Má matka husa, suita pro orchestr (16')

Maurice Ravel

Maurice Ravel (1875‒1937) napsal suitu Má matka husa v letech 1908–1910 pro děti svých přátel, sourozence Mimi a Jeana Godebských. Cyklus pěti drobných kusů pro čtyřruční klavír se inspiroval světem pohádek – od Šípkové Růženky až po císařovnu pagod. Ravel o díle napsal, že chtěl vyvolat „poezii dětství“, což jej vedlo k prostotě a jemnosti výrazu. 

V části Šípková Růženka se čas zastaví kolem spící princezny zahalené do jemné, zasněné melodie. Paleček bloudí temným lesem, rozhazuje kamínky, které mu mají ukázat cestu, ale ptáci mu je sezobou – a hudba tak krouží v nejistotě a tápání. Příběh o Ošklivce nás přenáší do čarovné orientální říše drobných pagod, kde se zakletá dívka promění v krásku. V Krásce a Zvířeti se melancholický valčík proměňuje v něžné kouzlo, když se Zvíře v závěru promění v prince. A v poslední části se vše naplní pokojem a světlem – zahrada se probouzí, pohádky mizí, a zůstává dojem čisté radosti, jakou může cítit jen dítě. Hudba je neobyčejně čistá a fantazijní, jakoby nahlížená očima dítěte – s kouzlem ticha, lesklými harmoniemi a zvukem, který víc šeptá než proklamuje.

Ravel dílo roku 1911 upravil pro orchestr. Jemná instrumentace, bez trubek a tuby, s harfou, celestou a zvonečky, vytváří pohádkovou atmosféru. O rok později rozšířil cyklus na balet, v němž se hudební obrazy propojují v příběh o putování dětskou fantazií.

Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Des dur, op. 10 (16')

Sergej Prokofjev

Velkou část rozsáhlé tvorby Sergeje Prokofjeva tvoří kompozice určené pro klavír, včetně pěti klavírních koncertů. Není divu, hru na klavír úspěšně studoval na petrohradské konzervatoři a někdy byl současníky považován spíš za vynikajícího instrumentalistu než skladatele. Základy klavírní hry mu dala jeho matka, základy hudebněteoretických znalostí poskytl Reinhold Glier. Komponovat začal jako pětiletý a v tomto oboru se dál zdokonaloval u Anatolije Ljadova a Nikolaje Rimského-Korsakova, opět na konzervatoři v Petrohradě. Prokofjev byl tehdy, podle dobových svědectví, excentrický, sebevědomý a v názorech na současné hudební umění provokující mladík, který svými počiny budil pozornost i nelibost. Petrohradská konzervatoř, kde se kromě klavíru a skladby vzdělával také v dirigování, se totiž ve výuce držela tradic a novátorství příliš nepodporovala. Přesto Prokofjev využil příležitosti a se svým Koncertem pro klavír a orchestr č. 1 Des dur, op. 10, se zúčastnil v roce 1914 interpretační soutěže klavíristů, pořádané touto institucí, a soutěž vyhrál.

Koncert č. 1 začal komponovat v roce 1911 jako dvacetiletý. Úmysl vytvořit typický několikavětý koncert pojal již dříve, ale pak ho zaujala menší forma, podle jeho slov „concertino plné radosti ze života a s úžasným úvodním tématem“. Nakonec vznikl nejkratší z Prokofjevových klavírních koncertů: koncert Des dur. Je jednovětý, a přece jako by se v něm skrývaly tři „věty“. Právě ono zmíněné velkolepé, romanticky pojaté téma se stává svorníkem celé skladby, zazní na jejím začátku, zhruba uprostřed i v závěru. Nebyl by to však mladý Prokofjev, kdyby toto rozmáchlé oktávové téma vzápětí nevyměnil za brilantní pasáže v klavíru a nedal vyniknout sólistovi, jeho technice, virtuozitě, vtipu i citu pro dialog s orchestrem. S tonalitou autor zacházel velmi rafinovaně, nicméně nepřekročil její hranice. Koncert měl veřejnou premiéru v srpnu 1912 v Moskvě, přičemž sólový part hrál Prokofjev a za dirigentským pultem stanul Konstantin Saradžev, umělec arménského původu. Skladatel pak tuto událost komentoval ve svém deníku jako mimořádně příjemnou, úspěch, který si dokonce vyžádal několik přídavků. Dílo je dedikováno Nikolaji Čerepninovi, u něhož Prokofjev absolvoval obor dirigování.

