V létě roku 1806, v období narůstajících potíží se sluchem, kvůli nimž ukončil kariéru klavíristy i dirigenta, rozmýšlel Ludwig van Beethoven (1770–1827) hudební materiál své nové symfonie. Před rokem s úspěchem uvedl svoji Třetí, dramatickou, nazvanou „Eroica“. Část léta 1806 strávil na zámku v Hradci nad Moravicí u svého mecenáše knížete Lichnowského a v září s ním navštívil sídlo hraběte Oppersdorffa v Horním Slezsku (dnes Głogówek), kde mu místní dvorní kapela zahrála jeho Druhou symfonii. Hrabě následně u Beethovena objednal symfonii novou, a posléze mu za ni i štědře zaplatil. Skladatel se rozhodl pro něho a jeho kapelu zkomponovat komornější, přehledné a zvukově průzračné dílo, pro které nepoužil výbušná hudební témata, zrozená v hlavě pro další, zcela svobodně napsanou a provedenou budoucí symfonii (legendární Pátou, zvanou „Osudová“).

Symfonie č. 4 B dur, op. 60, s oficiálním věnováním Oppersdorffovi, měla premiéru v březnu 1807 v paláci knížete Lobkowicze ve Vídni (opisy orchestrálních partů z tohoto provedení se dochovaly v Lobkowiczké knihovně v Nelahozevsi). Byla přijata pozitivně, ovšem dnes v celkovém kontextu mezi Třetí a Pátou skladatelovou symfonií trochu zaniká. Robert Schumann ji později výstižně nazval „štíhlou řeckou dívkou mezi dvěma nordickými obry“. Začíná neobvykle dlouhou introdukcí, která má nastolit náladu pro další hudební vývoj. Teprve pak nastupuje zářivé a energické Allegro vivace. Adagio patří k nejlyričtějším Beethovenovým pomalým větám – zpěvné, přehledné, s jemným doprovodem synkopických akordů. Ve třetí větě skladatel proměňuje tradiční menuet ve skutečné scherzo: rytmicky neklidné, plné překvapivých akcentů a hrátek mezi nástrojovými skupinami. Závěrečná věta je brilantně kontrapunktická a výrazně rytmická. Instrumentaci zvolil Beethoven oproti Eroice úspornější – s jednou flétnou, dvojicemi dalších dřevěných dechů a trubek a párem tympánů. Ve Čtvrté symfonii slyšíme syntézu klasicistní formální čistoty a beethovenovské vynalézavosti: hudbu vyrovnanou, přesto živou a neustále překvapující.

O patnáct let starší Requiem d moll, K 626, je jedním z nejzáhadnějších a zároveň klíčových děl západní hudební tradice. Mše za zemřelé, kterou Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) komponoval v posledních týdnech svého života, je obestřena aurou tajemství – nejen kvůli mimořádné hudební síle, ale i kvůli okolnostem vzniku, které dodnes fascinují hudební historiky, interprety i posluchače. Requiem je zároveň syntézou barokní tradice, klasicistní vyváženosti, mozartovsky silného dramatického účinku a hluboce osobního, až existenciálního výrazu.

Podnětem ke vzniku díla byla anonymní objednávka, kterou učinil Mozartovi prostřednictvím posla hrabě Franz von Walsegg-Stuppach, šlechtic z Dolních Rakous. Jak se později ukázalo, hrabě takových objednávek učinil víc a skladby pak prezentoval jako vlastní. Stalo se tak v létě 1791, zhruba ve stejné době, kdy Mozart intenzivně pracoval na Kouzelné flétně a na své poslední dokončené opeře La clemenza di Tito. Skladatel se tehdy potýkal se zdravotními potížemi způsobenými pracovní vyčerpaností a práce na Requiem se pro něj stala uměleckou i osobní výzvou – podle dochovaných svědectví vnímal zakázku jako předtuchu vlastní smrti. Tato interpretace, byť posílena romantickým mýtem o posledním díle génia, má své reálné jádro: Mozarta smrt skutečně zastihla dříve, než mohl dílo dokončit (zemřel pravděpodobně na infekční onemocnění, které by se dnes lehce vyléčilo antibiotiky).

