhodit staré způsoby psaní a stejně tak nemohu přijmout nové. Intenzivně jsem se snažil cítit hudební způsoby dneška, ale nejde mi to.“ Ačkoliv zkomponoval tři opery, stejný počet symfonií, několik duchovních skladeb a řadu pozoruhodných písní, proslavil se především svým klavírním dílem zahrnujícím čtveřici koncertů a množství skladeb sólových. Rachmaninov, sám vynikající klavírista, vystupoval s úspěchy nejen ve své vlasti, ale i v Evropě a na americkém kontinentě. Byl činný rovněž coby dirigent; nejprve působil v Moskvě, kde pod jeho taktovkou na pódiu Velkého divadla zazněla operní díla Glinky a Čajkovského, v letech 1906–1909 pak účinkoval v Drážďanech a poté podnikl první velkou koncertní cestu do Spojených států amerických. Režim nastolený po Velké říjnové socialistické revoluci v roce 1917 Rachmaninov nepřijal a brzy poté natrvalo opustil svou vlast. Nejprve žil v Evropě a v roce 1935 se usadil ve Spojených státech, kde vyvíjel bohatou koncertní činnost a pokračoval v komponování. Ač sovětský režim v soukromí i veřejně kritizoval, odloučení od Ruska nesl velmi těžce, jeho rodina zachovávala ruské zvyky, obklopovala se ruskými přáteli a najímala si ruské služebnictvo. Rachmaninov v exilu vystupoval jako zapálený patriot, což se projevilo zejména po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem, kdy své koncertní honoráře věnoval na podporu Rudé armády. Zemřel v Kalifornii pouhé čtyři dny před svými sedmdesátými narozeninami.

Jeho úplně poslední skladbou jsou Symfonické tance, op. 45, komponované roku 1940. Rachmaninov dal jednotlivým částem tohoto svého třívětého díla názvy označující zdánlivě denní doby (Poledne – Soumrak – Půlnoc), ve skutečnosti však zřejmě půjde o metaforu související s bilancováním života tehdy již značně nemocného umělce. K Rachmaninovovým Symfonickým tancům, k jejichž instrumentačním ozvláštněním patří užití altsaxofonu v první větě, byla několikrát vytvořena baletní choreografie, častěji jsou však prováděny jako autonomní symfonické dílo, jež dokáže emočně zapůsobit samo o sobě.

Petr Popelka, který se během několika málo sezon etabloval jako jeden z nejinspirativnějších mladých českých dirigentů, vstupuje v sezoně 2024/25 do svého prvního roku působení na pozici šéfdirigenta Vídeňských symfoniků. Tento vysoce lukrativní post, který přišel po Popelkově několikaletém zastávání funkce šéfdirigenta Norského rozhlasového orchestru, mu však nebrání v plnění dalších dirigentských povinností také u nás. I nadále tak zastává pozici šéfdirigenta a uměleckého ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu. 

Popelka však začínal jako kontrabasista. Tento nástroj studoval nejprve v Praze, poté ve Freiburgu a po skončení studií nastoupil do angažmá Drážďanské Staatskapelle, kde jako zástupce sólokontrabasisty působil téměř deset let. Přiznává však, že již za dob studií ho začalo zajímat dirigování, podnícené vlastní kompoziční činností a dále rozvíjené na soukromých lekcích, a proto se pozorování práce dirigenta stalo součástí jeho drážďanské pracovní náplně. „Každá denní služba v orchestru byla pro mě vlastně malým mistrovským kurzem,“ dodává. Od roku 2016 se rozhodl dirigování začít věnovat intenzivně. Prošel několika mistrovskými kurzy a profesionálním vedením mj. Vladimira Kiradjieva či Alana Gilberta a již rok nato získal cenu Neeme Järviho pro nejmladšího dirigenta Akademie Menuhinova festivalu ve švýcarském Gstaadu. Zanedlouho poté se stal asistentem šéfdirigenta orchestru NDR Elbphilharmonie, již zmíněného Alana Gilberta. Rok nato už nastupoval do funkce šéfdirigenta Norského rozhlasového orchestru, ale začaly si ho všímat i další orchestry, a tak již hostoval například s Orchestrem lipského Gewandhausu, Berlínskou Staatskapelle, Bamberskými symfoniky či Atlantským symfonickým orchestrem. V Česku zaregistrovala vzrůstající prestiž Petra Popelky nejdříve Janáčkova filharmonie Ostrava, která ho učinila svým hlavním hostujícím dirigentem, ale vystoupil též s Českou filharmonií. V září 2022 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu a jedním z vrcholů sezony se stalo uvedení Schönbergových Písní z Gurre spojenými silami Norského rozhlasového orchestru a Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod Popelkovým vedením. 

Kromě koncertního působení se věnuje i opeře; působil například v Norské státní opeře v Oslu, drážďanské Semperoper nebo v pražském Národním divadle. Kromě dirigování se však nevzdává ani hraní na kontrabas, a tak ho můžeme na podiu čas od času slyšet jako komorního hráče.