„Má světnička už je zařízena, obrazy rozvěšeny: nad klavírem visí Sebastian Bach, vedle Beethoven a dále několik Raffaelů – výzdoba stěn je docela pestrá. Mám tu také toaletní stolek a na něm láhev kolínské ve skříňce, kterou obdivují všechny mé tety a sestřenice. A pak také maličký košíček a v něm své tři cestovní deníky,“ zapsal si Felix Mendelssohn Bartholdy (1809–1847), když se roku 1832 vrátil do Berlína z dvouleté cesty po Anglii, Skotsku a Itálii. Portréty Bacha a Beethovena svědčí o hudebních láskách a vzorech mladého skladatele, reprodukce děl Raffaela Santiho mu připomínaly dojmy z Itálie. Mendelssohnovo zaujetí historií umění mělo kořeny v domácím prostředí. Narodil se v Hamburku, jeho dětství je však spjato s Berlínem, kam rodina uprchla před Napoleonovými vojsky. Felixův děd, filozof Moses Mendelssohn, se zasloužil o společenskou emancipaci Židů. Otec Abraham Mendelssohn, který přijal protestantský křest a s ním druhé jméno Bartholdy, byl bankéř s múzickými sklony. Matka Lea podporovala od útlého věku talent svých dětí. Felix vyrůstal v ovzduší romantického okouzlení přírodou, poezií a hudbou. Komponovat začal v době, kdy se vedly debaty o schopnosti hudby vyprávět příběhy, sdělovat ideje, líčit dojmy. Přispěl k nim vlastním dílem. Kromě dvanácti raných symfonií pro smyčcový orchestr je autorem pěti symfonií, v nichž spojil historický odkaz s romantickým cítěním své doby. Nemají mimohudební program, přesto je zřejmé, že do nich vtěloval osobní zážitky.

Jsou to především dvě z nich – třetí symfonie nazvaná „Skotská“, a čtvrtá „Italská“. Obě jsou výsledkem cestování mladého Mendelssohna. Symfonie č. 4 A dur, op. 90, „Italská“ vznikala během jeho téměř dvouleté cesty po Itálii. Vydal se na ni v květnu 1830, navštívil Řím i Pompeje, Janov a Milán, Benátky a Florencii; v zavazadle s sebou měl cestovní deníky Johanna Wolfganga Goetha, který cestu po Itálii absolvoval v letech 1786–1788. V dopise sestře Fanny z 22. února 1831 Mendelssohn sděloval, že v komponování pokročil, těší se z dokončení kantáty První Valpuržina noc podle Goethovy balady a „italská symfonie dělá velké pokroky. Bude to nejradostnější skladba, jakou jsem kdy napsal, hlavně poslední věta. Pro adagio nemám dosud nic určitého a myslím, že si to schovám na Neapol.“ Píše také: „Jen Skotskou symfonii ještě nemůžu pořádně chytit, budu-li mít během této doby nějaký dobrý nápad, chci se na to vrhnout, rychle to zapsat a dokončit.“ Oběma symfoniím tak Mendelssohn sám přidělil jméno, „Skotskou“ už píše s velkým písmenem. Italskou symfonii dokončil roku 1833 a poprvé byla provedena za Mendelssohnova řízení 13. května téhož roku ve Filharmonické společnosti (Philharmonic Society) v Londýně. Poté ještě skladatel přistoupil k revizím díla, které nikdy neuzavřel a dílo tak existuje v několika verzích. V chronologické řadě vznikla Italská symfonie ve skutečnosti jako třetí; dokončení Symfonie a moll „Skotské“ se protáhlo do roku 1842 a téhož roku byla i provedena. „Italská“ však vyšla tiskem posmrtně teprve roku 1851 a získala tak vyšší pořadové číslo.

První věta v sonátové formě představuje Mendelssohna jako inovátora v pojetí konvenční formy. Proti výraznému hlavnímu tématu tvoří vedlejší téma spíše pouhou epizodu, v provedení však přichází skladatel s třetím, kontrapunkticky zpracovaným tématem, které je znakem jeho obdivu k barokním mistrům. Druhou větu lze považovat rovněž za sonátovou, ovšem bez provedení. Věta vznikla pod dojmem úmrtí Mendelssohnova učitele Carla Friedricha Zeltera (1758–1832) a také obdivovaného J. W. Goetha. Třetí věta má charakter menuetu, závěrečná věta nadepsaná „Saltarello“ uplatňuje temperamentní italský tanec v 6/8 taktu.

V letech 1901/1902 komponoval Gustav Mahler (1860–1911) téměř současně dva cykly na verše Friedricha Rückerta (1788–1866), Pět písní na Rückertovy básně a cyklus Písně o mrtvých dětech, bezpochyby dva z nejkrásnějších cyklů světové písňové literatury. Friedrich Rückert (1788–1866) je považován za zakladatele německé orientalistiky (přeložil mj. do němčiny část koránu) a jeho poezie inspirovala mnoho dalších skladatelů. Rückertovy básně jsou žalostným nářkem otce; básník ztratil během pouhých tří týdnů na přelomu roku 1833/1834 obě své děti, které zemřely na spálu, a svůj žal vtělil do více než čtyř set básní, které vyšly tiskem až po jeho smrti, roku 1872. Mahlerův cyklus je někdy vysvětlován jako předtucha podobného neštěstí, jež jednou potká jeho – roku 1907 zemřela Mahlerovým starší dcera. Mahler však zkomponoval tři z písní už roku 1901, poslední dvě roku 1904, krátce po narození druhé dcery. Pravděpodobnější vysvětlení se zakládá na skladatelově traumatu z dětství po ztrátě o dva roky mladšího bratra a ze zážitků dalších dětských úmrtí v rodině.