Předmětem dohadů zůstala dlouho otázka, které části Requiem pocházejí přímo od Mozarta a které byly doplněny po jeho smrti. Dochované Mozartovy rukopisy svědčí o tom, že zcela dokončil úvodní část Introitus: Requiem aeternam – kompletně instrumentovanou a připravenou k provedení. Dále napsal vokální linky a náčrt basu (basso continuo) pro následující části Kyrie, Sequentia (Lacrimosa však končí po osmém taktu) a pro Offertorium. Tyto části zůstaly v podobě skic s více či méně rozpracovanou harmonií a strukturou. Po skladatelově smrti, 5. prosince 1791, pověřila vdova

Konstance dokončením díla Mozartova žáka Franze Xavera Süssmayra, který měl k dispozici nejen fragmenty, ale i pokyny od jiného žáka, Josepha Eyblera, jenž se krátce pokusil na zakázce pracovat. Süssmayr doplnil instrumentaci, dokončil nedopsané pasáže Lacrimosa, zkomponoval celé části Sanctus, Benedictus a Agnus Dei, a také připravil závěrečné Communio, které z velké části rekapituluje úvodní téma Requiem aeternam. Tím vytvořil hudebně i symbolicky uzavřený oblouk.

Přestože se Süssmayrova verze stala kanonickou a dodnes se nejčastěji provádí, její autenticita a kvalita jsou předmětem dohadů. Muzikologové upozorňují na rozdíly v kompozičním stylu – zejména v harmonii a kontrapunktu – mezi Mozartovými pasážemi a doplňky jeho žáka. Například Sanctus působí monumentálně, ale poněkud jednoduše v kontrapunktické práci, zatímco Benedictus s jemnou lyrikou a dialogem mezi sólisty a orchestrem odkazuje spíše k mozartovskému stylu. Zajímavé je, že Süssmayr do partitury připsal i podpis „di W. A. Mozart“, aby dílo mohlo být považováno za autentické a Konstance obdržela zbytek honoráře.

Hudebně je Requiem mimořádně syntetickým dílem, spojujícím staré a nové styly. Mozart zde navazuje na tradici pozdně barokní církevní hudby, zejména na Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela, jejichž díla intenzivně studoval. Barokní vliv se projevuje v polyfonním zpracování fug (například v Kyrie nebo Quam olim Abrahae), v dramatickém zhudebnění textu a v kontrastním pojetí rolí sólistů, sboru a orchestru. Skladba však zároveň nese všechny znaky vrcholného klasicismu: vyváženost formy, jasnou melodickou linii, hluboký citový výraz bez přehnaného patosu. V orchestraci převládají tmavé barvy – basetové rohy a pozouny dodávají zvuku zvláštní melancholický odstín a absence fléten a klarinetů posiluje zádušní charakter.

Každá část Requiem má svůj osobitý výraz. Úvodní Introitus začíná majestátním, osudově laděným chorálem, který okamžitě vtahuje posluchače do světa temnoty a smíření. Kyrie přináší brilantní dvojitou fugu, jejíž energická struktura kontrastuje s pokorným textem modlitby. Dies irae je dramatickou vizí Posledního soudu, s prudkými rytmy a bouřlivými orchestrálními akcenty, zatímco Tuba mirum překvapuje lyrickým sólem pozounu v intimním rozhovoru se sólovým basem. Recordare patří k nejjemnějším momentům celého díla – dialog mužských a ženských hlasů vytváří hudební obraz milosti a naděje. Postupná gradace nedokončeného Lacrimosa, započatého osmi takty napsanými Mozartem, jako by symbolizovala skladatelův odchod. V závěrečných Agnus Dei a Communio se hudební téma z úvodu v pomyslném oblouku vrací. Tento návrat dává Requiem vnitřní jednotu a stabilitu – jako by se smrt proměňovala v klid a věčnost.