Jevgenij Kissin

klavír

Díky své muzikalitě, poetické hloubce uměleckého přednesu a mimořádné virtuozitě se stal Jevgenij Kissin pro posluchače i hudební kritiku jedním z předních klavíristů své generace. Spolupracoval s mnoha velkými světovými dirigenty, včetně Claudia Abbada, Vladimira Ashkenazyho, Daniela Barenboima, Jamese Levina, Lorina Maazela nebo Seijiho Ozawy, stejně jako se všemi velkými orchestry světa.

Kissin se narodil v ruské židovské rodině v Moskvě a hrát a improvizovat na klavír začal ve věku dvou let. Jako šestiletý začal studovat u Anny Pavlovny Kantorové v moskevské hudební škole pro nadané děti, pojmenované po zakladatelkách, sestrách Gněsinových. V deseti letech vystoupil poprvé s orchestrem a o rok později na samostatném recitálu. Jako dvanáctiletý získal mezinárodní věhlas díky LP se záznamem jeho vystoupení s Moskevskou státní filharmonií. Po ohromném úspěchu této nahrávky vyšlo během dvou let pět dalších Kissinových živých vystoupení. Ve svých 14 letech, v roce 1985, vystoupil Jevgenij Kissin poprvé v zahraničí a velmi brzy poté ještě mnohokrát. V prosinci 1988 se přenášel do celého světa novoroční koncert Berlínských filharmoniků s Kissinem pod taktovkou Herberta von Karajana.

Jevgenij Kissin získal během dosavadní kariéry mnoho prestižních hudebních ocenění. V roce 1992 byl například speciálním hostem slavnostního udílení cen Grammy, které se přenášelo do celého světa. O dva roky později obdržel titul Nejmladší instrumentalista roku časopisu Musical America a v roce 1997 se stal nejmladším klavíristou, který měl recitál na BBC Proms. Získal čestný doktorát hudby na Manhattan School of Music; Šostakovičovu cenu, jedno z nejvyšších ruských hudebních vyznamenání, čestné členství v Royal Academy of Music v Londýně a naposledy čestný doktorát na univerzitě v Hongkongu, v Jeruzalémě a Beer Ševě.

Kromě ruského má také britské a izraelské občanství. Od roku 2017 žije v Praze. Patří k hlasitým kritikům ruské vojenské invaze na Ukrajinu.

Elim Chan

dirigentka

Hongkongská rodačka a jedna z nejvyhledávanějších umělkyň své generace ztělesňuje představu o moderním vedení orchestru skrze kombinaci preciznosti a expresivního zápalu. V letech 2019–2024 působila jako šéfdirigentka Antverpského symfonického orchestru a v letech 2018–2023 jako hlavní hostující dirigentka Královského skotského národního orchestru.

Elim Chan studovala na Smith College v Massachusetts a na Michiganské univerzitě. V roce 2014 se stala první vítězkou dirigentské soutěže Donatelly Flickové a sezonu 2015/2016 strávila jako asistentka dirigenta v Londýnském symfonickém orchestru. V následující sezoně se připojila k programu Dudamel Fellowship Losangeleské filharmonie. Za podporu a povzbuzení vděčí také Bernardu Haitinkovi, jehož mistrovských kurzů se zúčastnila roku 2015 v Lucernu.

V sezoně 2025/2026 se vrátí ke Královskému orchestru Concertgebouw, Newyorské filharmonii, Losangeleské filharmonii, Clevelandskému orchestru, Londýnskému symfonickému orchestru, Orchestre de Paris a dalším tělesům.