Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Londýn


Druhý večer v hlavním londýnském koncertním sále zasvěceném klasické hudbě opět svede dohromady Českou filharmonii se sestrami Labèque. Mozartova hudba vyhovuje jak orchestru, tak klavíristkám, a samozřejmě i šéfdirigentu Semjonu Byčkovi. Ten orchestr v druhé polovině večera představí v Mahlerovi, kterého spolu několik let natáčeli. Zazní Pátá.

Program

Wolfgang Amadeus Mozart 
Koncert pro dva klavíry a orchestr č. 10 Es dur, K 365

Gustav Mahler
Symfonie č. 5 cis moll 

Účinkující

Katia and Marielle Labèque klavíry

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Londýn

Londýn — Barbican Centre

V prodeji u pořadatele
Informace ke vstupenkám a kontakty

Pro online nákup navštivte webové stránky pořadatele události.

Účinkující

Katia a Marielle Labèque   klavíry

Katia a Marielle Labèque

Z francouzské části Baskicka, tehdy klasickou hudbou téměř nedotčeného kraje, až do největších koncertních sálů světa. To je příběh sester Labèqueových, které se již přes padesát let drží na úrovni světové špičky, a někdy jsou označovány dokonce za „nejlepší klavírní duo současnosti“ (New York Times). Společná historie sester, které mají po celý život velice intenzivní vztah nejen v profesní ale i osobní rovině, je však daleko delší. Starší Katia začala hrát na klavír nejprve pod vedením matky, klavíristky a klavírní pedagožky, o dva roky mladší Marielle ji brzy následovala. V roce 1968 nastoupily na Pařížskou konzervatoř, stále však jako dvě sólistky – myšlenka vytvořit klavírní duo vznikla až po absolvování konzervatoře a proto se poté zapsaly do tamní třídy komorní hudby. Dosud vzpomínají, jak je při nacvičování skladby Visions de l’Amen náhle vyrušil Olivier Messiaen, který šel náhodou kolem jejich třídy a zajímalo ho, kdo jeho dílo hraje. Sestrám nabídl, aby skladbu nahrály, což pro ně znamenalo nejen první nahrávací zkušenost, ale také významnou pozvánku do světa soudobých skladatelů – po Messiaenovi pak spolupracovali s Györgym Ligetim, Pierrem Boulezem nebo Lucianem Beriem. Doslova kariérní průlom pak zaznamenaly díky nahrávce Gershwinovy Rapsodie v modrém, která se stala jednou z prvních zlatých desek klasické hudby. 

Vystupují ve slavných koncertních sálech od vídeňského Musikvereinu po newyorskou Carnegie Hall, bývají hosty významných festivalů (BBC Proms, Salcburk, Tanglewood) a spolupracují s nejprestižnějšími světovými orchestry (Berlínští filharmonikové, Orchestr lipského Gewandausu, orchestr milánské La Scaly, Losangeleská filharmonie ad.). Jejich žánrový rozsah je značný: „Nemáme tak obrovský repertoár, jako má sólový klavírista nebo houslista, ale o to větší máme svobodu tvořit vlastní hudbu a vlastní projekty,“ říkají sestry, které na jedné straně spolupracují se soubory barokní hudby (The English Baroque Soloists a G. E. Gardinerem či Il Giardino Armonico a G. Antoninim), ale zabrousí i do oblasti nonartificiální hudby (vždyť Katia dokonce hrála i v rockové kapele!). 

Problém s limitovaností repertoáru pro klavírní duo pak řeší také oslovováním soudobých skladatelů. Kromě již výše zmíněných například v roce 2015 s Losangeleskou filharmonií a Gustavem Dudamelem uvedli ve světové premiéře Dvojkoncert Philipa Glasse, o dva roky později pak pro ně Bryce Dessner napsal Koncert pro dva klavíry, jenž je zaznamenán na albu „El Chan“. Provedení tohoto díla v podání sester Labèqueových zažilo i pražské Rudolfinum – vzhledem k pandemii (rok 2021) však bez diváků, pouze ve streamované verzi. Ovšem nejednalo se o první setkání sester s Českou filharmonií (jejíž šéfdirigent Semjon Byčkov je manželem Marielle Labèque). V dubnu 2017 se Dvořákova síň stala svědkem jejich provedení Poulencova Koncertu pro dva klavíry, o rok později zde debutovaly i sólově.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Skladby