„Mé smysly jsou zmateny, stěží sbírám síly a nemohu se zbavit obrazu onoho neznámého. Vidím ho stále, jak prosí, naléhá a netrpělivě žádá mé dílo. Pracuji neustále, protože práce mne méně unavuje než odpočinek. Ostatně nebojím se již. Cítím a poznávám, že udeřila má hodina. Jsem blízek smrti. Konec nastává dříve, než mi bylo dopřáno radovat se ze svého nadání. Život byl přece jen tak krásný. Mým začátkům svítila tak šťastná hvězda, ale kdo změní svůj osud? Nikdo není pánem svých dnů, je nutno se podřídit vůli Prozřetelnosti. Končím, neboť můj pohřební zpěv nesmí zůstat nedokončen.“ (Mozartův dopis Lorenzovi da Ponte, Vídeň, září 1791)

Italská sopranistka Giulia Semenzato je mezinárodně uznávanou interpretkou zejména barokního a mozartovského repertoáru. Vystudovala benátskou Konzervatoř B. Marcella, načež se na Schola Cantorum v Basileji pod vedením Rosy Dominguez zdokonalovala v interpretaci staré hudby, jíž dnes sama vyučuje na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst. Díky vítězství v soutěži Toti dal Monte di Treviso debutovala na operním jevišti (Elisetta v Cimarosově opeře Il Matrimonio Segreto), mezinárodní věhlas jí pak zajistila Bologna International Vocal Competition a Cesti-Competition v Innsbrucku. Od té doby již účinkovala například ve slavných Teatro La Fenice, Teatro alla Scala, v londýnské Covent Garden, curyšském Opernhausu či pařížském Théâtre national de l'Opéra-Comique; objevila se také na Innsburckém Festwochen a Salcburském festivalu. S Giovannim Antoninim a dalšími významnými dirigenty, jako jsou René Jacobs, Riccardo Minasi či Václav Luks, se zase pravidelně potkává na koncertních pódiích. 

Britskou mezzosopranistku Helen Charlston často slýcháme na významných světových pódiích, jako jsou londýnská Wigmore Hall či amsterdamský Concertgebouw. Upozornila na sebe vítězstvím v londýnské Handel Singing Competition v roce 2018, slibně se vyvíjející kariéru pak rozvinula zejména účinkováním v Händelových oratoriích, jako jsou například Izrael v Egyptě se Skotským komorním orchestrem, Theodora s Philharmonia Baroque v San Francisku nebo Juda Makabejský s RIAS Kammerchor v berlínské Filharmonii. Helen Charlston prošla programem „Rising Star“ (Vycházející hvězda) pořádaným známým Orchestra of the Age of Enlightenment a akademií Le Jardin des Voix od Les Arts Florissants, v letech 2021—2023 zastávala také post BBC „Umělec nové generace“. Specializuje se především na starou hudbu od Monteverdiho po Mozarta (přestože zazářila mimo jiné i v Mendelssohnově Eliáši či Mahlerových Písních potulného tovaryše), o čemž se můžeme přesvědčit i na jednom z jejích CD s áriemi ze 17. století, které získalo hned dvě ocenění – Gramophone Award a Vocal Award udělovanou časopisem BBC Music Magazine.

Britský basbarytonista Ashley Riches studoval nejprve angličtinu na Cambridgeské univerzitě, kde byl součástí sboru King’s College pod vedením Stephena Cleoburyho; později absolvoval obor zpěv na Guildhall School of Music and Drama. Jako frekventant programu Jette Parker Young Artist měl možnost vystupovat v Královské opeře v Covent Garden; později jsme ho mohli slyšet také v Anglické národní opeře, postupimské Winteroper, Tokiu či na festivalech v Glyndebourne a Grange.