Cyklus byl poprvé proveden 29. ledna 1905 na koncertě pořádaném Sdružením tvůrčích hudebních umělců (Vereinigung schaffender Tonkünstler), jemuž Mahler předsedal, v malém sále vídeňského Hudebního spolku (Musikverein) za autorova řízení, sólistou byl barytonista Dvorní opery Friedrich Weidemann (1871–1919). „Šťastnou rukou vybral Mahler z celého počtu pět nejkrásnějších básní a ponořil je do tónů hluboce bolestného, avšak vždy něžného, prostého a zdrženlivého citu. Žádné černě orámované smuteční oznámení s patetickými slovy, pouze srdce nese neviditelný smuteční závoj. [...] Bědující otec v Mahlerových písních důstojně zadržuje slzy. Nebe není bezútěšně zachmuřené, proniká hřejivý paprsek lásky,“ napsal Julius Korngold. Dne 3. února byl koncert opakován a Weidemann s ním vystoupil v červnu téhož roku také ve Štýrském Hradci. Dalším z významných prvních interpretů cyklu byl nizozemský barytonista Johan Messchaert (1857–1922), jenž s ním vystoupil (za klavírního doprovodu) 28. ledna 1907 ve Vídni a 14. února 1907 v Berlíně. Ne všechny recenze však byly pochvalné. Ozývaly se už hlasy nepřejících, proti Mahlerovu vedení Dvorní opery, proti jeho excentrické hudbě i proti osobě, hlasy se stále méně skrývaným antisemitským podtextem, které skladatele nakonec vyhnaly z Vídně. Vrátil se do ní po čtyřech letech – zemřít.

V druhé půli programu zazní dílo skladatele, jenž po sobě zanechal rozsáhlé a oceňované dílo, také však spis, jímž své úsilí a umělecké cíle znehodnotil. O pamfletu Richarda Wagnera (1813–1883) Židovství v hudbě, který vyšel pod pseudonymem časopisecky roku 1850 a roku 1869 v ostřejší formě s plným jménem autora jako samostatná brožura, bylo napsáno mnoho a diskuse trvá stále. Uvádějí se argumenty vysvětlující Wagnerovy pohnutky, poukazuje se k umělcům židovského původu, jichž si vážil a spolupracoval s nimi, slova jeho pamfletu však zůstávají skvrnou a svého autora obviňují. Roku 1842 se stal Wagner kapelníkem Dvorního divadla v Drážďanech. „Na Zelený čtvrtek mého prvního drážďanského roku [1843] přijel do Drážďan Mendelssohn řídit své oratorium Paulus. Dílo mne velmi oslovilo a pokusil jsem se při této příležitosti opět s Mendelssohnem navázat srdečnější kontakt,“ píše Wagner ve své autobiografii. Oba se znali z Lipska a jejich cesty se několikrát zkřížily. Tentokrát se neshodli na tempech interpretace Beethovenovy Deváté symfonie. Čistě hudební problém však ve světle Wagnerova pamfletu získává zcela jiné dimenze. Gustav Mahler Wagnerův spis znal, sám se vyrovnával s antisemitismem, který ve Vídni za starosty Karla Luegera v letech 1897–1910 silně vzrostl, ale byl to on, kdo ve Dvorní opeře roku 1899 poprvé provedl Wagnerovu operu Mistři pěvci norimberští v plném znění a svým nastudováním umlčel i antisemitský tisk. Namátkou uvedené příklady jen opakují věčnou otázku, zda je možné (a správné) odtrhnout dílo od jeho tvůrce.

Tannhäuser aneb Zápas pěvců na Wartburgu je první Wagnerovou operou, v níž sáhl po germánském námětu. „V květnu [1843], o svých třicátých narozeninách, jsem dokončil báseň Venušina hora, jak se tehdy ještě jmenoval Tannhäuser,“ píše Wagner. „Ke skutečnému studiu středověké poezie jsem ovšem tehdy ještě nedospěl.“ První doklady pověsti o rytíři Tannhäuserovi, Venušině hoře a kajícné pouti do Říma pocházejí z 15. století, tiskem vyšla roku 1515 v Norimberku. Wagner pověst propojil s motivem ze sbírky středověkého německého básnictví ze 13. století o domnělém zápase pěvců na durynském hradě Wartburgu. Na libretu a opeře pracoval v letech 1841–1843, část libreta vznikla za jeho pobytu v Čechách v lázních Teplice. Premiéra opery se uskutečnila 19. října 1845 v drážďanském Dvorním divadle. Také ona je spojena s Čechami, a sice osobou tenoristy Josefa Aloise Ticháčka (Tichatschek, 1807–1886), prvního představitele titulní role, narozeného v Teplicích nad Metují. Je známo, že Tannhäuser prošel několikerým přepracováním, Wagner si mnoho sliboval od jeho uvedení v Paříži, ale dočkal se zklamání. V Čechách opera poprvé zazněla 25. listopadu 1854 ve Stavovském divadle pod taktovkou Františka Škroupa, česky ji uvedlo prvně 16. ledna 1888 Městské divadlo v Plzni. Předehra k opeře, která vznikla z díla jako poslední, žije vlastním životem na koncertních pódiích. Na sonátovém principu uplatňuje motivy sboru poutníků a erotický motiv Venušiny hory a symbolizuje tak hlavní téma opery – střet hříšné a čisté lásky.