Wolfgang Amadeus Mozart
Koncert pro dva klavíry a orchestr č. 10 Es dur, K 365

Gustav Mahler
Symfonie č. 5 cis moll

Symfonii č. 5 dokončil Gustav Mahler v létě roku 1902 ve svém letním domicilu v Maierniggu v Korutanech a v dalších dvou letech dopracovával instrumentaci. Dílo je dalším projevem Mahlerova novátorství v pojetí formy. Pětivětá skladba je členěna do tří oddělení, první oddělení je tvořeno prvními dvěma větami, které myšlenkově souvisí; první větu lze tedy chápat jako expozici, resp. úvod k celé symfonii, druhou jako vlastní první větu. Centrem je Scherzo, ve známém Adagiettu, vyznání lásky skladatelově ženě Almě Mahler, hrají pouze smyčce a harfa. Má funkci jakéhosi intermezza před finální větou, spolu s níž tvoří třetí oddělení symfonie. Ve volbě tonálního plánu se Mahler rovněž nedrží klasického kánonu, proto také odmítl uvádění tóniny v názvu. V dopise nakladateli Petersovi napsal: „Podle dispozic vět (kdy je obvyklá první věta umístěna až na druhém místě) je obtížné hovořit o tónině celé symfonie, a aby se předešlo nedorozuměním, nechť zůstane symfonie raději bez označení. Hlavní věta (č. 2) je v a moll, Andante (č. 1) je v cis moll. Symfonie se pojmenovávají podle hlavní věty – ale jen tehdy, stojí-li na prvním místě, čemuž tak dosud vždy bylo – s výjimkou tohoto díla.“

Symfonie byla poprvé provedena 18. října 1904 pod skladatelovou taktovkou v Kolíně nad Rýnem, poté 20. února 1905 v Berlíně, již 2. března 1905 zazněla poprvé v Praze v provedení orchestru Nového německého divadla za řízení Leo Blecha, a 5. března ji Mahler osobně dirigoval v Amsterodamu. V den pražského koncertu tisk upozorňoval: „Publikum se naléhavě žádá, aby zaujalo místa před začátkem (začátek v půl osmé), neboť první dvě věty symfonie budou hrány bez přerušení a nikdo nebude vpuštěn.“ V kritikách se připomínalo, že Mahler „svou uměleckou činnost zahájil ve zdejším divadle a chtěl být vždy počítán mezi napůl domácí.“ Byla zmíněna spřízněnost Mahlerovy tvůrčí osobnosti s Wagnerovou (smuteční pochod první věty byl přirováván ke scéně Siegfriedovy smrti ze Soumraku bohů), a pokud jde o scherzovou větu, také s Antonem Brucknerem. Nejvíce se líbilo Adagietto, ovšem podle kritikova mínění příliš komplikovaná polyfonní technika ve finální větě kladla na posluchače přílišné požadavky. Stejný názor ostatně vyslovil i Mahlerův stoupenec a příští velký propagátor jeho díla Bruno Walter po berlínské premiéře: „Bylo to poprvé a myslím jen jedinkrát, kdy mě provedení Mahlerova díla neuspokojilo. Instrumentace komplikované kontrapunktické spleti je nepřehledná a Mahler sám si mi stěžoval, že se mu stále nedaří s orchestrem dosáhnout dokonalosti.“ Skladatel se k Páté symfonii ještě znovu vrátil v roce své smrti a teprve tehdy ji, jak zaznamenal Bruno Walter, považoval za dokončenou.

Všechny Mahlerovy symfonie jsou v principu programní skladby: první symfonie nesla původně titul „Titán“ (který však Mahler později zavrhl), druhá a čtvrtá obsahuje vokální složku, která poskytuje vodítko. Zejména po zkušenostech s první symfonií Mahler od konkretizování obsahu upustil a k páté symfonii žádný program nesdělil, což činilo při prvním poslechu potíže i zkušeným. Spisovatel a hudební historik Romain Rolland, který byl svědkem provedení symfonie 21. května 1905 ve Štrasburku, napsal: „Mahler chtěl dokázat, že je schopen psát ryzí hudbu a odmítl k programu připojit výklad svého díla, (...) chtěl tedy, aby se posuzovalo z čistě hudebního hlediska. To pro něj byl nebezpečný experiment.“ Mahlerova hudba často získávala další kontext ve spojení s jinými uměleckými druhy: silně emotivní Adagietto z Páté symfonie například doprovází film režiséra Luchina Viscontiho podle povídky Thomase Manna Smrt v Benátkách.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.