Mezi největší úspěchy na koncertních pódiích patří vystoupení s Berlínskými filharmoniky, Londýnskou filharmonií, Královským orchestrem Concertgebouw, Londýnským symfonickým orchestrem a sirem Simonem Rattlem či sirem Johnem Eliotem Gardinerem v Carnegie Hall. Jako bývalý BBC New Generation Artist z let 2016–2018 se však cítí stejně dobře při recitálech s klavíristy či klavíristkami, jako jsou Graham Johnson, Iain Burnside, Julius Drake, Joseph Middleton či Anna Tilbrook. V roce 2021 vydal své debutové sólové album s názvem „A Musical Zoo“.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Vídeňští symfonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Kyjevský symfonický orchestr).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 Česká studentská filharmonie poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezonách 2022/2023 a 2023/2024 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem, Giovannim Antoninim a Jakubem Hrůšou. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedli mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Vivaldiho, Piazzoly, Musorgského a dalších.

Rodák z Milána Giovanni Antonini je už řadu let světově uznáván pro svůj inovativní a vybroušený přístup k provádění zvláště barokního a klasicistního repertoáru, který zároveň plně respektuje veškeré zákonitosti historicky poučené interpretace. Cesta staré hudby však nebyla na počátku jeho studií první volbou. Na konzervatoř se původně hlásil na housle a pouze díky neúspěchu u přijímacích zkoušek začal nakonec studovat zobcovou flétnu, kterou mimo jiné také nástrojově ovládal. Právě díky studiu flétny na Civica Scuola di Musica pak Antonini plně objevil svět barokní hudby. Navíc, jak sám vzpomíná, bylo velkou výhodou, že jako flétnista specializující se na historickou interpretaci tehdy neměl moc uměleckých vzorů, o které by se mohl opřít a „jednoduše kopírovat“ (vždyť v 80. letech byl tento svět ještě stále v plenkách), a tak si své interpretační přístupy musel hledat sám. Oporou mu bylo dále studium na Centre de Musique Ancienne v Ženevě, ale ono nutkání proniknout do hudby opravdu do hloubky a vytvořit si tak svůj vlastní jazyk, dnes tolik oceňovaný pro svou jedinečnost, ho neopustilo.

V roce 1985 založil svůj vlastní barokní ansámbl Il Giardino Armonico, se kterým dodnes vystupuje po celém světě ve dvojroli sólisty (ať už na zobcovou, nebo barokní příčnou flétnu) a dirigenta. Celkově snad nejambicióznější projekt, do kterého se pustili před několika lety ještě spolu s Basilejským komorním orchestrem, si klade za cíl natočit kompletní symfonie Josepha Haydna, a to do roku 2032, tedy třístého výročí skladatelova narození. Projekt Haydn2032, jehož je Antonini uměleckým ředitelem, je odvážný nejen svým rozsahem – Haydn napsal 107 symfonií, takže je třeba vydat 2 CD se třemi až čtyřmi symfoniemi na každém za rok! – ale také kvůli interpretačním zapeklitostem Haydnovy hudby. „Haydna je velice těžké provést dobře, protože mnohé z interpretačních cest mohou vyznít nudně. Ale Haydn není nudný, jedná se jenom o to najít klíč k té správné interpretaci,“ vysvětluje Antonini. Dosud vyšlo 14 CD (poslední v září tohoto roku) a jak už nahraný, tak zkoušený či připravovaný Haydnův symfonický repertoár ovlivňuje i dramaturgii Antoniniho koncertů posledních let.

 Antonini však nezapomíná ani na další zářná jména 16. až 18. století, jejichž skladby nahrál s Il Giardino Armonico (mj. i dnes prováděný Vivaldiho koncert) nebo koncertně provedl s významnými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw či Londýnský symfonický orchestr, a věhlasnými sólisty (Cecilia Bartoli, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust či Katia a Marielle Labèque). Věnuje se i opeře; v posledních letech jsme ho mohli spatřit například v milánské La Scale (Giulio Cesare), v Operním domě v Curychu (Idomeneo) nebo v Theater an der Wien (Rappresentatione di Anima, et di Corpo). Je též uměleckým ředitelem polského hudebního festivalu Wratislavia Cantans a hlavním hostujícím dirigentem Basilejského komorního orchestru.